Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osobní anděl - 34. kapitola

07.08.2009 (15:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2799×

Na ostrově jsme byli asi dva týdny. Ležela jsem Edwardovi v náručí a užívala si jeho přítomnosti. Byl už večer a my leželi v posteli. Najednou sem ale ucítila ostrou bolest břicha. A hned na to pocit zvedání žaludku. To by se ale upírům stávat nemělo. Hrozně jsem se vyděsila. Rychle jsem se posadila na postel. Stiskla si břicho a zároveň ústa. Nedalo se to ale vydržet a já musela zamířit do koupelny. Sotva jsem si klekla k záchodu začala jsem zvracet. Další věc kterou upíři nemůžou. To mě opravdu vystrašilo. Nevěděla jsem co se to se mnou děje. Na dveře klepal Edward. ,, Bello co se stalo?? Můžu dovnitř?? Co je s tebou??” Hlas měl plný strachu a bezmocnosti, protože nebyl u mě. Já ale rozhodně nechtěla aby viděl jak zvracím. On by byl vystrašený mnohem víc než já. ,, Teď ne. Za chvilku půjdu neboj.” Chtěla jsem mluvit ještě dál ale přerušil mě další nával nevolnosti. Hned na to se mi začala točit hlava že sem viděla jen rozmazaný kruh. Spadla jsem na zem. Ani mi to nedošlo a už mě objímali Edwardovi paže. ,, Řekla jsem, že nechci aby si sem chodil, že půjdu za chvilku ven.” Zavrtěl hlavou. ,, Přestaň s tím. Co ti je?? Proč zvracíš a ležíš tady na zemi. To se upírům nestává. Bello co je s tebou??” Vychrlil ze sebe tisíc otázek. ,, Já nevím. Není mi dobře a bolí mě břicho. Já sem tohle nikdy nezažila. Nevím proč to tak je.” Pokýval hlavou. ,, Asi bude lepší když pojedeme domů a podívá se na tebe Carlisle. Zvládneš cestu??” To sem nevěděla ale pro něj bych se pokusila o cokoliv.
,, Jo myslim že jo.” Podal mi ruku. ,, Tak pojď já tě vezmu.” Vstala jsem a on mě vzal do náruče. Donesl mě do ložnice tam položil na postel a začal balit. Normálnímu by to trvalo tak hodinu, ale Edward měl za minutu sbaleno. ,, Lásko opravdu vydržíš tu cestu?” Ptal se mě už asi po sté. ,, Ano pokud mi slíbíš, že až mi bude líp tak se sem vrátíme.” Usmála jsem se. ,, Nic jiného si nepřeju.” Pomalu jsem tedy vstala. Znovu ta ostrá bolest. Prohnula jsem se a usykla bolestí. Hned u mě byl Edward. ,, Co se stalo?? Jak je ti??” Zase záplava otázek na můj stav. Musela jsem ho uklidnit. ,, To nic nebylo. Neboj se. Jsem v pořádku.” Na obličeji se mu usídlila rozzlobená grimasa. ,, Kdybys byla v pořádku tak tu skoro nekřičíš bolestí. Já to na tobě poznám. Už jsem s tebou natolik propojený, že poznám jak ti je a jak moc se trápíš a jen kvůli mně se snažíš být silná. To ale nemusíš stejně to poznám. Tak mi prosím oznamuj jak zlé to je. Prosím tě o to. Prosím.” Podržela jsem jeho tvář v dlaních a dívala se mu do očí. Přestane mě někdy udivovat jak krásný můj manžel je?? Asi nikdy. A jsem za to ráda. ,, Dobrá o všem tě budu informovat, ale ty mi slib, že nebudeš tak hrozně vyvádět ano??” Pokýval hlavou. ,, Tak pojďme nebo nestihneme letadlo a lodě.” Řekla jsem a vyrazili jsme.

Cesta ubíhala rychleji než kterýkoli z nás čekal. Teď už jsme seděli v letadle. ,, Tak jak ti je?? Za celou cestu sis ani trochu nestěžovala. Určitě zase trpíš mlčky že??" Ptal se znovu Edward. ,, Ne je mi teď opravdu dobře. Neboj se o mě." Odfrknul si. ,, To se ti lehko řekne ale mě hůř provede. Neboj asi tak za hodinu budeme doma." Položila jsem hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Zdálo se mi to jako chvilka když mě někdo měkce stiskl rameno. ,, Lásko vstávej už jsme tady.” ,, Já sem usnula?? Proč?? Teda chci říct jak je to možný?? Vim že můžu spát ale ještě nikdy mě nepřepadla únava jako teď." Divila jsem se nahlas. ,, To bude tou nemocí nebo tím co ti je. Před letištěm už na nás všichni čekají." Odpověděl mi Edward a vyrazili jsme ven z letiště. Sotva jsme došli před letiště všichni se k nám seběhli. ,, Co se s Bellou děje??" Ptal se Jasper. ,, Bude moje sestřička v pořádku??" Ptal se Emmett. ,, Jak se to stalo??" Další otázka tentokrát od Rose. ,, Jak to vidíš Carlisle??" Dotaz od Esme. Jen Alice a Carlisle mlčeli. Všechny otázky zarazil Edward. ,, Nejlepší bude vzít Bellu domů a vyšetřit jí." S tím všichni souhlasili. Chtěla jsem vykročit ale znovu ta ostrá bolest. Chytila jsem se za břicho a padala na zem. Edward mě zachytil a vzal do náručí. ,, Rychle domů. Já potřebuju vědět co je s mojí manželkou nebo se zbláznim." Křikl Edward a jako na povel všichni naskákali do aut a vyjelo se domů. Cestou mě Edward pořád kontroloval. ,, Jak se cítíš?? Nebolí tě něco?? Za to můžu já. Kdybych nechtěl jet na svatební cestu tak......." Víc nestihl říct, protože sem ho přerušila. ,, Nebudu poslouchat, jak to všechno je tvoje vina. Přestaň se pořád obviňovat. Teď je to lepší. Už mě nic nebolí. A co se týká svatební cesty tak to bylo to nejkrásnější co jsem kdy zažila. Pokud se to tobě nelíbilo tak s tím já bohužel nic neudělám." Dál sem neměla šanci pokračovat protože mě přerušil on. ,, Tohle neříkej. Pro mě to bylo taky to nejkrásnější co jsem kdy zažil. Miluju tě." ,, Miluju tě Edwarde." A pak se naklonil a jemně ale stejně vášnivě mě políbil. ,, Už jsme doma holoubci tak honem vystupovat ať víme co trápí naší milovanou sestřičku." Otevíral Emmett dveře a podával mi ruku. ,, Děkuju bráško." Mrknula jsem na něj. Jakmile jsem se ale postavila na nohy opět mě zradili. Tentokrát mě chytl Emmett. ,, Dovol já ti pomůžu." Smál se a v náručí mě nesl do domu. Radši sem mrkla po Rose ale té to nevadilo. To jen Edward se domáhal svých práv. ,, No tak Emme pusť ji. Já si jí odnesu sám. Je to moje manželka." Byl jako malé dítě. ,, Lásko je to jedno kdo mě ponese. Stejně se cítím jako idiot, že mě musí pořád někdo nosit." Edward jen zavrčel a Emmett mi jemně stiskl ruku. I beze slov jsem věděla co chtějí říct. Došli jsme až do domu když Carlisle za námi zakřičel. ,, Odneste Bellu rovnou do mé pracovny ať jí můžu vyšetřit." Emmett proto zamířil směrem nahoru. ,, Nejsem až moc těžká bráško??" Usmála jsem se. ,, No pár kilo by to chtělo shodit." Zasmál se. Edward za námi zavrčel. ,, Jo víme že dovedeš krásně vrčet. Fakt jako pejsánek. Ale nemusíš nám to pořád ukazovat." Zase se smál Emmett a tentokrát jsem se přidala i já. ,, Ne opravdu jsi ještě lehčí než Rose. Jej ale ne abyste jí to řekli. Jinak mě totiž roztrhne. Vlastně si nejlehčí z celé Cullenovic rodiny." Znovu se smál. V pracovně mě položil na stůl úplně stejný jako mají v nemocnici. Vlastně když jsem se rozhlédla po pokoji tak tu vše bylo jako v nemocnici na sále. Veškeré vybavení, přístroje a spoustu dalšího. To už tam byl i Carlisle. ,, Tak všichni ven. Zůstanu tu jen já a Bella." Emmett se otočil. ,, No dobrá dobrá. Tak za chvilku sestřičko." Udělal pukrle a pak v křečích ze smíchu odcházel z pokoje. ,, Já tu chci zůstat." Jistě to by nebyl Edward. ,, Budu muset odebrat krev a tak dál a nemusel bys to vydržet. Navíc oči máš dost tmavé. Jak dlouho si nebyl na lovu? No tak mysli přece na Bellu." Carlisle měl naprostou pravdu. Ostatně jako vždy. ,, Já to vydržím. Je to moje manželka. Už dávno mě žízeň po ní nespaluje jako na začátku. Z představy být od ní jen na hodinu je mi špatně. Co teprve celou věčnost. Zůstávám." Rozhodl a já i Carlisle jsme věděli že s ním nic nehne. ,, No dobrá jak chceš. Takže Bello připravená??" Zeptal se mě. Kývla jsem hlavou. ,, Připravená."

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osobní anděl - 34. kapitola: