Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mary green 5. - Konec

30.03.2009 (18:22) • Nikky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1889×

5.

Sebastianův pohled:

„Takže Jackobe odkud znáš Bellu.“

Nemeškal jsem ani minutu. Chtěl jsem se toho dozvědět co nejvíc.

„Známe se z Forks. Už jako malé děti jsme si tam spolu hráli a když se tam Bella přistěhovala znovu, tak jsme se zase začali bavit. Teď jsi na řadě ty. Odkud znáš Bellu ty? „

„Bydlím v tomhle domě už asi dva roky, ale ještě jsem ho oficiálně nekoupil. Přijela Bella a koupila ho, takže jsem neměl, kam jít. Dohodly jsme se, že tu budeme bydlet spolu. No a proč je na tebe Bella taková?“

„Ona si podle ní našla „životní lásku“Jmenoval se Edward. Já se s ním moc nebavil. Jednou jsem šel domů a něco se stalo. Ani nevím, ale najednou jsem ležel na silnici a nemohl se hnout. Slyšel jsem, jak se řítí nějaké auto. Chtěl jsem uhnou, ale nešlo to. V tom autě seděl Edward. Strhl volant stranou včas, ale najel do stromu a na místě zemřel. Byla to nehoda. V nemocnici mi zjistili, že jsem měl chvilkovou obrnu nebo co. Dost často se to stává když je člověk hodně ve stresu. Nikdo za to nemohl byla to nehoda, ale Bella to dává za vinu mně. Asi týden po tom co se to stalo prostě zmizela. Nikdo nevěděl kde je ani vlastnímu otci neřekla, kam jede, nebo kdy se vrátí.“

„To je ono věděl jsem, že mi něco tají. Víš, když přijela, myslel jsem, že to bude nějaká holka z velkoměsta, co se ztratila, ale potom jsem jí tady u nás „vyrušil“ a ona se mně vůbec nebála, jak by mněla. Kupodivu byla přátelská a nechala mě u sebe doma. Ona je skvělá.“

Teprve teď jsem si uvědomil, že tu poslední větu jsem asi neměl říkat. V obavách jsem se podíval na Jackoba a on byl cely rudý smíchy.

„Měl by sis dát ledovou sprchu kámo.“

„A co ty vidím, to na tobě ty nejsi jen její kamarád že?“

Provinile sklopil oči.

„No tak já ti taky otevřeně přiznal pravdu.“

„Dřív, to už je, ale hodně dávno tu něco bylo. Skončilo to protože, ona si našla tu svou lásku a já se nechtěl dělit.“

„Díky Jackobe, ale myslím že  by jsi měl jít venku začíná být zima a já jdu najít Bellu.“

„No já chtěl jsem mluvit i s Bellou, ale jak je vidět ona se mnou asi ne, takže se měj a pozdravuj ji odemně.“

Odešel a já sledoval, jak jeho auto odjíždí pryč. Byla hrozná tma, že nebylo vidět skoro ani na krok. Vydal jsem se po pláži a mžoural do tmy. Už jsem měl v plánu to vzdát a vrátit se domů, když jsem ji uviděl. Ležela na zemi celá mokrá a špinavá od písku. Celá byla taková jiná, taková krásnější. Běžel jsem k ní a vyzvedl jsem ji do náručí. Ještě že jsem začal chodit do posilovny. Nesl jsem ji k nám domu. Stálo tam cizí auto moc jsem si ho nevšímal. Běžel jsem s ní domu a položil jí na postel. Vůbec se nehýbala jen měla obličej zkřivený bolestivým úšklebkem. Někdo vtrhl do ložnice, když jsem zrovna vytáčel pohotovost. Byla to ta holka Rosalie myslím. Běžela k Belle vzala ji za ruku a něco si nesrozumitelně mumlala. Pochytil jsem jen takové hlesnutí. Vytáhla z kapsy telefon a vytočila nějaké číslo. Chvilku trvalo než začala mluvit a říkala:

„Carlisle? Alice měla pravdu….“

„Ano myslím že už je pozdě“

Potom zvedla Bellu do náručí. Říkal jsem si kde se v ní vzalo tolik síly. Nesla Bellu ven a já jsem šel za ní.

„Kam si myslíš že ji neseš?!“

Jen se na mě hněvivě podívala, strčila do mě a pokračovala ven z domu. Naložila Bellu do auta a sama nasedla na místo řidiče. Než jsem se stačil nadát už se řítila pryč.

Bellin pohled :

Běžela jsem po pláži zakopla jsem, a upadla.(jako bych to nečekala)Byla jsem celá od písku a k mému štěstí ještě začalo pršet.Takže jsem byla mokrá, špinavá a bolela mě ruka jak jsem spadla. Odhadovala jsem, že za mnou nešli, protože jsem neslyšela kroky ani hlasy. Nedaleko byl obrovitý kámen. Který vypadal jako trůn nebo tak něco. Šla jsem si do něj sednout, protože vypadal pohodlně a suše. Chvilku jsem tam tak seděla a  přemýšlela o Jakobovy a Sebastianovy. O čem si asi tak povídají? Nemohla jsem přijít na to proč mě Jackob tak mučí. Proč mi přivolává takovou bolest a schválně?! Seděla jsem tam naprosto ponořená do svých myšlenek, když mě něco vyrušilo bylo to takové zašustění. Nejdřív jsem myslela, že to je jen vítr který si hraje s větvemi stromu, ale potom to bylo i zapraskání. Otočila jsem se za tím zvukem, ale nic jsem neviděla. Začala jsem se trochu bát tak jsem seskočila za svého kamene a namířila si to domů. Udělala jsem první krok a někdo za mnou promluvil.

„Kam si myslíš, že jdeš?“

Když jsem uslyšela ten hlas nadskočila se leknutím. Otočila jsem se, ale nikdo tam nestál. To bylo divné začala se mně zmocňovat čím dál větší panika. Otočila jsem se zpět a dala se do krou. Jakmile jsem se otočila narazila jsem do něčeho strašně tvrdého. Myslela jsem že to je nějaký další balvan který jsem neviděla, ale přede mnou stál nějaký muž byl dost vysoký a mněl vypracované svaly. Jeho pleť byla skoro až průhledná a vlasy měl jako sníh, rudé oči mi hned řekli co asi bude zač, a že bych se měla bát. Kontrastovaly s celkově světlou pletí.Bylo to až děsivé. Usmíval se na mně a při tom ukazoval svoje bělostné zuby. Šla z něj hrůza na sto honů. V té tmě celý zářil. Hned jsem poznala kdo to je, nebo spíše, že to  není člověk. Přemýšlela jsem co mám v téhle chvíli dělat. Utíkat by bylo naprosto nesmyslné a křičet ještě víc. Kdybych začala křičet hrozilo riziko, že někdo přijde a ta zrůda zabije i jeho. Měla jsem v plánu se z toho nějak vykroutit, ale nevěděla jsem jak. Budu mluvit tak dlouho dokud ho neunudím a budu to mít rychle za sebou.

„Ahoj cizinče.“ Pozdravila jsem sebejistým tónem. Trochu na mě vykulil oči, ale potom se mu usměv ještě víc rozšířil.

„Dobrý večer. Neměla by ses takhle večer potulovat sama děvenko. Může to byt nebezpečné."

„Myslím, že není čeho se bát.“

„Tak o tom bychom mohli spekulovat, ale já nemám náladu na nějaké klábosení.“ A blýskl na mě svýma zubama.

„No ráda jsem vás poznala, ale můj přítel se bude zlobit když přijdu pozdě na večeři, takže … nashledanou. Byl to chabý pokus, ale něco jsem udělat musela.Hra na naštvaného miláčka doma by mohla zabrat.

„Ne tak rychle děvče, já mám moc velkou žízeň na to abych tě nechal jít!

„ Neradila bych vám to. Víte vy a můj přítel jste si dost podobní jestli mi rozumíte.“ A pousmála jsem se na něj.Tázavě zvedl jedno obočí a zeptal se.

„ No myslím, že bych ho rád poznal.“

„To asi nebude možné, víte on nemá rád když si domů vodím cizí chlapi.

Zablískl na mně úsměvem a s úctou pronesl.

„Líbíš se mi, jak se jmenuješ?“

„Jsem Isabela Cullen Vultori“ Použila jsem jméno i svého otce (Marciuse kterého jsem mimochodem viděla asi tak dvakrát v životě.Jednou když od něj maminka se mnou v náručí utíkala a podruhé, když ho chytli otcovské pudy a chtěl se o mně nějakým způsobem starat. Vydrželo mu to, ale asi jen dva měsíce.) Když jsem mu řekla své jméno, údivem mu klesla brada.

„Z vašeho výrazu předpokládám že znáte obě tyto rodiny. Můj otec Marcius a jeho bratři jsou ve světě dost známí. A můj manžel, sestry, bratři a druzí rodiče jsou taky celkem populární.

„ Moc mě těší Isabello. Zajímalo by mně, jak to, že jsi člověk, když jak říkáš tvoje rodina je celá upířího rodu.

„Víte ne tak docela.“ Nechtělo se mi moc se svěřovat o mé rodině, ale alespoň to prodlouží můj život. Sice jen o pár minut, ale proč ne.“ Má matka byla člověkem,ale když otěhotněla a utekla se mnou aby mě zachránila od toho světa plného krve a bolesti. Já ale poznala svou životní lásku a to mě dovedlo zpět tam odkud jsem spolu s matkou „utekla“Chvíli mi zadumaně hleděl do očí. Jakoby se tam snažil něco najít.

„ Víte slečno já mám vážně žízeň a vy tak krásně voníte.“

„Ano já vím slýchávám to pořád.“

A rozpustile jsem se usmála. Ku podivu on se také usmál a začal přistupovat blíž ke mně. To se mi ani trochu nelíbilo. Tak jsem začala couvat. Chvíli jsme takhle couvali až jsem narazila do něčeho tvrdého. Bála jsem se že to je další , ale ne byl to jen kámen, na kterém jsem ještě před chvílí seděla. Přicházel blíž a blíž už byl u mě. Cítila jsem jeho studenou pokožku na svém těle. Chytil mně za bradu a pootočil jí na stranu. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem se na něj dívat. Jediné co jsem chtěla vidět byl Edward.

Cítila jsem jeho studný dech na mém krku a potom se jeho ocelové zuby zakousli do mé kůže. Nejprve jsem necítila nic, ale potom pichlavá bolest projela celím mým tělem a z úst se mi vydral výkřik. Potom jsem cítila jak se mi z těla vytrácí krev, slábnu a bolest se stále stupňovala. Najednou jsem ucítila jak mě pustil o odhodil na zem jako nějakou použitou fusekli. Co to má znamenat. Vždyť já ještě nejsem mrtvá? Ještě nedokončil svou práci?! Nechápala jsem to. Ležela jsem tam naprosto oslabená. Snadná kořist. Chvíli bylo naprosté ticho a klid neslyšela jsem a ani necítila naprosto nic. Asi za tři vteřiny mnou projela palčivá bolest a usídlila se mi v konečcích prstů. Pomalu stoupala směrem nahoru. Bylo to jako by mě někdo zapalovačem postupně objížděl celé tělo. Které bylo extrémně hořlavé.  Ta příšerná bolest se nadala vydržet. Bylo to jako tehdy když mně kousl James s jednou výjimkou. Teď tu nebyl nikdo kdo by mně zachránil. Nikdo kdo by mi od té bolesti pomohl utéct. Z hrdla se mi vydral děsivý výkřik.

„EDWARDE!“

Neslyšel mně nemohl už nikdy. Přála jsem si, abych ten jed nějak špatně přijala a já zemřela. Přála jsem si být mrtvá, protože to znamenalo být s ním. Asi se mi to splnilo, protože jsem začínala ještě víc slábnout. Víčka se mi pomalu zavírala a já přestala cítit svoje tělo.

Autor: Nikky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mary green 5. - Konec: