Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejný den ve škole - 3.kapitola - Přiznání

17.10.2009 (08:30) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3500×

Bella se pomalu probírala z oceánu temnoty, ale houpavý pocit zůstával. Zaostřila na důvěrně známou tvář nad sebou a zasténala.

„Postav mě,“ její hlas zněl jako pípnutí ptáčete.

„Až na ošetřovně,“ Edwardovy oči byly starostlivé.

„Ne, ty to nechápeš, já… Musím ještě něco udělat.“ Když si představila, co všechno má na svědomí a co ji čeká, znovu se jí udělalo slabo. Kabel, auto. Ach, bože, Jed a ten jeho nos, bude se mu muset omluvit. Znovu zasténala.

„V žádném případě. Vypadáš, jako bych si tě právě dal k obědu.“ Jeden koutek úst se mu zvednul.

„Což jsi neudělal a k mé smůle neuděláš ani v budoucnu,“ do hlasu se jí vloudil břitký podtón.

Povzdechl si. „Bello, to už jsme probírali.“

Bella se začala vrtět. „Pusť mě, už je mi dobře,“ řekla ostřeji než chtěla. Skutečně vypadala lépe, vztek jí vehnal trochu červeně do tváří. Edward si znovu povzdechl a opatrně ji postavil na nohy. Snažila se, aby jí kolena udržela hned napoprvé. Odstoupila od něj a pohlédla mu do tváře.

Koukal jí na nohy a v koutku mu cukal úsměv. „Stojíš, jako čerstvě narozené hříbě.“ Pro jistotu ji přidržoval za rameno.

Ten úsměv Belle připomněl, co se stalo ráno. A že je vlastně na Edwarda naštvaná. Zamračila se. Nepomohl jí a smál se. Jí. Vytrhla se mu.

I Edward si vzpomněl na Bellin rozhovor s Jessicou. ´Edward nic, jen se smál…´ Myslel si, že Bella už všechno pochopila po rozhovoru s Mikem. Že ráno s Jedem to byla nehoda. Ale pak mu došlo, že to nevysvětluje jeho smích.

„Bello, já se přece nesmál tobě. Smál jsem se jemu. Vypadal, že se rozbrečí, když jsi od něj odcházela. Z tebe lítaly blesky a z něj kapala voda.“ Raději zatajil svůj podíl na Jedově rozpoložení. Ve světle následujících událostí mu přišlo jeho ranní chování vůči Jedovi trochu kruté. Bude mu to muset nějak vynahradit. „A nakonec se vydal místo na studijní směrem k ošetřovně.“

Oba pohlédli směrem ke skleněným dveřím. Bella se zatvářila provinile. Edward poslouchal.

„Bude v pořádku, má jen zlomený nos, za chvíli ho pustí.“ Snažil se Bellu uklidnit, ale mělo to spíše opačný účinek.

„Za chvíli, sakra,“ sykla tiše, ale Edward jí samozřejmě slyšel.

„Myslel jsem, že to je pro tebe dobrá zpráva.“ Tázavě nadzvedl obočí.

„Jo, to samozřejmě je, ale…,“ Bella přemýšlela, jestli se má přiznat, co dalšího Jedovi provedla. Otazníky v Edwardových očích byly teď ještě větší. Zhluboka se nadechla a rychle to vysypala.

„No, já si totiž myslela, že mě uhodil schválně, a tak… Chtěla jsem mu to nějak oplatit…“ Po očku se koukla, jak se Edward tváří. V očích mu jiskřilo. „Odpojila jsem mu autobaterku.“ Edward se přidušeně zasmál.

„Tváříš se jako kdybys mu odpojila přístroje na podporu života,“ jeho hlas zněl pobaveně.

„Taky jsem mu prořízla pneumatiku,“ řekla tiše. Koukala do země a botou si pohrávala s neviditelným kamínkem.

„Nevěděl jsem, že jsi taková zákeřná osůbka.“ Edward pevně tiskl rty, jak se snažil nesmát na celé kolo, Bella vypadala tak zkroušeně.

„A ve výfuku má banán,“ teď už jí nebylo skoro slyšet.

Edwardův smích se rozléhal areálem školy. Lehký a melodický stoupal k zamračené obloze.

Bella se na něj mrkla koutkem oka. „Ty ho tam máš taky…“

Edward se na chvíli zarazil, vykulil oči a znovu vybuchnul smíchy. Smál se tak, že se musel opřít o kolena a kdyby mu mohly téct slzy, stříkaly by mu z očí. Přemýšlel, že se takhle nezasmál už… No, vlastně nevěděl, jestli se vůbec kdy takhle zasmál. Lehké záškuby smíchu  mu ještě probíhaly tělem, když se narovnal a pohlédl na Bellu.

„Miluji tě,“ vydechl. Oči mu zářily láskou.

Belle se zadrhl dech. Bylo to jako kdyby právě vyšlo slunce, ačkoli den byl stále stejně zamračený, jako před chvílí.

Zbožňovala ho.

„I když jsem ti dala do výfuku banán?“ Hlas měla stále zkroušený, ale koutky úst jí cukaly.

„I když jsi mi dala do výfuku banán,“ zopakoval a přitáhl si Bellu do náruče.

„Můžeš mi to odpustit?“ broukla.

„To záleží na tom…“ Edward přiblížil své rty k jejím.

„Na čem?“ zašeptala omámeně.

„Jestli ti můj zadek pořád připadá sexy,“ jeho úsměv byl teď přímo ďábelský.

Bella otevřela do široka oči. „Ale, jak…“ Věta zůstala nedokončená, protože její překvapené rty měly teď na práci něco lepšího.

Bylo to tak nádherné, Bella měla pocit, že se ho nikdy nenabaží. Tiskla se k němu a modlila se, ať to trvá věčně. Ale jako vždy, Edwardovo sebeovládaní bylo nezlomné. Pomalu se od ní odtáhl. Přidržoval ji v pase a čekal, až se jí přestanou klepat kolena.

„Jeda právě propouštějí z ošetřovny.“ Bella sotva popadala dech, ale ten jeho byl klidný.

Na Bellu opět dopadla realita.

„Ach ne, jeho auto. Musím…,“ zaúpěla Bella.

Edward zavrtěl hlavou. „Pokus se ho zdržet, postarám se o to.“

„Ale ten kabel je u mě v batohu.“ Neuměla si představit Edwarda v dámské šatně. „A ta pneumatika, nevím, co s tím.“

„Nech to na mě.“ Škádlivě na Bellu mrknul, naposled ji pohladil po tváři a zmizel.

Bella se otočila ke dveřím ošetřovny, ramena jí poklesla. Ale než stihla udělat první krok, dveře se otevřely.

Jed vyšel ze dveří, byl rád, že ho na ošetřovně nedrželi moc dlouho. Neměl rád taková místa. Bohužel se však na nich nacházel až příliš často. Nesnášel ten pach desinfekce. Ne, že by teď byl schopný cokoli cítit. Měl pocit, že se už nikdy pořádně nenadechne. Nos měl nateklý a při každém nádechu mu v něm pískalo. A při výdechu taky. Nechtěli ho pustit, hlavně kvůli těm mdlobám, ale nakonec se mu podařilo je přesvědčit, že je v pořádku. Že mu jen vadí pohled na krev. Omdlíval pokaždé, když ho na každoroční prohlídce píchali do prstu.

„To jsi se teda pěkně uvedl, Jede. Jed – Omdlívací bábovka. A nemluv nahlas! Máš štěstí, že to neslyší doktor. Rezervovali by pro tebe pokoj s vypolštářovanými stěnami. Hm... Zase by to mělo tu výhodu, že by si se o nic nezranil a znovu se neskácel jako slíva.“ Podíval se na triko, co měl oblečené. Na ošetřovně mu díkybohu dali čisté. Nechtěli nic riskovat. „Musím ale uznat, že teď to nebyla jen kapka, třeba se ti nebudou smát…“ Jak se díval do země, znovu před sebou uviděl boty, tentokrát bílé kecky. Patřily k modrým teplákům a bílému tričku. A k očím barvy čokolády. O-ou, ta holka z rána.

Chvíli na ní zíral. Ona zase na něj. Vypadala tak nějak zkroušeně, měla pootevřenou pusu, zřejmě se mu chystala něco říct, ale pořád mlčela. Jed doufal, že ho před tím neslyšela.

Sakra, tak už jí něco řekni. Hlavně se omluv. „A-ahoj, já… ty… Nechtěl jsem tě ráno uhodit, promiň. Jsem tak trochu… nešika.“ Naprázdno zašermoval rukama, přemýšlel, co by měl ještě dodat. Nakonec je raději spustil podél těla. Při jeho štěstí by jí znovu jednu cáknul.

Pořád vypadala, že mu chce něco důležitého říct.

Zavřela pusu. A znovu otevřela.

A znovu zavřela. Zamračila se.

Zřejmě tedy jeho omluvu nepřijala. Chápavě přikývl, ale neměl teď sílu s tím cokoli udělat. Obešel jí a coural se do šatny.

„Počkej!“ Skoro vykřikla. Trhnul sebou a otočil se.

„To já bych se ti měla omluvit,“ řekla naléhavě.

„A za co, proboha? Žes mi chtěla pomoct?“ Nechápal.

„Za tohle,“ řekla a pohodila rukou směrem k Jedově tváři. Špičkou prstu mu nechtěně pinkla o nos. Zaskučel, oběma rukama si přikryl obličej a zlomil se v pase.

„Ježíši, promiň, to jsem nechtěla,“ Bella byla zoufalá. „Vážně se moc omlouvám. Já jsem… tohle vůbec… nechtěla.“ Nevěděla, jak vylíčit hloubku své lítosti.

Jedovi přes bolest pomalu docházela její předchozí slova. Narovnal se a sundal ruce z tváře.

„Za tohle? Ty za to přece nemůžeš, to ten míč…“ A pak si vzpomněl, že ji viděl v tělocvičně po tom bolestivém incidentu. Všichni kolem vypadali zděšeně nebo zvědavě, jen ona podezřele provinile.

Bella přesně viděla okamžik, kdy pochopil.

„Ach, tak ty jsi ten střelec.“ Chvíli o tom přemýšlel. „A tys mě chtěla trefit, co? Kvůli tomu ránu.“

Došlo mu to. Bella přikývla.

„Tak to máš dobrou mušku. Propočítat odraz o stěnu tak, aby to bylo přímo do nosu,“ zatvářil se uznale.

„Ale to jsem přece vůbec…“ Bella byla zmatená. Dělá si z ní srandu, nebo to myslí vážně?

„Ne? Tak to s tou muškou tedy nebude tak slavné. Kdyby stěna nekopala za tebe, minula bys.“

„Ale ona kopala,“ trvala na svém Bella. Kopala, zopakovala si, zvláštní výraz.

„To je v pohodě, neber si to tak. Jsem zvyklý, že stěny hrají proti mně. A taky dveře, okna, schody a občas i plyšoví králíčci.“ Poslední slova zašeptal a zatvářil se vyděšeně.

On se jí snažil utěšit, to tedy vážně nečekala. O to víc teď litovala toho nateklého nosu a pomalu se tvořících monoklů pod oběma jeho očima. Zítra bude vypadat jako kříženec pandy a soba Rudolfa.

„A jak si vedeš proti těm králíčkům, vyhráváš?“ Taky šeptala, tenhle rozhovor byl bláznivý.

Pomalu zakroutil hlavou. „Zatím vedou tři nula.“

Usmála se.

Taky se usmál.

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejný den ve škole - 3.kapitola - Přiznání: