Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi vlky 3. kapitola

25.10.2009 (16:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7986×

3. kapitola

Vlny se kolem mého těla roztříštily a já padala ke dnu zmítaná proudy. Nad hlavou jsem zahlédla rezavě hnědý kožich a od něj se šířila rudá skvrna. Ze zranění na Jacobově boku vytékal tenký pramínek krve a mísil se se slanou vodou.

V ústech jsem cítila odpornou hořkou chuť jeho vlčí krve. Nestihla jsem nad tím však moc dlouho uvažovat. Jacob se držel na hladině, ale vedle něj se mihl dlouhý šedivý stín. Pláž byla touto dobou plná žraloků a jim se jeho krev evidentně nezdála tak odporná jako mě.

Prudce jsem se odrazila ode dna a během okamžiku svírala žraločí tělo v pažích. Vztekle se po mě vrhl a zuby mi přejel po předloktí. Nezanechal ani škrábanec. Prudce jsem jej udeřila do rypce. Kolem jeho tlamy se začala šířit krvavá skvrna. Chutnala však sladce. Jeho krve smíchaná s vodou se mi dostala až do úst. Pak už jsem se nedokázala ovládnout.

Během okamžiku jsem cítila, jak mi jeho krev stéká rozbolavělým krkem. Ze začátku tryskala silným proudem, ale nakonec jsem ji musela sát až jsem pustila už jen bezvládné zbytky žraločího těla. Jeden mi však nestačil, nemusela jsem dlouho hledat a vrhla se na dalšího. Jen matně jsem vnímala, že narezlá skvrna na hladině, nad mou hlavou, zmizela.

Teprve až jsem cítila naprosto plný žaludek, zamířila jsem ke břehu. Zůstala jsem ležet na břiše v písku a vlny mi občas přejely přes nohy. V hlavě jsem měla příšerný zmatek. Potřebovala jsem si utřídit, co se tam stalo.

Nade mnou se objevil stín a do nosu mě udeřil již známý smrad. Zvedla jsem hlavu a zůstala zírat do vlčí tváře s Jacobovýma hnědýma očima. V tlamě držel svoji košili, kterou pustil přede mě.

Teprve teď mi došlo, že z mého oblečení téměř nic nezbylo.

Konečně jsem našla alespoň jednu dobou věc na tom být upír, nemohla jsem zrudnout. Jinak bych teď byla rudá, že by mi začali volat záchranku pro podezření na infarkt.

Okamžitě jsem se zachumlala do jeho košile, ačkoliv smrděla, byla jsem za ni vážně vděčná. Jeho pohled jsem snést ale nedokázala. Mísil se v něm strach, bolest a lítost.

Sklopila jsem hlavu a zůstala sedět s pohledem upřeným do vlhkého písku. Na rameni mi přistála horká ruka. Jacob už ve své lidské podobě nade mnou stál, stále měl však ten pohled. Nedal se vydržet.

Na zádech jsem ucítila jeho horká záda a automaticky se o ně opřela tak, jak jsme to dělávali, když jsme si spolu dříve povídali.

„To jsme to dopracovali.“ ozval se jeho hlas.

„To teda jo.“ přisvědčila jsem mu.

„Málem jsem z tebe dostal psotník, když jsi tam cupovala ty žraloky přímo kolem mě.“

„To by od tebe sedělo." zahihňala jsem se uvolněněji. "Ještě že jsi brzo odplaval, ten tvůj smrad mi vážně kazil chuť.“ dloubla jsem ho do boku loktem.

„Jau.“ hekl.

Vyděšeně jsem otočila hlavu k němu. Zahlídla jsem jen stranu jeho tváře. Na ústech měl mírný úsměv.

„Zasloužil sis to, za tu pecku na srázu.“

„Nechtěli jsme tě nahánět po celém státě.“

Tělo se mi začalo třást, když se začal pochechtávat.

Ještě chvíli jsme tam tiše seděli, než se mezi mraky objevilo slunce. Fascinovaně jsem hleděla na svou pokožku, jak se třpytí tisíci malých odlesků. Natahovala jsem paži proti slunci a kochala se, když mi jeho tělo zmizelo za zády. Překvapeně jsem se svalila do písku a s rukou ještě zvednutou hleděla na jeho postavu nade mnou. Koutky mu se mu bezmocně cukaly.

Vyskočila jsem na nohy oprašujíc písek ze zad.

„Měli bysme raději jít.“ kývl ke slunci.

Smutně jsem přikývla. Slunce jsem zbožňovala, ale teď... Teď jsem se před ním musela ukrývat, aby mě nikdo neviděl.

Pomalu jsme šli s Jacobem lesem. Já však potřebovala mít jasno.

„Jacobe?“

„Hmmm.“

Už podle tónu mého hlasu poznal, že se mu téma možná nebude líbit.

„Co se mnou uděláte?“

„Popravdě, nevím. Byla to naše vina, že jsme tě nedokázali ochránit ani na našem vlastním území. Chtěli jsme ti dát alespoň šanci.“

Podle jeho hlasu mi bylo jasné, že se žádná demokracie nekonala. Jeden hlas proti ostatním.

„Proč?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na něj.

„Nevěřil jsem, že budeš taková jako..., jako oni.“

„Díky.“ šeptla jsem.

Kousek cesty probíhal opět v tichosti.

„Mohl bys mi něco slíbit? Nedovol, abych někomu ublížila.“

Nedokázal mi odpovědět, tak jen kývl. Sám si moc dobře uvědomoval, co to znamená. Oči mu zas posmutněly. Nelíbilo se mi to. Raději jsem změnila téma.

„Kam jdeme?“

„K nám.“

„Strnula jsem na místě.“

„Ale Billy...“

„Zkusíme to. Snad ti bude taky smrdět jako my.“

„Pochybuju, že by se tomu vašemu smradu mohlo něco vyrovnat.“ rýpla jsem si.

„Ty máš co povídat. Tvůj pach je tak přesládlý, jako by mi někdo narval cukrovou vatu do nosu.“

„Možná by ti pomohla další koupel.“ navrhla jsem nevinně.

„Leda ve snu ty pijavice.“ zašklebil se na mě.

„Třeba se ti to vyplní štěně.“ usmála jsem se zářivě na mého Jacoba, na mého hrozně páchnoucího Jacoba.

***

Dům Blacků byl stranou od ostatních. Jacob šel raději dovnitř první a já měla počkat venku. Zvědavost mi však nedala. Potichu jsem se přiblížila k oknu od kuchyně a trochu začmuchala. Trochu víc. Pořádně se nadechla až mi zahvízdalo v nose. Pak jsem vystrčila hlavu přímo do okna.

Jacob stál před Billym a oba na mě zírali. Billy byl naprosto v šoku při pohledu na mou bledou tvář, rudé oči a obrovský úsměv.

„Billy, ani nevíš jak jsem ráda, že taky tak příšerně smrdíš.“

Teď už mu oči doslova lezly z důlků.

„Čemu probůh nerozumíš na zůstaň venku.“ protočil Jacob oči.

„No jo, zůstaň, sedni, lehni.“ zabručela jsem si pro sebe. Tak takovýhle dozor jsem předtím na mysli neměla.

„O co tu jde?!“ ozval se rozčíleně Billy.

„Jde o to, že náš pach Bellu dost odrazuje a nehrozí, že by mohla někoho z nás napadnout.“ dovysvětloval mu konečně Jacob. Já mu k tomu přikyvovala.

„Mě se nezdá, že by ona sama byla cítit tak odlišně od nás.“ vrtěl nechápavě Billy.

„To mi povídej.“ chytila jsem mezi prsty košili co jsem měla na sobě. Doslova jsem cítila, jak na mě ten Jacobův smrad ulpívá, za chvíli budu smrdět jako on. Fuj!

„Tati? Mohla by tady zůstat?“

„Přece nevyhodím Charlieho dceru.“ zaprskal na něj.

V tom okamžiku jsem strnula. Charlie! Byl tam, když jsem se probudila!

„Kde je?“ zašeptala jsem.

„Kluci ho odvezli domů. Potřeboval to o samotě rozdýchat. Bylo to pro něj moc informací najednou.“

„Takže to ví?“

Přikývl.

Snad to tak bude lepší. Musíme nějak zamaskovat moje zmizení.

Dostala jsem pokoj Jacobovi sestry. Rachel měla už vlastní rodinu a přijížděla jen občas. Naštěstí měla podobnou postavu, tak jsem ze sebe konečně mohla strhnout Jacobovu košili. Celý dům byl sice cítit jeho pachem, ale ta košile byla vážně něco extra. Neměla jsem odvahu se ho zeptat, jak dlouho ji nosil.

Jacob si chtěl sice povídat - podezřívala jsem ho spíš, že mě chce mít raději na očích - ale za chvíli byl tuhej. Ležel rozvalený na křesle a hlavu zvrácenou dozadu. Z otevřené pusy se mu linuly naprosto neuvěřitelné zvuky. Nikdy jsem nevěřila, že někdo dokáže tak strašně chrápat. I Charlie byl oproti němu slabý čajíček.

Byl na něj opravdu kouzelný pohled, ale dlouho mě to nebavilo. Začala jsem si prohlížet dům. Všude bylo ticho. Hledala jsem něco, co byl mi zkrátilo chvíli, ale Jacob moc na knížky nebyl. Pár jsem jich našla až v obýváku. Evidentně Billyho, samý ryby.

Pořád však lepší než nic. Popadla jsem knížku a sedla si s ní na verandě. Po pár stránkách nedaleko zapraskala větvička. Ohlídla jsem se a zůstala zírat na Sama. Po krátkém zaváhání se vydal ke mě. Opřel se o sloupek verandy pěkný kus ode mě.

„Hlídáš mě?“

Přikývl.

„Díky.“

„Byl jsem proti. Nechci aby se tu mezi našima lidma motal upír, i když jsi to ty.“

Podívala jsem se na zavřenou knihu ve svých rukách. „Já však odejít nemůžu. Jste jediní, kdo by mě dokázal zastavit.“

Po chvíli ticha přitakal.

„Nemáš něco záživnějšího?“ zavrtěla jsem atlasem ryb.

Konečně se mu na tváři objevil úsměv. Moc dobře znal Blackovic lásku k četbě.

Jacobova hlava bezvládně visela přes opěrku. Pomalu jsem mu až pod nos strčila talíř a začala s ním kroužit, aby se vůně pořádně rozlinula. Netrvalo to ani pár vteřin a Jacob se s prudkým trhnutím probudil.

Zůstal na mě zírat jak se i přes záchvat smíchu snažím zachytit talíř, do kterého praštil rukou. Chvíli se na mě nechápavě díval, než mu všechno zas docvaklo.

„Sakra tohle mi nedělej.“ zavrčel na mě. Pak jeho pohled však uchvátil obsah talíře, který jsem už bezpečně držela v ruce. Spokojeně se na mě zazubil a už se po něm sápal.

„Skvělý, ale mohlas udělat víc.“ rval do sebe hned půlku prvního lívance.

„Zbytek si budeš muset seškrábat. Ty jsem pochytat nestihla.“ začala jsem se zas řehtat, zatím co se nechápavě díval na pár lívanců, které leželi na zemi a jeden se ještě obstojně držel na zdi. Chvíli se na ně lítostivě koukal.

„A co taková snaha?“ žvatlal už s plnou pusou.

„Pokud jsi zapomněl, tak já nespím a dost jsem se nudila, ačkoliv na tebe byl vážně kouzelnej pohled.“ Zašklebila jsem se na něj.

„Ti pěkně díky.“

V té chvíli nás přerušilo ostré hvízdnutí. Ani jsem se nemusela dívat ven, abych věděla, že to je několik členů smečky. Na Jacobův pach jsem si už celkem zvykla, když jsem v něm byla tak dlouho, ale ten jejich mě zas odporně udeřil do nosu.

„Jak to šlo, Jacobe?“ zakřičel Paul do okna.

Jacob vystrčil hlavu a nervózně se drbal za krkem.

„Celkem jo.“ zamumlal.

„Jo, to jsme slyšeli.“ rozchechtal se Jared a schytal za to loket do žeber od Sama. To už jsem vedle Jacoba čouhala z okna i já. Nadšeně jsem se dívala na ovázaný svazek knih, co se Samovi houpal na zápěstí.

Nadšeně jsem vyskočila ven. Ostatní to nečekali a tak instinktivně uskočili do bojových pozic. Jen Sam zůstal na místě.

„Mohla by ses laskavě krotit pijavice?“ vrčel na mě podrážděně Paul.

„Nemůžu za to, že ze mě máš takový bobky.“ odsekla jsem mu.

Na krku mu začínaly hrozivě nabíhat žíly. Raději jsem popadla knížky a šla je odnést dovnitř.

<< Předchozí kapitola Další kapitola>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi vlky 3. kapitola: