Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejný den ve škole - 8. kapitola - Překvapení

30.10.2009 (08:30) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3325×

Když vykličkovali všechny zatáčky vedoucí od Cullenovic domu k hlavní silnici, otočila se Bella na Jeda.

„Vlastně pořád nevím, kde bydlíš,“ řekla tiše. Pořád přemýšlela, co to všechno mělo znamenat. Ten Alicin smích a vzápětí ohromený Edwardův pohled. Na vysvětlení si bude muset nejspíše počkat do večera. Nebo spíš do té doby, než Edward vklouzne oknem do jejího pokoje.

„Bydlíme nad prádelnou naproti policejní stanici,“ z Jedova tónu bylo znát, že se za jejich byt trochu stydí.

„Tak to se nemusíš bát zlodějů, když máš policii před domem. Charlie, můj táta, je policejní ředitel, možná už jsi ho tam potkal. Hnědovlasý, s knírkem a samozřejmě v uniformě.“ V hlase ji zazněla kapka hrdosti. Jed se rozhodl ji trošku poškádlit.

„Říkáš, hnědovlasý s knírkem? Jsi asi dost po  něm, viď?“ Snažil se tvářit úplně vážně.

„No dovol,“ ohradila se na oko, ale při tom se smála. Rukou si ale rychle sáhla pod nos, jako by se chtěla ujistit, že jí nějaký knírek od rána nenarostl.

„Žertuji, žádný knírek na obzoru. Tvého tátu jsem zatím ještě nepotkal. Nastěhovali jsme se před dvěma dny, takže jsem ještě nestihl mít se zákonem konflikt. Ale jestli bude dnešek pokračovat v podobném duchu, večer za mě budeš platit kauci.“ V náklaďáčku začalo být teplo, tak si Jed rozepnul bundu a opřel se bokem o dveře, aby na Bellu viděl. Usilovně se soustředila na řízení, ikdyž jela sotva padesátkou. Trochu si hryzala ret, přišlo mu to nějak povědomé.

Bela se všimla, že ji Jed sleduje, což ji trochu znervóznilo. Po očku se po něm dívala, pořád zíral. „Co je?“

„Někoho mi připomínáš.“ Zněl zamyšleně.

„Koho?“ Tázavě se na něj podívala, ale pak se raději rychle vrátila k řízení, když na pár centimetrů minuli poštovní schránku.

„Nevím.“ Ještě chvíli přemýšlel. „Asi nikoho.“ Ale pořád Bellu pozorně sledoval. Zašklebil se. „Možná se mi o tobě zdálo.“ Když na něj zase rychle koukla, mrknul na ní.

„Míváš často noční můry?“ Zažertovala.

„Jen, občas. Pak to ale stojí zato,“ zvážněl.

„Jak to?“ I Bella zvážněla.

„Chodím po domě a hraju si na ducha, chybí mi už jen ty řetězy. Mamka už je ze mě na prášky, dokonce mě donutila jít za cvokařem. Bojí se, že bych mohl třeba ve spaní skočit z okna.“ Nuceně se zasmál. Tohle ještě nikdy nikomu neřekl, dokonce ani svým kámošům doma. Ale mluvit s Bellou bylo tak snadné. Hrozně moc by se s ní chtěl dál vídat. Čím víc se blížili k němu domů, tím víc mu bylo smutno.

„A co on na to?“ Ale tohle asi nebylo to správné téma k hovoru, poklesl Jed na duchu.

„Znáš to, takové ty tlachy jako potlačená část osobnosti, reakce na duševní přetížení, bla, bla, bla.“ Neměl s tím začínat. Teď si o něm Bella bude myslet nejenom, že je děsný packal, ale že je i divnej a naděje na další setkání budou v čudu. Ale Bella se netvářila znechuceně.

„Já zase mluvím ze spaní,“ řekla ostýchavě.

„Fakt?“ Jed byl nadšený.

„Jo, kdyby to někdo zapisoval, bylo by to na román.“

„Tak to je taky dobrý.“ Byl rád, že v tom není sám.

„Jsme to ale dvojka,“ usmála se Bella.

„Počkej!“ Vykřikl Jed tak, že sebou Bella trhla a v úleku šlápla na brzdu.

Bellu zastavily pásy.

Jeda až přední sklo.

Za nimi se ozvalo rozčilené troubení. „Panebože, Jede, jsi celý?“ Bella byla opravdu vyděšená.

„Jednou budeš moje smrt,“ posteskl si Jed. Sbíral se z palubní desky a třel si bouli na čele.

„Strašně jsi mě vylekal. Co je?“ Pomalu se uklidňovala.

„Minula jsi odbočku,“ hlesnul.

Bella se rozhlédla. „Hopla, máš pravdu.“ Už skoro minula policejní stanici. Auto, které na ně předtím troubilo, je s pískáním pneumatik objelo. Řidič prostředníčkem ukazoval neslušné gesto. Rozpačitě se zašklebila na Jeda a pokrčila rameny. „Stane se.“ Proti pravidlům silničního provozu zacouvala před prádelnu a zajela k obrubníku. Společně vystoupili a vzhlédli k obloze. Lilo jako z konve.

„Hm, no, tak teda... Já pojedu.“ Bella si nemohla pomoct, znělo to neochotně.

„Nechceš si u nás dát horký čaj?“ Lákal Jed Bellu, jako Eva Adama.

„No, já-,“ Bella už nedořekla, protože za ní se ozval přísný hlas.

„Za tohle bys měla vrátit řidičák, mladá dámo.“ Když se Bella otočila, do očí jí udeřila černá barva uniformy. Pomalu jela pohledem přes nablýskaný odznak nahoru. Sledovaly ji hnědé káravé oči.

„Char – tati?“ Úlevou se až zadýchala. Nasadila výraz neviňátka. „Něco jsem provedla?“

Zdvihl jedno obočí. „Netvař se, že nevíš, o co jde.“ Významně se zahleděl na značku zákazu zastavení.

Pak se podíval na hodinky a zamračil se. Bella si všimla, že v ruce drží papírový pytlík. „Co tu vlastně děláš?“ Zeptal se Charlie a tázavě přejel z Belly na Jeda.

Charlie se právě vracel z bistra, kde kupoval pro kluky z práce koblihy, dneska byl na řadě on. S hrůzou koukal na povědomý náklaďáček, jak téměř zapříčinil dopravní nehodu a pak neobratně zacouval ke straně. Ani ho nepřekvapilo, že z něj vylezla Bella. Více ho překvapilo, že kluk vedle ní nebyl ten Cullenovic hoch. Že by někdo nový? Přišel mu trochu mladý pro jeho Bellu. Pravda říct, nikdo nebyl dost dobrý pro Jeho Bellu. Vytáhlé vyžle po jejím boku s obrovským nateklým červeným nosem, modřinami kolem očí a boulí jako vejce na čele nevypadal, jako někdo, kdo je jí hoden. Byly teprve čtyři, v tuhle dobu se Bella většinou někde zašívala s tím Cullenovic hochem, tím Edwardem. Co je tenhle zač? Vyčkával na odpověď.

„Tati, to je Jed. Nastoupil u nás do školy, právě se přistěhovali. Měl malou nehodu, tedy vlastně jich bylo víc, na kterých jsem se více, či méně podílela. Tedy spíše více než méně. Vzala jsem ho k doktoru Cullenovi, aby ho ošetřil, a pak jsem ho odvezla domů.“ Kývla k prádelně a doufala, že tahle vyčerpávající odpověď Charlieho uspokojí. „Jede, to je můj táta, policejní ředitel Charlie Swan,“ dodala.

Jed pokývnul. „Pane.“ Co nejvíc se narovnal a snažil se, aby jeho ramena vypadala co nejširší. Jeho snaha zapůsobit ale zřejmě vyšla naprázdno.

„Jede.“ Charlie se podíval na Bellu. „Ty ses do něj tedy pěkně pustila, asi může být rád, že vůbec žije.“ Potlačil ušklíbnutí. Jedova ramena poklesla.

„Byla to nehoda. Hm, nehody, Bella za nic nemůže,“ bránil ji rychle. Ale Bella se tvářila provinile. Charlieho by docela zajímalo, co mu provedla, že vypadá, jak po bouračce.

Najednou uslyšel rychlý klapot bot na vysokých podpatcích, vzápětí ho upoutaly pěkné nohy v nich, stejně jako šmrncovní postava a zlaté vlasy. Přímo k nim se blížila nádherná žena. S novinami v ruce nad hlavou se snažila bránit proti dešti.

Zarazila se přímo před nimi. „Mami?“ Jed byl překvapený, stejně jako ona. Ruka jí klesla. S úlekem koukala na Jedovy modřiny. Rychle se vzpamatoval. „Mami, chtěl bych ti představit mojí kamarádku Bellu a jejího otce pana Swana. Toto je moje mamka, Jenice - “

„Jonesová,“ dořekl Charlie a třeštil oči.

„Nyní Billingsová,“ opravila ho ta krásná blondýna a usmála se na Charlieho.

Bella se všimla, že ač se její rty usmívaly, její oči byly, mírně řečeno, zděšené. Přebíhala pohledem z Jeda na Charlieho a na Bellu. Charlie se na ní velice potěšeně usmál. Najednou ztuhl, oči se mu zúžily. Přejel pohledem z Jenice na Jeda. A zjistil, že hledí do nesmírně povědomých hnědých očí.

Papírový pytlík pleskl do kaluže.

„Tati?“ Bellu napadlo něco ohromujícího. Koukala na ztuhlého Charlieho, na Jeda a znovu na Charlieho. Když si odmyslela Jedův nateklý nos a modřiny pod očima a domyslela dvacet let...

Jak to, že si toho nevšimla dříve? Mike i Edward poukázali na podobnost mezi nimi. Jed omdlíval při pohledu na krev, měl problémy s rovnováhou. A neměl rád kafe. Vzpomněla si na Alicin smích. Edwardovo ohromení. Pomalu začínala chápat, proč mají s Jedem tolik společného. Tolik společných věcí.

Například otce! „Tati!!!“

Charlie nechápavě mrkal, kapky deště se mu zachytávaly na řasách. Strnule pohlédl na Jenice. „Proč...?“ Zachrčel.

„Ach, Charlie, nemohli bychom to probrat vevnitř? A raději o samotě?“ Hodila pohledem po Belle a Jedovi. Ten stále nic nechápal, zmateně koukal na svou matku a Charlieho. Belle to najednou všechno přišlo velmi komické. Všichni tam stáli na chodníku, déšť jim bušil do vlasů a střídavě koukali jeden na druhého. Naplnila ji obrovská všeobjímající radost. Má bratra! Byla si tím tak jistá, jako že Edward je upír.

Rychle ho čapla za rameno a nasměrovala zpátky do náklaďáčku. Doslova ho vmáčkla na přední sedačku. Asi musela mít na tváři šílený výraz, protože se na ní Jed koukal mírně vyděšeně. Musí toho spolu tolik probrat, panebože, musí dohnat celý jejich život.

To už aby začali.

Ještě se vrátila k Charliemu a vlepila mu pusu na tvář.

„Díky, tati,“ rozpustile na něj mrkla a odhopkala k Jedovi do auta.

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejný den ve škole - 8. kapitola - Překvapení: