Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 3

04.10.2009 (08:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4501×

3. VÝSTŘEL, KŘIK, VÝSTŘEL A PÁD…

Někdy jsem přemýšlela nad tím, kdo čas vymyslel. Nikdy mi nepřišlo logický, proč to furt tiká a nepřestává…

*

Nikdo nevěděl, co jsou zač a nikdo se k nim tak blízko živý nedostal… nebo… nepřežil jejich dotek, jejich krásný melodický hlas a nikdo nepřežil, když se poblíž objevil ten chlapec… až na mě…až na Mel- pravým jménem Isabella…

-

Od té doby mě přestali vodit na to místo. Sami tam přestali chodit a já mohla pouze litovat toho, že to trvalo tak krátkou dobu. Minuty se měnily v hodiny, ty pak na dny, týdny, měsíce…roky…

Ovládala jsem dokonale osm jazyků. Mluvila, psala i rozuměla, jen jsem se ještě doučovala rusky… Klasický den s mou novou učitelkou Emes. Měla divné jméno, ale jinak byla moc milá.  Zvládala jsem dokonale:

Češtinu, slovenštinu, angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu a švédštinu.

Prostě ta vzdělaná holka od bohaté rodiny…

Byl rok 1999.  Třináctiletá šílená holka v péči dvou mužů a s věčně pracujícím otcem. Každý den jsem litovala toho, že jsem od té doby před těmi lety nepoprosila toho muže a elfku, aby šli s námi. Měla bych naději… naději, že by mi jejich obraz neupadl za neprůhlednou záclonu zapomnění… každým dnem mi jejich obraz bledl až nakonec zůstaly ty nekonečně hluboké černé oči…

,,Né!‘‘ Křičela jsem, když mi bylo deset. ,,Né! Proč!‘‘ Dereck i Paul hned byli u mě a objímali mě. Jejich tváře už nebyly tak mladé a klukovské, ale byli už starší. Měli přísnější a ostřejší rysy…

(Pro menší představu jsem vybrala jisté herce, kteří mi posloužili jako předloha k těmto postavám... Dereck alias William Mosele. Znáte ho např. z filmu Narnie- Peter)

(Paul alias Milo Ventimiglia- seriál Hrdinové- Peter+ všimli jste si, že oba hráli Petery? Jsem asi vysazená nějak na to jméno xD)

Ale vůbec se nezměnili.

,,Co se stalo Bello?‘‘ vyhrkli.

,,Ne! Ne!‘‘ Jen jsem dokázala ze sebe dostat tohle jedno slovo. Já jsem ztratila jejich tváře! Ztratila jsem je! Nemůžu si na ně vzpomenout! Celé moje srdce zamrzlo. To ne… Proč! Byla jsem na dně. Zapomněla jsem ty krásné bytosti.Ať jsem si snažila jejich tváře vybavit jakkoliv, bylo to zbytečné. Nešlo to. Jako kdyby mi je někdo vymazal z hlavy. Mávnutím proutku mě zbavil nejkrásnějších obrazů, které jsem kdy viděla…Vzlykala jsem, ale nepomáhalo to. Měla jsem chuť vyřvat do světa tu bolest ze ztráty něčeho, co jsem nikdy neměla, ale přála si alespoň zapamatovat. Ztratila jsem je a už nikdy nenajdu… Brečela jsem jim v náručí, ale postrádala logický smysl mého zármutku. Stejně jsem je viděla jen dvakrát!

Utřela jsem si slzy a šla dál předstírat slušnou holčičku zkaženýho táty, kterou jsem taky byla.

Každé dva roky jsme se stěhovali a já toho měla po krk. Nebavilo mě věčně utíakt- obzvlášť když jsem nevěděla proč.

,,Paule, můžu…být chvíli sama?‘‘ zašeptala jsem a posadila se na posteli. Seděl vedle na gauči a četl nějakou nezáživnou knihu soudě podle jeho unuděného výrazu.

,,Jistě.‘‘ Sotva se zavřely dveře, snažila jsem se vzpomenout na ty dokonalé tváře. Jaký byl jejich nos? A oboří? Měl ten nos křivý, zahnutý, nebo rovný či zatočený jako princátko ke vzduchu. Jaké měly rysy? Tvar tváře? Byly hranaté, kulaté, lehce propadlé, nebo krásně ostře řezané a dokonalé? A hlas? Hluboký? Zvonivý? Chraplavý? Ach! Nevím!

Naštvaně jsem si odfrkla a vyhoupla se na nohy.Vzala jsem do ruky mikinu a došla k tajným dveřím, které jsem našla před týdnem. Paulovi jsem o nich neřekla a Dereck byl se mnou, jen když jsme někam šli, protože si našel přítelkyni- Renáta. Byla to černovlasá holka s blankytně modrýma očima, velkými předními zuby skoro jako králík a vysokým pisklavým hlasem. Byla celkem milá, ale z jejích rtů nikdy nevyšlo nic, co by mě zajímalo.

Natáhla jsem se na špičky a zmáčkla menší prohlubeň na rámu dveří. Bylo to tmavé mahagonové dřevo s menšími vzorečky. Zmáčkla jsem malou zorničku havrana a stěna se uvolnila. Pomalu se posunula dozadu a následně na stranu a dokonale mi udělala vchod. Pro sebe jsem se pousmála, vzala z poličky baterku a cvaknutím ji zapnula.

Průvan mi rozcuchal vlasy a vydával prapodivné pískání pokaždé, když prolétl okolo nějaké skulinky. Pavučin tu bylo jako prachu a snažila jsem se jim- občas marně- vyhýbat. Šla jsem za zvukem konverzace. Věděla jsem, že tatínek má jednání, ale tehdy jsem ještě netušila s kým a za jakým účelem.

Posvítila jsem si před sebe, ale ve stejnou dobu čelem narazila do něčeho…co zeď nebylo. Rozhodně to bylo měkčí…

Zvedla jsem trošku obličej a pak se zase vyděsila. Koukal na mě pár smaragdových očí. ,,Promiňte!‘‘ Křičela jsem a čekala nějaký pohyb osoby… nic… stále to stálo a ani se nehnulo. Opovážila jsem se prohlédnout si osobu. Jela jsem pomalu baterkou po jeho délce a s každým odhaleným centimetrem od tmy jsem měla pocit, jako kdyby mi ze srdce padaly kameny… bum…bum…

Byl to pouhý obraz… Oddechla jsem si a projela prsty po plátně.

,,Já ti nevím Dmitry, dlužíš mi už pár let… ten matroš byla vrcholná kvalita, ale slibované peníze nikde.‘‘ To je tátův hlas? Byl tlumený přes zeď, ale i tak jsem to slyšela. Došla jsem ke stěně a přitiskla ucho na ni. Ruce jsem si položila podél hlavy a stále vyčkávala.

,,Nejsou to malý prachy Charlie, to musíš uznat, ale ještě je nemám…‘‘ Bránil se druhý hlas s ruským přízvukem urputně. Rukou jsem zavadila o vystouplý kámen… Jemně jsem prsty objížděla ten tvar dokud jsem neucítila lehký pohyb. Srdce mi tlouklo jako o život.

Udělala jsem krok k tomu vystouplému čemusi. Ťapkala jsem po tom prsty a pak si vzpomněla, že v druhé stále svírám baterku. Byla na tom malý, vystouplý knoflík. Vzala jsem ho mezi palec a ukazováček a táhla nahoru celý kousek kamene. Byl to otvor na dvě oči.  Skousla jsem si spodní ret a přistoupila k otvoru.

,,Měl jsi lhůtu, nedodržel jsi ji…‘‘ Tátův hlas byl chladný jako ocel.

Očima jsem koukala do těch otvorů a viděla místnost, kterou jsem nikdy předtím nenavštívila.

Celý byl v tmavých barvách. Mahagon a krvavě červená tu dominovaly a všude byla podivná směsice tajemnosti a nekalých úmyslů. Bála jsem se, aby mě nikdo neviděl, ale stráže stáli u dveří a táta seděl u svého stolu a v ústech měl doutník z kterého stoupal mohutný dým.

(A její otec Charlie- Robert de Niro např z filmu- Půlnoční běh, Fotr je lotr, Hvězdný prach...)

Proti němu seděl mohutný, na pohled drsný muž bledý s blonďatými vlasy a modro-šedivýma očima. U koutků rtů měl zvrásněnou kůži, jako kdyby se až moc mračil. Naproti seděli dva muži se stejnými výrazy a rukama na prsou.

Táta pokynul na jeho bodyguardy a ti k němu došli a chytli Rusa za paže, aby ho postavili na nohy. Táta se se ztrápeným výrazem postavil a pravou ruku si dal za záda. Nechápala jsem, co to znamená, neviděla jsem nic, dokud-

,,Sbohem Dmitry.‘‘ Panebože! Viděla jsem pak, jak jen muž se třemi přesně mířenými ranami do hlavy, srdce a  do středu hrudi.

Zacpala jsem si pusu a držela výkřik.

Slyšela jsem v hlavě už jen dušený výkřik, ohromnou ránu a…

Výstřel…

Křik…

Výstřel…

Křik…

Výstřel…

Pád…

Třásla jsem se pod náporem slz. Podlomila se mi kolena a já se svezla na zem.

Můj táta….můj táta….Táta…vrah, vrah, vrah, vrah, VRAH!

Po tváři se mi skutálela slza. Nikdy jsem netušila, že jsem… že jsem dcera monstra! Člověka, kterého bych nemohla nazvat člověkem- je to totiž urážka. Monstrum! Bestie! Nesnáším ho nesnáším, nesnáším!

Třásla jsem se, byla mi zima, vzlykala jsem, zatímco jsem z vedlejšího pokoje slyšela jen další dva výstřely a sesypání dvou těl. Zalykala jsem se. To nemůže být pravda! Co je můj táta zač! Co je zač!

Zhluboka jsem se snažila dýchat, ale nešlo to. Nemohla jsem nabrat vzduch do plic dostatečně nato, abych si pročistila hlavu. To snad ani nešlo! No tak Bello, vzchop se!  Zvedla jsem svoje třesoucí se ruce k obličeji a chvíli na ně koukala. Viděla jsem v sobě jeho! Toho tyrana! Muže, který zabil člověka.

Jsem potomek něčeho, co se nedá nazývat lidskou bytostí…

Život mi připadal nicotný. Jestli jsem po něm, tak je všechno ztraceno… všechno…

,,Mel! Mel! Kde jsi?‘‘ Slyšela jsem něčí hlas, jak mě volal… Vzlykala jsem stále tam dole v té chladné chodbě, kde průvan stále foukal. Kolena jsem si přitáhla k hrudi a kolébala se. Kolébala se své nicotě a abych se nerozpadla.  Hrozilo, že se má osobnost rozčtvrtí a každá část se rozletí na jinou stranu, aby utekla z tohoto místa.

Toužila jsem víc, než kdy jindy ve svém životě, abych nebyla- neexistovala. Nikdy jsem se neměla narodit. Co kdybych si mohla vybrat, abych se nenarodila, nikdy nebyla a tak by ani moje maminka nezemřela. Proč se já husa musela narodit! Proč! Proč byl svět tak nespravedlivý?

,,Mel! Meliso! Kde jsi?‘‘ Byl to Dereck.

Přepadla jsem dopředu a políbila odpornou špinavou zem.Cítila jsem vlhkost země a nebyla s to vstát, protože jsem byla brouk… odpornej, zašláplej brouk… jinak bych se nemohla popsat… nejsem o nic lepší než oni…

Cítila jsem, jak mě do náruče berou dvě ledové paže. Tak jisté, tak dokonalé, silné a přála jsem si, abych nikdy tuhle dokonalost neopustila.

,,Nastydneš princezno, ještě není tvůj čas…‘‘ Náruč si mě přitiskla pevně k sobě. Prsty jsem jemně pustila konečky vlasů, které jsem si rvala a tápala po té osobě.

Lehkým kolébavým krokem mě nesl, cítila jsem se tak bezpečně a zároveň v nebezpečí. Divná kombinace, ale pro dceru vraha se nic než nebezpečí nehodí…

,,Příjdu si pro tebe, nespěchej… stále budu nablízku, ale ty musíš zůstat do té doby v bezpečí… Slib mi to.‘‘ Zavál mi sametový hlas do ucha a mě vyhrkly další slzy.

Nedovolila jsem si otevřít oči. Tahle tvář je pro mě zakázaná… je zakázaná pro Nikoho.

Cítila jsem, jak mě opatrně jako drahou věc dává na postel a sedá si na pelest. Zase jsem si chytila kolena a stulila se do klubíčka.

Jemně se zachichotal a prsty mi přejel po tváři.

,,Příjdou horší věci.‘‘ Jeho dech mě zalechtal na tváři a pak jsem cítila na čele polibek. Čelo i tváře se rozhořely okamžitě pod jeho rty a touha po tom ochutnat i rty byla neúnosná.

,,Buď silná holka, ano Bell?‘‘ Přikývla jsem, ale v duchu si přála, aby mě zabil teď, dokud si pamatuju lehkost jeho doteku, něžný polibek na tvář a čelo a nakonec na jeho líbezný hlas.

Prosím komentíky, kritiku, doufám, že se líbilo...

< >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 3: