Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 31. díl - 2/2

02.07.2009 (11:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4232×

31. Veselá Alice aneb pohroma  2/2

„Víš Ali ono to není tak jednoduché. Slib mi, ne přísahej, že mi řekneš pravdu a to za každou cenu, ať je jakákoli.“ Na mou žádost přikývla a podívala se na mě těma nesmutnějšíma očima, které jsem kdy viděla. Po chvíli se otočila a začala se opět věnovat řízení.

„Všechno začalo po tom incidentu v Coloradu. Pak se u nám doma objevily dva muži. Billy a Jackob Blackovi, jsou z La Push. Jackob za mnou pořád chodil a tvrdil, že někteří lidé nejsou tací, jací se zdají. Taky na vaši rodinu pořád nadával a poroučel mi, že se s vámi nesmím stýkat. Vyhodila jsme ho z domu a pohádala hodně jsme se s ním kvůli vám dohádala. Tak už nepřišel což mi nevadilo. Až do pondělí, to se zase ukázal, tentokrát měl s sebou knížku, kterou mi dal na přečtení. Tam bylo psané že jste … že… no slib mi že když to nevbude pravda nepošleš mě do blázince.“nedokázala jsem vyslovit to jediné slovo. Upíři. Sotva jsme to dořekla, Alice zpomalila a zajela ke krajnici, nakonec úplně zastavila a otočila se na mě. „Neboj, játě do blázince nepošlu. Za prvé nemám proč a za druhuje to tam hrozné, věř mi. Já vím co v té knížce bylo, četla jsem ji a ulehčím ti to. Ano, je pravda co tam je já jsme upír. Stejně tak jako každý z mé rodiny.“ Mluvila tak klidně,jako by se bála mé reakce. Já si opřela hlavu o sedadlo a čekal, kdy se zase rozjede. Mezitím mi došlo že jsme Jakobovi tu knížku o hlavu omlátila úplně zbytečně. Myslely jsme, že si ze mě dělá srandu,že chce zesměšnit Cullenovi.

„Já jsem blbá.“ Zašeptala jsme si pro sebe. “Nejsi.“ Odpověděla mi Alice a začala hypnotizovat volant. „Jak…jakože jsi mě slyšela?“vykoktala jsem. „Nevzpomínáš na tu knížku? Každý z jejich druhu má přece neobyčejně vyvinuté smysly.“ Když mi to Alice říkala, skoro šeptala.“ Já myslela, že když budeš vědět pravdu budeš utíkat, křičet…?“ „A já myslela, že jedeme nakupovat a neboj, utíkat a ani křičet nehodlám.“Alice nasadila opět úsměv a vyjela. „Když ses díky Tomu psovi takhle dozvěděla o nás, myslím že by jsi měla něco vědět něco i o něm. On taky není člověk. Je vlkodlak, poznamená že na sebe může vzít podobu velkého psa zabíjejícího upíry. Proto měl tu knížku. On je totiž jejich vůdce.“ Po jejím projevu jsem na ni zůstala civět s otevřenou pusou. A vše mi začínalo dávat smysl. „Jo tak protone málem sežral ten vlk, když jsem mu mlátila o hlavu tu knížku. Snad mu to nebude vadit.“ Poznamenala jsem. Alice prudce duplna na brzdu. Za námi začaly troubit auta, jelikož musely zareagovat také. „Ty jsi mu zničila tu knihu?“ ujišťovala se. Já jen souhlasně přikývla. „Tak to máš štěstí žejsi člověk, lidi nesmí zabíjet. Kdybych tu knihu ale zničila já, tak tu už nesedím. Dědila se u nich z generace na generaci.“ Ušklíbla se. „No jo no, kdyby mi ji nedával,neměl by z ní teď salát. Ty Alice, já jsem člověk že jo?“ vyptávala jsme se. Na tváři Alice přeběhl úsměv. „Jo,ty a tvoje rodina, vy jste lidé. Doufám.“právě mi spadl tří tunový kámen se srdce. Pohodlně jsme se zabořila do sedadla a začala sledovat dění venku. „Tebe trápí ještě něco že?“ vyptávala se Alice. „Netrápí, spíš zajímá. To co je v té knížce je všechno pravda?“ „Co přesně myslíš?“ vyptávala se. „O slunci, síle, rychlosti, ale hlavně mě zajímají ty schopnosti.“ Alicemi skousla ret. „Všechno v té knížce je pravda. Na sluníčku se opravdu třpytíme, potomci to ukážu. A ta rychlost a síla je na vysvětlování těžší. A ty schopnosti? Ty ti asi přijdou nejmíň uvěřitelný co?“ na její otázku jsme souhlasně přikývla. „to je jak ve filmu.“ Podotkla jsem. „Co myslíš?“ „No Jasper cítí pocity, ty vidíš budoucnost, Edward čte myšlenky a Matt donucuje. To jste skoro jako fantastická čtyřka.“Zasmála jsme se společně s ní. „Víš Bells, ty to máš dobrý, na tebe nic nepůsobí, to já s nima jsme pořád. To nemáš vůbec žádné soukromí, obzvlášť v blízkosti Eda.“ „C..c..cože? Nepůsobí?“ vykoktala jsem a Alice jako odpověď zakývala souhlasně hlavou. „Kromě Jaspera na tebe nikdo z naší rodiny nemůže používat žádnou schopnost?“ jestliže Nemesi předtím myslela že mi za srdce spadl kámen, tak teď to byla při nejmenším hora. „Takže to jak mě Edward chytil v tom Coloradu, měla jsem pravdu já že? Nestál tam?“ vyptávala jsme se. Alice přidala na rychlosti. „Ne nestál, on tam přiběhl.“ Vše jsme začínala rozdýchávat. Takže on mě chtěl zachránit?

„Bello?“ oslovila mě Alice. „Chceš vědět pravdu o tom sluníčku?“ tázavě jsem k ní vzhlédla. Beze slova stáhla automaticky ovládaná kouřová skla svého auta. Nechápavě jsem se na ni dívala a pokoušela odhadnout její záměr. Po chvíli se mezi černými mraky ukázalo zlatavé slunce. Jeho paprsky se dostaly dovnitř pomocí otevřeného okýnka. Alice pevně svírala volant. Paprsky dopadly na pokožku jejích rukou. Její kůže se opravdu rozzářila. „Alice!“ vzdychla jsem. Zářivě se na mě usmála a slunce ozářilo i její obličej.

„Tak co jak vypadám?“ zeptala se zatáhla okýnko,jelikož okolo projížděl autobus. Pomalu jsme vstřebávala to co jsem se za dnešek dozvěděla. Nakonec jsme si opřela hlavu o sedadlo a pozorovala šmouhy za okýnkem. „Zklamaná?“ zašeptala Alice. „Ne, já jen je toho na mě prostě moc.“odvětila jsem jí a začala přemýšlet, jestli vytočíte prudkou zatáčku, která se nebezpečně přibližovala ve 150 rychlosti. „Neboj.“ Utěšovala mě, když si všimla mého výrazu a rukou pevně svírající pásy. „Tebe trápí ještě něco že?“ vyptávala se. „Jen si připadám jako v špatné pohádce. Dozvídám se něco co bych nikdy neměla. Můj otec se kamarádí s vlkodlaky a já se zamilovala do upíra. Co horšího se ještě může stát? potkám čerta a vodníka?“ Alice se zasmála smutným hlasem. „Jde o Edwarda že?“ němě jsem přikývla a ihned na to dodala.“Jak by reagovali ostaní z tvojí rodiny kdyby nedozvěděli že tu vím?“ „ No Jasper by to bral pohodě, stejně jako Emmett a  Esme. Carlisel by se bál abys to někomu neřekla, Rose by tě určitě navrhovala zabít, ale v tom by ji zabránil Edward, který by chtěl určitě odejít aby tě ochránil. On tě má rád víš.“začala jsem uvažovat. Než toto všechno podstoupit, ať to raději neví vůbec. „Alice neříkej jim prosím že to vím.“ Alice souhlasně přikývla. A brblala si něco o tom že doufá, že se neprokecne myšlenkami před Edwardem. „Díky.“ Zašeptala jsem jí a byla si jistá že to slyšela. Celá cesta probíhala v podobném duchu. Zjistila jsem že celá knížka je pravdivá. Tedy teď už byla pravdivá.

Alice zpomalila, jelikož jsme vjeli do Seattlu. Odtud,jak jsme nedozvěděla poletíme letadlem do nějakého města kde se ubytujeme a přespíme. Druhý den odjíždíme do Denveru nakoupit a stavit se na hřbitov. Pak jedeme zpět do hotelu a další den zpět do Forks. Podle Alice by měl výlet bez komplikací trvat tři dny.

„Na.“ Drbla domě a podala mi letenku. „Prosíme cestující do Salt Lake City, aby nastoupily do letadla, které stojí v sektoru C. Odlet je za deset minut.“ Ozval se z amplionu neutrální hlas. Alice se na pokyn zvedla a já následně také. Prokličkovávaly jsme se mezi lidmi, kteří spěchaly na letadlo a nevnímaly,že jsou tu i ostaní, kteří mohou spěchat také. Po chvíli jsme se začínala obávat, že se ztratím. „Pojď strašpytle.“ Zašeptala mi do ucha Alice a chytila mě za ruku.

„A co auto?“ vyptávala jsem se když jsme seděli, jak jinak, v první třídě. „Neměj strach. Je na parkovišti. Teda snad.“ Zasmála se a já společně s ní. „Hups, já jsme si tam zapomněla bundu.“ Pleskla jsem se rukou do čela. To na tváři Alice vyvolalo pobavený výraz. „A co? Já tam zapomněla mobil a taky nevyšiluju.“ Pronesla s kamennou tváří, která jí ovšem dlouho nevydržela a po chvíli vybuchla smíchy. Po chvíli mi došlo, že j ten svůj mobilním doma zapojený nabíječce.

Celou cestu v letadle jsme se nebavily. Konverzace začala teprve v době, když jsme vyšly ze letištní haly. „Počkej tady!“ poručila mi Alice a někam odběhla.  Po chvíli na mě troubilo stříbrné, luxusně vypadající auto. Nejprve jsme se na něj dívala nedůvěřivě, pak mi ale došlo,že v něm sedí Alice. Neochotně jsme nastoupila.

Alice obratně prokličkovávala spletitou pavučinou silnic dokud nezastavila. To že byla tma nic neměnilo na tom, že ten hotel před kterým jsem zastavily byl obrovský.

Název a pět hvězdiček vypovídalo, že to nebude nejlevnější hotel. „Nic nápadnějšího tu není?“ ušklíbla jsme se. „Jo je, ale na to jak já zbožňuju luxus postačí i tenhle.“ Odsekla mi se smíchem. To my mohlo být jasné, vždyť už to jak chodí oblékaní a ta jakými auty jezdí vypovídá o tom, že mají rádi luxus. Vešly jsme dovnitř. Na podlaze byly hnědé, pečlivě naleštěné parkety a přes ně červený koberec. Čistě bílou barvu zdí podtrhovala černá obrovská kožená sedačka uprostřed místnosti. Alicemi vytrhla z okukování místnosti a přešly jsme k recepci.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 31. díl - 2/2: