Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejný den ve škole - 7. kapitola - Cullenovi

28.10.2009 (20:00) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3696×

Sotva Edward zaklapl dveře, uslyšel dusot nohou po schodech. Bella. Chvíli s nakloněnou hlavou vyhodnocoval hlasitost a rytmus. Rozzuřená Bella. Zřejmě ještě od hádky na parkovišti nevychladla. Koneckonců Edward měl taky pár připomínek.

S posledním dupnutím seskočila Bella před Edwarda. Tvářila se jako bouřkový mrak, z uší jí div nepískala pára.

„Edwarde, jak jsi mu to mohl udělat?“ Vykřikla rozhořčeně.

Edward jí chvíli zmateně pozoroval. Nechytal se. Náhle ho do nosu uhodil lidský pach, který se ovšem trochu odlišoval od Belliny vábné vůně. Jed. ´To snad ne, ona ho přitáhne i ke mně domů.´ I v Edwardovi už to začínalo vřít.

„A co jsem mu udělal? Dvakrát mu zlomil nos? Neříkej, že jsi zapomněla, čí je to práce.“

Bella trošičku zrudla. Moc dobře to věděla. Ale nehodlala se nechat zahnat do kouta. „Já nemluvím o nosu, mluvím o jeho žebrech. To je dneska nové společenské pravidlo, hned na uvítání někomu přerazit pár žeber?“ Aby mu mohla koukat do očí, co nejvíce se narovnala a vztekle si založila ruce v bok.

Edward na ni jen konsternovaně zíral. Nechápal, o čem mluví. Jaká žebra? Vždyť nakonec Jedovi tu hubu nerozbil, Alice ho dobře držela. A pak si vzpomněl na ráno na parkovišti. Ach tak. Ale vždyť se přece snažil jen ho trochu vyděsit.

„Zlomil jsem mu žebra?“ Jeho hlas už nebyl vzteklý, zněl teď spíš zaskočeně, možná malinko zahanbeně.

To mírně zchladilo Bellin vztek. Spustila ruce dolů. „No, možná nejsou zlomená, ale jen naražená. To nicméně na situaci nic nemění. Napadl jsi ho? To ses nemohl ovládnout?“

„Na to můžu jen říct, že mě to mrzí, nechtěl jsem mu ublížit. Tenkrát,“ dodal a vzpomněl si na olizovací scénku. Vztek se zase vrátil. Jeho zorné pole opět dostalo rudé okraje. „A můžeš ty vysvětlit mně, co to mělo být v tom autě? To je dneska nějaké nové společenské pravidlo na uvítanou si olizovat oči?“ Teď si pro změnu založil ruce v bok Edward. Pro dramatičtější dojem do ní zapíchl pohled a sklonil obličej, až se skoro dotýkali nosy.

Teď Bella zrudla úplně, zahanbením a vzteky. „To přece nic nebylo. Jenom mi chtěl pomoci, to se dneska trestá?“ Byla naštvaná, že se v ní Edward snaží vyvolat pocit viny.

„Za takovouhle pomoc se v některých společnostech vraždí,“ pronesl syčivým hlasem Edward. Oči mu sklouzly na Belliny pootevřené rty. Zrychleně dýchala. To se prostě nedalo vydržet.

Neovládl se a prudce jí políbil. Překvapená Bella na chvíli ztuhla, ale hned vzápětí mu začala polibek vracet. Promítl se do něj veškerý jejich vztek. Edward tvrdě drtil její rty svými. Bella mu zajela rukama do vlasů a ruce sevřela v pěst. Ovinul jí ruce kolem pasu a přitiskl ji ke svému kamennému tělu, prsa na prsa, boky na boky. Zasténala mu do úst.

Klaply domovní dveře.

„Ale notak, děcká, nechte si něco na večer,“ ozval se pobavený hlas. Emmett.

Bella i Edward od sebe uskočili. Ode dveří je sledovaly čtyři páry očí. A od schodů další dva, přičemž Jed vypadal mírně vykuleně. A to nemluvím o Esme, která se před minutkou taktně ukryla v kuchyni, aby měly Edward a Bella kapku soukromí a teď nenápadně kontrolovala, zda už může ven.

„To je vážně nechutné,“ ohrnula rty Rosalie.

Což ještě napůl rozpáleného Edwarda opět rozzuřilo do běla.

„Ty mlč. Nejsi ta, která musí každou noc poslouchat vás dva, jak...“

Od kuchyně se ozvalo varovné zasyčení. A pak odkašlaní, jako oprava kvůli Jedovi.

Jako na povel se všechny topazové oči i ty čokoládové stočily na Jeda. Stál na schodech vedle Carlislea a vyjeveně sledoval celé rodinné shromáždění. Carlisle ho jemně pobídl, aby pokračoval v cestě. Zastavili se pod schody.

„Dovol, abych ti představil své děti. To je Alice, Jasper, Rosalie a Emmett. Edwarda předpokládám, už znáš.“

Jed si promnul hrudník. „Ano, dá se říci.“

„Toto je Jed, Bellin kamarád ze školy, stavil se u nás z očividných důvodů,“ řekl Carlisle a kývnul směrem k Jedově obličeji.

První zareagovala Alice. Přihopkala k Jedovi, objala ho a políbila na obě tváře. „Ahoj, Jede, moc ráda tě poznávám. Už jsem toho o tobě moc... slyšela,“ dodala po krátkém zaváhání. Jed na ní koukal, jako na zjevení.

Další ho přivítal Emmett. Rukou v bezprsté kožené rukavici uvěznil tu Jedovu v drtivém sevření. „Nazdar, chlape. Strkal jsi nos, kam jsi neměl?“ Řekl se smíchem a druhou rukou ho plácl po rameni.

„Omluvte mě,“ prohlásila znechuceně Rosalie, protáhla se kolem nich, vyběhla schody a zmizela ve svém pokoji. Emmett se trochu rozpačitě podíval na Jeda. „Ženský. Znáš to, s nimi to nejde a bez nich...,“ pokrčil rameny a vyběhl za Rosalií. Jed si nenápadně protáhl prsty a promnul pravé rameno.

Poslední, Jesper, mu jen ode dveří kývl. „Ahoj,“ promluvil trochu sevřeným hlasem. Dva lákavě vonící lidé v domě, to už na něj bylo trochu moc. Otočil se a poněkud rychleji, než by se slušelo, vypadl ze dveří.

Alice se zasmála. „Rosalie a Jaspera si nevšímej. Určitě máš hlad, viď?“

„Nemám,“ řekl Jed, ale v tu chvíli se jako na protest ozval jeho žaludek. Oběd totiž Jed prošvihl, musel řešit rozbité dveře od jídelny.

„Volala jsem Esme, aby připravila něco na zub, pojď se mnou, podíváme se, jak to dopadlo,“ štěbetala Alice a odtáhla Jeda do kuchyně.

Carlisle se při pohledu na Edwarda a Bellu, ještě celé rozcuchané, tiše vytratil do své pracovny.

Edward zůstal koukat na Bellu. Rukou si prohrábl vlasy. Prudce vydechl. Pořád myslel na ten úžasný polibek. Její horké rty na jeho, její voňavé tělo v jeho náručí... Chtěl Bellu líbat i v budoucnu. Povzdechl si, přišel čas na omluvu.

„Bello, omlouvám se, že jsem na tebe tak vylítl. Jedovi se samozřejmě omluvím, ráno jsem to přehnal.“ Mluvil rychle, přál si to mít už za sebou.

I Bella se chtěla rychle omluvit. Ale ještě potřebovala chvíli, aby popadla dech. Představování Jeda snad trvalo jen vteřinku. Pořád byla zadýchaná. Edward by určitě vyhrál soutěž nejlepší polibek roku. Nejraději by z něj teď a tady strhala šaty. Ještě, že jí Edward neumí číst myšlenky, možná by se vyděsil, na co myslí.

Nevěděla ale, že Edwarda by po dnešku už nemohlo šokovat vůbec nic. Naopak, možná by jí s těmi šaty i sám pomohl. V očích měl divoký pohled.

Pohled do jeho očí jí dýchání nijak neusnadnil. Vzdala to a dala se do omluvy, i když při tom lapala po dechu. „Ne, Edwarde, to já se omlouvám. Vím, že jsi mu nechtěl ublížit. A přísahám, že s Jedem opravdu nic nemám.“

„Ani se nechystáš?“ Ujišťoval se. Ale po žárlivosti v jeho hlase už zůstala jen slabá ozvěna.

Bella se něžně usmála. „Ne, ani se nechystám.“ Pak se udýchaně zasmála. „Stejně by nám to dlouho nevydrželo. Jeden druhého bychom nechtěně za pár dní zabili. Tedy až po tom, co bychom zařídili výbuch zeměkoule jen za pomocí krabičky zápalek.“

Chvíli se na sebe dívali a usmívali se. Bella měla pořád chuť se na Edwarda vrhnout. Edward přemýšlel, kam Bellu unese, aby měli soukromí. Vteřinu nerozhodnosti přerušil zvuk tříštícího se nádobí. Následoval Alicin zvonivý smích a Jedovy spěšné omluvy.

Edward se ušklíbl a odstoupil od Belly. Už se zase plně ovládal. Bella si povzdechla. Zase z toho nic nebude. Čert aby to spral.

„Zřejmě bych měla Jeda odvézt domů, než vám váš nádherný dům srovná se zemí,“ řekla Bella s nuceným humorem, v jejím hlasu však byly stopy frustrace a zklamání.

„Já ho odvezu,“ navrhl Edward. Přeci jen nechtěl, aby Bella a Jed trávili tolik času společně. Ještě by si Bella všimla, že Jed je docela fešák.

„Ne, odvezu ho sama,“ prohlásila rázně Bella. Ta se zase bála nechat Edwarda s Jedem o samotě. Bůh ví, co by z toho vzešlo za katastrofu. Aby Jed nedorazil domů v krabici od cornflakes.

Z kuchyně se vynořil Jed, stále s trochu zkroušeným výrazem, a rozesmátá Alice.

„Určitě zase někdy přijeď Jede, je s tebou vážně legrace,“ cvrlikala Alice. Vypadal velmi potěšeně.

Jed došel až k Belle, postavil se vedle ní a očima se střetl s Edwardem. Černé pichlavé oči se vnořily do obrovských očí připomínajících kolouška Bambi. Ty se v odpověď ještě více rozšířily. Pouští na něj Edward hrůzu schválně? Myslí si, že mu chce odloudit Bellu? Jed vyprostil pohled z Edwardova sevření a stočil ho k ní. A nechce snad? Bella je oba ostražitě pozorovala. Usmál se na ní. Možná by byla docela legrace Edwarda trochu poškádlit, pomyslel si Jed škodolibě.

Ozvalo se tiché zavrčení.

Jed se s úlekem znovu kouknul na Edwarda. Jeho oči byly jak dvě žiletky rozřezávající Jeda na tenké plátky. Jed polkl. Dobrá, tak tedy žádné škádlení.

Alice se rozesmála a Edward po ní blýsknul podrážděným pohledem. Mrkla na něj. Zůstal na ní ohromeně zírat.

„Pojedeme, Bello?“ Ozval se do ticha Jed.

Bella sklouzla pohledem z Alice a ztuhlého Edwarda k teď již mírně netrpělivému Jedovi.

Ten stále po očku sledoval Edwarda. On na něj zase vrčel. Vážně divnej týpek. Obdivoval Bellu, že s ním dokáže existovat v jedné místnosti. Při vzpomínce na jejich vášnivý polibek, kterého byl před chvílí nechtěně svědkem, jen nechápavě zakroutil hlavou. No, nejspíše má jiné přednosti, pomyslel si s úšklebkem.

„Jedem,“ konečně odpověděla Bella.

Ve dveřích se Jed rozloučil s Alicí, Esme a Carlislem, který sešel ze své pracovny. Edward ze sebe ztuhle vypotil rychlou omluvu za své ranní jednání. Jed jen kývnul.

Rychle nasedl do studeného náklaďáčku, začínalo pršet. Bella pustila topení. Jed se přes sklo, na které dopadaly kapky deště, zadíval zpět k domu. Všichni už zašli dovnitř. Jen jedna postava navzdory dešti zůstala venku. Edward. Jed se otřásl, vědom si jeho pohledu. Edward ho totiž stále upřeně sledoval, v jeho pohledu už ale žiletky nebyly.

Teď vypadal spíš... fascinovaně.

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejný den ve škole - 7. kapitola - Cullenovi: