Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejný den ve škole - 5.kapitola - Hádka

22.10.2009 (11:30) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3439×

„Pojď, pomůžu ti k umyvadlu a pak tě odvezu do nemocnice.“ Bella se dávno smířila s tím, že z ní Španělka nebude.

„Ne!“ Jed skoro vykřikl. Bella se na něj tázavě podívala. „Ne,“ opakoval trochu klidněji. „Ani do nemocnice, ani na ošetřovnu, pojedu domů.“

Vzdychla. „Jak chceš. A to hodláš v tomhle stavu řídit?“ Zeptala se trochu ostřeji.

„Jo.“ A aby jí dokázal, že je v pořádku, začal se zvedat. Bella sledovala, jak se Jed snaží vyškrábat na nohy. Měl je gumové, ale nakonec to dokázal a ve stoje se znovu opřel zády o skříňky. Namáhavě dýchal. Tepláky už si netiskl k nosu, plandaly mu v ruce až na zem. Bezradně se na ně zadíval. Bella mu je vzala z ruky. Snažila se otřít mu zbytky krve kolem nosu a úst, snažila se nedýchat. Ani jedna z věcí se jí nevedla. Pořád vypadal hrozně, krev byla rozmazaná všude a o Bellu se pokoušela nevolnost.

„Musíš se jít umýt,“ řekla s rázně. Připadala si jako máma, která spílá svému děcku.

Odlepil se od skříněk a zapotácel se. Rychle ho chytla kolem pasu a vedla ho směrem k toaletám. Před dveřmi ho pustila. „Zvládneš to?“

Naštvaně se na ní podíval a vpadl dovnitř. Za chvíli se zevnitř ozvala rána. Na chvilku zaváhala a pak vzala za kliku. Naštěstí tam nikdo nebyl, jenom Jed. Ležel rozpláclý na podlaze, zase v limbu. Bella se podívala na sebe do velkého zrcadla a bylo jí vše jasné. Namočila čistou část tepláků, co doteď svírala v ruce, a jakž takž omyla Jedovi obličej. Při doteku vlhkého hadru se zavrtěl a začal probírat.

„Člověče, jsi vážně horší než já,“ usmívala se Bella a kroutila v úžasu hlavou. Netušila, že někdo takový existuje. Jed se znovu posbíral, do zrcadla se pro jistotu nekoukl, otočil kohoutkem a vyšplíchl si do tváře studenou vodu. Byl tak zahanbený, že mu hořely špičky uší. Pak se narovnal a v zrcadle se setkal s pobaveným Belliným pohledem. Rozpačitě se na ní zašklebil.

„Raději tě odvezu domů,“ navrhla Bella.

„Ne, to není třeba, můžu řídit sám.“

„Nepřipadá v úvahu, jsi bílý jako stěna a klepeš se. A inkoust na řidičáku ti určitě sotva oschl,“ trvala na svém. Znovu si připadala jako máma kvočna.

Jed si připadal trochu ponížený, ale vlastně byl rád, že bude ještě chvíli s Bellou. Kývnul. „Tak když jinak nedáš.“

Bella se cítila za Jeda odpovědná, a tak byla ráda, že souhlasil. Znovu ho vzala kolem pasu, aby ho podepřela, ikdyž to možná už nebylo nutné. V tom se otevřely dveře a oba vzhlédli. Od dveří na ně překvapeně zíral Mike.

„Bello?“ Nemohl uvěřit že vidí Bellu na pánských záchodech a ještě s rukou kolem pasu toho nového kluka. A on jí objímal kolem ramen. „Co-?“ Rty mu zamrzly v němém kroužku. Bella byla rudá až za ušima, což jí ještě přitěžovalo situaci. Kdesi v dáli bylo slyšet tříštění skla.

Bella začala okamžitě vysvětlovat. „Jed měl další nehodu, praštila jsem ho dvířky od skříňky, vlastně jsem ho praštila do nosu už podruhé a to nemluvím o tom míči, no a tak jsem mu teď pomáhala a on omdlel, tedy znovu, nejdřív skoro na chodbě a potom tady, tak jsem sem šla, abych mu pomohla a teď ho odvezu domů,“ ukončila Bella své zmatené líčení uplynulých chvil a nadechla se.

Její překotné vysvětlování nepatřilo Mikovi. Přemýšlela, co to Edward rozbil.

Při řeči kolem sebe mávala zakrvácenými mokrými tepláky, až z nich lítaly červené kapičky, které přistály Mikovi na tváři. Znechuceně si je otřel.

„Aha,“ dodal ne zcela přesvědčeně. Chvíli tam zase stáli a koukali na sebe. Nakonec Mike rozhodil rukama. „A to tu budete čekat až si pro vás přijede auto samo, nebo co?“ Znělo to podrážděně. Koukal na Bellinou ruku, kterou měla omotanou kolem Jedova pasu.

Ti dva se konečně pohli ke dveřím. Mike jim uhnul z cesty a galantně za nimi prásknul dveřmi.

Na chodbě se na sebe podívali a propukli v smích. „Viděla jsi, jak se tvářil? Jako kapr,“ vysoukal ze sebe Jed a bravurně napodobil Mikův udivený výraz, což vyvolalo u Belly další záchvat smíchu. „A jak jsi ho ohodila těmi tepláky, tak připomínal berušku,“ řehnil se dál Jed a bylo mu dobře, jako už dlouho ne.

Mike je poslouchal za dveřmi a skřípal zuby. ´Takže Bellin nový nápadník. Uvidíme, jak si budou rozumět s Magorem,´ pomyslel si jízlivě.

Bella s Jedem stále se smějíce došli až na parkoviště. „Počkej, musím se ještě na něco kouknout,“ řekl Jed a přiměl Bellu zastavit před jeho autem.

„To je divné,“ Jed zíral na přední kolo.

„Co? Co se děje?“ Bella nervózně mrkla na pneumatiku, ale vypadala v pořádku. V duchu Edwardovi děkovala .

Jed udiveně kroutil hlavou. „Když jsem si sem po obědě šel pro raketu, měl jsem úplně vypuštěné přední kolo. Zřejmě jsem ráno o něco píchnul. Říkal jsem si, že ji po škole vyměním. Ale teď vyfouklé není.“ Zase zakroutil hlavou. „Je to záhada.“

Belle se dnes již podruhé zadrhl dech. „Tak to se ti to asi jen zdálo,“ snažila se rychle najít nějaké přijatelné řešení.

Jed se po ní sice koukl s pochybovačným výrazem, ale rozhodl se to neřešit. Aspoň něco dneska není úplně na pytel. A taky je tu Bella. Odveze ho domů. Den se mu pomalu vyjasňoval. Rychle čapnul klíče ze sedačky spolujezdce a už stál zase vedle Belly.

„Ty si necháváš klíče v autě? Není to trochu riskantní?“ V Belle se nezapřely policajtské geny.

„Nenechávám, musely mi vypadnout, když jsem si tu byl pro tu raketu. Kvůli nim jsem se taky vrátil do své skříňky, samozřejmě tam nebyly. Pak jsem tě uviděl a chtěl ti říct ještě jednou ahoj a pak…“ Sáhnul si na nos, jakoby se chtěl ujistit, že tam ještě je.

„Jo, já vím, blíže jsem tě seznámila s vodivým materiálem mé skříňky,“ škádlivý tón byl opět prosáknutý vinou. Tohle Jed nechtěl. Chtěl ji vidět zase se smát jako před chvílí.

„A víš, že z blízka vypadá mnohem lépe než z dálky? Má takový něžně šedivý odstín. Ale myslím, že si připadá dost odstrčená, ostatní se s ní moc nebaví.“

Belle začaly cukat koutky. „A to jsi pochytil během toho letmého setkání?“

„Dá se říct, že jsme hned navázali blízký vztah. Nevadilo by ti, kdybych jí sem tam přinesl květiny a třeba i pozval do kina? Možná se z toho vyklube i něco víc.“ Lascivně zahýbal obočím.

To už se Bella zase smála. Představovala si ho s šatní skříňkou v kině na sedadle vedle sebe, před nimi si vyznávají lásku Jack a Rose, jednu ruku obtočenou kolem ní, květiny zastrčené ve visacím zámku, v šeru se k ní nakloní pro polibek a pak… Hlasité třesknutí ho usadí na místo. Smála se, tak že se nemohla trefit klíčem do zámku.

„Nevím, jestli by sis od ní neměl udržovat odstup. V zájmu vlastního zdraví.“

Galantně ji vzal klíče z ruky, odemkl její náklaďáček a přidržel jí otevřené dveře. „Ač bolestivé setkání, nevyměnil bych ho za nic na světě,“ teatrálně si položil ruku na srdce.

Trochu zvážněla, připadalo jí, že už se nebaví jen o skříňce. Vrhla po něm zkoumavý pohled, ale vypadal, že se jen baví. Nasedla a Jed jí zabouchl dveře. Jen taktak stihla zastrčit nohy. Jeho tvář za okénkem vypadala trochu vyděšeně. „Omlouvám se,“ artikuloval neslyšně. Rychle obešel auto a usadil se na místě spolujezdce. Prohlížel si interiér náklaďáčku. „Hezké auto,“ řekl a spiklenecky mrkl. Najednou ztuhl a zahleděl se směrem ke škole. Bella sledovala jeho pohled. Blížil se k nim Edward, na tváři neurčitý výraz. V kraťasech a tričku mu to neuvěřitelně slušelo.

Bella otevřela dveře a vystoupila. Něco se na Edwardovi třpytilo. Rychle se podívala na oblohu, ale slunce bylo pořád bezpečně skryté za mraky. Když stál vedle Belly, všimla si, že to cosi se blýská v lemu jeho trička. Vypadalo to jako uvízlý střípek skla. Rukou mu ho smetla a tázavě zvedla obočí.

„Desky u basketbalových košů by se měly pořád vyrábět ze dřeva,“ prohodil s pokrčením ramen. Pak se zkoumavě zahleděl Belle přes rameno na sedadlo spolujezdce. „Bello, je to rozumné? Toho kluka skoro neznáš. Ještě ráno jsi ho nenáviděla. Já o něm nemůžu zjistit nic, může to být klidně nebezpečný násilník. A ty se s ním vydáš sama k němu domů.“ Mluvil tiše a naléhavě.  Bella se trochu pousmála při představě Jeda jako nebezpečného násilníka.

„Myslela jsem, že už sis udělal jasný názor ohledně mého intelektu,“ schválně použila stejná slova jako před půl rokem, když se jí Edward snažil přesvědčit, že není rozumné se  přátelit s ním. Edward si to samozřejmě pamatoval.

„Ale tohle je přece něco úplně jiného!“ V rozčilení přestal mluvit tiše.

Bella naopak ještě více ztišila hlas, skoro syčela. „Myslím si, že v tom není rozdíl vůbec žádný! Člověk má právo na druhou šanci, navíc ráno to byla nehoda, což moc dobře víš! A Jed jako násilník? Nebuď směšný!!!“ Vykřičníky ho fackovaly do tváře. Zhluboka se nadechla a trochu se uklidnila. „A není tu žádný důvod, abys žárlil,“ dodala, jakoby ji něco napadlo.

Edward si odfrkl. „Nebuď směšná,“ zopakoval její slova. Chvíli na ní civěl. Nakonec kapituloval. „Jak myslíš. Tak čau.“ Otočil se a odcházel. Žárlit na Jeda, takové tintítko?!

Ale Bella přesně trefila hřebík na hlavičku. Žárlil. Žárlil jak ďas. Žárlil na něj snad víc než na to štěně Jacoba. Přišlo mu, že Bella a Jed toho mají až moc společného.

Tiše vrčel.

Všem bych chtěla poděkovat za vaše komentáře, vždy mě zahřejí na duši. Své díky bych chtěla věnovat také Petulkape, ona už ví, za co.

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejný den ve škole - 5.kapitola - Hádka: