Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 33. díl

11.07.2009 (09:35) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3912×

33. Kamarádky říkají pravdu, díky za to

Ráno jsem se probudila pozdě. Možná to bylo tím že tu se mnou byla Alice, nebo za to mohly slova, které mi řekla.

Na stole byla snídaně. Sedla jsme si tedy a nasnídala se. Alice tu nebyla, což potvrdilo i mrtvolné ticho odpovídající na moje zavolání.

„Já tě zabiju, to si nevezmu!“ protestovala jsem, když mé oči spočinuly na oblečení, které leželo na místě, kde ještě včera bylo moje špinavé od šlahačky. Namísto toho tam ležely, jak jinak, značkové boty na podpatku, rifle roury tmavě modré barvy, tričko s krátkým výstřihem rovněž modré barvy a bunda hnědé barvy. „Neříkej že se ti to nelíbí?“ zasmála se Alice, která vešla do pokoje. Jednou rukou jsem zvedla boty a druhou oblečení. „To si nevezmu.“ Odpověděla jsme na její nechápavý výraz a začala se poohlížet po mém oblečení ze včerejška. „Vyhodila jsem ho.“ Poznamenala a rychle za sebou zavřela dveře.

Nezbylo mi nic jiného, než si na sebe oblíknout tuhle hrůzu. Jediná výhoda byla, že mou velikost odhadla perfektně.  Nejistě jsem vyšla z koupelny a rozhlédla se po pokoji. Vše bylo na svém místě a po včerejší bitce nabylo ani památky. Stejně tak jako po Alici. Sedla jsem si do křesla a čekala, až se objeví.

Po hodině čekání jsem to vzdala a sešla čekat dolů k recepci. Křesla byla pohodlná, až příliš. Oči se mi začaly znovu svévolně zavírat. „Bells?“ promluvil vedle mě někdo. Okamžitě jsem vyletěla na nohy, což byla celkem chyba, jelikož jsem za chvíli seděla zadkem na červeném koberci. Alice se nade mnou mluvně usmála. Pomohla mi vstát a vyšli jsme do pokoje.

„Víš jaký jsem měla strach že se ti něco stalo!“ spustila jsme na ni ihned po vejití do pokoje. „Promiň to byla chyba, měla jsem ti říct že na chvíli odejdu.“ „Chvíli?“ pokrčila jsem obočí. „Tak dobře, měla jsem ti říct že se na pár hodin vypařím. Spokojená?“ zeptala se a já přikývla. „Jdeme nakupovat?“ zajásala a já znovu přikývla.  Za deset minut jsem seděla vedle ní v autě a mířily jsme do Denveru. Cesta ubíhala velice rychle a tak jsme už kolem půl druhé míjeli ceduli s názvem „Welcome to the Denver“.

„Nemáš hlad?“ zeptala se Alice, když zaparkovala v podzemní garáži jednoho z luxusních obchodů. „Ne, jdeme nakupovat.“ Odpověděla jsem a rozešla se. Alice mě v mžiku dohnala a společně jsme se proplétaly chodbami s různými možnostmi odboček. Alice se pak konečně zastavila až v obrovském prostoru, který vyplňovalo oblečení různých druhů. Od halenek přes kalhoty, tílka, spodní prádlo, večerní šaty až po boty. Vše bylo pečlivě srovnané podle barev a velikostí. Musím také podotknout, že všechno bylo nehorázně drahé. Když jsem ale sama nabídla Alici nakupování, už dopředu jsme si vzala větší množství peněz z dědictví po Philovi. To jediné mi totiž po něm zbylo.

Alice se začala obratně otáčet. Když jsem ji nabídla nakupování, myslela jsem si že si každá koupí jeden, dva kousky oblečení a bude to vše. Jenomže jsem si to opravdu jen myslela. Už to že prodavačky znali Alici jménem, mi dodávalo podezření že ona slovo malé nákupy neuznává. Obratně se otáčela a podávala mi jeden kousek po druhém. Každou věc co mi podala jsem si musela obléci a předvést jí ho. Ona ho schválila, nebo v menší míře neschválila. Po chvíli bylo v mých třech košíkách plno oblečení. Měla jsem něco okolo tří bund, osmi triček, devíti kalhot, tří souprav spodního prádla a pěti párů bot.

„Alice já vím že ráda nakupuješ, ale kroť se. Začínám si připadat jako tvá panenka.“ Odsekla jsme jí, když mi donesla hromadu večerních šatů, které vůbec nepotřebuji. „Bellinko, ale vždyť jsou tak hezké.“ Škemrala a nezapomněla udělat své psí oči, kterým nešlo odolat. Ušklíbla jsem se na ni a vytrhla ji z rukou čtvery šaty. Byly opravdu hezké, když jedny hezčí než druhé. Zrovna, když jsem si na sebe navlékala modré šaty u výstřihu poseté štrasovými kamínky, vrtrhla do kabinky Alice s podezřela veselým výrazem. „Na kolikže bot jsi mi dala ultimátum?“ vyptávala se a její úsměv ještě více zářil. Podezřívavě jsem ji sjela pohledem. „Maximálně pět párů, ale ty už mám takže na další boty zapomeň.“ „Belli? A neudělila by jsi výjimku na sedm?“ prosila zase psím pohledem. Zároveň vyndala ruce, které držela celou dobu za zády. V pravé držela boty s korkovým podpatkem a v levé ruce rovněž boty na podpatku, tentokrát ale jehlovém.  „Ne, vždyť se v nich zabju. Já, takový odpůrce podpatků a mám nosit tohle.“ Stála jsem si na svém.  „Ale Belly, ty boty jsou tááák hezké.“ Podsouvala mi je. „Alice ne.“ Zkusila jsem jí oponovat. Je mi jasné, že neuspěji, protože je tvrdohlavá jako beran, ale zkusit se má všechno ne? Nakonec jsme k pokladně odcházely s těmito boty, večerními šaty a ještě se spoustou dalšího oblečení. Sama si toho koupila také hodně, a pro každého člena jejich rodiny nejméně tři věci. Já jsem Charlimu koupila nové košile, vím sice že to jeho vztek nezmírní, ale alespoň bude mít v čem chodit. Ani nevím kolik stál nákup, protože to Alice i přes můj obrovský protest, zaplatila svou kreditkou. Naskládali jsem věci do auta, které mělo k mému velkému překvapení, obrovský kufr. Na to jak je auto malé to totiž vůbec nevypadalo na tak obrovský kufr.

„Jdeš na oběd.“ Prohlásila Alice a táhla mě do nejluxusnější restaurace kterou našla. Já jsme se najedla k prasknutí, protože to bylo příšerně dobré. Jen by přišlo divné jíst a přitom mít na sobě ustavičný pohled Alice, která seděla naproti mně a před sebou měla nedotčený zeleninový salát.

„Kam teď?“ vyptávala se Alice po vyjitý z restaurace se spokojeným úsměvem na rtech, zřejmě k tomu přispěl fakt, že si ze mě udělala panenku poslušně snášející její modely. „Do nějakého květinářstvía pakna hřbitov.“ Odpověděla jsem a následovala ji do auta. Rozjela se a po desetiminutové jízdě zastavila. Byly jsme před branami hřbitova. „Ale já jsem chtěla prvně do květinářství.“ Zaskučela jsem skoro neslyšně. „Neboj,“ uklidňovala mě „tady mají vlastní květinářství, dělají velice pěkné kytice.“ Odpověděla a zamířila se mnou v patách kamsi do prostor hřbitova. Vedle hradeb, které celý prostor obklopovaly byly zasazené rudé růže. Slzy se mi začali řinout jen při pohledu na hroby, rozkládající se ve velkém množství na prostranství, posévající několik hektarů. „Mám to jít koupit já?“ zeptala se Alice, když viděla jak na mě všechno působí. „Nějakou, kde bude na stužce něco pěkného napsaného.“ Zavolala jsem na ni a sledovala jak zachází dovnitř. Vyšla s kyticí bílých růží se stužkou s nápisem  Láska k vám už zůstane v mém srdci napořád. Což je pravda. Nikdy na ně nezapomenu, protože zapomenout nejde. Můžete zapomenout na nákup, tchýni, ale na rodinu zapomenout nelze.

„Líbí?“ zeptala se. Jen jsem přikývla a následovala ji. Po chvíli mi předala kytici a společně jsme zastavili před malým hrobem. Až nyní jsem zjistila, že měli kremaci. Hrob byl pečlivě opečovávaný, za což mohla asi moje sestra. Setřela jsem si slzy a položila kytice, kterou jsem nejprve políbila, vedle květináče.

„Proč mi nemůžou říct pravdu?“ zašeptala jsem směrem k hrobu. „Pravdu?“ podivila se Alice, která stála za mnou. „Ano pravdu, do teď nevím co se tam vlastně stalo. Když jsem se ptala otce, vždy to zamluvil a se sestrou se nebavím.“ Odpověděla jsem jí a cítila, jak mi položila ruku okolo ramen. „A ty by jsi chtěla vědět pravdu?“ „Ano.“ sklopila jsem pohled. „Ale před tím ti musím říct že jsme tam jeli, jenže když jsme tam přijeli, už bylo pozdě, příliš pozdě.“  zašeptala, jako by se bála že ji to budu dávat za vinu. „Mám pokračovat?“zeptala se a sledovala jak jsem ji přikývla na souhlas. „Já jsem viděla co se stane. Ty jsi měla jet s nimi, ale na poslední chvíli jsi zůstala i se setrou doma. Ti tobě i tvé setře zachránilo život. Byly už blízko Pittsburghu, když kamion, který jel proti nim vjel do protisměru a stazil je do příkopu. Sám pak ale přepadl na ně a jejich auto úplně zmáčkl. Neměli jedinou šanci. My jsme tam přijeli ve chvíli, když se kamion řítila na mě. Emmett se ho pokusil zachytit a i tak zmírnil jeho sílu dopadu, ale všechno bylo moc rychlé a moc silné a zde byla i síla upíra malá. Je mi to líto.“ Objala mě a já začala znovu vzlykat. „Netrpěli moc že ne?“ zašeptala jsem a slzy se mi nezadržitelně řinuly z očí. „Ne, neměli šanci, jak jsem řekla bylo to rychlé a silné.“ „Díky  Alice za vše.“ „Nemáš zač, to přece kamarádky dělají. Říkají pravdu.“ Odpověděla mi a setřela jednu z mnoha slz stékajících po mé tváři.

Všechny vzpomínky se s velkou bolestí opět vrátily. Má oslava narozenin, neštovice, první školní den, …. Všechno jsme prožívali společně. Pak se ale vše začalo bortit. Máma se rozvedla a vzala si Phila. Ten se ke mně a ke Claudii vždycky choval mile a otcovsky. Na Charlieho ale neměl. Pak se stala ta nehoda. Získala jsem nové přátele, ale za jakou cenu? Zaplatila za to životem moje máma a otčím, otec se změnil, je nepřístupnější a má setra si hraje na mámu poučuje mě. Mám tohle za potřebí? Všem jen opravdu ničím život.

„Bello.“ Promluvila na mě Alice a pohladila mě po vlasech. „Já vím že je to pro tebe živá vzpomínka, ale život jde dál a to co se stalo už nezměníš.“ Zašeptala mi do ucha a objala mě ještě pevněji. Po chvíli na še objetí povolilo, já věnovala posední pohled k místu, kde už navždy budou Renné se svým milovaným Philem. Nemůžu ji dávat zavinu že si vzala jeho, srdci neporučíš. K hrobu jsem poslala vzdušný polibek a i s Alicí naselda do auta. Musela jsem usnout už v autě, jelikož mě otevřít oči donutila hlas Alice. „Bello, vstávej, jsme v hotelu.“ Promnula jsem si oči a vystoupila z auta. Všechno mě brnělo a bolelo, nejvíce ale oči od pláče. Venku pakovalo ticho a tma. Měsíc, který byl v úplňku zářivě svítil a já od něj nemohla odtrhnout oči. Byl tam nádherný, tajemný. „Jdeš?“ drbla do mě Alice a já se potácela na zem. „Seš v pořádku?“ strachovala se, když jsem už zase stála na nohou. „Jo,  jen mě bolí nohy z těch bot co jsi mi ráno nachystala a jsem hrozně unavená.“ Zívla jsem.

V pokoji jsem vlezla do koupelny, převlékla si pyžamo a beze slova odešla do postele. „Dobrou.“ Zavolala jsem na Alici a potácela se do říše snů. Ona ani netuší jak jsem jí za dnešek vděčná, i když z toho bude pořádný průšvih.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 33. díl: