Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osobní anděl - 13. kapitola

10.06.2009 (18:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3362×

Z pohledu Alice:

Když jsem doběhla Edwarda seděl opřený na nějaké louce o kus kamenu, hlavu svěšenou a věděla jsem, že kdyby mohl brečet tak by se taky tak stalo. Pomalu jsem k němu přistoupila. ,, Edwarde, měl bys jít se mnou zpátky k nám domů." Zkoušela jsem to, ale on stejně nereagoval a tak jsem zkusila trochu drsnější variantu. ,, Měl bys jít a měl bys vědět, že nevidím budoucnost Belly." Zabralo, okamžitě vyskočil a začal křičet. ,, Jakto, že nevidíš její budoucnost. Copak se můžu vrátit po tom, co jsem udělal?? Jak si to sakra představuješ Alice." No tak tohle sem nečekala, takového jsem ho ještě neviděla. Tak rozzuřený ještě nikdy nebyl. ,, Já se omlouvám, nevím proč nic nevidím. Já jen............je mi to líto Edwarde."

Z pohledu Edwarda:

Proboha, copak dovedu jen ničit. Tohle sem přece nechtěl. ,, Proboha promiň sestřičko. Tohle jsem nechtěl. Já mám pocit, že dovedu jen ničit. Nevím, jak se mám k Belle chovat. Po tom, co jsem jí provedl." Byl jsem na dně. Poprvé za svůj život. ,, Edwarde pojď se mnou, něco už spolu vymyslíme. Nemyslím, že Bella bude naštvaná. Chtěla ti říct abys jí proměnil. Viděla jsem to, když byla u nás. Stalo by se to dřív nebo později. Já jsem jí viděla jako nás. Stala by se upírem ať už tvojí pomocí nebo pomocí někoho jiného." Alice se nikdy ve svých vizích nezmýlila a tak jsem tomu uvěřil. Vzal jsem jí za ruku, kterou mi podávala a vyrazili jsme k nám domů. Když jsme tam dorazili ihned jsem vrazil do Carlislovi pracovny. Bella ležela na posteli, kterou tam Carlisle měl a pohled na ní mě ubíjel. Byla celá bledá, pokud to bylo možné tak nádhernější a usmívala se. Jak se může usmívat, když jí přeměna musí šílene bolet. Pamatuju si jak mě připadalo, že mě to rve na kusy. ,, Carlisle, co se děje?? Proč se usmívá, když jí to musí rvát na kusy??" Carlisle jen pokrčil rameny. ,, Já nevím Edwarde. Mohli bychom jít ven, chci si s tebou promluvit." Kývnul jsem a otočili jsme se k odchodu, ale pak se stalo něco, co nikdo z nás nečekal.

Z pohledu Belly:

Celou tu dobu, co jsem byla jako ve tmě se mi zdálo o Edwardovi. Pak se mi najednou začalo vyjasňovat. Pak ještě pár vzpomínek a najednou sem otevřela oči. Ležela jsem na posteli a kolem na stěnách byly obrazy. A pak jsem uviděla jak na mě všichni civí. Alice, Emmet, Carlisle a můj Edward. Všichni se přesunuli ke dveřím, co nejdál ode mě. To se mi nelíbilo, tak jsem chtěla jít k nim. V tom sem se ale neuvěřitelně rychle vymrštila z postele a dopadla na obě nohy. Zírala jsem. Bez zakopnutí, navíc tak rychle, co to bylo?? Najednou se ke mně začal pomalu přibližovat Edward s rukama nahoře, jako když se vzdává. Přišlo mi to tu scénku z lesa. Vůbec nic mi nedocházelo. Pak jsem najednou něco slyšela. Bello lásko, odpusť mi. Tohle jsem nechtěl. Já říkal, že to skončí katastrofou. A teď jsi díky mě upír. Jsem taková zrůda, monstrum. Udiveně jsem se na ně dívala. Nikdo pusou nehýbal a mě došlo, že to nikdo nemluví, to jen Edward myslí. Bože takže já jsem upír a navíc dovedu číst myšlenky. Pak jsem asi udělala něco, co nikdo z nich nečekal, protože zůstali všichni s otevřenou pusou. Došla jsem k Edwardovi vzala ho za ruce a přitáhla si ho k sobě. Chtěla jsem ho políbit. Jak jsem řekla všichni zírali s otevřenou pusou, ale Edward ne. Ten se totiž odtáhl a utekl. Vůbec mi nedocházelo proč. A tak mě napadlo vydat se za ním, ale zastavil mě Carlisle. ,, Bello počkej prosím, musím si s tebou promluvit." A pak řekl ostatním aby šli pryč. Když jsme zůstali sami asi tři hodiny jsme s Carlislem mluvili o mé přeměně a o tom všem kolem. V závěru jsme zjistili, že jsem jen poloupír, protože Edward mě nepřeměnil úplne. Znamenalo to, že můžu číst myšlenky, jíst normální jídlo, plakat. A dál pak, že krev sice potřebuju, ale stačí jednou za čas, že se netřpytím na slunci a velice dobře dovedu ovládat svůj novorozenecký chtíč po lidské krvi. Vlastně abych se přiznala krev lidí mi celkem páchla. Už jako člověk jsem jí necítila ráda, když někomu tekla nebo tak něco.

Potom jsem se mohla vydat za Edwardem. Nevěděla jsem, co všechno můžu a tak jsem zkusila běžet, jako to dělá Edward. V tu ránu jsem nabrala rychlost, přišlo mi, že běžím mnohem rychleji než Edward. Alespoň, co jsem mohla srovnávat, když běhal se mnou na zádech. Ale rychlost mého běhu byla úžasná, opojná. Nevěděla jsem kam běžím, když v tom jsem najednou ucítila nádhernou vůni. Bylo to jako jasmíny a levandule. Nádherná tak moc, že by člověk......v mém případě poloupír zešílel. Okamžitě mě přepadla touha vydat se za ní a tak se také stalo. Když jsem dorazila na místo, kde ta vůně byla nejsilnější poznala jsem naší louku. Mojí a Edwardovu. A taky jsem tam viděla někoho, jak se opírá o kameny, které mě a Edwardovi vždy sloužili jako opěrky. Upíří rychlostí jsem dorazila doprostřed louky. Pak si mě ten neznámí všimnul. Hned jak mě zahlédl vyskočil a utíkal pryč. Nevím, co mě to popadlo, ale vydala jsem se za ním. Ani ne po minutě jsem ho dohnala. Nevěděla jsem kdo to je, protože do obličeje jsem neviděla a vůně už jsem nevnímala jako člověk, ale jako upír. Mnohem silněji. Bylo to jako znovu se učit abecedu. V tom mě napadlo srazit ho na zem. Přichystala jsem se ke skoku a pak, když už byl na dosah jsem se vymrštila a skočila. Najedou mě ale něčí ruce objaly a já byla jako v kleci. Ale ne abych neutekla nebo aby mě mohl zabít. Tak abych si neublížila. Pak jsme dopadli na zem. Můj neznámý ležel na zádech a já na něm seděla. Konečně jsem mu viděla do obličeje.

,, Edwarde??" Byl to on. Byl to můj anděl. Já ho našla. To jeho vůně byl tak nádherná. Teď jsem si byla jistá, že jsem o moc přicházela jako člověk. Tolik vůni a ta rychlost a vůbec vše kolem. Vlastně se dá říct, že z upírů mám dobré a z lidí to, co jsem měla než se uskutečnila moje proměna. Z myšlenek mě vyrušilo až to, když se mě Edward snažil kousek odstrčit, aby mohl zase utéct. Ale to bych mu nikdy nedovolila. ,, Co si myslíš, že děláš?? Edwarde proč chceš odejít?? Proč mi chceš zase zmizet?? Co tak hrozného sem ti provedla, že se už mě nechceš??" Na posledním slově se mi zlomil hlas ačkoliv i můj hlas byl teď dokonalý, stejně jako sluch. Vypadal zaraženě.

,, Bello ty sis přečetla moje myšlenky?? Jak??" Můj obličej se skroutil do uraženého výrazu. ,, To si myslíš, že jen ty můžeš číst myšlenky. Carlisle má teorii, podle které si na mě přenesl přes jed i svůj talent. A teď mi řekni kam si myslíš, že jdeš?? Nebo kam bys chtěl jít?? Já slyšela všechny tvoje myšlenky už tam v pracovně. A aby bylo jasno. Nemám ti co odpouštět. Stejně bych tě o to abys mě přeměnil požádala sama. Je sice pravda, že si říkal, že to skončí špatne a nevím jak pro tebe, ale pro mě to tak neskončilo. Navíc nejsem upír, ale poloupír. A ještě jednou jen pomysli na to, že si monstrum nebo zrůda a opravdu si to vyřídíme jinak." Aniž bych chtěla ozvalo se mi z hrudi mírné vrčení. ,, No tak se podívejme, kdo teď na koho vrčí. A nezlob se, ale mohla by si mi pustit tu ruku ono to tak trochu.........no bolí mě to." Až teď jsem si uvědomila jak silně mu tisknu ruku. Možná ze strachu, aby mi nikam neutekl. Povolila jsem stisk a vyskočila. Hned na to nás dělila vzdálenost asi tak 100 metrů. Edward ke mně přiběhl upíří rychlostí a řekl. ,, To nic miláčku. Jsi jen teď trochu silnější než já. Časem to bude jiné. A teď když slíbím, že neodejdu vysvětlíš mi všechno, co jste objevili s Carlislem??" Vypadal, že to myslí vážně. Musela jsem se přesto ujistit. ,, Pokud odejdeš kdykoli, kamkoli a z jakéhokoli důvodu, zabije mě to. Nemůžu bez tebe žít. A teď už vůbec ne, když tě můžu mít věčně." Zarazila jsem se. ,, Teda pokud mě ještě jako poloupírku miluješ." A sklonila jsem hlavu. Přistoupil ke mně a hlavu mi zvedl. ,, Ani nevíš jak moc tě miluju. Pokud je to možné tak ještě mnohem víc než předtím. A ani nevíš jak si mi teď usnadnila život. Nebudu muset být tak opatrný." Hned na to se usmál a pak mě políbil. Nebylo to jako všechny naše polibky, bylo to o hodně jiné. Víc vášnivější, naléhavější. Teď to nebyli motýli v břiše. Bylo to, jako kdybych měla každou chvíli vybouchnout štestím. Pak se odtáhl a vzal mě za ruku. ,, Tak pojď ty moje upírko a povídej mi, co všechno dovedeš." Usmála jsem se ještě jednou ho políbila a pak jsme vyrazili k našim kamenům. Opřeli jsme se o ně a já mu pověděla všechno o mém novém já. Poloupířím já.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osobní anděl - 13. kapitola: