Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 5. díl

16.04.2009 (09:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5048×

5.Pondělí

Bella Swan

U oběda jsme probírali jen samé nudné věci, jediná věc, která mě potěšila, byla ta, že mi konečně koupí psa, kterého jsem si dlouho přála. Od té doby, co mi asi v pěti zemřel můj milovaný křeček Champion, jsem žádné zvíře neměla. Zjistila jsem ale, že když křeček spadne ze stolu, tak se mu nic nestane. Když ale spadne ze stolu již asi po čtvrté, začne se chovat divně a zanedlouho poté zemře. Tento osud potkal přávě mého Championa, jen doufám, že pes za stolu padat nebude, taky by to nemusel přežít. Při mé šikovnosti je ale velice pravděpodobné, že se pes nedožije sedmi let. Večer jsem se rozhodla, že když už budu mít psa, tak jedině z útulku a musí to být již dospělý pes.

„Vrrr." Probudil mě zvonek, ohlašující čas stávat. Obvykle jsem stávala jako první, protože mě baví chystat snídaně. Vyhoupla jsem se tedy z postele a vběhla do koupelny, kterou jsem měla hned vedle pokoje. Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby, učesala se a oblékla si již předem nachystané oblečení. Rychle jsem se nasoukala do džín a halenky. Phil si totiž potrpěl na to, abychom s Claudií chodily slušně oblékané. Seběhla jsem ze schodů a vrhla se na chystání snídaně.

Pro mě a Claudii jsem zalila čaj, pro Phila a Renné kávu. Dále jsem na stůl položila misku s ovocem, kukuřičné lupínky a namazaný chléb se salámem. Až bylo vše hotovo, sedla jsem si ke stolu a pozorovala jak se pomalu všichni ostatní sbíhají dolů. První byl dole Phil. „Dobré ráno." pozdravil a začal se rozhlížet po pokoji. „Dobré," odvětila jsem a s úsměvem mu dala radu „klíče máš položené u notebooku." Všimla jsem si úsměvu když si bral chléb a klíče. „Musím jít, pozdravuj Renné a Claudii ." pronesl již napůl ve dveřích. „Zase odešel" povzdychla si Renné, která již seděla u stolu a popíjela kávu. Jen jsem kývla hlavou. „Už víš, jakého chceš psa?" zeptala se. Zašklebila jsme se „No,nemyslím, že to bude dobrý nápad, mít psa, víš za jakých podivných okolností má zvířata umírají ne?" Podívala se mi hluboko do očí „Jednou ta tvá smůla musí skončit ne?" pronesla a sklopila pohled. Jen jsem pokrčila rameny. „Když už, tak chci psa z útulku, vím že si o nich myslíš, že jsou to zablešenci a nezaslouží si, aby si je někdo vzal. Jenže já chci prostě jednoho z nich." Trvala jsem na svém. Po chvíli prolomila ticho„OK, po škole tě vyzvednu a pojedeme do útulku jo?"zasmáli jsme se. To bylo poprvé, co mi neodporovala ohledně psů z útulku. Pohlédla jsem na hodinky. Když jsem uviděla kolik je už hodin myslela jsem že snad špatně vidím. „Já musím...odpoledně tě budu čekat." Dodala jsem a pádila si pro bundu s taškou.

„Tutůůů!" ozval se před domem netrpělivý zvuk auta Clair. Clair byla má kamarádka na škole, která mě nyní vozila do školy. Já jsem své auto měla v opravě. Už zase.

Škola probíhala jako obvykle. Samé písemky a nudný, nezáživný výklad učitelů. Ale i přes tohle všechno jsem byla premiant třídy. Někdy jsem opravdu nechápala, jak to dělám. Ve škole jsem neměla žádné kamarády, tedy alespoň normální kamarády. Většinou se se mnou bavili všichni jen za účelem nějakého zisku. A o to jsem nestála, raději jsem byla sama,než se bavila někým, kdo ode mě něco pořád očekával.

Po škole pro mě, tak jak slíbila přijela máma. „Už jsem se v jednom byla podívat." oznámila mi hned po nástupu do auta. S úsměvem jsem se na ni podívala a zeptala se „Super a co?". Rozjela se a jen se usmívala. Zbytek cesty už nepromluvila. Zavřela jsem oči a poslouchala zvuk motoru, až ustal otevřela jsem je a uviděla velikou budovu nápisem „Městský útulek".

Než jsem stihla vystoupit a uvědomit si, co se děje. Bylo pozdě. Ve skutečnosti jsem si nejela vybrat psa, ten již byl vybraný dávno a to od mé matky. Paní, nejspíš z útulku ho přivedla. „Jmenuje se Max" oznámila a dál sdělovala informace „jedná se o tříletého psa plemene německý ovčák,měl velice smutný osud, je čistotný,vychovaný a velice přítulný." Než stačila doříct slovo přítulný, měla jsem ho jazykem přilepeného u obličeje, který jsem k němu sehla. „Myslím si, že mu vyhradíme to, co se mu stalo." Odvětila jsem a už ho cpala do auta. Zdálo se že je i máma se psem z útulku - Maxem šťastná.

Po přijezdu domů jsem se nestačila divit, nejenže měl Max už připravené misky s jídlem a místo, kde bude spát. Čekalo mě jedno další překvapení. Na pohovce seděl Thomas a Claudie a vášnivě se líbali. Asi jsme je příchodem vyrušili. Tedy spíš Max,ten začal hned od Thomase vyžadovat pozornost, Claudie ho vůbec nezajímala. Představila jsem ho a šla mu ukázat jiné, vhodnější místo na spaní, tím byla má postel. Hned jsem mu začala vyprávět, jakou krásnou změnu přinesl do mého života. Že jsem se ráno probouzela znuděná, nyní usínám šťastná a s pocitem že někoho mám, tedy alespoň jako kamaráda.

Edward Cullen

Pondělí ráno, nejhorší den v týdnu. Vše totiž začíná nanovo. Tedy alespoň pro mne. Snídat nemusím, spát také ne. Nikdy se mi tudíž nestane, že bych zaspal. Alespoň takovéhle výhody má život upíra. Rychle jsem se oblékl a seběhl k autu, kde už všichni čekali jen na mě.

Příjezd na parkoviště probíhal jako obvykle. Zase zvídavé a zároveň udivené pohledy lidí. První vystoupil Emmett, poté Rose, Alice, Jasper a nakonec já. Oni to měli jednodušší. Měli sebe. Já jsem neměl nikoho. Mě to nevadilo, jediné co mě štvalo byly nesnesitelné pokusy dívek flirtovat se mnou. A pořád stejný způsob odmítání. Ve škole jsem raději svoje schopnosti číst myšlenky vypínal. Bylo až skoro nesnesitelné, slyšet představy dívek, co by se mnou nejradši prováděly. Celou tu dobu jsem si na Isabellu Swan ani nevzpomněl, až nyní. Co s ní bylo jinak, že ji jsem neslyšel? Mé otázky přerušilo zvonění. Výuka probíhala zase nudně, jelikož už všechno znám. Největší srandu jsme si vždy užili vždy na obědech, to se o ni postará zaručeně Emmett.

„Tak kolik, jsi jich odkopl dnes?" ptal se ihned, jakmile jsem se posadil. „ Vsadíme se že míň něž pět." pronesl hrdě. „Radši se nesázej, stejně prohraješ a budeš muset něco trapného splnit a věř mi, že tentokrát to nebude jako posledně - zpívat vánoční koledy uprostřed léta." Prohlásila pohrdavě Rose. Emmett se na ni nechápavě podíval a vzhlédl směrem k Alici, která nenápadně na prstech ukazovala číslo osm. „Cože !" vyjekl „ ty se lepšíš" pronesl ze smíchem. „Díky" poznamenal jsem a raději se zvedl a odešel na další hodinu.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 5. díl: