Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 2

02.10.2009 (19:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3820×

2.      STÁLE JE VÍDÁM

Stále ty staré hodiny odtikávají. Já rostu, učím se poznávat svět, učím se vědomostem, které bych měla nabrat ve škole, ale zároveň i jako budoucí následník těžkého břemene, stále jsem se však nenaučila jednu důležitou maličkost… milovat.

*

,,Kohopak to tam máš drahoušku?‘‘ zašeptal ke mně táta a zvedl hlavu, aby se podíval. Sotva jsem mrkla, byli pryč.

,,Prince a elfku!‘‘ zašeptala jsem ohromeně.

,,Já nic nevidím.‘‘ zamumlal a postavil se. ,,Tohle mi dej do kanceláře a tu schůzku přesunu na třetí. Chci se nejdřív přesvědčit, že je všechno v pořádku.‘‘ mumlal táta za mnou a já se stále snažila  dohlédnout do dálky. Snažila jsem se zase najít ty krásné bytosti.

,,Dereku, Paule, odveďte ji.‘‘ Pokynul jim a dvě silné paže mě vzaly do náruče. Obtočila jsem Paulovi ruce kolem krku.

,,Proč nemůžu zůstat s papá?‘‘ Derek se uchechtl a Paul natáhl nohu, aby ho podkopl.

,,Tatínek má nějakou práci a pak až bude hotov, tak přijde.‘‘ Došli jsme až k domu a Derek zatlačil do sochy. Byl to jeden ze dvaceti tajných vchodů o kterých jsem věděla.

Socha byla krásná bohyně s lehkým šatem a lvem u nohou. Její ruka se zlehka jako pírko dotýkala jeho hlavy a lev odevzdaně sledoval. Vždycky jsem fascinovaně jezdila prstem po záhybech svalů, které se rýsovaly na končetinách lva a chytala ho za uši, jako kdybych ho dokázala zkrotit.

Každý večer když jsem si lehla, jsem po chvilce cítila pusu- od táty- na čelo a vrznutí dveří. Než jsem ale stihla úplně usnout se vedle mě natáhl Paul a já ho objala. Občas, když jsem měla noční můry mi četl pohádky. Nestěžoval si. Byl až moc hodný a já ho za to měla ráda.

Dereck ráno vklouzl do pokoje s dvěma podnosy a budil drážděním žaludku.

,,Nech toho! Mám hlad!‘‘ Mručel na něj Paul a mnul si oči. Dereck se nacpal vedle mě z druhé strany a jeden tác mi podstrčil.

,,Tomu otesánkovi nic nedávej.‘‘ Mrknul na mě spiklenecky a já se dala do smíchu. Paul po něm švihl polštářem a Dereck spadl z postele. Dospělo to k ještě většímu záchvatu smíchu. Dusila jsem se a oba se culili a Paul si do úst cpal jídlo.

,,Copak se to tu děje?‘‘ Slyšela jsem tátův smích a dveře se pootevřely. Jeho věčně vážná tvář se roztáhla do úsměvu.

,,Stále jako malí.‘‘ zamumlal a přistoupil k nám.

,,Tatí! Pojď na bitvu!‘‘ Zasmála jsem se než mě jeho paže vytáhly z postele, kde jsem byla zaklíněná mezi dvěma pubertálníma výrostkama a zatočil se se mnou dokolečka. Opatrně mě postavil na zem. Sahala jsem mu sotva po hrudní koš… tak maličká….kromě toho se mi jeden malý zub vepředu kýval a já si ho stále jazykem vyviklávala.

,,Takhle se staráte o mého andílka?‘‘ Otočil se na mé ochránce a já se zamračila. Přestala jsem jazykem klouzat po zoubku.

,,Je s nima legrace! Viď Derecku, že jsme Paula pře…přepra…‘‘

,,Přeprali.‘‘ zamumlal místo mě. Nevinně jsem se usmála. Nějak mi stále nešla nějaká slova. Táta protočil panenkami a vytáhl z kapsy doutník. ,,Zase budu mít nějakou práci, takže…‘‘ nedořekl to, ale moji bodyguardi zřejmě ano… Mlčky přikývli a táta i s doutníkem v puse odešel.

,,Práci?‘‘ Oba se smutně postavili a došli ke mně. Chvíli bylo ticho, než se Paulova tvář usmála a rozcuchal mi vlasy.

,,Víš co princezno? Půjdeme na koníka?‘‘ Chvíli jsem se zamyslela. Nechtělo se mi, protože… protože… nemohla jsem najít důvod, ale nějak jsem nato neměla náladu.

Zavrtěla jsem hlavou.

,,Tak víš co? Zavedeme tě na jedno tajný místo, jo? Nikdo kromě nás s Dereckem tam nechodí.‘‘ šeptal a tajemně na mě koukal.

,,Můžu hádat proč? Určitě tam máte všechny svoje ponožky schovaný.‘‘ Oba se rozesmáli a začali lechtat. Řechtala jsem se jako zebra. Nedalo se to nazvat jen smíchem, protože to bylo míchané i s lápáním po dechu. Oblíkli mě do nějakých věcí na ven a Paul si mě vysadil na ramena.

Koukala jsem z té výšky, jak pomalu jdeme k autu. Dereck na chvíli zmizel, ale sotva jsme došli k autu, už byl zpátky.

,,Prý na ni máme dát pozor a nedělat blbosti.‘‘ zamumlal.

,,Stejně vás slyším.‘‘ zasmála jsem se na ně a oba mi to oplatili krásnými úsměvy. Dereck byl za tatínkem, aby jim svolil malý výlet….

Posadili se se mnou na zadní sedačky v autě- limuzíně, říkejte tomu jak chcete, pro mě to tehdy byl jeden obrovský kočár- zapásali a šofér stáhl okýnko, aby se mohl domluvit s mými strážci.

,,Takže, kam to bude?‘‘ Paul s Dereckem po sobě hodili pohled. Po chvíli se ‚moje chůva‘ natáhla k řidiči a něco zašeptala. Řidič přikývl.

,,Zase tam…‘‘ povzdechl si, nasadil čepici s nápisem- Šéf auta- a křupl prsty.

,,Mel, nekoukej z okna.‘‘ zamumlal mi do ucha Paul.

,,Jsem Bella… prosím, já nechci, abych měla jiný jméno, mě se moje líbí…‘‘ Chvíli byl ticho a koukala jsem, jak mu ukazováček tikavými pohyby bubnuje o palec.

,,Tak dobře, ale před tatínkem tě budeme volat stejně Mel, takže… Bello, nekoukej z okna.‘‘ Uchichtl se a já zamručela a složila si ruce na prsou. Není fér, že oni mi můžou říkat co mám dělat, ale já je musím prosit.

Po chvíli jsem otevřela pusu do O a tiše zívla. Objaly mě teplé Dereckovy paže vzal si mě do náruče, abych byla jako v kolébce. Zabořila jsem mu hlavu do prohlubně mezi hrudí a paží a teplý dech mi ohříval studený nos. Prostě se mi nechce prokrvovat snad. Vždycky mě to šťastně štvalo, protože jsem se musela o ně ohřívat.

,,Vstávej zlatíčko, jsme tu.‘‘ Zašeptal tichý hlas a já si promnula malými buclatými ručičkami oči. ,,Tady?‘‘ zašeptala jsem a zírala kolem sebe. Ještě před chvílí jsem byla v krásném autě a teď…

Všude okolo mě byla zeleň. Smaragdové porosty, bludiště… místo, kde se schovávají zvířátka před našim světem- světem, kde jim hrozí, že je nějaký myslivec zastřelí. Měla jsem sice ráda jejich kožešiny… tu hebkost, barvy… prsty jsem zabořila do těch chomáčů a užívala si jejich lehký dotek. Otočila jsem se dokolečka a sledovala mechové porosty, které se plazily po kamenech různých tvarů a poslouchala šustění listů.

,,Bell, pojď s náma, něco ti ukážem.‘‘ Paul i Dereck mě vzali za ruku- každý z jedné strany a vedli… vedli po zeleném koberci mechu a trávy.

,,Kam?‘‘ Začala jsem se trochu bát. Okolo mě byl chlad a na tváři jsem cítila vlhkost, ale díky hustému porostu skoro nic neviděla.

,,Vítej na našem tajném místě.‘‘ zašeptal Dereck a Paul se usmál.

Promnula jsem si oči.Tohle nemůže být skutečný! Ta krása…  Uprostřed toho obrovského lesa byla mýtina a přesně ve středu se zračilo jezírko. Připadalo mi to jako ze snu! Rybičky různých barev vyskakovaly nad hladinu, zamrskaly ocásky a zase zmizeli do hlubin.  Bylo tu až nemožné ticho.

Stála jsem před tou krásou a připadala si jako víla. Byly tu kytičky snad všech barev…Jezírko tiše bublalo, ptáčci a snad všechna stvořeníčka nechtěla přehlušit klid a pomalu jsem došla k vodě.

,,Dávej pozor zlato.‘‘ slyšela jsem za sebou hlasy Derecka a Paula, ale nemohla jsem vstřebat jejich hlasy. Všude okolo mi to připomínalo místa z pohádek, které mi večer před spaním četli. Jako kdyby všechno okolo mě zmizelo… nic neexistovalo… jen les, jezírko a já… klesla jsem na kolena a prsty mi mimovolně žbluňkly o hladinu. Byla jsem překvapená… překvapená tím, jak byla krásná, ale zároveň i ledová a nepřístupná.

,,Dávej pozor, ať tam nespadneš Bell…‘‘ Zašeptal vedle mě krásný, sametový hlas a já vyskočila na nohy. Stál tam on! Ten princ! Nevěděla jsem,co se děje.

,,Ale, nestraš ji…‘‘ Zasmála se zvonkovým smíchem krásná elfka a došla ke mně. Oba stáli vedle sebe. Oba se jemně předklonili a dívali se do mých očí. Elfce jsem mohla být sotva po ramena a tomu princi k pasu…

,,Kdo jste?‘‘ zašeptala jsem a třásla se. Oba se melodicky zasmáli a mě zasáhla vlna studu. Proč se tak krásně oni můžou smát, proč oni jsou tak krásní a proč mi za chvíli zmizí jako pára nad hrncem?

,,Kde jsou Paul s Dereckem?‘‘ krásnému muži s bronzovými vlasy projela obličejem bolest. Něco ho bolelo?

,,Neboj se, za chvíli se vrátí…‘‘ zašeptal a natáhl ke mně ruku. Přikrčila jsem se. V hlavě na mě něco křičelo, ať utíkám, ale nemohla jsem. Bylo to, jako kdyby mě tu přikovali, jako kdyby si snad sudička přála, aby se něco takového stalo… Najednou se dívka zadívala někam za mě… její oči byly černé jako noc a já se poprvé za život bála… bála jsem se co se stane dál…

Opatrně si klekl přede mě na koleno, takže jeho hlava byla ve stejné výšce jako moje. Natáhl ke mně prsty a vzal do dlaně mou ruku. Jeho byla tak ledová! Snad si ji nořil do jezírka jako já? Držel mě jako princeznu a já stále nechápala nic z toho, co se děje. Stále se mi díval do očí, na jeho dokonalé tváři se rýsoval náznak úsměvu a já se topila v těch nekonečně černých očích. Jak něco tak krásného může existovat? Jak něco tak hlubokého přeplněné tajemstvím může existovat?

,,Slunce…‘‘ Zašeptala dívka po chvíli- kterou jsem skoro vypustila z hlavy- a kluk mi opatrně pustil ruku a lehkým klouzavým dotykem ji odtáhl. Vyskočil na nohy a podíval se na dívku.

,,Alice, to ne…‘‘ Vážně přikývla. Padla na mě vlna paniky.

,,Ne…‘‘ Zašeptala jsem a pomalu k nim došla. Objala jsem dívku i toho kluka a zvedla k nim hlavu. ,,Neodcházejte…‘‘ Jejich oči jako kdyby zněžněly. Oba se smutně na mě dívali a pohladili po hlavě.

,,Bello!‘‘ Slyšela jsem výkřik- Paulův výkřik. ,,Ještě se uvidíme princezničko…‘‘ zašeptala dívka a odhalila tak špičaté zuby. Přikrčila jsem se strachem. Zmizeli… tak jak se objevili, tak taky zmizeli… Hned mě někdo chytil do náruče, ale já byla jako omámená…

,,Bello! Kdo to tady s tebou byl!‘‘ Dereck hned vyváděl a Paul se ohlížel všude kolem. Hledal stopy, ale jako kdyby se po nich slehla zem.

Byla jsem mimo. Neviděla jsem jejich tváře, jejich hlasy mi splývaly… jedním uchem dovnitř, druhým ven… nepřítomnost ducha… ano! Tak by se to dalo nazvat. Snažila jsem si jejich tváře zapamatovat do posledního detailu.

,,Jedeme domů, okamžitě…‘‘ zamumlal Paul a hned mě oba tahali pryč… pryč od té krásy. ,,Né! Já tu chci ještě být!‘‘ vzlykala jsem, ale bylo pozdě- to už mě nacpali do auta, oba s pistolemi vytaženými a obezřetnými výrazy.

,,Okamžitě jedeme domů, ale Bello, nikomu ani muk.‘‘

,,Kdo to byl?‘‘ Sápala jsem se k oknu v naději, že je ještě uvidím. ,,Řekni mi to Paule!‘‘ Otočila jsem se na něj a oči mi žhnuly.

Zavrtěl záporně hlavou…nevěděl… měl vytřeštěné oči, obočí se mu stahovalo do přísné linky a neusmíval se…

Posmutněla jsem… nikdo neví…

Nikdo nevěděl, co jsou zač a nikdo se k nim tak blízko živý nedostal… nebo… nepřežil jejich dotek, jejich krásný melodický hlas a nikdo nepřežil, když se poblíž objevil ten chlapec… až na mě…až na Mel- pravým jménem Isabella…

PROSÍM VŠECHNY O KOMENTY A KRITIKU...

< >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 2: