Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 5

06.10.2009 (17:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3449×

5. UČITEL

Chci být taková, aby si mě každý pamatoval. Nebezpečná, ale kultivovaná. Umět nejlíp vše a být tátova holčička, na kterou by byl pyšný. Toť vše.

*

Od zítřka to začne. Začnu se stávat bestií, mrchou a bescitným tvorem, abych došla slávy a uznání. Připomnělo mi to ty báje z řeckých příběhů. Jakou cenu za to ti muži a ženy dali, aby si je svět zapamatoval? Zaplatili za to jednosměrnou jízdenkou... jízdenkou vedoucí k řece Stix- ke smrti...

---

Ráno, když jsem se probudila, slunce bylo zalezlé za neprostupnými, zašedlými mraky a nechtělo ani vykouknout ven. Povzdechla jsem si.

,,Dobré ráno!“ Zamručela jsem do dálky a do místnosti vběhl Paul i s připraveným oblečením.

,,Tady to je, čekám za dveřmi, nasnídáš se po výběru, nebo během toho ospalče.“ Zasmál se a na vršek černé kupičky oblečení mi dal krvavě rudé jablko. Snídaně. Bezva… Zase jsem si zasteskla po teplé, vyhřáté postýlce, ale musela jsem vstávat. Líně jsem na sebe natahovala džíny a zívla. Vypucovala jsem si zuby a sotva jsem vylezla z koupelny,vzala jsem si do ruky jabko a otevřela dveře.

Procházeli jsme zase chodbou s kobercem, který vídám v televize, když jsou nějaké záběry červeného koberce ve městě mého dřívějšího bydliště- Hollywood.

Celkově tu byla tma, tvořilo to takový divný dojem, jaký jsem sledovala z detektivek a filmů o mafiánech- ke kterým, jak jsem včera zjistila, taky patřím.

,,Už jsme tu pane.‘‘

,,Ach, už se moje dcera probrala?‘‘ Slyšela jsem tátův smích. Když jsem vešla po Paulovi do místnosti, vzal mě okolo paže a vedl vedle táty. Byla tam pro mě připravená trochu vyšší nádherná židle… Ne, židlí bych to nemohla nezvat, byla by to urážka… Obrovské křeslo jemné krémové barvy a z černého ebenu. Tátovo bylo o něco větší a červené barvy. Potrpěl si na takové věci.

Z obou stran vedle něj stáli bodyguardi- jedna žena a muž. Oba vážné výrazy a žena s dlouhými, lehce se vlnícími zrzavými vlasy po prsa se na mě pousmála.

,,Mel, chtěli bychom ti představit uchazeče o tvé učitele, co se týče…‘‘ Odkašlal si a pokynul, vypadalo to, jako kdyby nechtěl říkat zbytek nahlas.

,,Ano tati.‘‘ Hrdost mi v hrudi vzrůstala. Dveře přesně naproti nám se otevřely. Se skřípěním a vnesli do místnosti letní vánek z venku.

,,Pane, Meliso, toto je Rick.‘‘ Ukázal na prvního muže. Byli tři. Ten, kterého právě jmenoval vypadal na skotský původ. Měl snad zrzavější vlasy než tátova bodyguardka, malou bradku jako kozlík šikula a modré oči. Postava byla až moc velká. Tělnatější, než Paul- což mi nevyhovovalo.

Chtěla  jsem někoho, kdo by byl hubený, mladší a milou tváří i vystupováním. Byla jsem až moc náročná a já to věděla.

Stoupl si před otce a ten pouze přikývl. Muž, který představil Ricka, u dveří si odkašlal. ,,Toto je Raspej.‘‘ Do místnosti zavál zase větřík a s tím i vůni nádherného parfému. Nasála jsem tu esenci a sledovala muže, který vešel.

Nemohl být o nic starší než Paul s Dereckem. Krásná milá tvář orámovaná lehce se vlnícími zlatými vlasy, plné rty, světle hnědé, hluboké oči, vystouplé lícní kosti, hubený, ale na pohled bylo- díky jeho tričku- vidět svaly, které se mu rýsovaly na hrudi. Jo! To bude on. Došel s milým, ale přesto sebevědomým úsměvem až k nám a stoupl si vedle Ricka, ale víc ke mně.

,,Co je to za jméno? Raspej?‘‘ Zašeptala jsem Paulovi, který se sklonil, abych to mohla zašeptat. Ten se podíval na mého tátu, jako kdyby spolu mluvili pomocí myšlenek a otočil se zpátky ke mně.

,,To je jeho přezdívka, nechce říct svoje jméno, nejen že je tak mladý a holky po něm šílejí, ale je jeden z nejnebezpečnějších vrahů v Evropě. Nikdy zatím neminul cíl, ale teď chce mít na chvíli pokoj a předat své znalosti dál.

Rick je vyučený na zabíjení, ale zároveň se snaží vyhrát nad Raspejem. Je to takové hodně zamotané.‘‘

,,A znáš jeho pravé jméno?‘‘ Zašeptala jsem dál a muž, na kterého jsem se právě ptala sklonil hlavu lehce do leva.

,,Ne, ale nejspíš si jen prohodil písmenka.‘‘Chvíli jsem přemýšlela. Sa-Pe…ne…

,,Jasper?‘‘

,,Asi ano, ale jsou to jen spekulace.‘‘

,,A mezi posledními se hlásí James.‘‘ Přerušil nás a já vzhlédla. Byl tam přesně ten typ muže, kterého by jste typli na mafiána. Kožená bunda, brýle na očích, které si hned sklopil. Měl hnědé vlasy, které mu uličnicky doplňovali ďábelskou tvář. Hnědé oči, silné obočí a úzké rty. Byl hodně podobný Raspejovi.

,,Takže, Mel, zlatíčko, kdopak myslíš, že by tě měl učit?‘‘ Otočil se ke mně táta s pokřiveným úsměvem, který mu tvořil vějířky okolo očí.

Přikývla jsem a zamračila se. Měla jsem už vybráno, ale zároveň z toho muže strach. Raspej… Raspej…Jasper…

Došla jsem k nim a stoupla si k prvnímu. Byla jsem mu po prsa. Moc vysoký, chvíli jsem se mu vpíjela do očí, chtěla se podívat do jeho duše, přála si, aby ten muž padl přede mě na kolena. Taková touha po tom, nemuset natahovat krk, abych na něj pořádně viděla… Najednou se pohl. Lekla jsem se a ustoupila. Paul i s Dereckem připraveni mě chránit, ale to, co ten muž udělal mě vyvedlo z míry.

Padl na kolena a zbožně se na mě díval. Jeho oči mi byly k dispozici. Snažila jsem se přes ty krásné panenky zjistit, proč je tak sebevědomý…ale egoismus, který povrchně koukal na vše kolem mi to zabraňoval. Otočila jsem se na tátu. Ten taky nevěřícně zíral. Zavřela jsem oči a udělala lehký tah hlavou doprava a po chvíli do leva. Ne.

Přešla jsem úplně na druhou stranu. Oba muži byli vyděšení, co se s jejich kolegou stalo, ale sotva jsem došla k Jimmimu, padl taky na kolena přede mě. Chytla jsem jeho hlavu a snažila se skrz ty hnědé oči něco vidět. Byla tam zkaženost. Byl zkažený, požitkářský muž… jako z New Yorku. Stočila jsem pohled k otci. Nedůvěřivě mě sledoval. Podčinila jsem si hned dva nejnebezpečnější muže Evropy, ale poslední teprve čekal na moje rentgenové oči.

Nevím. Nikdy jsem si tolik neuvědomovala sílu toho, kdy se člověku vpíjíte do očí a snažíte se dostat z něj mlčky informace. Ty tiché, průzračné studánky prozrazovaly nejvíce. Ani slova, ani skutky, ani nejspolehlivější detektor lži by mi nemohl prozradit víc, než oči. Zase jsem opatrně, aby si toho nevšimli, zavrtěla hlavou.

Udělala jsem krok doprava. Raspej si klekl. Nepadl na kolena jako předešli, ale klekl si a sám se mi snažil vpíjet do očí. Byl to první muž, který se o to snažil.

Jeho hluboké světle hnědé- skoro medové- oči byly plné bolesti. Měl jakousi masku, která byla tvrdá. Vzala jsem ho svými malýma ručičkami za radu a ještě víc si přiblížila jeho obličej. Byla jsem nosem sotva tři centimetry od jeho, ale v jeho očích nebyl ani náznak nevoli, strachu, paniky, povýšenosti ani údivu. Jen jsme stále sledovali toho druhého. Mohlo to trvat sotva pár vteřin.

Pousmál se na mě a moje srdce se freneticky rozběhlo. Narovnala jsem se a otočila na tátu. Obešla jsem Raspeje a stoupla si za něj, aby nemohl vidět, jak otci přikyvuju a červenám se. Táta se začal smát a pokynul jiným mužům, ať odvedou Ricka a Jimmiho.

,,Takže si naše princeznička vybrala.‘‘ Zasmál se a šel k nám pomalým tempem s jeho doutníkem nejoblíbenější značky. Popotáhl a sladký kouř z něho mi podráždil plíce.

,,Raspej, ano?‘‘ Otočil se táta na něj a s přikývnutím se postavil.

,,Dobře, Mel, zlatíčko, ukaž mu pokoj, nějaký vyber.‘‘ Pohladil mě po vlasech a muž se zamračil.

,,Omlouvám se, že jsem tak smělý pane, ale můžete jí říkat jejím křestním jménem, má krásné. Isabella…‘‘ Vykulila jsem oči. Jak to ví?

,,Překvapujete mě.‘‘

,,Není nic překvapujícího, že chcete svou dceru uchránit, viď Bell, nebo radši Mel?‘‘ Otočil se na mě a já se začervenala.

,,Vyberte si.‘‘ Špitla jsem. Všichni se začali smát.

,,Jak koukám, moje dcera si umí vybrat mistra.‘‘

Čas začal zase ubíhat rychleji. Řekla jsem mu, aby mi říkal mým pravým jménem, zato, že já budu znát jeho.

,,Můžu ti říkat taky pravým jménem? Jaspere?‘‘ Uchichtl se.

,,Jistě Bell, můžeš.‘‘

Začali jsme klasikou. Počáteční kecy o tom, že nesmím na nikoho, kdo není můj terč mířit, protože bych mu dokázala ublížit- tedy zabít?

,Natáhni pořádně ty ruce! Úplně je napni před sebe, tak se musíš naučit Bell mířit a hlavně tu zbraň udržet, aby ti sama neublížila. Ták! Správně.‘ Měla jsem toho plnou hlavu, ale věděl, jak mě učit. Do ruky mi dal zatím zahnutý klacek a já musela mířit.

,Víš zlatíčko, že míříš blbě? Koukej.‘‘ Přiložil špičku prstu ke kraji- jakoby na hlaveň pistole- a jako pravítko jel vzduchem a dokázal, že bych ani netrefila střed.  Zazubila jsem se a jeho jisté paže mi je nasměrovaly správně. Druhý den se tajemně usmíval a do rukou mi místo klacku vložil černý, těžký předmět.

,,Myslím, že je na čase učit se to pořádně.‘‘ Našpulila jsem rty a zamířila. Moje pohyby už nebyly tak neohrabané jako první den. Bodejď! Vždyť uplynuly dva měsíce od té doby, co k nám přišel. Ta zbraň byla dokonalá. Byla trošku těžká, ale tím mi dávala jistotu, ten pocit, že ji mám pod kontrolou, protože beze mě by nebyla schopná vystřelit.

Uvolnila jsem pojistku a navlhčila si koncem jazyka rty. Lehce jsem přimhouřila oči a vystřelila na cíl. Byla jsem vyděšená tou ranou. Jako kdyby mě kopla elektrika. Trošku mi to vychýlilo paže nahoru, ale bylo to jen pár centimetrů. Nevěřícně jsem zírala na pistoli v mé dlani.

,,Bravo Bell, já věděl, že na tebe platí něco z tvé vlasti.‘‘

Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,Ta zbraň je Beretta 92- Italka.‘‘ Uchichtl se pro sebe. ,,Je trošku těžší, ale jistota je jistota. Nemám rád ty, které jsou lehké a bojíš se, aby se ti v ruce nerozpadly. Je to úžasná kvalita. Nejlepší je na krátké vzdálenosti… no, dejme tomu do 20 m.‘‘

,,Waw.‘‘ Zamumlala jsem.

,,Nebudu ti vysvětlovat, jaké jsou její součástky, ale neboj se, do půlroku budeš umět ji složit a dokonale zasáhnout cíl.‘‘

,,Sebevědomí.‘‘ Začal se zase smát.

,,A pak ještě tě naučím na ty do dálky a budeš střelec obecný.‘‘

,,To zní jako zvíře.‘‘

,,Tak promiň.‘‘ Objal mě kolem ramen a šikovně mi z ruky vzal zbraň. Jeho ruce mi sklouzly z ramen k pasu a zvedl mě do výšky. Zatočil se se mnou, ale Paul nás přerušil. ,,Oběd!‘‘ Byl nešťastný, že trávím víc času s Jasperem, ale já ho večer na usmířenou prosila, aby mi vyprávěl, co s Dereckem vyváděli.

Čas se zase dal do běhu a já téměř zapomněla na svého prince a elfku… Prostě všechno bylo tak dávno? Nebo já se tak dobře bavila?

Prosím KOMENTY A KRITIKU!

Snad se tento dílek líbil...

< >

Vaše Niki311

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 5: