Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 6

07.10.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3692×

6. NÁKUPY, NÁRAZ…PŘEKVAPENÍ

Rostla jsem, roky plynuly dál. Měsíc stále měnil své podoby. Jedno krásný, kulatý, podruhé jen půlka a nakonec zmizel… Já jsem kvetla spíš. Jako poupě růže jsem se zdokonalovala a každý den mi skláněli poklony…

*

Čas se zase dal do běhu a já téměř zapomněla na svého prince a elfku… Prostě všechno bylo tak dávno? Nebo já se tak dobře bavila?

---

Byla jsem sebevědomá, vycvičená jako dokonalý stroj na vraždy a ke každému jednání mého táty jsem z temného rohu místnosti v černém plášti s lehkým úsměvem na plných rtech sledovala. Rok 2002. Pokud někdo počítal, že v roce 1999 mi bylo 13 a dnes mi je 16, je to správně.

Moje dlouhé hnědé vlasy barvy tmavšího mahagonu a stále stejné, zkoumavé, čokoládové oči umocnily svou krásu- jak mi kluci říkají. Těmi kluky myslím samozřejmě Paula, Derecka a Jazze. Ach, neosvětlila jsem hodně věcí… Jazz… tak trošku byl zezačátku kvůli té zkrácenině nabručený, ale zvykl si. Byl na mě patřičně pyšný a když zjistil, že jsem skoro lepší než  on, přestal mě trénovat a začali jsme se věnovat zábavě.

Sice jsem celou dobu měla takový tíživý pocit, že mě někdo sleduje, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost.

Vyráželi jsme do nákupního centra na nákupy. Paul si to úžasně užíval a Jazz s ním, protože mě používali jako panenku.

Paul mi hodil nějaké oblečení do pokoje a diskrétně se vzdálil za dveře, kde se už s Jasperem pošťuchovali. Stali se z nich ohromní kámoši. Zrádci.

,,Bello, dělej!‘‘ Bušil na dveře už Paul a hned nato i Jasper.

,,Mel! Dělej! Trvá ti to jako mrtvýmu!‘‘

,,Hahaha! Velice vtipné!‘‘ Mručela jsem, zatímco jsem si přes hlavu přetahovala jedno z padesáti triček s nápisem-

JSEM KOČKA A VEDLE MĚ MOJI CUKROUŠCI.

Tolik jsem je nesnášela za kupu těch triček! Mou vlastní skříň na oblečení mi zabavili, abych si to nemohla vyměnit.

Škoda, že tu dnes není táta. Poté, co jsme se minulý rok přestěhovali do Prahy kdesi v České republice, musel odjet smazat stopy po nás. Byla jsem tu jen já, tyhle tři paka- teda jen Dereck vypadal nato, že by mi pomohl, kdyby ho ti dva nevyšachovali. Poslali ho za jeho přítelkyní Renátou- teď už v pátém měsíci. Přála jsem jim to. Dereck měl nádhernou svatbu, které jsme se samozřejmě účastnili a jeho starosti se točí kolem jeho manželky.

Nazuli mi na nohy nějaké praštěné podpatky, na kterých si určitě vynesu nějakou modřinu a naštvaní na ně, ale jejich pevné, silné paže mě vzaly kolem pasu a skoro nesli k autu před domem.

Vezli mě uličkami toho zamračeného města a já smutně sledovala lidi přes sklo. Černý mercedes s kouřovými okny mi poskytoval pocit toho, že nikdo nemá šanci poznat, kdo jsme, jaké bestie se prohánějí jejich ulicemi.

Lidé si klidně krátili čas procházkami, bavili se s ostatními, ale bodlo mě u srdce, když jsem viděla děti v mém věku. Byly jiné… Šťastné…

Mladá dívka v partičce pěti kluků se smála a její blonďaté vlasy poletovaly ve větru a kluk vedle ní ji objímal kolem pasu a rty přitisklé na jejích. Jejich přátelé se smáli, bavili a když se od sebe odtrhli, podali jim cigaretu a pokračovali v zábavě.

Skousla jsem si spodní ret. Jediný polibek, který jsem doteď dostala byla od nočního vánku… nikdy se nikdo jiný, neznámý, nedotkl mých plných rtů, které teď byly zvýrazněné pod nánosem lesku. Pravou jsem si zašátrala v dlouhém kabátě, který na mě navlékli a vytáhla brýle.

Bála jsem se jít do města. Když se až moc dlouho dívám nějaké osobě do očí… není to dobré… ani v nejmenším. Můj pohled byl magnetizující… dokázala jsem lidi oblbnout natolik, aby udělali něco beze slov- osvědčila jsem si to už  když jsem byla malá holčička.

,,Jsme tu Mel.‘‘

,,Dobře Paule, kde jsme?‘‘

,,V Chodově kotě- to je nákupní středisko.‘‘ Nějak mi to nic neřeklo, ale to jsme už zajížděli do spodních pater- garáží- a smykem zaparkovali. Vytáhli mě z auta a sundali brýle.

,,Máš krásný oči a je to kdyžtak jejich problém.‘‘ Zašeptal mi Jasper do ucha a mrkl na Paula. Byl podzim… tedy skoro zima. Listopadový den, kdy každou chvíli hrozilo, že se spustí v těchto podmínkách sníh a já byla nešťastná… milovala jsem teplo. Kdy se člověk potí, když si zaběhne pár pater, kdy cítíš přerývavý dech druhých…

,,Tohle je Chodov.‘‘ Pronesli oba vítězně a hned mě tahali do prvního butika s oblečením. Jazz mě strčil do kabinky a už se to hrnulo. Chytala jsem oblečky, které mi padaly na hlavu a nemohla si pořádně nic vyzkoušet, jak bych chtěla. Místo jednoduchých věcí, které jsem milovala mě navlékli do pitomostí nemožné ceny a nesmyslné složitosti.

,,Pospěš Mel, čeká nás ještě spodní prádlo!‘‘ Zatleskal Paul. Už delší dobu jsem ho obviňovala, že bude na kluky, protože tohle nebylo normální.

,,Tam se mnou nejdete!‘‘

,,To si piš, že jo, co by sis bez nás počala?‘‘

,,Haha, jistě, vybírat mi podprsenku? Bůh ví, co by jste mi podstrčili do tašky.‘‘ Mumlala jsem skrz záclonu v italštině a prodavačka na nás v němém úžasu zírala. Střídala jsem jazyky a kluci se přizpůsobovali. Uměli je stejně dobře, jako já- to znamená: perfektně. Nejdřív švédsky, anglicky, přešla jsem volně do španělštiny,ruštiny, bulharštiny a nakonec italštiny.

,,Sexy prádlo.‘‘ Zamručel Jasper a nevinně si prohlížel nějaké tričko.

,,Uch!‘‘ Sundala jsem ze sebe poslední kus oblečení a navlékla svoje. Nasupeně jsem vyrazila z kabinky. Tak to nesnáším! Nemám dostatek trpělivosti na nákupy a sotva po hodině skřípu zuby, ať už odejdeme.

,,No tak, Mel, neblbni.‘‘ Hodil prodavačce na pult oblečení a Jasper mezitím vytahoval kreditku, aby to s úsměvem zaplatil. Vyšla jsem ze dveří a Paulovy paže mě chytily. ,,Co tu děláš za maškarádu!‘‘ Vrčel v italštině.

,,Chci zdrhnout! Nebaví mě to stálé obskakování!‘‘ Odstrčila jsem ho a hned se ho snažily zachytit mladé dívky, které zřejmě stály o jeho pozornost.

,,Mel!‘‘ Utíkala jsem dlouhou chodbou a sledovala, jak Paul za mnou naráží do lidí a probojovává si cestu ke mě. Rychle jsem stočila na pravou stranu, ale drsně narazila do tvrdé skály. Hned jsem spadla k zemi.

,,Moc se omlouvám, nevšiml jsem si, že běžíš tak rychle.‘‘ Zatřepala jsem hlavou. Byla jsem jak dlouhá, tak široká roztažená na podlaze a slyšela jsem ten dokonalý hlas. Semkla jsem víčka. ,,Chcete pomoct slečno? Není vám nic?‘‘ Ptal se se sladkým úsměvem a já stále nemohla uvěřit tomu, že je to pravda. Chladné paže se mi obtočily okolo pasu a zlehka mě dostávaly na nohy.

,,Jsi nešika bratře.‘‘ Zamumlal ženský hlas a konečně jsem se odvážila otevřít oči.

Stáli tam! Tak jako tehdy! Krásní a okouzlující! Srdce mi poskočilo radostí a rozjelo se snad dvojnásobnou radostí. Už jsem sice stála na nohou, ale naštěstí mě stále pevně chlapec svíral kolem pasu, jinak by se mi podlomila kolena.

,,Jsi v pořádku?‘‘ Zeptala se mě dokonalou italštinou.

,,Jo…ehm…díky.‘‘ Byl tu okolo malý hlouček lidí- přesněji řečeno dívek, které mě zlostně zabíjely pohledy. Italka a hned si v jejich zemi narukuje pozornost nejhezčích kluků.

,,Já jsem Alice a tohle je můj bratr, Edward.‘‘ Skousla si rty malá elfka. Všimla jsem si, jak se jejich tváře červenají. Edward i Alice měli prapodivně neobvyklou kůži. I přes jeho dokonalou krásu jsem si všimla přesných, jemných rysů, ale nechápala jsem tenkou vrstvičku načervenalého prachu na obou jejich tvářích. Jak Alice tak Edward vypadali…jinak. Jako kdyby měli… make-up?

,,Dost tvrdě jsi dopadla, nechceš k doktorovi?‘‘ Pousmál se kluk, ale já jen v němém úžasu zavrtěla hlavou.

,,Mel!‘‘ Slyšela jsem za rohem a vyřítil se odtud Paul i s Jazzem, který v ruce už svíral asi čtyři tašky. Když mě viděli nedůvěřivě se zasekli u rohu a pomalu se zamračenými tvářemi šli k nám.

,,Dobrý den.‘‘ Otočil se na ně s úsměvem Edward, ale odkryl jen kousek zubů, takže jsem si nic nemohla ověřit. Měla jsem z něj strach, ale zároveň mě to k němu táhlo. Alice do něj drkla, ale on byl stále sebejistý.

,,Mel, jsi v pořádku?‘‘ Otočil se ke mně Paul a snažil se ignorovat mé nové přátele.

,,Jo, jsem v pořádku, díky Edwardovi a Alici.‘‘ Z hrudi vedle mě, která mě stále pevně svírala se ozvalo zavrčení. Trhla jsem s sebou, ale hned se uklidnila.

,,Půjdeme?‘‘ Zašeptal Jasper a mračil se. I jemu se to zřejmě nelíbilo tak jako mě.

,,Dej mi chvilku, ano?‘‘ Zamumlala jsem a otočila se zpátky k nim. Chtěla jsem to na ně taky vyzkoušet. Natáhla jsem se na špičky a konečky prstů se jemně opírala o jeho hruď. Skousla jsem si ret, zaměřila se do jeho…cože? Teď ty oči byly jiné! Měly krásnou hnědou barvu! Ne, to je blbost… možná z dálky to vypadalo jako černá, ale… Přestala jsem to řešit a začala se vpíjet. Jeho hluboké oči ztuhly.

Díval se zpříma, dýchal mělce a s každým nadechnutím se jeho hruď zvětšila. Byly hluboké… krásné… dokonalé. Stále mi něco v hlavě mumlalo, ať se ještě víc skloním a přitisknu své rty na jeho- je to tvoje šance! Pištělo to, ale ignorovala jsem to.

Snažila jsem se ho donutit, aby mě chytil okolo pasu, abych se nemusela tak natahovat na špičky. Můj výraz ztvrdl. Lidi okolo nás nevěřícně obcházeli a stále se otáčeli, aby viděli, co se stane. Bylo to těžší, než jsem si myslela. Normální lidi by už dávno byli chtíčem bez sebe, ale on zatnul zuby.

,,Edwarde?‘‘ Zašeptala tiše jeho sestra. Jeho ruce se začaly podčiňovat mé maličkosti. Pomalu kopírovaly mé paže a po chvíli jemně pluly okolo pasu a tam se uzamkly a přitiskly mě k němu. Byli jsme jako milenecký pár. Krásný kluk uvězňující v ledovém objetí mafiánovu dceru. Jako kdyby okolo nás byla obrovská bublina a nikdo jiný nás nemohl rušit. Bylo to tak jiné! Nikdy jsem nic takového nezkoušela, ale teď jsem chtěla víc a víc, jen kdyby…

,,Stačí Mel!‘‘ Zavrčel na mě Paul s Jasperem a já rychle zavřela oči. Edward zavrtěl rychle hlavou a jeho oči byly přeplněné strachem, bolestí a zmatkem…Rychle ze mě stáhl ruce a nevěřícně na mě zíral.

,,Co se to děje!‘‘ Zavrčela malá elfka-tedy Alice.

,,My už budeme muset jít, zatím!‘‘ Vykroutil nás Paul z toho a i s Jasperem mě popadli za paže, aby mě odvlekli. Nechali jsme je tam postávat, stále šokované…

Sotva jsme vyšli z výtahu v podzemních garážích, narazil mě Jasper na zeď a ruku pod krkem.

,,Co to mělo být! Víš, že je to zakázané!‘‘ Vrčel a Paul zavrtěl hlavou. Měla jsem absolutně vyprázdněný mozek.

,,Jo!‘‘ Zasípala jsem a jeho prsty se mi silněji zaryly do krku.

,,Nikdy tohle na veřejnosti nedělej!‘‘ Jeho obličej se ještě víc přiblížil k mému a jeho sladký dech mi zavál do tváře. ,,Nechtěl bych, aby se ti něco stalo, víš?‘‘ Dodal tak tiše, abych to slyšela jen já.

Pochopila jsem… Proto se jeho obličej při tom, když jsem se smála přestal mračit a zněžněl… Víčka se mi zachvěla. Pootevřela jsem rty a zhluboka se nadechla. Ruce, které mi doteď podél těla křečovitě visely jsem zvedla a dala je na jeho stále svírající můj krk. Jemně jsem je vypáčila od hrdla a proplétala. Pousmál se.

,,Promiň, jen… jen mi to vadí.‘‘ Jaspera jsem sice nemilovala, ale obdivovala. Nemilovala jsem nikoho… zatím…Četla jsem o lásce, slyšela o ní, viděla ji, ale neznala ten pocit… nemohla jsem nikdy s jistotou říct, co daný člověk cítí, když je s tím druhým…

Objal mě kolem ramen a vedl k autu. Paul si položil nohy na volant, takže troubení neustávalo.

,,No jo! No jo! Už jsme tu!‘‘ Zasmála jsem se a zase si sedla do zadního sedadla.

Přitom mi padl pohled na palubní desku… zítra mám narozeniny…

PROSÍM KOMENTY A KRITIKU! Snad tak moc nežádám... (odměna za to bude další kapča!)

SNAD SE TENTO DÍLEK LÍBIL...

< >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 6: