Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)konečně (ne)živá: 1. kapitola

07.05.2009 (10:00) • Sasanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1331×

(Ne)konečně (ne)živá: 1. kapitola - Příběhy

Celá jako omámená jsem hleděla do tváří těch klidných, nadpozemských bytostí. Všichni byli neuvěřitelně krásní, každý svým vlastním způsobem.

Bezkonkurenčně nejkrásnější byla ta blondýnka. Dlouhé vlasy jí splývaly na ramena a rámovaly úchvatný, ostře řezaný obličej. Vedle ní seděl tmavovlasý muž, i přes volnou mikinu byly jeho ohromné svaly víc než znatelné. Nebýt vřelého úsměvu, který mu zdobil obličej, naháněl by strach.

Otočila jsem se směrem k místu, kde jsem tušila zvonkovou vílu, ženu s tak zvonivým hlasem, že i peklo by muselo být krásné, kdyby v něm byla ona. Měla pod očima veliké kruhy, asi se moc dobře nevyspala. Ale jinak vypadala jako modelka. Husté hnědé vlasy měla stažené do jakéhosi uzlu, ale povlovina pramenů se už dávno uvolnila. Ten kdo seděl vedle ní... Byl to už muž nebo ještě kluk?? Medové vlasy měl ročepýřené kolem hlavy. Povzbudivě se na mě usmál, klidně by mohl točit reklamy na zubní pasty.

Potom jsem stočila zrak k té dívce, kterou oslovili "Alice". Byla tak drobná, že skoro zapadla mezi opěradla křesla. Oči upírala kamsi nad mou hlavu, měla je podivně skelné. Za ní stál nejspíš její přítel, usoudila jsem to podle způsobu, jakým ji držel kolem ramen. Bála jsem se ho. Ruce, krk i obličej mu pokrývalo nesčetně mnoho jizev, všechny stejně srpkovité. Navíc se tvářil tak nepříštupně, že jsem najednou dostala strach ho oslovit, i když jsem se nechystala to udělat.

Nejblíže u mě seděla na zemi žena s tou nejlaskavější a nejvlídnější tváří, jakou jsem kdy viděla. Z očí jí zářila něha a taková spousta lásky, až mě to připoutalo k sedačce.Mladý muž stojící hned za ní se pohnul směrem ke mně a promluvil na mě. Nejspíš jejich šéf, bliklo mi samovolně hlavou.

"Vítej v naší rodině" řekl takovým tónem, že mi hned bylo jasné, co tím chce říct. Teď jsem jednou z nich.

"Já jsem v nebi?" zašeptala jsem s posvátnou úctou. Kde jinde bych taky mohla být? Zvonková víla se zasmála svým zvonkovým smíchem.

Chtěla jsem se posadit, ale najednou jsem seděla. Nevšimla jsem si, kdy jsem přešla z leho do sedu. Ovšem jestli jsem v nebi, nemělo by mě to překvapovat. Tady se zřejmě lidem plní všechna přání. I to, že se chtějí posadit.

"Dovol, abych ti všechny představil" pokračoval dál jejich 'mluvčí' nechajíc mou otázku nezodpovězenou. Jak představoval anděly kolem sebe, ukozaoval ne ně rukou.

"Bella" zvonková víla...

"Edward" muž/kluk z reklamy na pastu...

"Rosalie" krásná blondýnka...

"Emmett" svalovec...

"Jasper" zjizvenej...

"Alice"... dívka se skelným pohledem...

"Esme" ta nejblíže mě, ta starostlivá láskyplná žena.

"Mé jméno je Carlisle." zakončil představovací ceremoniál. Celou dobu jsem mu zírala do očí, měly barvy temného jantaru. Ani jednou nezamrkal. Takové oči jsem viděla jen jednou v životě. Pomalu mi začínalo svítat... Přece jen nejsem v nebi... "Co jste zač?" zaptala jsem se. Jak drze ta otázka zní, to mi došlo až když jsem ji vyslovila.Carlisle střelil pohledem k Edwardovi. Ten se na chíli zadíval na mě a potom pomalu obezřetně kývl. Asi mi tu něco uniklo.

"Pověz nám nejdřív tvůj příběh" vyzval mě Carlisle. Co bych mu měla vyprávět? Copak je na mém životě něco zajímavého?

--*--

"Slečno Brownová, jste maminka."

"Podejte mi ji, sestičko, prosím vás."

"Tady ji máte..."

"Ginevro... Ginny...Podívejte, vypadá jako andělíček. Úplně jako její táta."

"Pořád trváte na tom, že necháte kolonku otec dítěte nevyplněnou?"

"Ano, trvám."

"I přes to, že otce znáte?"

"Vím, co dělám."

"Ale víte, co to znamená za papírování."

Ano, to všechno vím. Ale nechci jí kazit život. Nezaslouží si to."

--*--

Tušila jsem, kterou část svého příběhu mu mám vyprávět. Která část je pro něj ta nejzajímavější. Pro mě je tedy nejděsivější.

"Šla jsem od kamarádky, která bydlí na druhé straně Woods Hole. Bylo už docela pozdě večer a já měla být za chvilku doma, proto jsem si cestu zkrátila lesem. Vždycky to tak dělám a ještě jsem nenarazila na nic nebezpečnějšího, než je spadlý kmen stromu. A najednou jsem ho uviděla. Nemyslím si, že by to byl člověk. Pohyboval se moc rychle, a taky.." tady se mi hlas zadrhl. Přemítala jsem, jestli mi náhodou nezačíná harašit na cimbuří. Tohle přece postrádá jakoukoliv logičnost. "... on vysával krev z lišky. Viděla jsem to na vlastní oči. Ta krev mu odkapávala z úst... Měl ji i ve vlasech a na oblečení. Potom mě uslyšel a podíval se na mě. Bylo to... děsivé. Najednou odběhl tak rychle, že jsem ani nestihla zaregistrovat kam. Objevil se vedle mě. Začala jsem uíkat, chtěla jsem ho setřást i když jsem věděla, že to nedokážu. Navíc jsem pořád padala, neustále jsem o něco zakopávala." Zvonková víla, Bella, se při těchto slovech pousmála. "On... nadběhl si, čekal na mě pár metrů dál... Poslední, co si pamatuju úplně přesně je, že na mě zaútočil. Zakousl se mi do krku. Pak už jenom ta hrozná bolest, jako bych procházela očistcem." Ruka mi instinktivně vystřelila ke krku, do místa, kde se jeho ostré zuby zaťaly do mé pokožky. Nebylo tam nic, sebemenší známka poranění.

--*--

"Mamko, že ty máš zase rande?"

"Jo, mám..."

"Mami, ty se červenáš!!!"

"Prosímtě... Jak tě to napadlo?"

"Příjdeš na včeři?"

"Ginny, dneska ne. Peter mě zve do divadla a potom na večeři do nějaký restaurace."

"Jaký Peter zase?"

"Přece víš který, už jsi se s ním viděla. Peter Winston."

"Ten namachrovanej frajírek?"

"Není to žádnej frajírek. Náhodou je opravdu pozorný. Je to slušný člověk, narozdíl od... Ale to je jedno"

"Narozdíl od koho???"

"Nezapomeň si vyčistit zuby a nekoukej na televizi až do noci."

"Mamiii, už je mi třináct, myslíš že to nezvládnu?"

"To by mě ve snu nenapadlo. Pa, zlatíčko"

"Ahoj, hezky se bav"

"To budu, dobrou"

--*--


Za zeptání nic nedám- opakovala jsem si pořád dokola. Přesto jsem tu otázku převalovala dlouhou dobu na jazyku, než jsem nashromáždila odvahu ji vyslovit.

"Takže teď jsem stejná jako on?" osm kývajících hlav mi mou domněnku potvrdilo. "A taky stejná jako vy?" Další kývání. "Já jsem..." to slovo mi nešlo vyslovit, nešlo na něj ani myslet. Začala jsem vážn přemýšlet o návštěvě psichiatra. Nemůžu být... Upír...

Aniž bych své myšlenky řekla nahlas, odpovědělo mi pokývnutí od Edwarda."Jak jsi věděl, co jsem chtěla říct?" Došlo mi, že se pořád jen ptám.

"Možná je na čase aby sis poslechla náš příběh" řekl potichu Carlisle. Tušila jsem, že se mi jeho vyprávění nebude líbit, proto jsem pevně zaťala pěsti až mi málem praskly kloubky."Máš pravdu... Jsme upíři" při tom slově mnou projela vlna odporu. "V první řadě si musíš uvědomit, že ne všechno z filmů je pravda. Nespíme v rakvi, sluneční svit nás nezabíjí. Ale je pravda že sajeme krev. I když nemusí jít bezpodmínečně o lidskou krev. ten upír, kterého si potkala se živil i lidskou krví, to je bez debat. Ale mi si říkáme vegetariáni. Je to takové označení používané mezi upíry. Znamená to, že se živíme výhradně zvířecí krví. Dělá nás to lidštější. Tím, že tě ten upír kousl, tě změnil v to samé. Ale nezabil tě. Edward byl naštěstí poblíž na lovu. Zaslechl, co se děje a spěchal ti na pomoc. Dokázal toho upíra zarazit dřív, než tě stihl zabít. A proto jsi teď tady s námi. Můžeš si vybrat. Buď budeš stejná jako on. Znamená to ztrátu jakéhokoliv zbytku lidskosti a chopnosti doopravdy milovat. Budeš ovládána instinkty, stejně jako zvířata. Nebo můžeš žít s námi. Ale nebude to vůbec jednoduché. Bude to bolet, znamená to život plný odříkání. Jako bys seděla před stolem plným jídla, k smrti umírala hladem, ale přesto by sis nemohla vzít ani malinký kousek starého chleba. Byli bychom ale rádi, kdyby sis zvolila druhý způsob a zůstala s námi."

Pohlédla sjem do tváže Esme. Bylo mi jasné, že by ji neskutečně ranilo, kdybych odešla. Bylo na ní vidět, že si mě zamilovala a já tuhle něžnou ženu nechtěla zranit. Už jenom kvůli ní jsem byla připravená zakusit jakkoliv silná muka.

"Všechno ti vysvětlíme později, bude na to spousta času. Celá věčnost. Ale teď je potřeba jít na lov, musíš mít hroznou žízeň. To pálení v krku" dodal, když si všiml, že vůbec nechápu o co jde.

"Aha, jistě" Byla jsem naprosto vykolejená spoustou nových informací. Ještě jsem nestihla zpracovat fakt, že jsem upír a už bych měla jít... lovit?

"Edward, Bella a Jasper půjdou s tebou" Všichni jmenovaní se zvedli a pomalu došli ke mně, působili dojmem, že mě nechtějí vylekat. Copak bych se tak úchvatných stvoření mohla bát? Nejblíže ke mně došla Bella. Vzala mě za ruku a klidným hlasem řekla: "Neboj, zvládneš to. Já se tohle všechno učila celkem nedávno. Jsou to teprve tři roky. Chápu, že jsi nervózní. Pojď za mnou a sleduj, co dělám."

--*--

"Cože? Ty se budeš vdávat?"

"Jasně, Peter se ti vždycky líbil, ne?"

"Já vím, ale... nejsi na to už trochu stará?"

"Ty si zkrátka myslíš, že se tvoje matka nemá vdát, protože celých patnáct let žila bez manžela."

"Ne, to si nemyslím... Ale proč zrovna Winston?"

"Nauč se konečně říkat mu Peter, bude to tvůj nevlastní otec, Ginny."

"Bude chvilku trvat, než to rozdejchám. Ale jmenoval se po něm nebudu. Mě stačí Brownová."

"Zlatíčko, přece nechceš žít s rodiči, kteří se jmenují úplně jinak."

"To je mi upřímě fuk.

"Víš co Ginny? Dohodneme se na kompromisu. Co třeba spojení obou jmen. Brownová-Winstonová."

"Zapomeň, zní to strašně..."

"Však to ještě nějak vymyslíme."

"Když myslíš..."

--*--

Potom mě vytáhla ven ze dveří. A já se připavovala na svůj historicky první lov. Něco mi říkalo, že takových lovů v mém další životě bude ještě mnoho...

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)konečně (ne)živá: 1. kapitola: