Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mary Green 7, - Vysvětlování

05.04.2009 (18:30) • Nikky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1751×

7,

Otáčel se jak nejpomaleji uměl a já měla sto chutí mu za to nakopat zadek! Ale udržela jsem se. Otočil se a mé zklamání bylo doslova hmatatelné. Měl postavu jako Edward, ale nebyl to on. Měl jiný obličej. Oči měl zlatě zabarvené jako takový typický vegetarián. Měl nádherný a nepopsatelný tvar obličeje a štíhlý důstojný nos posazený na milimetry správně. Nevím čím to bylo, ale něco mě k němu táhlo byl jako magnet. Touha jít a políbit ho bylo skoro nemožná. Cítila jsem se jako ten největší pokrytec na světě. To už jsem na mojí lásku zapomněla ? Už ho nemiluji tak silně? Jak je možné, že ten cit začínám mít i k tomu neznámému, nádhernému, a doslova neodolatelnému muži předemnou ? On tam pořád nehybně stál a díval se na mě se strachem v očích.

„Kdo jsi?“

Nic mlčel jako hrob. Zatímco tam nehybně stál moje touha se zvětšovala a zvětšovala.

„Haló ? Slyšíš mně? „ Napadlo mě jestli upíři mohou být hluší. Asi ne. Mojí touhy vystřídaly obviněni a strašná bolest u srdce. Nevědomky jsem se zřítila na kolena. Jak jsem to mohla dopustit. Takhle se k Edwardovy zachovat. Než jsem se stačila vzpamatovat seděl vedle mě a konejšivě mě hladil po zádech.

„To je dobré Bello.“

Jeho hlas byl tak nádherný. Rozhodně nádhernější než …. Néééé už zase ! Potom mi, ale něco došlo.

„Bello? Jak víš jak se jmenuji.?“ Vyskočila jsem na nohy a dívala se na něj dost nevěřícně.

„Rychle si stoupl vedle mě a díval se všude jinde jen ne na mě.“

„No…. Víš…. Já….“

Stále nemohl najít slova a já jsem se s ním začínala cítit šťastná. Cítila jsem se s ním jako by tu nebyl on, ale Edward. Bylo to dost divné to není můj Edward. On je mrtvý! Zemřel před rokem a dvěma dny. Na ten den nikdy nezapomenu.

„Bello musíme si promluvit, musím ti něco říct.“

„ Nejdřív se budu ptát já. Kdo jsi, co tu děláš a jak znáš moje jméno.“

Otázky se ze mě jen sypali. Stále mi nic z toho nebylo jasné. Vím určitě, že jsem ho ještě nikdy neviděla.

„Já znám tvoje jméno už dost dlouho.“ Když to říkal tak se díval do zemně.

„Přesněji jsme se naposled viděli před rokem a dvěma dny.“

Nechápavě jsem na něj zírala s pusou dokořán.

„Vím že mi to nebudeš věřit, ale prosím vyslechni si mně.“

Stále jsem tomu nerozuměla. Před rokem a dvěma dny? To je blbost. Ten den jsem viděla jen Cullenovy, ti jsou doma. Potom Jackoba, ten to být určitě nemůže. A Edwarda mojí největší lásku.

„Víš po mé smrti jsem se trochu změnil řekl a v obavách mě sledoval.“

Po jeho smrti? Co tím jako myslel. Stále jsem tomu nerozuměla a zírala na něj jako idiot.

Po jeho smrti…. Po jeho smtri…po jeho smrti. Ta jeho slova se mi pořád dokola honila hlavou. Když mi to došlo. Jediný můj blízký který umřel v ten den byl Edward.

„ Ale…. Jak…. Co? „

„Oh můj bože Bello věříš mi? Řítil se ke mně svou rychlostí a vřele mně objal.To mu ovšem došlo co udělal a zase se rychle odtáhl zpět. To nemůže být možné on zemřel. Jakob ho zabil! Nebo ne?

„Musím ti toho tolik říct! Já sám tomu pořád moc nerozumím, ale nějak to půjde.

Už mě táhl za ruku někam směrem k lesu. Nebyla jsem si stále jistá a kdyby to on nebyl bojovat bych s ním nemohla. Vytrhla jsem se mu a sepnula ruce za zady. Zkoumavě se na mě díval a nakonec skoro neslyšně řekl.

„Ty mi nevěříš že?“

„A jak bych ti mohla věřit vidím tě poprvé v životě a hned ti mám skočit do náruče?“

„Ano chámu tvé úvahy, ale vlastně mě znáš líp než kdokoli jiný. Já jsem jiný jen na povrch, pochop nemohli mě vrátit zpět ve stejné podobě. To by bylo proti rovnováze světa.“

„Já potřebuji nějaký důkaz, něco čemu můžu věřit.“

„Prosím nech si to odemně vše vysvětlit a pak učiň nějaký závěr. „

„Tak začni.“ Dřepla jsem si na pařez vedle mě a ťukala prsty na koleně.

„ No po té co mě Jakobova smečka zabila jsem myslel, že budu v pekle. Někde kde je teplo na zbláznění a výčitky mě budou užírat na vždy. Tak to ale nebylo. Bylo to horší. Byl jsem duch na zemi kterého nikdo neviděl ani neslyšel. Byl jsem jako průhledný. Celou tu dobu co jsi trpěla ležel jsem vedle tebe a nemohl ti nijak pomoci. Nemohl jsem nic udělat. Ty jsi tam seděla týdny bez pohnutí a dívala se do prázdna. Potom jsi se z ničeho nic octla u okna a neskutečně dlouho si se dívala ven. Po velmi dlouhé době jsem opět na tvé tváři viděl náznak úsměvu. Rozběhla si se lesem a já s tebou. Následoval jsem tě na každém kroku. Bylo to dost velké utrpení vidět tě jak tam stojíš s cizím mužem ve tvém domě. Doufal jsem, že ho vyrazíš nebo zavoláš policii, ale ne ty jsi ho klidně nechala u sebe doma. Pak tě našla Rose, abych řekl pravdu od ní jsem to vážně nečekal. Přivezla tě spět domů a ty jsi zase propadla do toho zničujícího nicnedělání. Když jsi utíkala měl jsem tě nechat jít a já sám zůstat doma, ale jsem moc velký sobec na to abych tě nechal. Nejhorší v mém životě, co překrylo všechno ostatní bylo to když jsi byla na pláži a ten upír tě kousl. Nemohl jsem nic dělat nijak ti pomoct jen se dívat jak trpíš. Ležela jsi tam tak nechráněná a křehká A já se jen díval. Něco se muselo stát, protože jsem najednou letěl vzhůru k nebi. Zastavil jsem se až nad oblaky. Bylo to jako v nějaké laciné telenovele. Ukazovala „nebe“. Stála tam jen postava zahalená od hlavy až k patě pláštěm. Promluvil velmi hrubým, ale přesto nádherným hlasem. Řekl že si přeješ zemřít abys mohla být se mnou . Prý pro tebe mněl úkol, ale osud byl proti němu. Řekl že mně vrátí spět jen, abych tě ochránil a dovedl tě v bezpečí až na konec toho všeho. Asi usoudil že jsem ten nejvhodnější. Řekl mi ovšem, že budu muset něco obětovat. Vzal mi mou upíří schopnost a můj vzhled.“…

Chvíli bylo ticho a já si vše srovnávala v hlavě.

„Ou, víš já nevím co mám dělat.“Bylo to zvláštní předemnou stál člověk kterého vůbec neznám, ale přitom ho nadevše miluji.

Sklopil oči k zemi a promluvil tak smutným hlasem, že jsem měla nutkání jít a obejmout ho.

„Naprosto tě chápu, budu tě hlídat z povzdálí slibuji.“

To už jsem nevydržela vrhla jsem se k němu a přitiskla se na jeho ledovou hruď. V okamžiku kdy se naše těla setkala byla jsem ji sto procentně jistá, že je to on. Trochu jsem se od něj odtáhla a zadívala jsem se mu do očí. Stáli jsme tam v obětí a dívaly se navzájem do očí. Už jsem to nevydržela.(Zase) Vášnivě jsem ho políbila. Dala jsem do toho polibku všechno, trval dlouho a byl rozhodně nejkrásnější jaký jsem kdy dostala. Líbali jsme se tam a po chvíli jsme neskončili jen u toho líbání. Ruce mi popojeli k jeho košili a rozeply mu knoflíčky. Teď už tam stál bez košile v celé své kráse. Nemohla jsem se nabažit pohledu na něj. On mi sundal tričko a propracoval se až k zapínání u podprsenky. Nestihla jsem ani mrknout a stála tam jen tak. Položil mně na zem. A už jsme byly nazí oba.Líbal mně po celém těla a já mu polibky vřele oplácela………….

Leželi jsme v trávě a on si hrál s mými vlasy rozhozenými po zádech.

„Čeká nás ten další důležitý krok“ řekl a čelo se mu u toho zvrásnilo.

„Co máš přesně na mysli lásko?“

„Víš nemůžeme říct ostatním kdo jsem. To je další podmínka.“

„ A jak to chceš udělat mě nic nenapadá.“ Pro něj jsem byla schopná udělat vše. Už mně nikdy neopustí. Má za úkol od samotného pána všeho být se mnou napořád.

„Myslím, že by jsi mě mohla představit jako svého nového přítele.“ Mrkl na mě a ladně vyskočil na nohy. V mžiku byl oblečený a já ho napodobila.

„Ale co jim mám říct, já nevím jak jim to „sdělit“

„Řekni, že jsme se potkali v lese a zbytek si nějak domysli jak chceš.

„No nebude to lehké, ale pro tebe všechno.“ Políbila jsem ho a vzala za ruku. „Ještě vlastně jak se teď jmenuješ ?“ Stoupl si předemně uklonil se a řekl.

„ Já jsem Thomas Klein“

„Ó těší mě pane Kleine.“ Uklonila jsem se jako dáma a položila ruku do té jeho.

„Prosím říkejte mi Thomasi.“ A kráčel směrem k domovu…..

Autor: Nikky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mary Green 7, - Vysvětlování: