Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mytické příšery 7.kapitola

21.09.2009 (16:15) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1406×

„Bello! Vstávej, dělej!“ Thomasův hlas se mi ostře vryl do snu.

„Co je? Ještě není sedm.“ Zaskuhrala jsem s jedním okem otevřeným.

„Ne, ale dostal jsem nápad!“

„To mě budeš budit pokaždé, když tě osvítí novej nápad?!“

„Tentokrát to fungovat bude! Zdálo se mi o tom!“

„A o čem vůbec mluvíš.“ Posadila jsem se a široce zazívala, venku byla ještě tma a budík zeleně blikal. „Tři hodiny ráno, ty seš vrah!“ Obvinila jsem ho.

„Nevím, kdo je tu větší vrah!“ Oba jsme uhly pohledem do rohu místnosti, tohle mě zabolelo a mu to nejspíš jen vyklouzlo.

„Promiň.“ Zamumlal a trochu zčervenal.

„Ty mi promiň. Co tě napadlo?“

„Potřebujem k tomu někoho, koho miluješ!“

Zmateně jsem nakrčila obočí. „Miluju tebe, to nestačí?“

„Ne, myslím úplně jinak! Není někdo ve škole, ke komu bys cítila nějaký sympatie, nebo tak?“ Tohle téma mu byla nepříjemné, ale to ho neodradilo.

„Ne.“

„Nekecej!“

„Nikdo!“

„Lžeš mi!“ Vyplivl mi do obličeje obvinění.

„Jo lžu!!“

„Tak si to nech a zabíjej si dál!“

„Fajn, dejme tomu, že někdo je. Co dál?“

„Když by na tebe mluvil on, nemusela bys mít chuť zabíjet.“ Thomas se začínal usmívat jako sluníčko.

„Pěkně blbej plán!“ Škrábla jsem sebou zpátky do postele a přehodila přes sebe přikrývku.

„Fungoval by, chce to vyzkoušet.“

„Já mám lepší! Máme do úplňku čtrnáct dní, pak odjedeme někam daleko… Tohle bude fungovat zaručeně.“

„To chceš pořád utíkat? Já teda ne!“

„Za cenu života lidí, jo! A jestli tě to nebaví, jezdit se mnou nemusíš, poběžím, jsem stejně rychlá, jako ty, když se přeměníš!“

„Jo, to máš pravdu! Rychlá seš stejně.“ Zamumlal, ale k odchodu se neměl.

„Thomasi?“ Zašeptala jsem po pár minutách.

„Hm?“ Měl zadumaný hlas, ale do obličeje jsem se mu nedokázala podívat.

„Já… mám strach. Moc se bojím.“ Zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy.

„Odpovíš mi na něco? Maximálně upřímně?“

„Možná, budu se snažit.“ Opravdu jsem mu chtěla odpovědět upřímně.

„Pamatuješ si z chvil…. kdy se proměníš, všechno?“

„Každičký zrnko prachu.“

„A pocity?“

„Ano. Pocity taky. Ty pocity mě bolí nejvíc. Už to nejsem já. Mám pocit, že ve mně žije monstrum, který požírá moje Já.“

„Jak to myslíš?“ Jeho hlas zněl vyděšeně. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla, nevěděla jsem, co mu vlastně chci říct.

„No, tenkrát, jak jsem vybuchla na té chodbě, nebo teď, jak jsem se s tebou hádala. Nejednám úplně podle sebe. Často, když se snažím zastavit to, co chci udělat, hádá se semnou hlas! Je to takový hnusný, strašidelný a ochraptělý, je to, jako když si povídáš sám ze sebou, ale přitom ti něco vnitřního odpovídá, bolí mě z toho hlava.“

„Jak si to myslela, že tě to sžírá?“

„Cítím se přeměněná, jiná, možná by to správné slovo mělo být nakažená, ta zloba, to zlo už je ve mně a mění mě na něco, co už nebudou moje myšlenky, ale myšlenky toho zvířete.“

„Bello! Proč si mi tohle nikdy neřekla?! Je to vážný! NA tohle by ani tvoje nejmilovanější osoba nepomohla! Úplněk má velký magnetický vliv, vtáhne to tvoji osobu do ústraní, a pokud jsi slabší, než to zvíře, každý úplněk se změní v monstrum, chápeš? Tohle mě nikdy nenapadlo! Je to přeci tak logické!“

Oba jsme se odmlčeli, on přemýšlel nad svými nápady a já myslela nad svými. Znamená to, že umírám? Pokud jsem doopravdy slabší, než to monstrum a slábnu, což cítím, tak je to něco, jako pudič? Vypudí to mou mysl, moji duši a nechá si to jen tělo, které si bude podle potřeby měnit na stvůru a zabíjet? Ta přeměna spočívá v tom, že už moje tělo se změnilo, teď už jen ta mysl?! Tělo se mám teď už dokonalé, není na něm jediná nerovnost, ale pořád jsem pošpiněná zevnitř? Pořád tam jsem já?! To je ta nemoc?

„To znamená, že umírám?“ Zašeptala jsem, překvapilo mě, jak se mi třepe hlas, to mám doopravdy takový strach ze smrti? No ze smrti ne, ale z toho, že mě moje tělo zradí, vyžene mou mysl, ať si bloudí sama a bude dělat to, co chce to monstrum.

„Najdeme řešení, jak to zabít. Máš ještě určitě hodně času, když mi to dokážeš říct, aniž by ti to ublížilo.“ Thomas mě objímal a já mu plakala do jeho košile.

„Kdyby nebylo už žádné řešení, domluvíme si tajné heslo, ano? Když ho řeknu, tak mě zabiješ! Bez zaváhání, pořád jsou ještě myšlenky, kam mi proniknout nemůže, uložím ho tam!“

„Bello! Tohle nejde!“

„Thomasi! Poslouchej mě, potom to už nebudu já, potom už to bude jenom moje tělo! Zabiješ mě! Až ti to řeknu, uděláš to, jasný? Musím zemřít, jsem – “ Prudce jsem se od něj vytrhla a, aniž bych to chtěla udělat, přiskočila jsem k oknu.

„Co to-“

Naznačila jsem mu, ať je zticha a blesku rychle jsem otevřela okno, ale nikdo nikde nebyl. Jediný, co mě zmátlo, byla vůně kolem. Znala jsem ji, jen jsem přesně nevěděla odkud.

„Cítíš to?“ Zasyčela jsem na Thoma, kterej pořád zmateně seděl na mé posteli. Přiskočil ke mně a zhluboka se nadechl.

„Jo, ale neznám toho dotyčného. Tys s ním přišla někdy do styku?“

„Jo! Ale nejsem si jistá, kde.“

„To je zvláštní, měla bys mít dokonalou paměť.“

„Však já mám!“ Ohradila jsem se a zabouchla okno.

„Tak tobě chodí tajní ctitelé až pod okno, jo?“ Utahoval si ze mě Thom.

Ignorovala jsem to a pokračovala v přemýšlení, „myslíš, že něco slyšel?“

„Ne, mluvili jsme potichu. Možná něco o té blbosti, cos povídala na konci.“

To nebyla blbost!“ Ohradila jsem se, ale on se ke mně otočil zády a cestou ke dveřím na mě ukazoval prostředníček.

„Blbec!“ Zahuhlala jsem a zalezla si pod peřinu. Tu noc jsem už neusla, celou noc jsem se snažila myslet na řešení, které by mi pomohlo žít, ale s rychlostí, jako se měním, přežiju tak rok a to budu podrážděná jak týdenní nevyspanej pes.

Tala bude vypadat jako Klaun! Připomínala sem si. Stále špatná nálada.

Alice s tebou bude zítra mluvit! Lepší!

Uvidíš zítra ve škole Edwarda! Paráda! Právě teď jsem začínala mít chuď žít. Vzpomínala jsem, jak sem ho viděla poprvé ve třídě a- hups! On strašně krásně voní! Chci ho zabít! Nesmím se s ním vidět! V jeho přítomnosti mám pocit, že se proměním na místě, ztrácím samu sebe!

Zítra nepůjdu do školy!

Ha, dobrá lež, stejně tam půjdu, potřebuju ho vidět, za každou cenu! I za cenu, že zemře?! Ale houby, Thomas mě bude hlídat… I v biologii?

V tomhle rozpoložení jsem nakonec usnula, ležela jsem v tak křečovité poloze, že mě ráno z toho bolela levá noha a záda.

Neměla jsem náladu spěchat do školy, Thomas už nebyl v domě, takže mě neměl kdo popohánět. Nebylo divu, že jsem přišla o půl hodiny pozdě.

„Dobrý den, omlouvám se za svůj pozdní příchod, zaspala jsem.“ Znělo to trochu, jako odříkávaná básnička, matikář přimhouřil oči.

„To je nám ale líto, že jste si přispala, slečno Swanová. Nestihla jste zahajovací písemku, kterou jsem i pro vás připravil. Doufám, že máte čas dnes o půl páté čas, sejdeme se.“ Uličnicky na mě mrkl, zadržela jsem syknutí.

„Samozřejmě, pane Lenexi.“ Rezignovaně jsem zaplula do lavice připomínajíc si, že se musím ovládat.

„Ahoj!“ Zašeptala ke mně Alice, které jsem si zpočátku ani nevšimla, překvapeně jsem se k ní naklonila.

„Ahoj, Alice!“

„Máš dneska čas?“ Šeptala strašně rychle, ale já ji rozuměla bez problémů.

„Jo, jasně.“

Pak se ode mě odklonila a zamyšleně nakrabatila čelo, udělala jsem něco špatně?

„Slečno Swanová, chcete nám něco říct?“

Obrátila jsem svoji pozornost k učiteli, který mě netrpělivě sledoval.

„Myslím, že nic, pane profesore.“ Ovládej se!

„Měl jsem takový pocit, že ano.“

Ten chlap mi nedá pokoj, ovládej se. „Jo, špatný pocit!“ Sakra! Pravou ruku jsem přitiskla na pusu, ale pozdě, tu větu už zpátky vzít nemůžu.

„Myslím, že si tu se mnou pobudete o půl hodinky déle, slečno Swanová!“

Vztekle jsem hodila okem k Alici, ale ta byla úplně mimo, koukala sice na tabuli, ale oči měla zastřené mlhou. „Alice?“ Nemohla to slyšet, neslyšel by to žádný člověk.

Zbytek hodiny jsem dávala nejvyšší pozor, jaký jsem kdy v hodině dávala. Každou otázku jsem věděla a každou větu učitele jsem měla poznačenou v sešitu. Po zvonění jsem sbalila bleskově věci a otočila se k Alicině lavici.

„Nechceš dneska něco podniknout?“

„Chtěla jsem se tě zrovna zeptat, jestli by ses nešla se mnou projet mým novým autem. Edward mi koupil porsche, žluté!“ Zazubila se na mě.

„Ty máš porsche?! Páni!“

„Takže jedeš? Mohli by sme ještě dneska odjet na Arizonu! Samozřejmě budeme do půlnoci doma, to ti slibuju!“ Alice se na mě usmívala jako sluníčko.

„Jasně, jen si domů zajedu dát věci.“

„Fajn, tak já se k tobě stavím, třeba o půl čtvrté?“

„Dobře, domluveno. Pádím na další hodinu, ať nemám školu do půlnoci.“ Mrkla jsem k ní a šla ke dveřím. Thomas tam na mě už čekal.

„Proč si mě nevzbudil?“ Obvinila jsem ho hned a ignorovala jeho ruku, kterou mi položil kolem pasu.

„Vypadalas rozkošně, peřinu si měla pod hlavou a otevřenou pusu, nohy roztažený a půl těla ti padalo z postele.“

„Trošku blbá výmluva, ne?“

„Mám tě i vyfocenou!“ Mrkl.

Někdo bouchl skřínkou strašně nahlas, pak jsem zaslechla křiklavý pískot.

„Změnila jsem image! Fialová dneska letí!!“

„Tak proč máš šátek na hlavě?“

„Co ti je potom?!“ Tala naštvaně vyletěla zpoza rohu, když mě uviděla, vztekle zavrčela a ignorujíc Thomase po mém boku mě přitiskla ke stěně, tu zlou polovičku já to naštvalo a chtělo se bránit, naštěstí jsem se ovládla.

„Tos udělala TY! Seš mrcha, slyšíš mě? My dvě sme spolu ještě neskončily! Rozdrtím tě, i kdyby to mělo být poslední, co udělám!“

Oči jsem zmenšila do malých štěrbinek. „Abys ten konec neviděla moc brzy,“ naklonila jsem se k jejímu uchu, potichu a temně jsem ji zašeptala: „Úplněk se blíží, kryj si záda!“ Přišla na mě zase ta vraždivá nálada, věděla jsem přesně, co teď příjde, krvavé obrázky, proto jsem se snažila to přerušit okamžitě. „Thomasi!“

Pochopil to, odtrhl Talu ode mě a táhl mě za rukáv pryč.

„Ani nevěřím, že spolu chodíte, určitě ste jenom sourozenci!“ Vyprskla za námi ta mrcha. Zavrčela jsem.

„Nech ju! Myslet si může, co chce! Slyšíš mě, Bello?“ Thomas mě pevně svíral za loket a táhl k další učebně.

„Jo, slyším tě, k sakru! Jak já ji nesnáším!“

„Všiml sem si. Ty vlasy… nebylas to, že ne.“ Ujišťoval se. Hups.

„Proč se mě ptáš?“ Byla jsem už celkem klidná, naštěstí si našeho konfliktu nevšimlo moc lidí, většina z nich byla víc ve středu školy.

„Kdybys to byla ty, mohlo to být hodně nebezpečné, pro ni!“

„Včera mi polepila učebnice. Věděla kód k mé skřínce!“ zažalovala jsem si.

„Bože! Tos fakt byla ty?! Bello! Neumíš se chovat zodpovědně?! Sakra!“

„Potichu! Nemusí to vědět každej! Už se to nestane, slibuju.“

„To doufám! Ještě jeden takovej kousek a jedeme pryč! Je ti to jasný? Odjedeme na Arktidu, nebo na nějakej opuštěnej ostrov, ale tam umřeme vedrem…“

„Chci zůstat tady!“

„Proto ti to říkám!“

Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale slova mi uvízla v krku, protože jsem viděla před sebou Edwarda. Měl na sobě tmavé džíny s hnědou košilou, vlasy měl rozcuchané, ale jinak působil stejně, jako včera. Skousla jsem si spodní ret, neměl bych dýchat, ale nemůžu si pomoct! Hluboký nádech! První vteřinu jsem si užívala, druhou začala pomalu litovat, ale dál nic! Žádné obrázky, nic zlého.

Vyškubla jsem se Thomasovi a zastavila se. Edward taky stál, vypadal koprně, koukal mi přímo do očí. Chybělo mi k němu pár kroků, ale vážně jsem připravená? Nebudu plánovat, jak ho zabít?

Napsala: Lucik1

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mytické příšery 7.kapitola: