Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 4

05.10.2009 (08:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3855×

4. ZASVĚCENÁ

Nemohla jsem uvěřit tomu, že on je tady… je se mnou a ani v nejmenším se sladkost jeho hlasu, něžnost jeho doteků nezměnila-snad se ještě víc umocnil ten pocit radosti a blikající žárovka v mé hlavě hlásala mermomocněji- pozor. Bylo mi všechno jedno, hlavně, že on mi rozumí…to mi stačí.

*

,,Buď silná holka, ano Bell?‘‘ Přikývla jsem, ale v duchu si přála, aby mě zabil teď, dokud si pamatuju lehkost jeho doteku, něžný polibek na tvář a čelo a nakonec na jeho líbezný hlas.

----

,,Kdo jsi?‘‘ zašeptala jsem po chvíli, kdy jsem stále cítila, že je vedle mě a jeho tvrdé paže mě objímají.

,,To není podstatné, teď se musíš hlavně uklidnit.‘‘

,,Jakto, že znáš moje jméno?‘‘ Slyšela jsem tiché zasmání.

,,Spi sladce…‘‘ líbnul mě zase na čelo a obklopila mě temnota. Stále jsem slyšela slova- spi sladce- pulzovaly mi hlavou a já se jich nemohla zbavit. Prostě jsem věděla, že chci spát, že musím spát a to je celé. Nechápala jsem to.

To né… chtěla jsem plakat, ale nešlo to… začaroval mě do snu. Chtěla jsem si vynadat, nafackovat, že jsem neotevřela oči, abych viděla tu krásnou tvář. Změnila se? Změnila se taky jako tváře Paula a Derecka? Změnil se k horšímu taky jako táta? To ne. Princové a andělé zůstávají stále stejní…

,,Mel? Meliso!‘‘ Někdo se mnou lomcoval div mi duši z těla nevyhnal. Zavrtěla jsem hlavou a zamručela. Nemůžou mě nechat na pokoji, když se mi zdá takový sen? ,,Meliso, okamžitě otevři oči, budeš mi odpovídat na otázky a nechci slyšet výmluvy!‘‘ Zavrčel někdo naštvaně. Paul.

Zavrtěla jsem se a otevřela oči. Skláněl se nade mnou a mračil se.

,,Hmpf?‘‘

,,Kde jsi byla? Přišli jsme s Dereckem do tvého pokoje- nikdo nikde! Okno bylo dokořán! Běželi jsme dolů do zahrady, ale ani tam jsme tě nenašli! Víš, jaký jsme o tebe měli strach!‘‘ Třásl se vztekem a na spáncích mu vystupovala namodralá žíla. ,,Kdybychom potkali tvýho tátu, co bychom mu měli říct? Hm? Ahoj šéfe! Ztratili jsme tvou dceru! Neboj, někde ji najdeme s ustřeleným mozkem!Ne!‘‘

,,Cože?‘‘ Zašeptala jsem a snažila si vybavit, kde jsem byla. Chladná chodba, obraz…výstřel…to né!

Paul si zacpal pusu, jako kdyby si až teď všiml, že mi to neměl říkat. ,,Kromě toho, že právě zabil nějaké muže po mě někdo jde!‘‘ Zamračil se.

,,Jak to víš?‘‘

,,Viděla jsem, slyšela jsem dost.‘‘ Vím, neměla jsem to říkat, ale bylo mi to jedno. Slyšela jsem jen… výstřel, výstřel, smrt…konec…

Sedl si vedle mě na postel. ,,Víš, svět není takový, jaký by jsme si přáli.‘‘ Zamumlal a vzal si mě do náruče.

,,Jsou zlí a hodní lidé. Jedni honí a zabíjejí a druzí zabíjejí, aby uchránili to, na čem jim záleží…‘‘

Zase jsem se otřásla a začala vzlykat. Jeho vyprávění mě děsilo. Škola pro mě existovala jen jako domácí učitelka-Emes. Všechno mě naučila ona a já jí za to byla vděčná, ale…

Ale nemohlo mi to nahradit přátele ve škole, nemohlo mi to nahradit křik, bušení pravítek do lavic a ani nadávání učitelů… všechno tady bylo jednoduše dokonalé a to mě nejvíc nudilo… měla jsem ráda změny. Byla to jistota toho, že stále žiju.

Pokračoval tím, že má učitelka přišla o dítě. Muži toho Rusa, jehož smrt jsem sledovala. Unesl její dítě a její manžel se vydal, aby jejich poklad zachránil, ale už je nikdy neviděla…

Musíme se tak často stěhovat kvůli agentům FBI, CIA, Interpolu a nějaké skupině lidí, kteří jsou...divní… to všechno po nás šlo… Byli jsme hledaní a přežívali jen díky tomu, že jsme byli pod falešnými jmény.

Tehdy když mě Dereck s Paulem viděli s tou elfkou a princem v lese se vyděsili. Vypadali prý úplně stejně, jako ta poslední skupina lidí, kteří po nich šli. Nemohli ani uvěřit tomu, že by to mohli být lidé. Byli krásní až to bralo dech a jejich karmínové hábity zlověstné jako jejich oči noci. Nikdy je neviděli, že by někam šli, když bylo krásně a jasno. Ten den, kdy mě vzali k té louce bylo totiž zamračeno a každou minutu hrozilo, že začne pršet.

Jsou to předzvěsti smrti- tyhle bytosti. Slyšeli to prý od staré ženy v Indii:

,,Přišli na tři měsíce... byli krásní, byli bledí, jako angličané, ale pak... kadždý den pršelo...ani jednou nevystoupil na nebesa Bůh Slunce a země strádala. Zvířata ráno nacházeli rolníci mrtvé, tuhé a bezkrvé... pár dní nato začali umírat i lidé. Jejich těla se rozkládala a na jejich krku vždy našli dvě ranky malé sotva jako hlavička špendlíku. Bez krve, bledí... umírali...jejich životy končili mnohem rychleji, než když tu byl hladomor... nemoce a i samotný král nevěděl, co dělat...

Angličané se s námi úctivě rozloučili a sotva odešli, zase vylezlo slunce na obzor a země začala znovu žít..“

Při tomhle vyprávění mi tuhla krev v žilách.

Snažila jsem se vybavit si ty krásné tváře, ale stále to pro mě bylo nemožné. Jedinné, co jsem si mohla vybavit byl jeho dokonalý hlas a jemný dotek.

,,Bello, těm bytostem se vyhýbej!“ zavrčel Paul a dodal ,,jsou nebezpeční a nikdo z naší ochranky, kdo se s nimi bavil, nepřežil. Ta žena je vždy tak poblouznila... myslím, že už jsi dost veliká nato, abys věděla, co je vášeň... a ráno jsme je našli.

Byl to jeden z nejhorších měsíců... tobě bylo sedm. Museli jsme tě chránit jak nejlíp to šlo. Dereck hlídal v noci a já musel s tebou být neustále. Tvůj táta málem zešílel, když zjistil, co se tu děje.“

,,Takže...“

,,Náš úkol je tě chránit ať se děje, co se děje. Klidně za tebe skočíme do kulky, protože jestli se ti něco stane... no nechceme si představit následky a peklo, které bychom zažili.“

Zjistila jsem konečně, proč se mě drží zuby nechty.

,,Paule!“ Slyšeli jsme najednou výkřik.

,,Co je Derecku?“

,,Jde sem!“ Skousl si spodní ret. Tak to není dobré. Postavil se vedle mé postele a ve stejnou chvíli otevřel s vážným výrazem táta dveře.

,,Bello?“ Jeho hlas byl chladný, bez citu... bála jsem se.

,,Pane...“ Nic víc nedořekl, protože ho zarazil.

,,Paule, ty jsi tu s Dereckem od toho, aby jste na ni dohlíželi, chránili jí a bavili.“

,,Ale-“

,,Zmiz!“ Zavrčel na něj a on se sklopenou hlavou odešel. Ještě víc jsem si přitiskla nohy k hrudi. Pomoc. Ten strach, který vystoupil na povrch z toho být v jedné místnosti

,,Bell?“ Zněl teď úplně jinak.

,,Vím, že se mnou nebudeš teď chtít asi mluvit... ne asi, určitě, ale tohle je má práce, můj úděl.“

,,Co? Zabíjet lidi? To ti příjde jako úděl!“

,,Chránit tě je úděl.“

,,Hádali jste se kvůli penězům! Peníze nejsem já! Nejsem věc, kterou si můžeš koupit!“

,,Bell, já nejsem žádný podnikatel! Nejsem žádný policista, jsem člověk, který prodává zbraně! Co bys ode mě očekávala? Hm?“ Zavrčel a já dostala další ránu pod pás.. zbraně?

,,Zbraně?“

,,Máš právo to vědět, protože jedno to tu za mě vezmeš!“ Nadechl se.

,,Já, že bych to po tobě měla převzít! Nikdy!“ Řvala jsem skoro a v očích mě pálily slzy, které se mermomocí rvaly ven.

,,Špatně, už zítra budeš mít dost času, vybrat si svého učitele,můžeš soudit podle čeho chceš. Vybral jsem pouze některé, kteří by byli schopní zvládnout to, co Paul s Dereckem a zároveň, aby to uměl stejně jako mrkat. Ty jsi moje dcera! Zvykni si, že tě nepřinesl čáp! Jsi dcera mafiána! Krev mé krve, kosti mého těla a tvé srdce tluče místo toho, které mi bylo po boku!“ Zase jsem se rozvzlykala.

Mluvil o mé matce. I když jsem jí nikdy nepoznala, její krásná fotka se stále vyjímala na mém nočním stolku. Posadil se vedle mě a objal mě. ,,Mám tě rád Bells, ale nemůžu všechno stíhat, jsem unavený od té práce a zoufale toužím po odpočinku, ale musím být stále ve střehu, protože svět je spiknutý proti nám... všechno to začalo tvým pradědou a skončí to... nevím... Jsme temperamentní, jsme chtiví a stále toužíme stoupat do výšin. Jsi stejná jako my zlatíčko.

Paul s Dereckem dneska přišli oba vynervovaní a vyděšení, kde jsi byla, ptali se, protože jsi jim zmizela a báli se mé reakce. Vidíš? Takový respekt si budeš muset vybojovat taky, protože tenhle bussines není jen tak.“

,,Co bys jim udělal?“

,,Kdybys jen zmizela a do večera tě našli... jen nějaký trest jako úklid celého domu, což není tak lehký- víš, že tuhle vilu uklízí něco přes dvacet služek?“ Zavrtěla jsem hlavou a utřela si slzy.

Táta vyprávěl hodně zajímavě. Byl to ten typ muže, který vás uchvátí svým povídáním a vy jeho slova hltáte jako žíznivý doušky vody, kterou mu podala milá žena. Najendou jsem toužila po tom, kdy budu mezi prsty svírat zbraň a učit se. Učit se být stejně dokonalá jako táta, umět upotat nejen hlubokýma očima, ale zároveň i upůsobem, jakým mluvím...chtěla jsem, aby všichni znali mé jméno.

Pomalu zas nastával večer. Doba, kdy mi zavřou dveře, otevřou malý otvor ve zdi, aby slyšeli, kdyby se něco dělo a zhasínají, aby lidé mohli usnout. Pohladil mě po vlasech a líbnul na temeno.

,,Spi sladce Bell, až se vzbudíš, přijď do mé kanceláře na konci chodby vedle mé ložnice a čtyřikrát zaklepej, ano?“ Poslušně jsem přikývla a táta se zvedl z postele. Sotva vyšel z pokoje, přišel Paul a podal mi noční košili.

,,Mel, kdyby něco jsem hned vedle. Dobrou sluníčko.“ Odešel a nechal mě s lehkým saténem v pažích.

Pousmála jsem se. Nebrečela jsem, zakázala jsem si to. Slzy jsou jen pro slabochy, slzy jsou znakem slabosti a poddajnosti, což já nejsem! Nesmím být! Převlékla jsem se z kalhot a trička do té jemné, lehké tkaniny a šla si otevřít okno, protože tohle léto ve Španělsku je horoucí.

Lehký vánek mě zastudil na kůži a já si začala třít dlaněmi paže, abych zahnala husí kůži. Měsíc byl v malém srpku. Zlověstně mě sledoval z té výšky a já mu záviděla jeho nesmrtelnost. Jak se může tak klidně vznášet nahoře, sledovat co se děje a pravidelně střídat svůj vzhled?

Otočila jsem se na patě a skočila do postele. Od zítřka to začne. Začnu se stávat bestií, mrchou a bescitným tvorem, abych došla slávy a uznání. Připomnělo mi to ty báje z řeckých příběhů. Jakou cenu za to ti muži a ženy dali, aby si je svět zapamatoval? Zaplatili za to jednosměrnou jízdenkou... jízdenkou vedoucí k řece Stix- ke smrti...

Doufám... že se tenhle dílek líbil. Prosím komenty, protože bez těch nemá smysl zveřejňovat tuto povídku...

Kritiku...cokoliv...

Vaše Niki311

< >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 4: