Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 13

15.10.2009 (20:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4209×

13. PRSTEN

Probudit se… Zní to jako sen? Mě teda ano. Bezmoc, která mě svazovala, dusila… chtěla jsem vysvobození… Chlad obklopil mé tělo a já s teplotou sotva 10 stupňů, kdy bych měla být mrtvá se probrala- bledá krásná… ale čekalo mě ještě pár takových překvapení…

*

,,Je čas…‘‘ Zašeptal a svět mi zčernal pod bodavou bolestí, která mi projela hrdlem jako dvě kudly a zasáhly tepnu…

---

Tma. Jediné, co jsem byla schopná vnímat byla neprostupná, hustá černota hlubiny, kam jsem bolestně dopadla. Nemohla jsem popadnout dech. Nemohla jsem racionálně myslet, jen jsem toužila po tom, vrátit se zpátky na světlo… Světlo a teplo lásky, které mě ještě před chvílí obklopovalo.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. On, on mě kousnul! Jako kdyby byl upír! Ty dva ostré zuby, které jsem úplně vypustila z mysli se mi zaryly do kůže, prokousli tenkou vrstvičku pokožky a zbavoval mě veškeré síly.

Proud řeky mě strhával, bála jsem se hlasů okolo mě. Křičely, sténaly, jako kdyby je někdo mučil. Chtěla jsem si zacpat uši, ale nešlo to! Ani ta zatracená síla k tomu, abych zvedla paže tu nebyla! Nemohla jsem tomu uvěřit! Bolest, která následovala byla tupá, pomalu se šířila mým tělem a brala si mé vnitřnosti. Chlad, strach, nervozita… jsem úplně mimo.

Byla to moje chyba? Chyba, že teď trpím? Co jsem komu udělala? Oh jistě, už vím, čím jsem se provinila- narodila jsem se bosoovi evropské mafie. Super.

Jasně jsem cítila, že mě od Zubaté s kosou dělí jen pár milimetrů. Zoufale jsem se jí vyhýbala a snažila se zmizet, utéct. Zatoulala jsem se daleko… do vesmírného smýšlení. Kupodivu jsem na tom místě dokázala otevřít oči. Byla jsem schopná rozeznat světlo od tmy a barvy, které byly okolo jedné malé skrčené osůbky.

Pod velkou jabloní stála nějaká postarší žena. Její stříbřité, šedivé vlasy byly sepnuty do drdolu a pár neposlušných pramenů se jí vznášely kolem hlavy. Okolo očí se jí rýsovaly vějířky vrásků a prapodivný, tajemný úsměv zdobil její jinak ne moc přitažlivou tvář. Trošku jsem se jí bála. Vypadala jako čarodějnice- rozhodně ale nejspíš věděla,co se to se mnou děje. Pomalu jsem k ní šla. Každý můj krok byl těžký váhavý a bolestný.

,,Čekala jsem na tebe mé dítě."

,,Čekala?" Zašeptala jsem šokovaně když jsem k ní došla. Co toho o mě mohla vědět?

,,Ano, Bello,nebo Mel?Dobře, dohodněme se, že ti budu  říkat pravým jménem, Bello."

,,A kdo jste?" Zeptala jsem se opatrně. Nevěřícně se na mě podívala.

,,Ah, jistě, nemůžu od člověka očekávat, že mě bude znát." Zasmála se trpce. ,,Já jsem... co jsem... kdo jsi ty?" Kdybych tuhle odpověď očekávala nejspíš bych řekla: jsem to, co jsem od svého narození, ale... ale. S otevřenou pusou jsem na ni zírala.

,,Nevím."

,,Tak ti to osvětlím. Člověk je bytost, která si  může vybrat, jaký bude jeho život na zemi. Já oproti lidem ne. Jsem tu, pokaždé jiná, ale zároveň stejná. Neměním se, jen sleduju jak se všichni okolo mě stávají jinými- staršími, mladšími, hodnějšími, chápavějšími..."

,,Ale co to má společného se mnou!" Zvedla jedno obočí.

,,Ty? Ty jsi teď obrazem svého otce, ale zároveň se měníš k obrazu toho hocha vedle tvého těla.

,,Edwarda?"

Žena razantně přikývla. ,,Podlehla jsi, neznáš rizika... on ti ale v ničem nelhal, takže ho nesmíš odsuzovat za to...''

,,Ale já...''

,,Až přijde čas, všechno pochopíš.'' Přerušila mě a mateřsky se na mě usmála.

,,Máte ponětí o tom, že jste mi spíš dala víc otázek, které bych si měla položit, než aby jste mi na ně odpověděla?‘‘

,,To je ten účel zlatíčko, tak se těším až budeš zase na sklonku života… nezapomeň- já se měním, ale přesto zůstávám stejná. Sleduju každý tvůj krok, každou věc, kterou uděláš a všecičko si pamatuju.‘‘ Srdce mi snad tlouklo jako o život. Nedokázala jsem to na tom prapodivném místě určit přesně. ,,Sbohem…‘‘ Zavanula jako vánek, moje tělo se začalo vzdalovat dál a dál… její tvář mládla až nakonec z ní byla malá holčička, mávající na mě.

Prudce jsem s sebou trhla.

,,Bello? Jsi v pořádku?‘‘ Zašeptal najednou starostlivě Edward a objal mě kolem ramen. Nic tu nebylo… Nechápala jsem, co se stalo. Zírala jsem kolem sebe. Malé šípy světla si probojovávala místo na podlahu přes černé závěsy.

,,Pšt, to byl jen zlý sen.‘‘ Chlácholil mě a já si uvědomila jednu věc, která usvědčovala o opaku. Byla jsem… nahá. Pouze deka, kterou jsem si tiskla k hrudi byla něco zahalující mé nedokonalé tělo.

,,Co se stalo?‘‘ Zašeptala jsem a Edward se začal tiše smát. Otočila jsem se k němu a sledovala jak se na mě dívá… Jeho oči mě doslova láskou zabíjely.

,,Podle toho, co vidíš, co by sis tipla? Začala jsem se rozhlížet. První známka- jsem nahá, druhá- Edward je nahý, třetí- oba jsme bez oblečení, čtvrtá ležíme v jedný posteli a momentálně je jeho hruď přitisklá na má záda, pátá- jsem šíleně uvolněná a poslední… rozcuchaná dívka touží po polibcích… sakra.

,,Ups?‘‘ Pousmála jsem se.

,,Ups?‘‘ Podivil se.

,,Milovali jsme se?‘‘ Zeptala jsem se.

,,Nevěříš tomu?‘‘ Zašeptal mi na krku a líbl. Otočila jsem se k němu.

,,My jsme se milovali! Měli jsme sex! Byli jsme jedno tělo!‘‘ Vrhla jsem se mu kolem krku a napadla jeho rty. Nechápala jsem tu touhu, která se vzala… odnikud. Cítila jsem se celkově jinak.

Povalila jsem ho na postel a stále se nemohla odtáhnout. Nebyla jsem schopná dojít zjištění, že ještě před chvílí jsem měla jeden z těch nejpodivnějších rozhovorů ve svém životě.

,,Mel!‘‘ Vyděšeně jsem zvedla hlavu. Sakra! Jasper! ,,Mel, otevři!‘‘ Bušil na dveře naštvaně a snažil se je otevřít, ale díky zámku mu to nešlo. Střelila jsem pohledem na Edwarda. Sotva jsem popadala dech.

,,Počkej chvíli, jen…‘‘ Další slova přehlušilo jeho klepání.

,,Jsi v pořádku!‘‘ Popadla jsem rošťácky se usmívajícího Edwarda.

,,Pomoc!‘‘ Zavrčela jsem. Vzal mě něžně za ramena a políbil na čelo.

,,Uklidni se, otevři balkón a dej na sebe župan.‘‘ Měla jsem sto chutí ho za tuhle odpověď uškrtit.  Rychle jsem popadla svůj župan a snažila se prostrčit končetiny otvory. Utíkala jsem k balkónu a trhnutím otevřela dveře a málem urvala závěsy.

,,Edwarde?‘‘ Zašeptala jsem nevěřícně, když jsem se otočila. Nikde totiž nebyl. Vyjel zpod postele a smál se.

,,Otevři dveře, nebo je za chvíli vyrazí.‘‘ Zase zmizel pod postelí. Rychle jsem si uhladila vlasy a klopýtala ke dveřím. Otevřela jsem je a hned se mi kolem těla obmotaly dvě silné paže a horlivě mě k sobě tiskly.

,,Už jsem se bál, že se ti něco stalo!‘‘ Vydechl a ještě víc mě stiskl.

,,Jsem v pořádku,‘‘ pousmála jsem se a snažila se, aby se mi netřásl hlas.

,,Tos spala tak dlouho?‘‘ Podíval se na mě nevěřícně.

,,Překvápko.‘‘ Pohladil mě něžně po tváři.

,,Omlouvám se za včerejšek.‘‘ Zašeptal něžně.

,,Odpuštěno, ještě něco?‘‘ Chtěla jsem, aby co nejrychleji zmizel.

,,Cos říkala tomu dárku?‘‘ Pak mi to docvaklo.

,,Ehm… ještě jsem ho nerozbalila.‘‘

,,Tak já počkám.‘‘ Liška jedna proradná! Klela jsem v mysli. Sakra! Dělej Bello, rychle, rychle! Popoháněla jsem se a toužila po tom, aby moje srdce na chvíli přestalo. Popadla jsem malou krabičku, která ležela na stole a lehké cinknutí mého náramku mě donutilo se pousmát.

,,Je to taková… maličkost.‘‘ Zamumlal a sedl si na postel.

Tělem mi projela kudla. Jestli… ne, nad tímhle nesmím přemýšlet. Tak… teď kdyby pod mou postelí našel Edwarda… jsem v… na jednom nelibém místě.

Nedýchala jsem.

,,Bell?‘‘ Zašeptal Jazz a přetrhl mě z mých úvah.

,,Jo…‘‘ Vydechla jsem rychle.

Zase jsem prsty přejela po krabičce. Nedej bože, aby tam byl prsten, hlavně to ne… Otevírala jsem pomalu krabičku a tam… sakra!

Prsten!

Ruce se mi třásly. Celá jsem se chvěla. Ne, jen to ne…

,,Jaspere?‘‘ Jasně v tom byl slyšet ten tón, který říká: okamžitě- mi- to- celé- vysvětli- nebo- budu- vraždit!

,,Bello, tohle je to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat.‘‘ Zašeptal. Pod postelí jsem slyšela jemné zavrčení.

,,Co to bylo?‘‘ Otáčel se Jasper.

,,Nic, nic, jen… přemýšlím.‘‘

,,A to vrčíš, když přemýšlíš?‘‘ Zvedl obočí.

,,Ehm… jo.‘‘ Zase jsem stočila osudný pohled na ten prsten. Byl opravdu krásný, divný… jiný. Stříbrný tlustý kov byl ozdoben blyštivými kameny. Diamanty? Uprostřed bylo cosi v čem byly prapodivné tvary… tygr vrhající se na trojhlavou bytost.

,,Líbí?‘‘ Zašeptal až jsem poskočila, protože jsem úplně vypustila jeho přítomnost. Sedla jsem si vedle něj a nohy nevědomky posunula dozadu. Edwardovy ruce mi začaly procházet po kotníku takovým způsobem o jakém jsem věděla, že jiný člověk toho nebude nikdy schopen.

,,Je opravdu… krásný, ale… proč mi ho dáváš?‘‘

,,Je to… je to něco, co bych chtěl, abys nosila stále u sebe. Bude to něco… ber to jako talisman ke štěstí.‘‘

,,Vážně?‘‘

,,Všimla sis někdy, co má tvůj táta na všech krabičkách doutníků? Na vnitřní straně saka? Na propisce?‘‘ Zavrtěla jsem hlavou.

,,Je to tygr. Tygr to silné, cílevědomé zvíře.‘‘ Šťastně jsem si povzdechla… uf, nechce mě žádat o ruku. Jako kdyby se mě spadly řetězy, osvobodil mě od nejhorší varianty dneška. ,,Děkuju.‘‘ Zašeptala jsem a ani jsem nehlesla, když jsem cítila jeho rty na svých. Jemně jsem se opřela dlaněmi o jeho hruď snažíc se zrušit polibek. Edwardovy prsty se mi bolestně zarývaly do kotníku. Žárlil nejvyšším možným způsobem. Konečně mě přestal líbat, ale zároveň tím odsoudil k dalšímu trpění. Snažila jsem se potlačit touhu vytáhnout Edwarda a začít ho vášnivě zasypávat polibky. O svou čistotu jsem přišla ani ne před pár hodinami a už mě ovládají touhy.

,,Děkuju ti Jaspere.‘‘ Zašeptala jsem a snažila se ho co nejrychleji odehnat ze svého pokoje. S milým úsměvem se postavil a šel ke dveřím. Rychle jsem uvolnila nohu z pevného sevření Edwardovy paže a šla za ním, aby to nebylo podezřelé.

,,Takže… jsem rád, že se ti dárek líbil. Zašeptal a skláněl se pro další polibek, ale na poslední chvíli uhnul.

,,Ty víš, kde je Edward, viď?‘‘ A do…

,,Edwarde, vylez.‘‘ Zavrčel Jasper a srdce se mi zastavilo.

,,Vylez zpod tý postele!‘‘

ČTĚTE PEREX!

Snad se tenhle dílek líbil.

Komentíky, kritiku a vražedný pohledy.

Jdu hledat číslo do Bohnic, máte někdo zájem se ke mě přidat?

< >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 13: