Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mary Green 3 - Návrat a bolest

23.03.2009 (15:37) • Nikky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×

3.

Cesta nebyla moc dlouhá možná to bylo tím, že jsme si celou cestu povídali. Ani nevím, kde jsme vyhrabali tolik námětů ke konverzaci.

"No, o sobě už jsem ti řekl snad všechno tak teď je řada na tobě.“

Tomu jsem se chtěla vyhnout, ale zdá se, že mi důvěřuje tak bych taky možná mněla já jemu.

„No jmenuji se Isabella Cullen to už víš. Žila jsem v malém městečku jménem Forks. Přistěhovala jsem se sem, protože moje matka, která žije ve Phoenixu se svým novým manželem nebyla šťastná když od něj byla daleko. A to taky byla, protože on hraje baseball a často se stěhuje. Tak jsem se rozhodla, že jim nebudu dělat křena a na nějakou dobu se odstěhuju k tátovy." Co jsem mu měla říct teď, že jsem tam našla svou osudovou lásku upíra a ten se potom popral smím nejlepším přítelem vlkodlakem a zemřel? To asi sotva tak jsem to trochu upravila.

„No a potom už mně to začala unavovat to všechno. Celé to město. Všichni se tam znali od plínek a jejich babičky a dědečkové taky. Potřebovala jsem změnu, tak jsem si sbalila věci a vydala se do neznáma. A vyplivlo mně to tady. Zbytek už znáš.“

Chvíli jen tak seděl a zamyšleně se díval a potom řekl.

„Zajímalo by mně, co mi tajíš.“Sakra on je dobrý!

„Nevím, o čem to mluvíš, řekla jsem ti všechno“

„No to se mi asi jen zdá. Jsme tu.“

Byla jsem ráda, že už můžu vystoupit. Ne že bych se s ním cítila špatně, ale bála jsem se, že by to na mě poznal a já bych mu to řekla. Došla jsem do práce a vzala si svou uniformu. Root už na mně ode dveří mávala.

„Tak co ten tvůj nový dům? Líbí se ti? A nebála ses tam tak sama? Strašně se ti omlouvám, že jsem pro tebe ráno nepřijela, ale já na to úplně zapomněla!“

„No to je pořádku, a ano je moc hezký, ale sama jsem tam rozhodně nebyla!“

„Cože? Vždyť byl prázdný když jsem odcházela.“

„Ne tak docela. V noci asi ve dvě ráno mi někdo vtrhl do domu a lehl si ke mně na postel. Lekla jsem se, rozsvítila jsem světlo abych se podíval,a kdo to je a co tam dělá. Vedle mě na posteli ležel kluk asi ve věku jako já a zíral na mně s puso dokořán. Začala jsem se ho vyptávat kdo to je co tu dělá a podobně a zjistila jsem, že se jmenuje Sebastian.“

„Sebastián? No nekecej, nikdo nikdy nezjistil kde bydlí. On je fešák co? Ty máš takový štěstí!“

„No ani ne."

"Ani není fešák, nebo ani nemáš štěstí?“ Zeptala se s úsměvem.

„Obojí! Hele měli bychom začít nebo dostaneme vynadáno.“ Mrkla jsem do ní a začla se věnovat své nové práci.

„OK, tak po práci. Nechceš zajít do kavárny?“

„No a nechceš spíš zajít ty ke mně? Tam si budeme moct pořádně popovídat."

„Domluveno.“

Dnešní den uběhl docela rychle v práci nebylo nic moc zajimavýho až na jednoho ožralu, který vyhrožoval, že prý jestli mu ještě nenaliju tak mi zmaluje obličej nebo co. Už jsme končili a s Root jsme šli k autu, když jsme narazili na Sebastiana. Stál tam hned vedle mého auta opřený o to svoje a usmíval se na mně.

„Ahoj, myslel jsem, že nebudeš mít jak se dostat domu tak jsem tě chtěl vyzvednout.“ Byla jsem dost překvapená.

„No to si moc hodný, ale já jedu s Root už jsem jí to slíbila.“

„Ne to je v pořádku Bello jeď klidně s Bastiánem promluvíme si jindy.“

„Super tak pojď řekl bych, že bude pršet.“ A všichni jsme se podívali na nebe. Mě pravdu vypadalo jako obrovská nasáklá houba.

Nastoupila jsem k Sebastiánovy do auta a jeli jsme společně domů. Zní to dost zvláštně. Celou cestu jsme si povídali. Já mu říkala o svojí práci a on mi říkal o té svojí. Dojeli jsme k nám a tam na mě na verandě čekal někdo koho bych tu nikdy nehledala.

„Rose?“ Jakmile jsem ji viděla ucítila jsem zvláštní bodnutí u srdce.

„Bello, konečně jsi tu čekám na tebe už celý den.“ Pevně mě objala.

„Rose proboha co tu děláš?“

„Přišla jsem za tebou Bello všem se po tobě moc stýská, ale báli se, že se k nim už nechceš vrátit.“

„Ahoj já jsem Sebastian.!“ A napřáhl k ní ruku. Byl zřejmě ohromen její krásou, já jsem vedle ní vypadala jak koště.

„Sakra, omlouvám se to je Sebastián, Bastiáne to je Rousalie.“

Rose se na něj skoro ani nepodívala

„Ahoj.“ A otočila se spět ke mně.

„Náš chvilku potřebovala bych si s tebou promluvit o samotě.“ To o samotě velmi zdůraznila a dívala se při tom na Sebastiána.

„No tak pojď dál."

Vešli jsme do domu všichni tři a Rose se na Sebastiana dívala podezíravým pohledem. Sebastián šel ke gauči a pustil si televizi. Já jsem vedla Rose k sobě do ložnice.

„Tak můžeš.“ Řekla jsem jí s nezastíraným strachem v hlase.

„Nejdřív ty, kdo je to?“

„On? Jmenuje se Sebastian a bydlel tu přede mnou. Ten dům si ještě nekoupil, ale já jo. On teď nemá kde bydlet tak ho tu nechávám, než si něco najde. Je to kamarád.“ Radši jsem dodala i tuhle maličkost abych ji uklidnila.

„Jsem ráda, že ti nic není Bello.“

„Proč by mi mnělo něco být?“

„No víš, ona se tvá budoucnost ztratila právě proto jsem taky přijela. Báli jsme se, že se ti něco stalo.“

„To je zvláštní nemám v plánu jít za vlkodlaky.“

„Hm, mysleli jsme, že je třeba s tebou, ale jak je vidět tak ne. Řekni mi něco o tom Samovy.“

„Jmenuje se Sebastian. A já ho znám teprve od včera.“

„A to už jsi ho nechala bydlet u tebe doma? Jsi docela odvážná Bello.“

„No vím že tu bydlí už 3 roky, protože utekl z domu. Nic víc.“

„A on ví něco o nás?:“

„Ne, nezmiňovala jsem nikoho z vaší rodiny.“

„Ani jeho?“

„Ne nikoho“

„To je dobře. Myslím.“

„Víš Rose já se tam nechci vrátit já, já nemůžu. To prostě nejde.“

„Rozumím, ale doufám, že nám dovolíš tě alespoň navštěvovat. Vážně se nám všem stýská.“ Od ní to znělo trochu zvláštně, ale bylo hezké to slyšet.

„Já, až na tom budu trochu líp tak za vámi možná přijedu.“

„Vážně?! No to je skvělé všichni budou určitě nadšení!“

„Rose možná! Vy jezděte, kdy chcete, ale já ještě uvidím.“ Páni já jsem vážně ráda, že ji vidím. A měla bych jet s ní už teď panebože mě se tak stýská po Alici a Esme a Emmettovy! Po všech. Postupně jsem si uvědomila že mi všichni chybí víc než jsem si myslela a nechci čekat ani chvíli na to, než se z a nimi zase vydám. Musím je vidět co nejdřív to půjde.

„Rose mohla bych jet s tebou až pojedeš domů? Jinak samozřejmě doufám, že tu na pár dní zůstaneš!“

„Doufala jsem, že to řekneš."

„Jen mám malý problém. Já už tu nemám volný gauč ten jediný který tu je už je jaksi obsazený.“

„Bello víš stejně dobře jako já že ho nebudu potřebovat.“

„Ano, ale co Sebastian.“

„To vyřešíme později.“

Celý večer jsme si povídali. Druhý den jsem musela zase do práce, ale Rose říkala, že se zabaví tak na ně počkala doma. Root jsem řekla, že za mnou přijela stará kamarádka, a že tu o víkendu nebudu, tak musíme naši kavárnu odložit. Konečně pátek skončil a já jsem jela domu se Sebastianem. Dost se mně na Rose vyptával, ale když jsem mu řekla, že má manžela tak toho nechal. Informovala jsem ho o tom, že tu o víkendu nebudu, aby nebyl překvapený. Večer asi v sedm hodin jsem konečně vyrazili. Jeli jsme Rosaliným Cabrioletem, takže jsme dojeli asi ve 12 v noci. Jeli jsme po té známe lesní cestě a pak tam byla vždy ta neočekávaná odbočka. Vjeli jsme na příjezdovou cestu a tam stál ten velký prosklený dům.

Autor: Nikky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mary Green 3 - Návrat a bolest: