Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osobní anděl - 42. kapitola

13.09.2009 (14:15) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3158×

Doporučuju pustit si tuhle písničku: http://www.youtube.com/watch?v=gt1NphJw4U4&feature=related

,, Určitě se dá něco dělat. Musíme něco vymyslet. Taktiku jak na ně." Začal Jasper.

,, Ne miláčku každá taktika selže. Bude to prostě náš konec." Oponovala mu Alice.

,, Ne to ne. Musí být způsob jak je porazit. Nepřijdu o to všechno co mám. Rodinu, Edwarda, děti. To prostě nejde." Začala jsem být trochu hysterická. Edward mě objal ještě pevněji.

,, To zvládneme lásko. Alice tvoje vize se občas mění. Takže tohle nemusí být konec. Můžeme to změnit. A já nedovolím aby se někomu něco stalo." Díval se na všechny Edward.

,, Možné to je. Párkrát se stalo že se tvoje vize změnili Alice." Řekl Emmett.

,, Ano párkrát už se mi to stalo, ale teď to vypadá, že se to nezmění ani trochu." Alice vypadala jako když si dává všechno za vinu.

,, To zvládneme a nikdo přitom nezemře." Řekl rozhodně Carlisle. Najednou přišla vlna klidu a pohody. Všichni jsme se naráz usmáli na Jaspera. Pak jsme začali plánovat jak by bylo možné porazit Volturiovi. Alice nám řekla jak kdo v její vizi zemřel a tak měl každý jinou přípravu. Do jejich příchodu zbýval jeden den a já seděla s Edwardem u nás v pokoji na posteli. Naše děti spali v postýlkách jako andílci. Užívali jsme si svojí přítomnosti, když mě něco napadlo.

,, Edwarde??" Ihned odpověděl.

,, Ano lásko."

,, Edwarde kam schováme naše děti když budeme bojovat." Zřejmě na to nepomyslel jako já, protože vypadal stejně zaraženě.

,, Bude s nimi muset někdo zůstat. Zůstaneš s nimi a já vás budu chránit." Navrhoval. To sem ale nemohla dovolit.

,, Tak to nikdy. Slyšíš nikdy nedovolím aby se ti něco stalo. To radši zemřu." Rychle mě chytil rukama za hlavu. Zadíval se mi hluboce do očí.

,, A já zase nedovolím aby se stalo něco tobě." Pak mě skoro až hrubě políbil. Potom jsem dostala nápad.

,, Lásko co požádat o pomoc Jacoba??" Jen pokýval.

,, To je docela dobrý nápad. Pokud budou ostatní ze smečky souhlasit." Napadlo mě zkusit mu zavolat.

,, To je dobrý nápad Belli. Zkusíme to." Došel pro telefon a pak mi ho podal a posadil se zpátky ke mě. Vytočila jsem číslo Jacoba. Na druhé zazvonění telefon zvedl.

,, No ahoj Bells. To jsem rád, že tě slyším. Copak se stalo??" Jindy bych se urazila, ale teď měl pravdu, že něco potřebuju.

,, Ahoj Jacobe. Potřebovala bych pomoc. Mohl by ses stavit dnes u Cullenů. Potřebovali bychom trochu pomoc s jednou věcí." Chvíli váhal.

,, Hrozně rád pomůžu, ale bojím se jak mě přivítá dům plný upírů, když o přátelství víme jen já ty a Edward." Uklidnila jsem ho.

,, Neboj nic se nestane. O to se s Edwardem postaráme."

,, Tak tedy za hodinu u Cullenů. Budu tam. Zatím ahoj a pozdravuj Edwarda." Edward pokýval, protože jeho uši byli tak dokonalé, že to samozřejmě slyšel.

,, Dobrá budeme čekat. Zatím." A položila jsem to. Pak jsem se znovu vrátila do Edwardovi náruče. V objetí jsme seděli celou hodinu než jsme ucítili Jacoba. Pak byl slyšet zvonek a dole hrozivé vrčení. Podívala jsem se na Edwarda a rychle se rozběhla dolů. V předsíni byl Jacob přitisknutý na zeď a pod krkem ho držel Jasper a okolo hrozivě vrčeli Emmett a Rose.

,, Jaspere pusť ho. Hned!!!!" Jen se na mě podíval a vykulil oči.

,, Je to přítel. Pusť ho." Zopakovala jsem znovu. Jasper tedy ustoupil a pustil Jacoba. Emmett a Rose přestali vrčet.

,, Co to má znamenat Bello." Mírně zavrčel Jasper. To už ze schodů scházel Edward v náručí s dětmi.

,, Okamžitě přestaň vrčet na mojí manželku." Mírně zavrčel.

,, Je to náš přítel a tak mu dejte pokoj." Pak se postavil vedle mě a podal mi naší dceru Lily.

,, Nezlob se Jacobe to jsme netušili. Musíme teď být opatrní a vlci nikdy nebyli naši přátelé." Omlouval se Carlisle.

,, Jo to nebyli ale teď už jsou a tak to taky zůstane navždy." Promluvil znovu Edward. Mohla jsem ho milovat ještě víc?? Zřejmě si přečetl moje myšlenky protože se usmál a přitáhl si mě blíž.

,, Jacobe mohl bys nás následovat do pokoje." Zeptal se opět Edward Jacoba.

,, Jistě veďte mě." Zasmál se Jacob. Tak jsme tedy vyrazili nahoru. Sotva zaklapli dveře už se Jacob ptal.

,, Tak co mám udělat?? Někoho zabít nebo předvést svůj odkop míče??" Vtipkoval. Oba sme se tomu zasmáli.

,, No vlastně Jacobe raději se posaď." Řekl mu Edward a pak mrkl na mě. Takže vysvětlovat budu já. No dobrá.

,, Ehm takže Jaku věc se má tak. Jdou proti nám Volturiovi. Chtějí naše děti a nás zničit. Když to nepůjde jinak zničí všechny i s našimi dětmi. Proto bychom tě chtěli požádat jestli bys naše děti nehlídal po dobu co budeme bojovat. A kdyby to dopadlo špatně zda by ses o ně postaral i přesto, že nejsou vlci ale upíři." Chvíli vyjeveně zíral. Pak svůj obličej opět ovládl.

,, Nikdy. To nepřichází v úvahu." Podívali jsme se na sebe s Edwardem. Zřejmě to pochopil a tak pokračoval.

,, Nikdy nedovolím abyste bojovali a já jen nečině přihlížel. A už nikdy přede mnou nemluv o své, o vaší smrti prosím. Jste moji nejlepší přátelé." Sklonil hlavu. Došla jsem k němu a hlavu mu opět zvedla.

,, Vím přesně jak to myslíš. Jaku nemáme jinou možnost. Nikomu jinému nevěříme tak jako tobě. Tedy nikomu kdo by nebyl upír." Podíval se po nás.

,, Já vám děkuju za důvěru ale tohle nejde. Chci taky bojovat." Stál si za svým.

,, Jacobe prosím pochop nás. Nechceme nechat děti samotné a pokud se něco stane s námi všemi tak ty jediný se o ně dokážeš postarat. Prosím udělej to pro nás. Pro Bellu." Promluvil k němu Edward. Jacob chvíli přemýšlel.

,, Ne neudělám to jen pro Bellu. Udělám to pro vás oba. Pokud to bude nutné zemřu aby vaše děti nezemřely. Ale jedno mi dovolte." Díval se na nás.

,, Dovolte mi abych to řekl smečce a ta vám pomohla." Současně jsme zavrtěli hlavami.

,, To nikdy. Nikdo kvůli nám nesmí zemřít. Ani ty ne." Řekla jsem dost tvrdě.

,, Ach Bello. Dovol nám pomoct vám všem. Ať je konečně ta nesmyslná nenávist za námi. Nikomu se nic nestane. A kdyby ano nebudu nikoho nutit. Půjdou sami od sebe nebo nepůjdou. To znamená, že vaše vina to nebude." Dokončil svou řeč.

,, Lásko Jacob má pravdu. Dovolme jim to. Navíc bude nás víc." Měli pravdu oba. Jen jsem kývla. Pak už jsme se jen domluvili v kolik se zítra sejdeme. Ukázali jsme Jacobovi děti a řekli co vše umí, aby nebyl překvapený. Pak odešel. Už se stmívalo, když za mnou přišel Edward.

,, Děti jsou s Alice a Emmem co se jít projít??" Ptal se.

,, Ale jistě. Ráda se projdu při západu slunce se svým manželem." Usmála jsem se na něj. Došli jsme tam kam jsem předpokládala. Na naší louku. Sedli jsme si na místo kde jsme se poprvé setkali. Edward mě objal. Pro tu chvíli nebylo víc co říkat nebo dělat. Jen jsme seděli a nechali noc aby nás zahalila do svého temného království.

,, Měli bychom jít." Řekl Edward zhruba po třech hodinách co jsme tam seděli. Pokývala jsem hlavou a pak pocítila hroznou touhu říct mu jak moc ho miluju. Otočila jsem se tedy k němu.

,, Edwarde. Víš jak moc tě miluju a nikdy nepřestanu." Chtěla jsem pokračovat ale přerušil mě.

,, Neopovažuj se se mnou loučit Bello Cullenová. Nikdy." Zněl trochu naštvaně.

,, Já jen mám strach Edwarde." Vážně jsem byla zoufalá.

,, Nikdy nedovolím aby se splnila ta vize. I kdybych proto měl zemřít rozumíš." Zněl dost přesvědčivě. Prostě jsem si ho přitáhla blíž a líbala ho jako kdyby to bylo naposled. Polibky mi vroucně oplácel. Asi po další hodině jsem vyrazili domů. Všichni jsme se sešli v obýváku. Byl to náš poslední večer. Prostě jsme jen mluvili a vyprávěli si. Do té doby než začalo svítat a nám začali běžet naše poslední hodiny. Věděli jsme že nakonec přijdou kolem poledne. Bylo zataženo takže si nikdo nevšimne odlišností. Bylo kolem půl dvanácté když přišel Jacob.

,, Ahoj Bello, Edwarde. Smečka už čeká na místě a já jsem tu pro děti." Pokývali jsme hlavami. Bylo domluvené, že Jacob pojede s námi a bude schovaný v lese abychom měli děti blízko a přesto chráněné. Nadešel ten okamžik a všichni nastoupili do aut. Nechtěli jsme běžet. Možná proto, že každý potřeboval ještě chvíli s tím druhým o samotě, možná proto, že se nám nechtělo. Na místo jsme přesto dorazili za necelou půlhodinu. Pak jsme museli předat děti Jakovi. Loučení bylo těžké.

,, Zlatíčka pomatujte, že vás s maminkou hrozně milujeme. Pokud se něco stane zůstane s vámi strejda Jake a vy ho budete poslouchat ano??" Říkal jim Edward. V myšlenkách posílaly starost o nás a také souhlas, že budou hodní a poslušní. Pořád jsem je objímala.

,, Belli musíme jít." Pohladil mě Edward. Naposledy jsem je objala.

,, Miluju vás." Pak se rozloučil Edward.

,, Miluju vás." Otočili jsme se na Jacoba.

,, Dej na mě pozor. Mám tě ráda Jaku." Objala jsem ho.

,, Děkujeme." Řekl Edward a taky se objali, což bylo něco co jsem nečekala. Poslední pohled na děti a pak už před námi byla jen louka. Louka která měla být pokryta naší krví. Když bylo poledne všichni jsme stáli jako v Alicině vizi. Připravení. Z Forks bylo slyšet jak hodiny odbíjí poledne a na druhém konci louku se objevili oni. Volturiovi. V čele šel Aro. Ale kolem sebe neměl ani Aleca ani Jane což mě udivilo. Byli tam dva neznámí upíři. Došli až k nám. Tedy zhruba tak 2 metry od nás.

,, Ou jistě si říkáte kde je Jane a Alec. No možná vás zklamu ale nechtěli bojovat. Po dlouhé hádce odešli a společně si hledají nové místo kde by mohli žít. U nás se jim zřejmě nelíbilo." Vysvětloval Aro.

,, Ani se jím nedivím." Uniklo mi.

,, To nechme stranou. Dáte nám děti po dobrém nebo po zlém??" Ptal se s jikrami v očích Aro. Všichni současně jsme zavrčeli.

,, Po zlém." On se jen usmál.

,, Tak dobrá tedy. Bude to zajímavé. Vlci a upíři. Tak tedy do toho." Hrozivě se zasmál a pak už všichni vyběhli na nás. Nestačila jsem pozorovat co se děje. Jen jsem se podívala po Edwardovi a ten po mě. Stejně tak se letmo loučili i ostatní. Pak už jsme všichni začali bojovat. Až teď jsem si všimla že chybí můj otec. Nechápala jsem ale nebyl čas to zjišťovat musela jsem bojovat.Uběhla zhruba hodina a naše počty se srovnali. Dovolila jsem se podívat po Edwardovi, ale to jsem neměla dělat. Ucítila jsem na sobě něčí moc. Pak jsem se podívala na své břicho ve kterém byla obrovská trhlina. Způsobil mi jí ten upír co stál vedle Ara. Během chvilky přibyli další. Na rukou a zádech. Bezmocně jsem padla k zemi a začala se loučit se vším co sem měla. V tom jsem slyšela Edwardův křik a hrozivé vrčení.

,, Bello néééé." Chtěl mi pomoc. Jakmile se ale rozzuřeně vrhl na Ara utržil ty samé rány. Na břiše, zádech, hlavě. Všude z ran nám vytékala krev a Edward se svalil vedle mě. Věděli jsme že je to konec. Vzali jsme se za ruce a dívali se do očí.

,, Miluju tě lásko navždy." Řekla jsem.

,, Miluju tě miláčku taky navždy." Řekl Edward. V tom se stalo něco divného. Oba nás to vzneslo do oblak. Po celé louce se rozlila nebeská záře a všichni zůstali stát a zírali na nás. Mysleli jsme že je to naposledy. Přitáhla jsem si tedy Edwarda k sobě a začala ho líbat. Polibky mi oplácel a byl v nich vše. Láska, starost, štěstí, smutek. Zkrátka všechny naše city. V tom jsme se začali uzdravovat. Všechny rány se zacelovaly. Pomalu jsme se snášeli na louku a všichni na nás stále zírali. Pocítila jsem že mám novou moc. Edward zřejmě taky. Chytili jsme se tedy za ruce a znovu začali bojovat. Bylo to jako kdybychom byli jedno tělo a jedna mysl. Naprosto sehraní. Edwardova nová moc bylo zmrazení a moje vybuchování. Edward tedy jednou rukou upíry mrazil a já je nechala vybouchnout. Zbývali už jen dva upíři. Aro a ten co nám způsobil rány. Jméno mě nezajímalo. Zajímala mě jen jeho smrt. První jsme se dostali k Arovi. Edward mu zmrazil nejdřív ruce a já je vybuchla. Začal řvát bolestí. To samé bylo i s nohama a pak celým tělem. Když po něm zbyl jen popel otočili jsme se na toho druhého. V tom se ale objevil Jacob a naše děti. Christopher ho vyhodil do vzduchu a Lily ho spálila na popel. Pracovali jako já a Edward. Naprosto společně. Pak byl konec. Konec všeho toho zla. Došli jsme všichni k sobě. Alice a Jasper měli jen pár odřenin. Esme a Carlisle trochu hlubší rány. Rose měla ránu na břiše a Emmett spoustu kousanců a ran. Všem se ale rány rychle hojily. Za pár minut to bylo jako když se nic nestalo pokud pomineme popel na louce. Přivolala jsem k sobě naše děti. Objímání a radost nebrali konce. Ani vlkům se nic nestalo. Všem jsme jim poděkovali. Nejvíc Jacobovi. A pak se celá rodina Cullenů vydala domů. Když jsme se otočili k odchodu spatřila jsem Charlieho.

,, Bello dítě je mi to tak líto. Můžeš mi odpustit. Prosím byl sem idiot. Tak hrozně mě to mrzí srdíčko." Objala jsem ho.

,, Nikomu se nic nestalo. Ale bude trvat než si získáš zpátky mojí lásku jako předtím nezlob se." Řekla jsem.

,, Budu čekat Bellinko. Už ti nikdy neublížím." Řekl Charlie.

Edwardovi ani rodině se to nelíbilo ale překousli to.Všichni byli šťastní. Já a Edward jsme měli novou moc a Edward ještě později dostal moc přenášet se. Žili jsme spokojeně. Jednou jsme seděli na naší louce. Opřeni o kámen kde jsme se poznali poprvé. Chris a Lily pobíhaly kolem nás a hrály si. Edward mě objímal a já zase jeho.

,, Miluju tě lásko navždy." Zopakoval svá slova z louky.

,, A já miluju tebe. Navždy." Zopakovala jsem je i já.

Pak už nebylo co dodat. Přiběhly naše děti a my byli jedna šťastná rodina. I když stále nevíme co bude v budoucnu. Jestli se nebude chtít Alec a Jane pomstít. Jedno víme jistě, že zvládneme všechno pokud zůstaneme spolu. A to se nikdy nezmění. Všichni spolu zůstaneme po celý zbytek věčnosti. A to znamená NAVŽDY.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osobní anděl - 42. kapitola: