Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)konečně (ne)živá - 7. kapitola

Všichni jsme seděli okolo Jaspera a trpělivě vyčkávali, co se stane. Alice měla vizi, ve které se Jasper probouzí, zmateně na nás všechny kouká a v pozadí za oknem vychází slunce. Takže jsme teď už třetí den vždy ráno doufali, že to bude konečně dneska. Ale zatím jsme tam seděli marně. Škoda, že to vidění nebylo trochu konkrétnější. Kdyby aspoň za oknem padal sníh, věděli bychom, že nemá cenu stepovat tu teď, na začátku září (I když na druhou stranu, tak tam to okno nemuselo být a Alici bychom ven z obýváku nedostali ani na lov). Kařdopádně už mě unavovalo to každodení zklamání, když jsem sledovala slunce stoupající vysoko nad dům a Jaspera, stále ležícího naprosto bez pohybu.

Edward se mnou od toho milého rozhovoru u mě v pokoji neprohodil jediné slovo. Jeho věc. Já se z toho nepodřežu, respektive nepodřezala bych se, kdybych mohla. Sice mi už zase mohl číst myšlenky, protože jakmile ustoupil můj hněv, zmenšila se i síla, s jakou jsem schopná prosazovat svou schopnost, ale dál si ode mě držel jasný odstup a byl chladný jako led. Trochu mi bylo líto Esmé, která hodně těžce nesla, že to v rodině není zrovna harmonické. Zato Bella mě bavila. Nejspíš kvůli tomu, že jsem byla zlá na jejího milého ke mě chovala taky jakousi zášť, která ovšem nebyla tak silná jako Edwardova, takže jsem s ní mohla docela dobře manipulovat.

"Tak mi řekni něco pěkného" přesvědčovala jsem ji docela často. Belle se pak v očích vždycky usadil ten skelný pohled, jaký mívá Alice, a začala říkat jak mi to sluší, nebo že mě má ráda. Já potom pravidelně dostala neovladatelný záchvat smíchu, který narušil mé soustředění, takže Bella zmateně zamrkala, pak se zamračila, sykla cosi jako "Ty potvoro jedna!" a odešla pryč.

Najednou, zatímco jsem se ztrácela ve svých myšlenkách, se Jasper nadechl. Dost potichu a sípavě, jako nějaký stařec, ale přece jen. Všichni jsme zbystřili smysly a snažili jsme se zaslechnout i ten sńejnepatrnější zvuk. Uplynuly dlouhé dvě minuty naprostého hrobového ticha, kdy snad i vítr venku přestal foukat. A potom se Jasper nadechl znova, už o trošku méně sípavě. Alici, sedící vedle mě, se po tváři rozlil širokánský úsměv. Takhle jsem ji neviděla usmívat se nikdy, ani když přesvědčila celou rodinu, aby se jelo na celý den na nákupy.

"Už je to tady, takhle to mělo začít..." šeptala si sama pro sebe a pusa se jí roztahovala snad ještě víc než předtím, ačkoliv jsem to nepokládala za možné. To nejde, aby měl někdo tak širokou pusu, nebo snad ano?

Místností se rozlil další zvuk, to se Jasper nadechl do třetice a po sípavosti už nebylo ani památky. Nádech byl hluboký, plynulý a nezadrhával se, jako ty dva předchozí. Následoval stejně plynulý výdech. To už jsme se všichni culili jako banda šťastných bláznů.

Najednou, jako když udeří blesk, se Jasper posadil. Nebyla tam žádná mezifáze, jako třeba zvednutí hlavy, podepření těla rukou. Prostě ležel, a najednou seděl, jako když spolknul pravítko. Trošku připomínal čertíka v krabičce, ten taky vyskočí takhle znenadání. Alice se na něj s vervou vrhla a pevně ho objala. Jazz se chvilku snažil udržet rovnováhu, ale nakonec ho Alicin "útok" svalil na zem, dolů z pohovky. Však na ní už trávil dost času...

Všichni se culili jako šťastní blázni? Tak to ani náhodou, v Edwardově obličeji se usadil ten známý výraz naprosté frustrace. Co mu zase přelítlo přes nos? Oči soustředěně upíral na klubko promotaných těl, které se snažilo rozmotat, ale nějak jim to nešlo. Alice totiž objímala Jaspera zas a znovu. Ten nejspíš chtěl vstát, ale ruce mé sestry mu v tom ustavičně bránily. Znovu jsem pohlédla Edwardovi do tváře, ačkoliv mi to rozhodně nebylo zrovna dvakrát příjemné na něj takhle bez obalu zírat. A jak jsem ho tak pozorovala, pomalu jsem začínala všechno chápat... (pozn. aut.: Stejně se mi GiGi povedla. Taková uvědomělá postava... Není to trošku Mary Sue? Kdyby jo, tak mě zastavte dřív, než bude pozdě!)

"Edwarde," to bylo poprvé, co jsem na něj promluvila... "Ty ho... neslyšíš?" zeptala jsem se udiveně. Vždyť jediní dva lidé, kterým nedokázal číst všechny myšlenky byla Bella a já (i když to bylo jen na pár minut). Jasper neměl žádný způsob, jak si zašpuntovat hlavu, aby se tam Edward nedostal.

Otočil se ke mě (Edward, ne Jasper), chvilku jenom koukal do blba a pak řekl: "Ne... Ani ťuk. Asi svou schopnost ztrácím, nebo já nevím. To se mi zatím nikdy nestalo..." Schoval si obličej do dlaní, ale mě bylo jasné, že se stále snaží zachytit signály z Jasperova mozku. Měla jsem ho prokouknutého.

Nám dvěma nikdo nevěnoval pozornost. Všichni se stále bavili sledováním Jaspera a Alice, kterak spolu zápasí. Jeden z nich by nejspíš zůstal v objetí až do skonání světa, ten druhý by nejradši vstal, oprášil si tričko a začal se chovat trochu kultivovaně (můžete hádat, kdo je kdo).

"Co je?" ohradila se Alice. "Ty nemáš radost, že jsi v pořádku?"

Japser se na ní nechápavě díval.

Alice se zamračila. "Ty mě snad nepoznáváš?"

Jasperův výraz se nezměnil. "Kdo jste?" zeptal se zmateně. Chvíli bylo ticho. Všichni jsme ztuhli, naprosto šokovaní. Najednou se Jasper začal bláznivě chechtat. "Vy jste dobrý, vážně jste mi na to skočili? Tak to je gól!"

Jediné na co jsem se zmohla, bylo vyvalení očí a naprostá dezorientace v prostoru i čase (nebyla jsem v tom sama, ani Bella s Esmé nevypadaly, že by chápaly naprosto všechno). První se k Jasperovi přidal Emmett se svým hlubokým hrdelním smíchem. Už dlouho se nerozléhal domem a docela mi chyběl. Uvítala jsem to, jako příjemné zpestření nudné šedi posledních několika dnů a přidala jsem se k němu. Můj smích už nezněl tak srdečně jako Emmův, nešel mi moc od srdce. Ale byla jsem ráda za jakoukoliv věc, které bych se mohla bláznivě zasmát, aniž by na mě všichni koukali jako na naprostého blázna. Už tak dlouho jsem se spontánně neřechtala.

Carlisle se začal pochechtávat, Esmé se široce usmívala, Rose se tvářila sice dotčeně ale naprosto šťastně, Belle svítily oči radostí, Nessie se přibalila do klubka na zemi, takže teď už Jasper neměl sebemenší šanci na útěk, jenom Edward seděl jako pecka a užíral se svým zoufalým neštěstím.

"Mohl bys aspoň předstírat, že se raduješ s námi." sykla jsem na něho skrz zuby a mrskla jsem po něm vraždícím pohledem. Pak mi došlo, že přitom musím vypadat jako úplný pako, tak jsem toho nechala a dál na něj koukala normálně. "Víš, takhle to má většina lidí, že nedokáží číst myšlenky. Dokonce i většina upírů. Sice jsem jich zas tak moc nepoznala, ale co já vím, tak kromě tebe to umí jen Aro. No bóže, tak ti občas vypadne signál, to se stává i těm nejlepším radio přijímačům. Vzmuž se, ty bačkoro. Přestaň vňukat a smiř se s realitou." Nevím, nakolik mu to došlo, ale myslela jsem to hodně ironicky.

"Víš jak mi je?" zahořekoval. "Pro mě to je stejné, jako kdybys ty ohluchla. Byl jsem zvyklý slyšet všechno a od všech a teď je to už třetí člověk, kterého nedokážu přečíst úplně. A drhý, kterého nedokážu přečíst vůbec."

"Fajn!" prohlásila jsem energicky. "Ale teď se usměj, sesypat se můžeš potom." ukončila jsem naši debatu a šla jsem spolu ostatními Jaspera pořádně obejmout. Samozřejmě jsem to zase přehnala a donutila jsem ho trochu výsknout bolestí. Musím si dávat pozor, kolik energie bkládám do projevů lásky, nebo brzo zmrzačím celou rodinu.
"Co se vlastně stalo?" zeptal se Carlisle.

"Já sám pořádně nevím." odpověděl Jasper. "Vzpomínám si akorát, že mě ta nestvůra udeřila do tváře, trochu to zaštípalo a potom už jenom vím, že jsem teď přišel k sobě."

Moje zvědavost mi nedala aby se nezeptala. "A jaké to bylo? Jako když spíš, nebo jako když omdlíš?"

"Víš, GiGi, rád bych ti odpověděl." řekl Jasper. "Ale už si nevzpomínám, jaké to je spát a jeké je to omdlít. Je to už mnoho stovek let zpátky, co jsem naposledy spal. Každopádně vím určitě, že se mi nic nezdálo. To období jako by vůbec nebylo, jako bych ho překočil... Jak dlouho jsem vůbec byl mimo?" otočil se na Alici. Trochu se mě dotklo, že mě nepovažuje za adekvátní k odpovědi.

"Pět dní." odpověděla pohotově Alice. Nemusela se rozpomínat, počítala každý den, který strávil Jasper na pohovce. Myslím, že kdyby se jí zeptal, kolik vteřin tam ležel, nejspíš by mu dokázala odpovědět s naprostou přesností.

"Tak to si trhnul rekord, brácho," ozval se Emmett. "Co já vím, tak ani Bella tady neprospala tolik času. Teda, hlavně proto, že měla po nocích důležitější činnosti na práci než spaní..." a zase se rozesmál.

Sice jsem pointu vtipu nepochopila, ale smála jsem se s ním. Byla jsem prostě jen strašně ráda, že mám důvod se smát. Bylo to tak osvobozující, že jsem přemýšlela, jestli má cenu někdy se smíchem přestat