Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 28. díl

21.06.2009 (12:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4094×

28. Návštěva a já zapomněla!

Bella Swan (La Push)

„Bello, je mi to líto.“ Promlouval na mě Jackob. „pro tebe budu navždy už jen Isabella!“ vyštěkla jsem po něm. Zatvářil se naštvaně. „Ale ty jsi moje!“ obhajoval se. „Já nejsem ničí ty jeden idiote! Já nejsem žádná tvoje věc!“ přeskakoval mi hlas a já do jeho hrudi začala bušit pěstěmi. Byl totiž vysoký a kdybych ho chtěla mlátit výš, musela bych stát na špičkách. Za mnou se ozvalo zavrčení. Když jsem se otočila, stál tam černý vlk velký asi jako menší kůň. „Ááááááá!“ zaječela jsem a postavila se za Jackoba. „Zastřelte ho někdo!“ ječela jsem jako smyslů zbavená. „Klid Paule, ona mi neublíží, neboj.“ Uklidňoval ho Jackob. Vlk svěsil hlavu, stáhl ocas a odběhl.

„Vy...vy tady máte vlky!“ vykoktala jsem. Jackob se otočil a povzdech si. „Bello, ono je to jinak než to vypadá, všechno!“ „ Jo jinak! S tou knížkou je to taky jinak co?“ „Já se ti jen snažil pomoci, věř mi. Nechci aby se ti něco stalo, chtěl jsem tě ochránit!“ nadechla jsme se „Pomoct! Vy všichni se mi snažíte pomoct, ochránit mě. Tak jako Renné, když mi zakazovala diskotéky, aby se mi něco nestalo. Tak jako mi pomáhal ten psycholog po tom, co mi zemřeli rodiče a já chtěla skočit z okna! A víš kdo mi v tom zabránil? Alice! Cullenovi jsou jediní lidé, díky kterým jsme ještě živá! Víš kolikrát mi zachránili život? A ty na ně pořád nadáváš. Chápu že pro tebe jsou to jen upíři, ale pro mě jsou to kamarádi! Tak se snaž pochopit mě, nebo mi dej pokoj. Nebýt nich, jsem teď na léčení, nebo vedle matky a otčíma na hřbitově a ty mi můžeš nosit jedině kytky! I když jsou to nejnebezpečnější lidé na Zemi, to oni mi doopravdy pomáhají!“ ukončila jsem ječení, protože mi docházely hlasivky. „Bello, je mi to líto.“ Obhajoval se Jackob. „JO to by mělo!“ ušklíbla jsme se a začala utíkat cestou, kterou jsme přišla. Před každým domem nyní seděl veliký vlk a vrčel na mě. Poslední proti mně uděla výpad a povalil mě na zem. „Jarede!“ zakřičel vedle mě Jackob a vlk ze mě okamžitě slezl. Nikdy jsme vlka neviděla doopravdy, ale myslela jsme si že jsou menší, alespoň o kousek. Rychle jsem se zvedla utíkala dál. „Bello!“ křičel za mnou pořád Jackob, jeho hlas ale později zanikl a já se konečně zastavila abych zjistila, kde jsem. Přes slzy jsem neviděla. Ale až jsme si je utřela, bylo pozdě. Do zatáčky vjel kamion. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Nohy jako by i přirostli k silnici. Kamion troubil, brzdil, já však dál stála na silnici a zírala na něj. Poslední co jsem slyšela bylo nebezpečně blízko. Troubení a kvílení stále zesilovalo a já ucítila tupý náraz…

Edward Cullen (v nemocnici)

„Co se stalo?“ vyptával jsem se ihned po vražení do dveří. Bella ležela na posteli, okolo krku měla krční límec, na ruce sádru a na druhé připojené hadičky. U postele stál Carlisle a měřil jí tep. Matt stál u paty postele a kousal si ret. „Promiň já to s tím hlídáním krapet přehnal.“ Vysvětloval Matt a v hlavě mi přehrál celé odpoledne.

Bella vybíhá z domu k La Push. Matt se zastavuje na hranici a čeká. Bella kolem něho proběhne, Matt ji následuje. Náhle se Bella zastavuje na silnici a dívá se na kamión jedoucí přímo na ni. Matt se odráží a sráží ji k zemi. Bella upadá do bezvědomí a on ji odnáší sem.

Vrhl jsem se mu po krku. „Já řekl hlídat, ne dostat do nemocnice.“ Procedil jsme skrz zuby, když jsme ho srážel k zemi. „Tady ne! Bella se probouzí.“ Zahřměl Carlisle a vyhodil nás za dveře. Vyběhli jsme s Mattem do lesa. „Edwarde je mi to líto, já jsme neodhadl svoji sílu!“ obhajoval se mezitím co jsem mu šel po krku. „Nech toho, je to jen člověk. Jednou stejně zamře!“ protestoval Matt. Vzal jsem ho za ruku o odhodil ho na protější strom. Matt se postavil a narovnal si roztrhané tričko. „Víš jak jsme říkal že odejdu studovat vysokou?“ zeptal se a já přikývl. „Tak odjíždím právě dnes.“ Otočil jsem se a šel zpět do nemocnice. Matta jsem se udiveným výrazem nechal za zády. Jak se mohl obhajovat, že neodhadl svoji sílu? Vždyť mu muselo být jasné, že je mnohem křehčí než mi!

V nemocnici Bella seděla na posteli a Carlisle jí prohlížel záda a ruku, přitom si s ní povídal. Spíš to vypadalo že jí něco rozmlouvá. „Kamion mě teda srazil jo?“ vyzvídala.“No ne tak docela, stihnul zabrzdit, ale ty jsi upadla přímo na jeho kapotu.“ Odpovídal jí Carlisle. Podle výrazu Belly bylo poznat, že mu nevěří a se zájmem si prohlíží jeho oči. Náhle se zvedla a chtěla vstát. „Kampak jdeš?“ zeptal se jí Carlisle. „Domů.“ Odvětila mu a chystala se ke dveřím, kde jsem stál já. „No snad si nemyslíš,že budeš řídit ne?“ namítal jsme jí. „Ne, ty mě odvezeš, prosím.“ Zamrkala očima a udělala prosebné gesto rukama. „Ehm, ehm, já jsem ošetřující lékař a já bych měl rozhodnout, kdy půjde domů ne?“ vložil se do našeho rozhovoru otec. Bella se k němu s prosíkem otočila. „Ale v tomto případě, tedy pokud tě Edward odveze bych možná udělil výjimku. Ale nesmíš se zatěžovat jasné?“ „Jasné.“ Řekla Bella stejně přísným tónem, jako předtím otec. Musel jsme se zasmát. Má auto nestálo daleko od nemocnice. Jen bylo u našeho domu. Takže jsme si musel vypůjčit carlisleovo Audi3.

Bella bez problémů nastoupila a zapnula si pásy, které už dlouho nebyly nikým z nás použity. Nadechla se o otočila na mě„Promiň že jsme odešla a nepočkala na tebe. Musela jsem totiž něco vrátit Jakobovi. No nemyslím ale že to bude v použitelném stavu.“ „To je tvoje věc co děláš, ne moje. Ale myslím že by jsi měla vědět, že zítra píšeme pololetní práci a učitel ti vzkazuje, že tě neomluví.“ Odvětil jsme jí a dál se věnoval řízení. Moje odpověď ji asi zarazila. Dokud jsme nedojeli domů nepromluvila. „Nechceš jít třeba dál, mám uvařenou večeři?“ zeptala se mě a vystoupila z auta. Že bych si zase hrál na člověka? „Ne děkuji, ale doprovodím tě.“ Vypnul jsme motor a vystoupil. Stále čekala vedle auta. Nabídl jsem jí rámě a odvedl ji ke dveřím. Strčila klíč do zámku a jásá stál stále za ní. Najednou se otočila a tím měla tvář necelých pět centimetrů od mé. Neudržel jsem se…

Bella Swan (Probouzí se v nemocnici)

Pomalu se mi vracel hmat a sluch. Podivné pípání a tiché hlasy mě donutily otevřít oči. Carlisle stál u dveří a něco do nich šeptal. Potom se otočil směrem ke mně. „Co se stalo?“ zeptala jsme se ho. Narovnal se, vzal si fonendoskop začal mi poslouchat srdce. Nemohla jsem necítit chlad, který z něj vystupoval. „Co se stalo?“ vyptávala jsem se ho. „S největší pravděpodobností tě srazil kamion. Pak tě našel Matt a odnesl sem.“pomalu jsme si srovnávala vzpomínky, které vyplouvaly na povrch. Kniha o upírech, smlouva, popisy členů Culenovic rodiny, Jakobův výraz při ničení jeho kniho o jeho hlavu, vlci, kamion, …

Vše se mi vybavilo a já věděla, že do mě kamion nevrazil. Něco, nebo spíš někdo mě strhl pryč. Musím se Carlislea zeptat, jestli jsou upíři. A to teď hned. Už jsme se nadechovala, ale zarazila jsme se. Co když to není pravda? Co když mě pošlou do blázince? Zeptáme Alice, snad mi odpoví. Doufám.

„Kamion mě teda srazil jo?“ vyptávala jsme se dál Carlislea a při tom zkoumala jeho oči. Opravdu byly zlatohnědé. “No ne tak docela, stihnul zabrzdit, ale ty jsi upadla přímo na jeho kapotu.“ Odpověděl mi bez přemýšlení. Už mě to tu nebavila a tak jsem vstala.

„Kampak jdeš?“ zeptal se mě se zájmem. „Domů.“ Odpověděla jsem mu beze studu a namířila si to ke dveřím, odestál Edward. Jaktože jsem si ho předtím nevšimla? „No snad si nemyslíš,že budeš řídit ne?“ namítl mi Edward. Zauvažovala jsme . když už tu je „Ne, ty mě odvezeš, prosím.“ Prosebně jsem zamrkala řasami a poprosila rukama. Přikývl.

„Ehm, ehm, já jsem ošetřující lékař a já bych měl rozhodnout, kdy půjde domů ne?“ vložil se do našeho rozhovoru pan Cullen. Udělala jsme to samé i na něj. “Ale v tomto případě, tedy pokud tě Edward odveze bych možná udělil výjimku. Ale nesmíš se zatěžovat jasné?“ „Jasné.“ Odvětila jsem u stejným tónem, jako se mě zeptal. Edward propukl v hlasitý smích.

Odvedl mě na parkoviště a poškrábal se na hlavě. Vypadalo to že něco hledal. Těkal pohledem od jednoho auta ke druhému, ano, nebylo tu to jeho Volvo. Na jeho tváři se objevil usměv a mě se málem podlomily kolena.

Naštěstí si toho nevšiml, protože odběhl za roh. Za chvíli se vynořilo černé luxusní auto. Kolik jich mají? Nastoupila jsem a zapla si pásy.

Edwarde rozjel. Já se nadechla a počítala do desíti. U dvojky jsme to nevydržela a spustila: „Promiň že jsme odešla a nepočkala na tebe. Musela jsem totiž něco vrátit Jakobovi. No nemyslím ale že to bude v použitelném stavu.“ Při tom jsme si vzpomněla na listy poházené bez ladu a skladu na zemi u jackobova domu. Moc pěkná vzpomínka. „To je tvoje věc co děláš, ne moje. Ale myslím že by jsi měla vědět, že zítra píšeme pololetní práci a učitel ti vzkazuje, že tě neomluví.“ Odpověděli sarkasticky a dál s věnoval řízení auta. Cože řekl? A já husa si myslela, že nezměnil. To byla hrubá chyba.

„Nechceš jít třeba dál, mám uvařenou večeři?“ zeptala jsem se ho, když jsme dorazili před náš dům. „Ne děkuji, ale doprovodím tě.“ Zněla jeho odpověď. Já čekala vedle auta. Nabídl mi rámě a odvedl ke dveřím. Strkala jsem klíč do dveří, když jsem si uvědomila, že tu stále stojí za mnou, otočila jsme se. Jediné co jsem viděla byly jeho oči, které na mě upíral asi z pěticentimetrové vzdálenosti a stále se přibližoval. Přitom mi stále hleděl hluboko do očí jako by se ptal můžu?

Najednou se přestal přibližovat. Namísto toho mi dal jednu ruku okolo pasu a tu druhou si mě chytil zezadu za zátylek, jakoby se bál abych neuhnula. To jsem ani neměla v plánu. Slastně jsme zavřela oči. Cítila jsem jak se začal znovu přibližovat. Nevydržela jsem to a přitiskla svoje rty na jeho. Zprvu se bránil, potom mi moje polibky oplácel s ještě větší intenzitou.

Naše rty mezi sebou vytvořily téměř elektrizující pole, nemohly se od sebe odtrhnout, jen líbat, líbat a líbat. Bože, on líbal tak úžasně.

Najednou ode mě odtrhl rychlým pohybem hlavu. Nechápavě jsem se mu dívala do tváře. Pak se otevřely dveře a já možná vinou toho že jsem o ně byla opřená skoro upadla na zem. Edward mě opět zachytil. Za námi se ozval rozradostněný hlas Claudie, který postupně zanikal: „Bello! Jsem doma!“

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 28. díl: