Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mary Green 2 - Noví přátelé

23.03.2009 (11:00) • Nikky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1789×

2.

Ráno jsem se opět probudila s křikem. Místo snu mám noční můru, kterou už jsem jednou měla.

Jdu lesem a octnu se na nějaké louce, kde je Edward. Tak k němu běžím, ale když už jsem skoro u něj, zmizí. No, to je má noční můra, která mě pronásleduje už druhou noc. Ráno jsem si dala dlouhou sprchu a odhlásila se z hotelu.  Ještě před tím jsem si dala něco malého k snědku a vyjela na cesty. Ještě pořád jsem nebyla rozhodnutá, kam pojedu tak jsem prostě jela za nosem.

Jela jsem celý den a začínala jsem mít zase hlad, tak jsem se zdržela v malém městečku jménem  Wooding city. Bylo velké asi jako Forks, ale bylo více civilizovanější. Začalo se mi dost líbit. Byla tu rušnější část a i klidnější. Ta klidnější mi byla sympatičtější.

Byla jsem tu asi 3. den a začaly mi docházet peníze, tak jsem se rozhodla, že si najdu nějakou práci. Zašla jsem do malé restaurace na oběd. Dost se mi líbila, byla útulná a klidná. Zeptala jsem se servírky, jestli je tu její vedoucí:

"Máte nějaký problém slečno?" Řekla velmi podezíravě servírka.

"Ne, ne vše je v pořádku, jen jsem se chtěla na něco zeptat."  Servírka se neochotně otočila a zašla někam za bar. Hádám, že šla za šéfem. Chvíli jsem tam seděla a pila svůj čaj. Po chvíli přišel nějaký vysoký, zdál se, docela mladý muž.

"Dobrý den slečno. Já jsem Robert Samuels a jsem majitel tohoto podniku. Má servírka říkala, že se chcete na něco zeptat." Řekl a mezi tím se posadil ke stolu naproti mně. Rozhlédla jsem se po restauraci a viděla v koutě stojící servírku, jak si kouše nehty a přitom se divá na mě tak trochu zděšeným pohledem. Myslím, že se bála, že si na ní chci stěžovat.

"Dobrý den, já jsem Bella Swan. Moc mě těší. No, víte pane Samuelsi...,,říkejte mi Roberte prosím" .....

" Dobře tak tedy Roberte, chtěla jsem se zeptat, jestli tu nemáte volné místo? Přistěhovala jsem se teprve před třemi dny a hodlám se tu usadit."

„No slečno, zrovna včera dala výpověď jedna servírka. Bohužel nic lepšího vám prozatím nabídnout nemohu."Páni to je zvláštní já mám ale štěstí!

"Budu moc ráda, tu práci bych vážně potřebovala" No paráda a mám práci.

"Tak kdy mohu nastoupit šéfe?" Byla jsem tak nadšená. Není to sice nic moc, a plat také není zrovna valný ale co, práce jako práce.

"Třeba hned?"

"Fajn." Vzala jsem si svoji novou pracovní uniformu a začala jsem obcházet stoly. Když jsem dokončila svou né moc zajímavou šichtu,  tak jsme s Robertem vyřešili potřebné papíry a já mohla jet do hotelu. Když jsem dorazila, řekla jsem si, že rodině Cullenových by nemuselo vadit,  když si od nich půjčím nějaké peníze na pronájem nějakého bytu.

Ráno jsem se probudila opět se slzami na tvářích. Šla jsem si dát svou sprchu a vypravila jsem se do města. Nejdříve jsem si koupila noviny a hledala jsem nějaký byt. Našla jsem něco za přijatelnou cenu kousek od pláže, ale protože jsem dnes musela do práce, rozhodla jsem se, že si tam zajdu až večer. V práci jsem  se zkamarádila s jednou slečnou. Byla asi tak stejně stará jako já a jmenovala se Root. Byla moc fajn. Ne žádná taková nafintěná a upovídaná slepice. Dost jsme si rozuměli.  Řekla jsem jí o návštěvě mého možná nového domu a ona se ke mně hned přidala.

Jeli jsme autem asi pět minut a dojeli jsme na konec lesní cesty. Root říkala, že teď musíme jít pěšky, ale prý to není daleko. Neochotně jsem vystoupila ze svého vyhřátého autíčka a šla do té studené tmy. Po asi dvou minutkách jsme došli na pláž. Byla moc krásná,  přestože už byla na pláži tma, bylo neobvykle hodně světla. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Nebyla moc velká, lemovaná po okrajích hustým a tmavým lesem. Daleko na obzoru byl vidět maják nějakého ostrova nebo čeho. Asi 10 metrů od nás stál malý domek. Vypadal spíše jako chata, ale byl roztomilý.

Byl celý bíle natřený a barva už se trochu sloupala.  Vydala jsem se směrem k němu a Root mě následovala. Vešla jsem na malou světlou verandu,  na které stála dřevěná houpačka. Nejdříve jsem zaklepala, ale nikdo se dlouho neozýval, tak jsem vzala za kliku. Dveře se se skřípavým zvukem otevřely. Vešla jsem a zavolala do tmavé místnosti.

,,Haló, je tu někdo?" Zase se nikdo neozýval. Zvedla jsem levou ruku směrem ke stěně a očekávala jsem tam nějaky vypínač na světlo nebo tak. Mé očekávání se splnilo. Rozsvítil se malý lustr a osvětlil místnost. Byl to malý obyvák, ve kterém bylo vše zabaleno do plachty. Bylo vidět, že už tu dlouho nikdo nebyl. Pod plachtou byl moderní nábytek.  Až moc moderní na tento dům řekla bych. Prošla jsem si celý dům a ještě jsem objevila malou koupelničku,  jednu ložnici a kuchyň. Byl to dům přesně pro mě. Ještě ten večer jsem zavolala té paní z kanceláře a zeptala se, jestli bych tam mohla zůstat,  protože jsem neměla kde bydlet. Když jsme spolu mluvili, řekla, že dům už je dost dlouho opuštěný, takže tam asi nepoteče voda a podobně. Jestli prý chci, tak tam můžu zůstat.

Vyprovodila jsem Root zpět k autu a dohodli jsme se, že odjede mým autem a ráno pro mě přijede. Prošla jsem si dům a ze všeho sundala igelit. Byl to vlastně moc pěkný domeček. Už byla hodně tma. Mohlo být tak půl desáté a já si šla sednout na houpačku. Seděla jsem tam a dívala se jen tak do moře. Byl tu velký klid a ticho. Večerní větřík mi rozfoukával vlasy a rackové se hádali o místo na kůlech v moři. Už bylo dost hodin a já si šla lehnout. Kupodivu byla postel velmi pohodlná, a proto jsem hned usla. Probudilo mě až skřípání podlahy, a poté jak se zhoupla postel. Strachem jsem vykřikla a hledala lampičku. Někdo to ale stlihl předemnou na druhé straně postele. Potom, co se místnost rozsvítila, jsem viděla siluetu velmi mohutného člověka. ,,Kdo jste? A co tu děláte?" Vytřeštěně jsem se koukala na siluetu.

,,Moc se omlouvám, ale nevěděl jsem, že tu někdo bydlí."

Vyskočila jsem z postele a běžela k vypínači s přáním, že se mi ty zvuky jenom zdály. Rozsvítila jsem světlo a místnost se rozzářila. Na posteli jsem viděla kluka asi ve věku jako já. Možná o trochu staršího. Měřil si mě stejně jako já jeho.

"Kdo jsi?" Měl velmi příjemný, ale tak trochu skřípavý hlas. Někoho mi stále připomínal, ale já si to nechtěla připustit. Hnědé krátké vlasy, tmavé pronikavé oči, velmi zdatná postava, a když vyskočil z postele tak i velmi vysoká.

"Na to bych se měla spíš zeptat já, jsi v mém domě!"

„Ve tvém domě?"

„Ano, včera jsem ho koupila."

„Ach, to jsem nevěděl. Už hodně dávno tu někdo bydlel, tak jsem si z toho udělal provizorium."

„ No jmenuji se Sebastian."  Napřáhl ke mně ruku, jako bychom se už znali léta.

„Isabella Cullen."  Použila jsem jeho příjmení, protože na něj nikdy nechci zapomenout. To je moje jediná vzpomínka. Potřásla jsem si s ním rukou a cítila se o trochu lépe.

Co bych teď asi měla dělat? Nevypadá jako nějaký zloděj a je docela milý. Čekala bych, že z něj budu mít strach, strach z člověka, který mi ve dvě ráno vtrhl do domu, ale nic.

„Myslím, že nemáš proč mi důvěřovat, ale nenechala by jsi mě tu, dokud si nenajdu něco jiného, prosím?"

„Máš pravdu, vůbec tě neznám!" Při mém štěstí to bude nějaký lupič, nebo alespoň vandal. Ale co, třeba ne, třeba bude hodný a budeme kamarádi. V novém městě si někoho najít musím. Jo už mám Root. Ona se zdá být dost v pohodě, ale stejně...

„Tak dobře. Můžeš tu zůstat, budeš spát v obýváku na gauči."

„Moc ti děkuju.  Víš, já vážně nemám kam jít."

„To je v pořádku, ale ráno čekej křížový výslech!" Společně jsme se zasmáli a on odešel.

„Dobrou noc"

"Tobě taky" Řekla jsem a zalehla do své, teď už promrzlé, postele.

Ráno mně probudila podivná vůně. Šla jsem se podívat do kuchyně a uviděla jsem tam Sebastiana, jak stojí u plotny a v ruce má pánvičku, ze které stoupá černý kouř.

"Proboha, co to tu provádíš?" Díval se na mě omluvným pohledem a řekl:

„Chtěl jsem ti udělat snídani za to, že jsi mě tu nechala, ale nějak se mi to nepovedlo." A koukl na pánvičku.

„Oceňuju snahu, ale stačilo by, kdyby si jen dělal, že vaříš. Bylo od něj moc milé, že mi chtěl udělat snídani.

„No radši to nech na mně ano?" Ještě stále jsem se smála a on se začal smát se mnou.

„Omlouvám se, takže dobré ráno Isabello." A nepřáhl ke mně ruku.

„Dobré pro mě, ale nevím, jak pro tebe. Pamatuješ? Křížový výslech. Jo a prosím říkej mi Bello." Bylo zvláštní, jak jsem se s ním cítila uvolněná a klidná. Smála jsem se s ním a nedělalo mi to moc velký problém, s ním upřímně a uvolněně konverzovat, jako s jinými lidmi.

Dodělala jsem nám snídani a prostřela na stůl. On se na mě celou dobu díval s údivem a úctou. Bylo to trochu nepříjemné, ale nechala jsem to být. Najednou na mě vyštěkl.

„Kolik ti vlastně je?"

Tou otázkou mě trochu zaskočil. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, a potom jsem si uvědomila, že mám za jeden, dva, tři dny narozeniny.

„No vlastně za tři dny mi bude 20."

„Nevypadáš na dvacet." Řekl a udělal takový úšklebek.

„No to dík. A co ty? Kolikje tobě?"

„21" Řekl pyšně. Zdálo se mi to nebo vypnul prsa?

Sedli jsme si k naší snídani a začali jsme si povídat. Já jsem se ho většinou vyptávala na to, odkud je a co tu dělá. On se mě ptal na dost osobní otázky , ale nevadilo mi to. Jedna jeho otázka mě trochu zarazila.

"Máš nějakýho kluka?"

Ne. Nechtěla jsem mu vyprávět o něm. Alespoň ne zatím. Dozvěděla jsem se, že bydlel v New Yorku. Dost mě překvapilo, jak daleko je to odtud. Pohádal se s rodiči kvůli škole, a proto odešel. Chvíli bydlel v hotelu kousek od jeho domova, ale docházely mu peníze a rodiče žádat nechtěl. Odstěhoval se, co nejdál to šlo, ale skončil v tomhle, jak on říká „zapadákově". Má tu práci na jedné benzinové pumpě. Nikdo v mém domě nebydlel od roku 1996 (teď se píše rok 2011), tak nepovažoval za nutné si ho kupovat. Povídali jsme si dost dlouho a najednou jsem si uvědomila, že dnes mám jít do práce. Koukla jsem se na hodiny a měla jsem tam být za 15 minut.

„Sakra! Musím do práce! A já tu nemám auto. Doprčic!" Řítila jsem se ke dveřím.

„Počkej! Odvezu tě. Pěšky by jsi tam nedošla ani náhodu." Přejel mě od hlavy až k patě trochu výsměšným pohledem a tím se zřejmě ujistil že má pravdu. Ignorovala jsem to.

„To by jsi byl moc hodný" Odpověděla jsem mu a byla jsem doopravdy vděčná za to, že se včera tak záhadně objevil v mém domě. Jeho auto nebylo nic moc. Chvilku jsem zapřemýšlela nad tím, jestli bych tam pěšky nebyla opravdu rychleji, ale co když už se nabidl bylo by neslušné ho odmítnout. Nastartoval a už jsme se řítili po silnici.

Autor: Nikky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mary Green 2 - Noví přátelé: