Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mytické příšery 3.kapitola

03.09.2009 (19:30) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4868×

3. kapitola

„Nazdar, kotě!“ Ozval se vedle mě hrubý hlas, neměla jsem náladu se za ním otočit.

„Dej mi pokoj,“ Zavrčela jsem na něj, aniž bych se ohlédla.

„Ale no tak, nebuď takový tvrďák. Co si někam vyrazit? Jen ty a já.“ Tentokrát jsem se neovládla, přiskočila jsem k němu a prudce s ním praštila o zeď, byl nalepený na zdi a já na něm, pravou rukou sem ho držela pod krkem a tou druhou mu tiskla na břicho, pod tričkem měl vytvarované tvrdé svaly, na který byl určitě pyšný.

„Dala sem ti dost najevo, že nemám zájem?“ Přitiskla jsem rty k jeho uchu a líbezně mu tam zašeptala, „nebo to potřebuješ dát víc najevo?“ Nedýchal, nemluvil, jen na mě v hrůze civěl. Nebyl jediný, celá chodba se po mně otočila.

„Isabello!!“ Zařval na mě dost známý hlas – Thomas.

„Minutku počkej, lásko. Něco tu teď řeším se svým kamarádem, viď?“ Někdo začal příšerně nahlas vrčet, nenápadně jsem hodila okem kolem sebe, nebyl to nikdo kolem mě. S velkým a nepříjemným překvapením sem zjistila, že to vrčení, vychází z mýho hrdla.

Zvedla sem levou ruku, kterou sem mu tiskla na břicho, nešťastně sem vyjekla a okamžitě ho pustila pod krkem. Spadl na zem, celou dobu sem ho držela pár palců nad zemí.

„Moje ruka,“ zašeptala sem. „Thomasi! Moje ruka!“ Teď sem šeptala nešťastně. Dlaň se mi pomalu změnila, už to nebyla hladká béžová kůže, ale tmavá kůže, kde byly porosty šedých chlupů, nehty nebyly pečlivě ostříhané, ale dlouhé a zlámané, přesto pevné, jak z ocele. Obě ruce měli víc tvar jako zvířecí skorotlapa, než lidská dlaň.

Dvě silné paže mě chytly kolem pasu a vedly pryč. Zvedla sem hlavu, abych se na něj podívala, Thomas vypadal rozzuřeně a nešťastně, dvě silné emoce, které se v jeho obličeji každou chvilku střídaly. Za jeho obličejem sem spatřila moje publikum, ovšem pouze jeden člověk přitáhl mou vrtkavou pozornost. Edward Cullen. Jeho obličej byl potáhly maskou zmatenosti. Oči měl černé jako onyx.

„Thomasi, já… já sem nechtěla, vážně. Umím se ovládat.“ Snažila sem se mu to vysvětlit, ale ignoroval to.

Přemýšlela sem, co má v plánu, mezitím mi otevřel dveře auta a posadil mě na sedadlo spolujezdce. Náhle mě zaskočila nečekaná touha po řízení, chtěla sem jet co nejrychleji, rychle sem ten pocit zaplašila.

„Thomasi, co se mnou teď uděláš?“ Hlas se mi taky nepatrně změnil, teprve teď sem si uvědomila, že to není hlas Belly, ale hlas ženy, která se snaží vypadat tvrdě a agresivně, byl obalený arogancí a jistotou.

„Měníš se. Ještě pořád nejsi úplný vlkodlak, to prokletí se dovrší úplňku, myslím si, že teď se ještě nezměníš, máme na to měsíc, ale už teď si nebezpečná, je to prokletí, který –“ Moje vlkodlačí já mu skočila do řeči hlasem, který mi byl cizý, nebyla sem to já.

„Není to prokletí, jasný? Já si to užívám!“ každou slabiku sem ostře zakončila, celá věta vyzněla výhružně. „Nejsem to já.“ Zděsila sem se. Ve mně se praly dvě mysli, jedna byla ta zrůdná, zlá a agresivní, bohužel ta slabší byla moje, lidská, Bellina!

„Thomasi, musíš mi pomoct!“ Otočila sem se na něj v zoufalství, nahnula sem se těsně k němu, jeho vůně mě praštila do nosu - zkoprněla sem. Naprosto jasně sem si představila, jak by chutnalo jeho maso. Pak sem si představila ho v podobě s šedým kožichem a okamžitě mě chutě přešly. Odporem sem se odvrátila a otevřela okno.

„Bello, už to nejsi ty.“

„Jo, já to už nejsem.“ Přitakala sem mu.

„Musíme odjet.“ Řekl to s naprostou jistotou.

„Odjet?! Děláš si srandu?“ Teď sem to určitě neřekla já. Snažila sem se mu to říct, ale nedokázala sem ze sebe říct další slova.

„Přestaň se mnou mluvit tímto tónem! Dneska si málem zabila jednoho člověka!“ Vyjel po mně a já ho v duchu opravila. Ne, málem sem zabila dva lidi, ještě Edwarda Cullena, ten měl neuvěřitelně krásnou vůni.

„Otravoval mě.“ Zamumlala sem na vysvětlenou, jakoby to dokázalo omluvit moje činy.

„Ha, takže on tě otravoval, a můžeš mě, prosím tě, říct, jak?“

Skousla sem si ret.

„No?“

Rozhodla sem se mu neodpovídat.

„Aha, takže ti něco řekl a ty po něm hned vyjela.“ Odpověděl si sám.

„Ne! Já mu prvně odpověděla a on mi pořád nedal pokoj.“ Hájila sem se.

Vyjeveně se na mě díval.

„Co je?! Dívej se na silnici, jo?“ Podrážděně sem se od něj otočila.

„Musíme odjet ještě dnes, je to s tebou vážný.“ Mumlal si spíš pro sebe, než pro mě.

„Já nemůžu odjet, chápeš?!“

„A proč ne?“

„Mám tu ještě nevyřízené účty.“

„Bello.“ Vzdychl utrápeně.

„Ne, musím se setkat s jedním člověkem.“ Už zase mluvila ta zrůda, viděla sem na co myslí, chce zabít Edwarda Cullena. Bušila sem do její mysli pěstmi, ale jen mě odstrčila a poslala mi myšlenky na jeho krásnou vůni, to mě na chvíli vykolejilo a umlčelo.

„Kterého?“ Thomas vypadal naštvaně, hlas měl ztrhaný.

„Musím navštívit Edwarda Cullena.“ Tentokrát jsem to řekla já, zrůda si v mé mysli mnula ruce, dobře jsem ji navedla. Říkala si pořád dokola.

„Isabello, nikoho nenavštívíš a přestaň plácat hlouposti!“

„Ty mi nebudeš říkat, co můžu a co ne!“ Vyjela sem na něj a vztekla kopla do palubní desky, udělala se tam malá prohlubeň, spokojeně sem se podívala na Thomasův  šokovaný výraz.

„To teda budu! Nemůžeš s tím nic udělat.“

„Tak se dívej!“ Zavrčela sem a vážně sem nevěděla, co dělám, otevřela dveře a skočila ven. Skončila sem na čtyřech. Proklatě mě zapálily kolena a dlaně. Z dlaní mi jenom vytékala krev, zato kolena na tom byly hůř, spálila sem si je a udělala si celkem hlubokou odřeninu.

Bolest mě však nedokázala zastavit, ignorujíc protestující kolena, sem si stoupla na obě nohy a rozběhla se směrem do lesa, svůru v hlavě sem nedokázala úplně vypudit, ale zvládla sem ji zamknout do pomyslných dveří mé mysli, už nade mnou nezíská kontrolu, ona chce zabít edwarda Cullena, já ne! Už kvůli němu se musím ovládat.

K čemu se ovládat, můžeš odjet! Přistrkoval mi hlásek Thomasovo řešení.

Nemůžu odjet! Mám tu pouta, která mě drží tady ve Forks. Namítla sem

Jaká? Nedal se odbít ten hlásek.

No, něco mě poutá k člověku, kterého znám hodinu a půl, k Edwardovi. Přiznala sem se.

Tohle vysvětlení mu stačilo, už mi nic nenamlouval. Co teď budu dělat? Za Thomase se určitě nevrátím, možná časem. Do školy jít nemůžu, tam by mě hledal.  Budu muset bydlet prozatím v lese. Ale kde? Je to tu bezpečné? No, bezpečí asi nepotřebuju, vypadá to, že jsem nejsilnější tvor na zemi, jsem silnější než vlkodlak, možná i víc, než upír.

A co budu dělat, pokud přijde úplněk? No, to je vlastně teďka jedno, mám měsíc, budu se snažit tu proměnu co nejvíc pozastavit, teď sem odkázána sama na sebe, najdu řešení, jak svou touhu po zabíjení pozastavit.

Díky svému jemnému sluchu sem zaslechla, jak se něco mihlo v hloubce lesa. Bylo to hodně rychlí, vítr tomu odporoval, dokonce sem už slyšela i pravidelné, rytmické nádechy a výdechy, patřili ženě. Zkusila sem následovat ty zvuky, byla to moje zvědavost, ne vlkodlačí, jen a pouze Bellina.

Celou dobu sem tu vzpouzející bytost ve své mysli držela pod zámkem, kontrolovala sem ji každou chvíli, nemůžu se teď přestat ovládat, proto si můžu přece dovolit zjistit, co je to za zvuk, ne?

Byla sem k tomu každým krokem blíž, přestože to bylo tak rychlé, já byla rychlejší.

A pak sem to uviděla, uviděla sem ji!

Napsala: Lucik1

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mytické příšery 3.kapitola: