Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osobní anděl - 9. kapitola

04.06.2009 (17:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3478×

Ráno, když jsem se probudila, ale ještě neměla otevřené oči, jsem chtěla pohladit svojí lásku. Ruka ale hladila jen saténové povlečení a polštáře. Okamžitě se dostavila panika. Kde je?? Udělala jsem něco špatne?? Určitě to je moje vina, že tu není. V tom někdo zavrčel. Následovalo rychlé otevření mých očí, abych zjistila, kdo to na mě vrčí a možná se připravila na útek. Nebylo třeba. Otevřela jsem oči a spatřila mého anděla jak sedí v křesle a dívá se na mě.

,, Bello, jak se můžeš pořád takhle obviňovat?? Proč sis proboha myslela, že jsem ti zmizel nebo, že ty jsi udělala něco špatne??" Tvářil se opravdu zklamaně. Já se nejdřív uklidnila, že mi nikam nezmizel ani nic podobného a hned poté začala vysvětlovat. ,, Nezlob se, ale já jen zpanikařila. Prostě mi pořád nedává smysl, proč někdo tak nadpozemsky nádherný tráví svůj čas s někým jako jsem já. Průměrná holka u které si navíc musíš dávat pozor, abys jí omylem nezabil." Svěsila jsem hlavu. Hned seděl u mě, zvedl mi hlavu abych se mu musela dívat do očí a řekl:,, Lásko já tě miluju takovou jaká jsi. Navíc bych ti přál slyšet myšlenky ostatních ve škole. Rozhodně nejsi jen průměrná a i když si musím dávat pozor, abych ti neublížil, nic to nemění na tom, že tě miluju a nechci o tebe nikdy přijít. Chápete to tak slečno Swanová??" A zasmál se. Musela jsem se taky zasmát tomu oslovení. ,, Miluju tě Edwarde Cullene." A zase jsme se smáli. ,, No je něco, čím bych si mohla napravit to ranní nedorozumění??" Moje otázka zněla nejistě. Jen kývnul hlavou a prostě odpověděl. ,, Polib mě." Tak tohle bych neodmítla nikdy. Pomalu jsem se přibližovala k jeho ústum, až se nakonec spojili. Jako vždy to ve mně vyvolalo tu samou reakci. Jako, kdybych měla motýli v břiše. Pak mi najednou v tom břiše zakručelo. ,, Bože Bello, jak dlouho si nejedla?" Zeptal se skoro káravě. ,, No od té doby, co jsem u vás." V tom někam odběhl, ale za chvíli byl zpátky a něco držel v rukách. Když jsem rozšifrovala, co to je nevěřila jsem svým očím. Snídaně až do postele. Na bílém podnose byl džus, lívance, vafle, smažený vajíčka......no prostě mohla sem si vybrat to na, co jsem měla chuť. Jako první jsem snědla lívance a potom vajíčka. Myslela sem, že na vafle nebudu mít chuť, ale následovali hned po vajíčkách. Pak už jsem jen usrkávala z džusu. Edward se na mě pobaveně díval. Najednou mi bylo až trapně, kolik sem toho snědla za necelou hodinu.

,, Já no .........já obvykle takhle moc nejím, jen .........no jen ......" Nedořekla jsem, protože mi skočil do řeči. ,, Já to chápu měla si prostě hlad. Za to se přece nemusíš ani cítit trapně, ani omlouvat lásko." A zase se jen usmál. Najednou jsem si vzpomněla na to, že mi chtěl včera vysvětlit něco o Alice. ,, Lásko, co jsi mi chtěl včera říct o Alice. Slíbil si, že mi to ráno vysvětlíš." Usmál se. ,, Nezapomínáš. Občas upíři mají nějaké schopnosti. Tak jako já například čtu myšlenky, tak jsou i jiné dary. Alice má dar vidět do budoucna. A když už jsme u toho tak schopnost má i Jasper. Ten zase dovede ovládat pocity druhých." Vychrlil toho tolik najednou, že jsem musela chvilku přemýšlet. ,, Alice teda vidí, co se stane. Proto věděla, že tu zůstanu přes noc." Usmál se. ,, Tak nějak. A teď pokud se převlékneš tak by tě ráda pozdravila rodina a pak tě chci vzít někam na výlet. Vyskočila jsem z postele a zamířila do koupelny, kde bylo připravené nové oblečení. Svoje staré jsem nikde neviděla. ,, Edwarde, kde mám svoje staré oblečení???" Omluvně se usmál a řekl:,, Nezlob se na ní. Ona si nemohla pomoc a tak ti koupila nové oblečení." Usmála jsem se a zase zavřela dveře. Musela jsem uznat, že to vypadalo moc hezky. Hnědé tričko na úzká ramínka, vybledlejší džíny, hnědou mikinu a krásné boty. Vyšla jsem z koupelny až moc rychle a narazila do Edwarda, který čekal hned za dveřmi. Okamžitě mě chytil a obejmul. ,, Ty mě prostě pořád musíš zachraňovat že??" Zasmál se. Pak mě sám od sebe políbil. ,, Takže půjdeme pozdravit mojí rodinu??" Když nahodí ten svůj andělsky krásný úsmev je nemožné říct ne. ,, Jak si přeješ můj statečný zachránce." Zase sme se smáli. Vzal mě za ruku, propletl naše prsty a šli jsme dolů.

Když jsme tam dorazili tak všichni seděli na gauči a skoro sborově zazpívali. ,, Dobré ráno Bello a Edwarde." Musela jsem se smát. Ale samozřejmě se pozdravení dočkali i od nás. Pak probíhala debata o všech jejich schopnostech a životě. Bylo to velice zajímavé zjišťovat, co všechno už tahle rodina zažila, kdo byl první proměněn a kdo poslední a jak kdo přišel a další zajímavé věci. Asi po dvou hodinách na mě Edward mrknul.

,, Povídání bylo možná dost. Tak co si udělat ten výlet, který sem ti sliboval??" Copak se to dalo odmítnou, když jsem se až skoro dětsky těšila. A navíc být s ním zase o samotě, na to prostě ne říct nejde. ,, Ovšem už se moc těším." Usmál se a pak jsme se rozloučili s rodinou a zamířili do garáže. Až teď jsem si ovšem všimla počasí venku. Bylo zamračeno a pršelo. Ostatně jako skoro každý den ve Forks. ,, Nezlob se Edwarde, ale kam chceš v tomhle počasí vyrazit??" Znovu se usmál. Měl teď skoro pořád dobrou náladu. ,, Neboj se mám to naplánované a navíc naše rosnička Alice mě ujistila, že bude počasí hezké. Takže než dojedeme tam kam tě chci vzít bude hezky neboj." Už jsem nic neříkala a nastoupila do jeho volva. Hned potom se otevřela garážová vrata a my vyrazili kupředu.

Nevěděla jsem kam jedeme dokud se před námi neobjevila ta známá lesní cesta, která vedla k naší louce. Edward si všiml, že sem pochopila kam máme namířeno a usmál se. Pak zastavil na obvyklém místě u cesty do lesa a vystoupil. Hned byl na druhé straně a otvíral mi dveře. Pořád pršelo a tak vytáhl i deštník. Tomu jsem se musela zasmát. ,, Myslíš na všechno že?? Ale já deštník nepotřebuju. Říkala jsem, že mám déšť ráda a nejsem cukrová panenka, abych se rozpustila. Takže ten deštník můžeš opravdu schovat." Začal se sice smát, ale deštník schoval. Pak se zeptal: ,, No takže slečno Swanová skočíte mi na záda sama nebo vás zase mám vysadit." Musela jsem se zasmát. Přišlo mi, že s ním se směju skoro pořád. ,, No pane Cullene, kdyby vám to nevadilo tak bych se pokusila vyskočit si na vaše záda sama." Propukl v smích. Otočil se ale zády a já mu na ně vylezla. Ani jsem to nestačila zaregistrovat a už jsme běželi na naši louku. Teda on běžel.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osobní anděl - 9. kapitola: