Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejný den ve škole - 4.kapitola - Poznávání

20.10.2009 (16:16) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3375×

Došlo jí, že se zatím ani nepředstavili. „Já jsem Bella.“

„Jed.“

Chvíle rozpačitého ticha.

„No, hm, a jak zvládáš první den ve škole?“ Bella si hned za tu otázku vynadala, protože Jed s pokřiveným úsměvem ukázal na svůj obličej. „Zřejmě ne moc dobře,“ odpověděl.

„Fakt mě to mrzí,“ řekla Bella a myslela na všechna ta uvítání, která mu připravila na parkovišti. Přemýšlela, co teď dělá Edward.

„Už jsem řekl, nemůžeš za to,“ rázně utnul další Belliny omluvy. „Co tady vůbec děláš? Pohledem zalétl ke dveřím ošetřovny, pak k tělocvičně a nakonec zpátky k Belle.

„Šla jsem se kouknout, jestli jsem tě nezabila.“ A taky ti vyměnit pneumatiku, zapojit kabel a vyndat banán z výfuku, dodala v duchu.

„Příště se budeš muset víc snažit. Anebo to za tebe vyřídí ten tvůj strašidelný ochránce.“

„Kdo, Edward?“ Bella se zmateně zamračila. Kdy natrefil Jed na Edwarda? „Ty ho znáš?“

Jed si vyčítal, že s tím vůbec začínal. „Hm, jo. Stihli jsme se seznámit ráno na parkovišti.“

Bella pochopila. Mohlo jí to napadnout, že to Edward jen tak nepřejde. „Aha, a dobré ráno ti asi nepopřál, co?“

„To zrovna ne, ale určitě chtěl,“ pousmál se Jed, ale pak si vzpomněl na ten hrůzostrašný pocit, když na něj ten kluk zíral černýma očima. Vypadal, že ho v příští chvíli roztrhá na malé kousky. A vrčel. Jed si nejdříve myslel, že to byl pes. Ale nebyl. Jed si začal třít ruce, protože mu opět naskočila husí kůže. On na něj fakt vrčel. Potřásl hlavou.

Bella viděla jak se Jed otřásl, taky jí byla zima. Oba byli ještě ve cvičebním. „Asi bychom se měli jít převléct,“ navrhla a doufala, že si Edward pospíší.

Jed se zatvářil zklamaně. V Bellině přítomnosti mu bylo dobře.

Bella si toho všimla a napadlo ji, jak ho ještě na chvíli zdržet. „A nechceš si se mnou pak dát třeba poctivou kávu z automatu? Budu mít ještě chvíli volno než mi začne španělština. Zvu tě,“ nejistě se na něj usmála.

Jedovi naskočil úsměv. Nos mu radostně zapískal. „Jasně, to bych moc rád.“

Vydali se k šatnám. „Tak za chvíli. Zase tady?“ Zněl nadšeně.

„Jasně.“ Bella skryla úsměv a zmizela v šatně.

Jed stál a koukal za ní. Milá holka. Třeba to tady ve Forks nebude až tak hrozné. Pohodil rameny šel se převléct.

Tělocvik ještě neskončil, takže šatna byla prázdná. Bella na sebe rychle naházela oblečení a koukla na hodinky. Do začátku španělštiny jí zbývalo ještě dvacet minut. Pokud by s Jedem byla celou dobu, Edward by možná mohl udělat něco i s tou pneumatikou. Upřímně doufala, že to stihne. Mrzelo ji, že byla ve svém rozčilení tak ukvapená. Zašněrovala si boty a vyrazila z šatny.

Jed už byl převlečený a stepoval přede dveřmi. „Můžeme?“ Trochu se bál, jestli si to nerozmyslela.

„Jdeme,“ přikývla Bella.

Věci si dali do skříněk a v automatu koupili kapučíno, protože ani jeden neměl rád kávu. I když bylo zataženo, náhodou nepršelo, a tak se posadili venku na lavičky.

„Takže, vy jste se s mamkou přestěhovali do Forks? Proč zrovna sem?“ Zeptala se Bella.

„Mamka tady vyrůstala. Pak, po škole, odjela pryč. A teď jsme zpátky,“ vysvětlil stručně.

„A co tvůj táta?“ Zeptala se Bella.

„Umřel než jsem se narodil,“ odpověděl bezvýrazně.

„To je mi líto,“ Bella si vyčítala, že se ptala.

„Už je to dávno. Mamka se pak provdala za Jima, když mi byly tři. Byl pro mě jako otec,“ teď mluvil smutně.

Bella věděla, že by to neměla dělat, ale nedalo jí to. „Co se stalo?“

„Před půl rokem od nás odešel. Kvůli jedné ženské z práce. Mamku to hrozně sebralo.“

„A tebe taky.“ Nebyla to otázka.

„Jo.“ Nervózně se ošil. Nechtěl o tom mluvit.

„Taky jsem se nedávno přestěhovala. Bydlím teď u táty.“

Jed byl rád, že už se nebaví o něm. „Jak to?“

„Naši se rozvedli, když jsem byla ještě malá. S tátou jsem trávila vždycky pár týdnů v létě, ale bydlela jsem s matkou ve Phoenixu. Nedávno se znovu vdala. Teď hodně cestují kvůli Philově práci. Je profesionální sportovec. Tak jsem se rozhodla bydlet s tátou.“ Zmlkla. Ani nevěděla proč mu to všechno vykládá. Obvykle nebyla tak sdílná. Ale měla pocit, že zná Jeda mnohem déle, než jen pár minut.

„A jaký je?“

„Kdo, táta? Charlie je fajn. Mám ho moc ráda.“ Něžně se usmála.

„Aa, máš tu svého ochránce,“ řekl zklamaně.

Bella se rozhlédla. Edward byl už skoro u jejich lavičky. Tázavě se na něj zadívala. Mrkl na ní. Oddechla si.

„To je Edward. Edwarde, to je Jed,“ představila je.

„Ahoj,“ řekl Jed a nabídl Edwardovi ruku. Edward mu samozřejmě ruku nepodal. Jed tu svou rychle schoval v kapse.

„Ahoj, Jede,“ kývnul Edward. „Špatný den?“ zeptal se, narážeje na jeho obličej.

„Hm,“ zamručel Jed. Měl z toho kluka vážně nepříjemný pocit.

Chvíle ticha.

Jed si nervózně prohrábl prsty vlasy. Zůstaly mu trčet v divném úhlu. „Tak já půjdu,“ řekl neochotně. Nevěděl, jestli ještě někdy bude mít možnost s Bellou mluvit. Netušil, jestli si něco nenalhává, ale i ona vypadala trochu zklamaně.

„Tak, ahoj,“ skutečně to zklamaně znělo.

Edwardovi se zúžily oči.

Najednou se zarazil. Bylo tady nějak moc ticho. Teprve teď si uvědomil, že Jedovy myšlenky nezní normálně, jen sem tam tiché zašeptání, jakoby přes tlustou deku. Fascinovaně zíral na Jeda.

Jed se otřásl. Otočil se na patě a rychle odcházel na parkoviště.

Edward zamyšleně sledoval jeho záda. ´Magor jeden divnej,´ bylo vše, co od Jeda zaslechl. Ušklíbl se. „Připomíná mi Mika.“

„Mika?“ To Belle přišlo trochu podivné, protože Mike byl modrooký blonďák.

„A taky trochu tebe, skoro ho neslyším,“ zkoumavě se díval na Bellu.

Bella se otočila za Jedem. „To je zvláštní…“

Edward pohodil neurčitě rameny. „Jdeš ještě do školy?“ Změnil téma.

„Jo. Jak to dopadlo s Jedovým autem?“ Bella byla zvědavá.

„Auto má v pořádku. Nedáš si banán?“ Zašklebil se Edward. „Nebo dva?“ Z kapsy vytáhl dva pomačkané banány.

„Myslím, že si nechám zajít chuť,“ zasmála se Bella, vzala Edwardovi banány z rukou a vyhodila je do koše.

„Jak jsi vůbec věděla jak odpojit ten kabel?“ Vrtalo mu to v hlavě celou dobu, co vyměňoval pneumatiku.

„Pochytila jsem něco od Jakoba, když mi minulý týden spravoval náklaďáček. Jed má  k jeho smůle taky Chevyho. A desítku klíč vozím v autě.“ Nevinně pokrčila rameny.

„Jakob, jasně,“ procedil Edward. Pořád nemohl překousnout, že se Bella s tím klukem baví. A on na ní kouká oddaně jako štěně.

Kolem začaly procházet studenti. Hodina zřejmě skončila. Bella byla ráda, že může tento rozhovor ukončit. „Musím jít, uvidíme se po hodině. Ahoj,“ rozloučila se a odešla.

„Ahoj.“ Pořád to znělo nakvašeně, ale už ho začínalo mrzet, že na ni tak vyjel.

´Blbá, blbá, blbá. Přece dobře vím, že se před Edwardem nemám o Jacobovi zmiňovat. Vždycky ho to vytočí. Žárlivec jeden,´ spílala sobě i jemu v duchu Bella. Jacoba brala jen jako mladšího bratra. Chodil k nim s Billym sledovat sportovní zápasy, ale vždycky se nakonec s Bellou vytratili ven, courali po lese, nebo jen tak seděli před domem na schodech a Jacob jí vykládal o svém dětství a plánech do budoucna. A když se setmělo, koukali nahoru na hvězdy a o on ji o nich vyprávěl pověsti jeho lidu. Ano, měla k Jacobovi blízko. Ale ne zas tak blízko, aby Edward vyšiloval při každé zmínce o něm! Zlobil jí tím.

Už byla skoro u třídy, když jí došlo, že si nevzala učebnice. Rychle, ale opatrně, aby neupadla, pádila chodbou zpátky ke skříňkám. Cosi se jí mihlo v periferním vidění, ale ona spěchala. Prudce otevřela skříňku, když v tom uslyšela prudké nadechnutí a vzápětí plechový zvuk, připomínající náraz části lidského těla do školního vybavení.

S hrůzou pomalu zavírala dvířka. Věděla, jaký obrázek uvidí.

Hned za nimi stál Jed s pootevřenou pusou a skelnýma očima jako ledová socha. Z nosu se mu zase začal spouštět rajčatový džus.

Bella věděla, že má jen pár vteřin, než se jí udělá zle. Hrábla do skříňky, popadla první věc, co jí přišla pod ruku a přitiskla mu to pod nos, čímž skryla ten děsivý obrázek. Rychle mu pomohla se posadit. Sesul se na zem, zády se opíral o prokleté skříňky. Vypadal, že je stále v šoku, ani si neuměla představit, jak to musí bolet. Slzy bolesti mu teď tekly po tvářích a vpíjely se do kousku jejího oblečení. Bella se trochu lekla, co mu to tam vlastně tiskne, ale s úlevou rozpoznala své tepláky.

Ještě, že to nebyla třeba ponožka, měl by to i narkózou, pomyslela si s kapkou hysterie. Jed tlumeně sténal pod smotanou látkou. Snažila se nedívat, jak modrá barva tepláků tmavne v místě, kde mu je tiskne k nosu. Dýchala povrchně pusou, potlačujíc ty černé okraje kolem jejího zorného pole.

Konečně se Jed trochu sebral a chvějící se rukou si přidržel tepláky. Bella spustila ruku do klína, bála se podívat, jestli na ní není krev. Do Jedových očí se pomalu vracela příčetnost.

„Můžeš mi to odpustit?“ Slova jakoby se těžce drala z jejího hrdla. Bella myslela, že jí pocit viny snad udusí. Byl horší než pach krve.

„N-nebyla… to tvoje ch-chyba,“ vypravil ze sebe trhaně. „Ne-neměl jsem se tam tak blbě posta-vit.“ Jeho hlas zněl tlumeně, protože si pořád tiskl tepláky na obličej.

Bella mu něžně druhou nohavicí otřela pot z čela. „Mrzí mě to,“ řekla tiše.

Jed zavrtěl hlavou, nechtěl, aby se omlouvala. „Říkal jsem, že nevycházím v dobrém ani s dvířky od skříněk?“ zahuhlal. Bella se žalostně usmála. „Vidím.“

Odtáhl si z nosu modrou látku nasáklou jeho krví a zašilhal na ni přes rudý nos. Ještě více zbledl a rychle si jí zase přitiskl zpět. „To je dneska den,“ povzdechl si.

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejný den ve škole - 4.kapitola - Poznávání: