Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mytické příšery 2.kapitola

14.08.2009 (14:30) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2076×

2. kapitola

Ráno jsem se probudila na louce, nikde nikdo nebyl. Bolelo mě vyčerpáním celé tělo, ale nejhorší byly vzpomínky, které si okamžitě protrhly cestu a ukázaly mi mladý pár, který jsem zavraždila. Cestou domu jsem běžela svou největší rychlosti, kterou jsem dokázala, nenáviděla jsem se, chtěla jsem zemřít.

Slzy mi vadily, protože mi překážely v běhu, byly i chvíle, kdy jsem neviděla už nic, než mlhu slz. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem Thomasovy neublížila. Neobtěžovala jsem se otvíráním dveří a rovnou skočila oknem do svého pokoje, pohyb byl pro mě čím dál jednoduší. Každou proměnou jsem sílila. Můj pokoj na mě působil depresivně, po stěnách byly škrábance od drápů a nábytek byl na třísky. Venku nesvítilo slunce, takže pokoj dostal tmavý nádech. Na zemi byly pohozeny tlusté mříže.

Nezdržovala jsem se zkoumáním svého zničeného pokoje a vběhla do Thomasovy ložnice, nebyl tam.

„Bello, jsi to ty?“ Jeho hlas se ozýval z kuchyně, hned jsem tam zamířila. Prvně jsem ho zkontrolovala svým ostrým zrakem, a pak se mu vrhla do náruče.

„Thomasy, já… já… já … jsem… zabila... další...“ nemohla jsem se vykoktat, vzlyky mi zaneprázdnili hrdlo, kolena se mi podlomila vyčerpáním. Thomas mě chytil a odtáhl k pohovce.

„Vážně jsem nechtěla,“ lež! Moje podvědomí jasně vědělo, že v té chvíli jsem chtěla jenom někoho zabít! Prahla jsem po krvi, toužila jsem zmařit někoho život. A to mě ubíjelo ještě víc.

„Nezlobím se na tebe!“ Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi, konejšivě mě hladil po vlasech.

„Musím se naučit to ovládat, teď hned!“ Vážně přikývl.

„Pokusíme se vyredukovat tvoji proměnu, ale ve sklepě! Tam nejsou okna, jen jedny dveře a k něm vede žebřík. Ty dveře neprorazíš tak lehce, ani já bych je neotevřel.“

Skousla jsem ret, já jsem mnohem silnější, než Thomas, jsem silnější po každém povedeném úplňku, jakoby mi lidské maso dávalo větší sílu.

„Dobře.“ Povolila jsem.

„Tak jo. Já přichystám něco k jídlu a ty se jdi vykoupat a převléct, pak začneme.“

Poslechla jsem ho a šla se vykoupat. V zrcadle jsem se lekla sama sebe. Vždyť to není Bella!! To není Isabella Swanová! Křičela jsem na sebe v duchu. Ta dívka v zrcadle se na mě dívala jasně hnědýma očima, rty měla ještě plnější, než dřív, vlasy hustší a obličej bledší, tvary těla byly ladnější a v některých místech i kulatější. Celkově tvořila dojem nádherného anděla, jediná piha na jeho kráse byli červené fleky od slz po obličeji a tmavé kruhy pod očima. Vyjeveně jsem pootevřela rty, kde se mi zaleskly přední zuby. To upoutalo mou pozornost, otevřela jsem pusu a jazykem si přejela po zubech. Zaklela jsem, protože se mi z jazyku spustil slabý proud krve.

Otočila jsem se k neznámé dívce zády a vlezla do vany.

Ponořila jsem se pod vodu. Můj další postřeh byl, že dokážu vydržet déle bez nadechnutí.

Po příjemné koupeli, jsem vyhodila svoje roztrhané oblečení do koše a vzala si pohodlné tepláky s krátkým tričkem.

Thomas na mě už čekal se snídaní. Byla jsem mu vděčná, že se na mě nezlobil.

„Tak, kolik  si toho pamatuješ ze včerejška?“ Chvíli jsem promýšlela, nedovolila jsem titěrným slzám, aby mě prozradily.

„Pamatuju si přeměnu, pak měsíc.“ Chvilku jsem váhala, co mělo následovat po mém zavití, ale hned jsem pokračovala. „Svobodu, to jsem cítila.“ Nedokázala jsem se mu podívat do očí, bylo mi ze mě špatně. „A pak ten pár.“ Zašeptala jsem. „Procházeli se z lesa ven, křičeli, ta dívka brečela. A pak-“ Už jsem nemohla pokračovat ve vyprávění, protože mě přerušily vzlyky.

„Bello, nikdo se na tebe nezlobí.“ Opakoval mi, jen jsem přikývla.

….......

Trénink už nebyl tak namáhavý, Thomas se ani nepřeměnil. Ve sklepě mi pokynul k židli, bylo mi trochu divný, že to začíná tak bezbolestně.

„Nejdřív si probereme teorii.“ Vysvětlil mi úvodem. „Když se máš proměnit, co přesně cítíš?“ Neklidně jsem se zavrtěla na židli.

„Nejsem si jistá.“ Přiznala jsem.

„Dobře. Zavři oči a mysli na to, jak jsi svobodná po přeměně. Snaž se prostě proměnit. Ano?“ Chvíli jsem přemýšlela, jakou má cenu mu odporovat, ale nakonec jsem ty oči zavřela a celou svou bytostí se soustředila na svobodu.

Ve sklepě bylo neuvěřitelné ticho, které rušily pouze naše nádechy a výdechy.

„Tak co cítíš?“ Zeptal se po pár minutách. Skousla jsem si ret.

„Nejsem si jistá,“ oči jsem nechala stále zavřený.

„Popiš, jak to ty cítíš.“

„No trochu mě svědí ruka.“ Přiznala jsem se, oči jsem otevřela, jakmile jsem slyšela, že se začal smát.

„Co je?“ Nechápavě jsem na něj zamrkala.

„Vím, co ti pomůže.“ Dusil v sobě další záchvaty smíchu.

„No?“ Podezíravě jsem přivřela oči.

„Poškrabej si ji.“ Vybuchl v další smích. To mě trochu urazilo, našpulila jsem pusu a snažila se ignorovat jeho veselí.

Hned jak si srovnal zase svůj výraz, pokračoval ve výkladu. „Myslím, že takto to nepůjde. Když tě napadnu, neproměníš se, když se na to soustředíš, taky to nevyjde.“ Čelo se mu zkrabatilo zamyšleností, po chvilce se vyhladilo a prohodil, jakoby nic. „Tím výcvik pro dnešek končí.“ Zvedl se ze židle a chystal se vyšplhat po schůdku.

„Cože?! Jsme tu něco přes patnáct minut? A to chceš už končit?!“ Zvedla se ve mně vlna zloby.

„Nemá to cenu, Bello. Navíc, je už půl osmé, musíme do školy.“ Vylezl po žebříku a mě tam nechal samotnou. Vzdouvala se ve mně další vlna zlosti, měla jsem co dělat, abych nevybuchla. Nikdy jsem nebyla tak přecitlivělá. Naštvaně jsem sáhla po první šprušli na žebříku, ale místo klasického lezení jsem vyskočila, abych byla nahoře rychleji.

„Dnes má přijít do školy někdo nový, mám trochu strach, aby to nebyl upír, takže se mě musíš držet jak klíště. Oni nás sice cítí stejně, jako kteréhokoliv člověka, ale nepřeji si, abys s nimi přišla do styku.“

„Jasně, tati.“ Zabručela jsem. Stále jsem se ještě pořádně neschopila z vraždy, kterou jsem způsobila, ale dokázala jsem celkem dobře ovládat svoje výrazy.

Než jsme nasedli do auta, stihla jsme na sebe ještě navlíknout dříny a nějaké lepší tričko. Parkoviště už bylo skoro celé zaplněné jinými auty, Thomas zaparkoval vedle stříbrného Volva.         Jako každý den, mě objal kolem pasu a důvěrněji se ke mně namačkal, aby každý viděl, že spolu chodíme, byla jsem za tu komedii ráda, protože jsem dostávala, díky lidskému masu, krásu. A Thomas byl taky moc pěkný, byl o půl hlavy vyšší, než já a jeho tvář působila jaksi roztomile a přitom přísně.

Nešťastně jsem si všimla, že díky mé včerejší výpravě se zlepšil i můj, už tak dokonalý, sluch. Slyšela jsem každého, o čem si povídá. Když jsem se soustředila, uslyšela jsem i sekretářku, která někomu volala.

Zoufale jsem se podívala na Thomase, ale ten si mých pokusů o útěk do svého azylu nevšímal a vedl mě na mou hodinu. Já jsem měla matiku, on tělocvik, takže jsme se u mé třídy rozloučili. Sedla jsem si na své obvyklé místo v poslední řadě.

„Dneska píšeme test, já to určitě zas zbabrám!“ Naříkala jedna holka v první řadě.

„Já jsem se učila celou noc.“ Na důkaz si zívla a podívala se na svou sousedku.

My dneska píšeme test? Paráda, vůbec jsem se na něj neučila.

„Ředitel prej chce dát zákaz vycházení po sedmé hodině. Každý měsíc vždycky někoho zabijou.“ Prohodila nějaká holka, která seděla na parapetu.

„Nechápu, jak někdo může zabít takové lidi. Před pár měsíci zabili malého chlapečka, bylo mu pět! Minulý měsíc to byl starý zahradník, který chodil zalévat kytky k nám na školu. Mám strach, kdo to bude teď. Včera byl úplněk.“

Položila jsem si hlavu na stůl a snažila se ignorovat přívaly odpovědí a otázek ze všech stran. Slyšela jsem úplně všechno! Zachránil mě učitel, který přišel do třídy s papíry v ruce.

„Dobré ráno, děti. Doufám, že jste se krásně vyspali, hned na začátku hodiny jsem si pro vás připravil krátký test.“ Jeho poslední slovo doprovázela vlna povzdechů.

Učitel se usmíval na všechny strany, měla jsem z toho mizernou náladu. Všechno se na mě moc žene, mělo by to zpomalit! Učitelovo rozdávání papírů přerušilo zaklepání na dveře.

„Dále,“ vybídl neznámého vetřelce učitel. Do třídy vstoupil nádherný kluk, měl rezavě hnědé vlasy, pleť měl bledou a pod karamelovýma očima nepatrné kruhy. Usmál se na celou třídu. Všechny dívky obdivně vydechly, všimla jsem si, že na něm visí pohledy, proto jsem odvrátila svůj zrak a věnovala se porozvání stolu.

„Dobrý den.“ Dokonce i hlas měl hebký a příjemný.

„Dobrý den. Vy musíte být můj nový student.“ Dovtípil se učitel.

„Ano, jmenuji se Edward Cullen. Nemohl jsem najít tuto třídu.“ Došel ke stolu s pár papíry na podepsání.

„Jasně, Edwarde. Tak se posaďte na tamto místo, jiné tu bohužel není.“ Ledabyle mávl k mému stolu. Potichu jsem si zavrčela, nikdo si toho nemohl všimnout, přesto na mě sklouzl jediný nechápavý pohled, Edwardův.

Hned jak se vedle mě posadil, přivanul ke mně svou vůni. Voněl jak slunce smíchané s medem. Ještě tam bylo něco, ale nebyla jsem si přesně jistá, co.

Moje přemýšlení přerušila naprosto nečekaná reakce, část mého temného mozku – mozek vražedného vlkodlaka, začal myslet na něj, coby mou další oběť! Ačkoliv nerada, stejně jsem myslela na další úplněk, abych ho mohla zabít.

Znovu jsem se na něj podívala, tentokrát vystrašeně, nechci nikomu ublížit! Obzvlášť ne tomuto krásnému klukovy! Upíral na mě úplně stejně vystrašený pohled, museli jsme vypadat komicky. Srovnala jsem svůj výraz a začala se dál věnovat pozorováním stolu.

Učitel nám rozdal testy, dal papír i Edwardovy, ale ujistil ho, že jeho známka nebude platit. Nemotorně jsem popadla pero, a aniž bych přemýšlela, jsem začala psát. Nakonec jsem se podepsala, nepřišlo mi to, tak těžký, jak jsem si prve myslela, dýchala jsem co nejméně a byla jsem od něj odkloněná. Hodiny se doslova vlekly.

Zachránilo mě zazvonění. Vynaložila jsem velké úsilí, abych už byla ze třídy pryč, bohužel on také, takže jsme se u dveří srazili.

„Promiň,“ procedila jsem, nedýchajíc, skrz zuby.

„Byla to moje chyba.“ Taky to procedil, musel si myslet, že jsem divná. Už jsem to dál neprobírala a utekla ze třídy.

Další hodinu jsem měla společnou s Thomasem. Neměla jsem náladu, mu cokoliv vysvětlovat, jen by mi potvrdil, že se nedokážu volně pohybovat mezi lidmi.

Napsala: Lucik1

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mytické příšery 2.kapitola: