Je tady už 10. kapitola! Nikdy jsem nevěřila, že by mě mohlo psaní chytit na tak dlouhou dobu. Divím se, že mě to pořád baví! xD Ale já jsem jen ráda. ;) Přeji pěkné počtení!
18.07.2009 (18:06) • Terkaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2015×
10. Kapitola
Seděl jsem na nepohodlné, plastové židli. Křečovitě jsem svíral Bellinu ledovou ruku. Musel jsem si stále připomínat, že musím svůj stisk povolit.
Reneé se zhroutila v okamžiku, kdy uviděla svou jedinou dceru zraněnou ležet na nemocničním lůžku. Doktoři ji odnesli na vedlejší pokoj, kde ji dopovali prášky na uklidnění.
Od své Belly jsem se nehnul ani na krok. Doktor Adams se mě sice pokoušel několikrát vyhodit, ale vždycky jsem ho přemluvil, aby mě u ní nechal ještě na chviličku.
„Pane Masene!“ říkal mi opět. „Bella si musí odpočinout! Už musíte jít!“
„Ale…“ protestoval jsem hned.
„Žádné ale! Vy už tady nemáte co dělat! Nechal jsem Vás tu už hodně dlouho. Běžte!“ přikázal mi a já jsem věděl, že všechny protesty už jsou předem prohrané.
Co nejjemněji jsem líbl Bellu na čelo a odešel ke dveřím. Naposledy jsem se na ni podíval a poté mi doktor přibouchl dveře přímo před nosem.
„Měl byste jít domů, pane Masene. Vy si musíte taky odpočinout. Jste tu už více než 24 hodin.“
„Ne, nejsem unavený.“ Řekl jsem a byla to pravda. Na spánek jsem v této situaci ani nepomyslel.
„V tom případě můžete počkat v čekárně.“ Řekl a pokýváním hlavy se se mnou rozloučil.
Šouravým krokem jsem se vydal k čekárně. Snažil jsem se nemyslet na nic jiného než na to, abych pokládal jednu nohu za druhou. Po krátkém bloudění po nemocničních chodbách jsem se dostal zpátky do čekárny. Za pultem seděla už jiná sestřička. Mého příchodu si ani nevšimla – nejspíš byla zabraná do práce.
Znovu jsem se posadil na nepohodlnou sedačku. Když jsem byl tak daleko od Belly, začala mě opět přepadávat bezmoc. Nervózně jsem zatínal prsty do pěsti – znovu a znovu. Po pár minutách jsem to nevydržel a začal přecházet po místnosti sem tam. Doufal jsem, že mi to pomůže, ale opak byl pravdou, a tak jsem si znova sedl.
V čekárně bylo nyní vcelku živo. Lidé procházeli kolem, ale také si sedali na okolní sedačky a čekali. Někteří po pár minutách i se svými blízkými s úsměvem odcházeli. Někteří odcházeli sami a s pláčem. A někteří jen čekali. Tak jako já. Seděl jsem na té sedačce jako hromádka neštěstí, nohy přitažené k tělu a jemně jsem se kolébal. Snažil jsem se uklidnit se. Bella se z toho dostane. Musí.
Hodně dlouhou dobu jsem studoval strukturu vybledlého zeleného koberce na zemi, když najednou ke mně přišla Reneé. Sedla si vedle mě a dlouho nemluvila. Dívala se před sebe nepřítomným pohledem. Nevěděl jsem, jestli vůbec zaregistrovala mou přítomnost. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli do ní nemám náhodou nějak drcnout, ale nakonec jsem se sám ztratil v myšlenkách. Její tichý hlas mě vyrušil až o pár minut později.
„Byl to den jako každý jiný.“ Řekla s hlubokou stopou smutku v hlase. „Až když jste odjeli, začala jsem mít divný pocit. Byla jsem neklidná a ani chvíli jsem neposeděla. Phil ze mě šílel. Ale pak…“ odmlčela se a otřela si čerstvé slzy, které se ji pomalu kutálely z očí. „Zavolali mi s nemocnice, že je Bella na operačním sále a… A že neví, jestli to přežije!“ teď už vzlykala hlasitě. Dala si obličej do dlaní a plakala. Nevěděl jsem, jak ji mám utěšit, a tak jsem ji konejšivě přejížděl rukou po zádech. Po chvíli se trošku vzpamatovala a pokračovala.
„T-t- ty.“ Podívala se na mě vyčítavým pohledem. Stále trochu vzlykala, a tak nemohla pořádně mluvit. „Slíbils mi to! Slíbil jsi mi, že na ni dáš pozor! Slíbil jsi, že se ji nic nestane!“ nyní už křičela. Každé její slovo se do mě zařezávalo jako ostré žiletky. S každým zoufalým vzlykem jsem si připadal jako na mučidlech. „Slíbil jsi to!“ stále opakovala pološeptem.
„Tady jste, paní Dwyerová!“ zvolal nějaký doktor. Soucitně se na ni podíval. „Čas na další léky na uklidnění?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Podepřel Reneé a odvedl ji.
Seděl jsem jako zařezaný. Její slova mě hluboce zasáhla. Ale když jsem nad nimi začal více přemýšlet, došlo mi, že má Reneé pravdu. Kdybych si nezapomněl tu hloupou peněženku, Bella by nestála na tom chodníku. Nebo kdybych si na ni vzpomněl dřív anebo později, také by stála někde jinde. Kvůli mé hloupé chybě, kvůli jednomu hloupému zapomenutí teď Bella leží v nemocnici a bojuje o svůj vlastní život.
Na tom chodníku jsem měl stát raději já. Vyměnil bych cokoliv za to, aby byla zdravá a nic ji nebylo. Ale to nemůžu. Nemůžu udělat nic, čím bych ji mohl pomoct. Můžu jen čekat a doufat. Doufat, že je dost silná na to, aby se vzpamatovala a uzdravila.
Autor: Terkaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Na první pohled - 10. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!