Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mary Green 1 - Noční můra

21.03.2009 (14:00) • Nikky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2433×

„Ne ! Edwarde tak to nebude ! nenechám vás bojovat proti vlkodlakům jen proto že se ti nelíbí co si o nás myslí! Nesnesla bych pomyšlení na to že se někomu z vás něco stalo!

“ Bello já zase nepřežiji to jak se Jakob snaží nás rozdělit, nebo dokonce tě unést!“

"Fajn!“ práskla jsem dveřmi a utíkala jsem jak nejrychleji to šlo. Doběhla jsem ke svému autu, naskočila dovnitř a už jsem se řítila ven z garáže. Ve zpětném zrcátku už jsem jenom viděla jak tam stoji můj anděl se zkrabatělou tváří. Jela jsem skoro celý den a začala jsem mít hlad, tak jsem zastavila u nejbližší pumpy a koupila si nějaké sendviče.

Takhle se to opakovalo asi tři dny.  Neměla jsem chuť se vrátit domů, tak jsem zajela k nejbližšímu hotelu a pronajala si pokoj. V pokoji jsem si sedla na postel a přemýšlela o své situaci. Vzpomněla jsem si na svou matku, otce a naposledy i na Jackoba. O něm jsem přemýšlela velice dlouho

"Je možné aby mě stále ještě miloval ?" tu otázku jsem si položila mnohokrát ale stále jsem se nemohla dopracovat k odpovědi. Také jsem přemýšlela o Cullenových myslela jsem na Alici a vzpomněla jsem si že ona asi ví kde teď jsem díky její schopnosti. Jak znám Edwarda už je na cestě za mnou. V hlavě mi teď neuvěřitelně cvaklo, jako kdyby se spojily ohromná kola v jedno. Vzpomněla jsem si že na vlkodlaky jejich schopnosti neplatí.

Vyletěla jsem ze svého pokoje a jen tak tak jsem stihla výtah. Když jsem neochotně zaplatila za svůj pobyt tak jsem naskočila do svého autíčka a jela směrem k rezervaci La Push. Celo cestu jsem se rozhlížela kolem jestli náhodou někde neuvidím Edwardovo stříbrné volvo, naštěstí pro mě ne. Cesta spět byla kupodivu velmi krátká. Jela jsem o hodně kratší dobu než předtím. Zhruba za dva dny jsem byla kousek od La Push a nejsem si tím tak jista ale pociťovala jsem takový vnitřní klid. Už jsem skoro stála před domem a Jackob s udivením ale i nadšením na tváři na mě zíral.

"Ahoj Jacku!" Trochu nejistě jsem ho pozdravila a blížila se k němu.

"Bello ?!" Běžel ke mně a velmi vřele mně objal, možná až moc vřele.

"Jacku to bolí !" Ou promiň a stáhl se zpět. K mému údivu ani nenakrčil noc jako to dělával skoro pokaždé když jsem mu já nebo někdo z Culllenů byli na blízku.

"Co tu děláš Bello? Myslel jsem, že máš zaracha." A pokřiveně  se na mě usmál.

"Ne nemám můžu si dělat co chci !" Vyštěkla jsem na něj ani jsem to nevnímala. Zvedl jedno obočí a řekl: "No tak Bello co se stalo, já vím že tě tvůj rvežíznivec k nám nepustí ani na krok!" To mě tak rozhořčilo, že jsem měla sto chutí mu jednu vrazit. Hned jsem si to rozmyslela, myslím, že mě by to bolelo víc než jeho. Také jsem si vzpomněla na tu nehodu s fackou a po sléze i mou  zlomenou rukou. Při té představě jsem se musela zasmát. Jack tam jenom stal a čekal na mou odpověď. Já se stále neozívala, tak se netrpělivě zeptal.

"Bello?" Vytrhl mě z mého vzpomínání a já mu cestou do jejich domu vysvětlovala co se stalo, a čemu jsem se před chvílí  tak smála. Ten den jsem si moc užila s Jakobem jsem se vždy cítilo hrozně uvolněna a svá. Buď jsme seděli u něj v pokoji a povídali si nebo se procházeli po pláži jako za starých časů. Šli jsme po pláži a Jakob se najednou zastavil a začal neuvěřitelně třást najednou se mi v hlavě oběvil obrázek Samovy ženy a její znetvořené tváře. To mi trochu naháněla strach, ale já se jím nenechala ovládnout. Zatřásla jsem Jackovi s ramenem

"Jacku co se děje?" On tam jen stál se zavřenýma očima a strašlivě se třásl.

"Bello! Rychle pojď sem!" Někdo na mě ze zadu zakřičel a já leknutím až nadskočila. Rychle jsem se otočila a tam stál Edward! "Edwarde co tu děláš?!" Tady být nesmíš! Jdi okamžitě pryč!" Křičela jsem na něj, v tu chvíli vedle mě Jakob promluvil.

"Na to už je pozdě."

Než jsem se stačila nadát tak se na něj Jakob vrhl. Edward, řekla bych že díky svím schopnostem, to věděl a včas uhl. To ovšem Jackoba rozzuřilo ještě víc a vhl se na něj znovu.

"Jakobe nééééééé!“ Potom už jsem vyděla jen tmu a slyšela uši rvoucí výkřik.

***

Edward stál ve slunečním svitu a usmíval se na mě tim nejkrásnějším úsměvem jaký jsem kdy viděla.

"Edvarde děje se něco?“ Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla  všechny Cullenovy stát kousek za mnou s bolestným výrazem a vydávali ze sebe vzlyky.
Otočila jsem se spět k Edwardovy teprve teď jsem si všimla, že stojí na nějakém velmi vyvýšeném místě a za ním není nic jen prázdno. Jakoby někdo vygumoval svět.

"Edwarde řekni mi co se děje?“ Začala se ve mě probouet panika, ale nevěděla jsem proč. Vždyť tam byli všichni moje rodina, láska mého života nic víc jsem nepotřebovala, ale ten pocit tam stále byl nechtěl se mně pustit. Když my Edvard neodpovídal otočila jsem se spět k mé rodině, ale oni se ani nepohnuli stále měli zkřivené tváře a vydávaly ty děsivé vzlyky. Měla jsem v plánu jít k nim a probrat je z toho děsného návalu smutku, ale nemohla jsem se ani hnout.

"Edwarde, naposledy tě porsím, co se to děje?!" Rychle jsem se otočila, ale už jsem viděla jen jeho tvář mizící v mlze. Bylo to  jako by odplouval na nějaké neviditelné lodi a nechal mě tu.

Probrala mě nesmírná bolest hlavy. Chtěla jsem otevřít oči, ale nějak to nešlo snažila jsem se … moc.

"Bello?“

Povedlo se! Otevřela jsem je a první co jsem uviděla byl Jackob.

"Jackobe? Kde je, kde je Edward?" Zkroušeně se na mě podíval a hned uhl očima.

"Nejdřív tě odnesu domů." Už mě zvedal, ale já jsem se vzepřela a zaryla ruce do hlíny pod sebou. Nevím kde jsem vzala tolik síly, ale položil mě zpět. Začala jsem se rozhlížet, ale nikde jsem Edwarda neviděla. On by mě tu přece jen tak nenechal.

"Co se stalo Jackobe ?!" Se slzami v očích jsem se Jackoba ptala.

"Víš, on mi tě chtěl vzít Bello!"

"Co jsi mu provedl Jackobe Blacku!" Nikdy jsem ho neoslovila jeho celím jménem. Podíval se směrem k lesu, tak jsem  následovala jeho pohled. Vyděla jsem jen velký oheň a velmi hustý kouř, který se z něj řinul. Vzpoměla jsem si na to jak mě chtěla zabít Viktoria a Edward ji hodil do plamenů, ze kterých stoupal ten stejný kouř.

„Ne! ne! ne! ne! Jackobe to si neudělal!"

"On překročil naši hranici to je naše dohoda. A navíc jsem to udělal pro tebe, teď už nemusíš být upírkou." Řekl s úsměvem na tváři.

"Já tam jen seděla, dívala se do toho ohně a křičela Edwardovo jméno. Křičela jsem tak nahlas, že i mě z toho bolely uši, ale ne já nepřestávala seděla jsem tam a křičela! Všechno mi bylo ukradené a potom jen tma. Přála jsem si, aby to byla smrt Nechtěla jsem už dále žít bez něj. O takový život by nestál nikdo kdo by ho znal.

Probudila jsem se v neznámé místnosti, ale když jsem si ji prohlédla pozorněji zjistila jsem, že jsem u Jackoba. Vzpomněla jsem si na ten děsiví sen, který jsem měla, a přemýšlela jsem proč jsem u Jackoba. Už jsem chtěla vylést z postele, ale trochu mě vyděsilo něčí zaklepání. Chtěla jsem říct dále, ale můj hlas nebyl schopen fungovat. Po chvíli dovnitř vešel Jakob. Já jsem se na něj s tázavým pohledem podívala, ale než jsem stačila něco říct tak už byl u mě, a ptal se jestli mi něco není, nebo jestli něco nepotřebuji.

"Jacku co dělám u tebe? Edward se na mě bude zlobit, že jsem pryč." Potom se mi vybavila cesta sem. Jackobova nadšená tvář, nepatrné křupnutí něčeho v mém těla, pláž po které jdu s Jackobem.
"Bello? Ty si z pondělí nic nepamatuješ?

"A co bych si měla pamatovat?" Zeptala jsem se trochu nechápavě. "Počkat co je dnes za den?"

"Pátek Bello.“

"No sakra tak to musím jít.“ Vymrštila jsem se z postele, ale hned jsem si zase sedla, protože mně Jackob chytil za ruku a táhl zpět.

"Co blbneš Bello, Edwardovi už je teď jedno kde jsi." Řekl uhýbavým hlasem. Potom mi to došlo! To nebyl sen to byla skutečnost ten děsiví zážite! Ne to nemůže byt pravda! To nejde, Edward by mě na světě nenechal samotnou! Opět se mi z tváří začali řinout slzy.

"Jak si mi to mohl udělat Jackobe? Jak si mohl. To je to nejhorší co si mohl v životě zkazit. To ti nikdy , nikdy neodpustím!"

To byla poslední slova, která jsem řekla. Potom jsem už trochu opatrněji vyskočila z postele a běžela pryč z jeho pokoje. Před domem jsem viděla svoje auto a klíčky pokud si dobře pamatuju by měli byt v boční kapse. Nasedla jsem do auta, nastartovala a jela směr Cullenovic dům. Jela jsem jak nejrychleji to šlo. Měla jsem celkem dobré auto, které mi obstaral Edward. Vzpomínka na něj me moc silně bodla u srdce a z oči se mi řinuly další slzy.

Když jsem dojela před dům skoro jsem letěla dovnitř. Tam už na mě všichni čekali s udivem a zděšením v tvářích. Když jsem se na ně podívala se slzami tak první kdo prolomil tu tichou chlili byla Alice.

"Bello co se stalo? Kde je Edward? Nebyla jsem schopna to vyslovit. Neměla jsem sílu, tak jsem se tam jenom zhroutila na kolena s obličejem v dlaních a vzlykala. Po chvilce se u mě oběvila Esme a objala mě

"Bello co se děje?" Řekla vyděšeně.

"Edward… překročil.. La Pushské hranice a … Narazil … na vlky." Vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky.

"A co je s ním?"

Někdo na mě vyštěkl. Podle hlasu jsem poznala, že to byla Rose.

"On…"  Nebyla jsem schopna to doříct. Esme se vedle mě zhroutila a začala vzlykat. Potom začali vzlykat i Rose a Alice. Ty se alespoň měli o koho opřít. Měli tam Emmeta, Jespera a Carlisla, já ale nikoho. Jen neuvěřitelně obrovskou díru v hrudi a prázdnotu v celém těle. To bylo vše co ze mě zbylo, vše ostatní si Edward vzal s sebou. Nejhorší na tom všem utrpení a bolesti,  kterou jsem pociťovala bylo to, že to nešlo změnit. Nedokázala bych si ublížit a Culllenovi by mi to ani nedovolili. Nevím jak, ale octla jsem se v Edwardově a mém pokoji na posteli pod peřinou. Ležela jsem ta bez pohnutí nekonečně dlouho. Já už vlastně mrtvá byla. Nevnímala jsem svět kolem sebe, nemělo to smysl. Viděla jsem jen členy mé rodiny míhat se kolem mě se zkroušeným obličejem. Začala jsem pociťovat nepříjemné bolení v žaludku tak jsem se rozhodla jít ven a najít pro něco k jídlu. Když jsem sešla ze schodů tak jsem viděla všechny. Emmeta, Alici,Jespra, Esme, Rose jen ne Carlisla odhadovala jsem, že je v práci.

Než jsem stihla sejít schody, už mě z jedé strany objímala Alice a z druhé Rose. Od Rose jsem to vážně nečekala. Vím, že měla Edwarda.. Au… Moc to bolí myslet na něho… moc ráda.

Rozhlédla jsem se po pokoji a v jednom kouťe bylo Edwardovo piáno. To bolí ještě víc, nemůžu tu být. Nemůžu bydlet v tomto domě. Všechno by mi ho připomínalo a tolik bolesti bych nesnesla.

"Jedu se podívat do města pro něco k snědku.“ Řekla jsem hlasem, který nemohl patřit mě,  ale vycházel z mých úst. Vůbec jsem ho nepoznávala.

„Nemám jít s tebou?" Ochotně se me zeptala Alice.

"Ne díky potřebuji byt chvíli sama."

"Fajn, ale vrať se brzy ano?"

"Jo jistě." Šla jsem do garáže, kde jsem předpokládala, že mám auto. Nasedla jsem a chvíli přemíšlela o tom, jak to udělat, aby mně nechali jít. Nastartovala jsem auto a nekontrolovatelně jsem se řítila ven z garáže, potom po lesení cestě směr: Port Angles.

No tak to bych měla.Rozhodla jsem se nezůstat ve Forks. Bylo by to mučení. Jela jsem po dálnici šílenou rychlostí, mířila jsem k hotelu, ve kterém jsem už byla a rozhodla jsem se, že tam strávím noc. Pronajala jsem si pokoj celkem bez problémů. Když jsem vešla do pokoje byl úplně jiný než předtím. Moc jsem to neřešila. Bylo mi celkem jedno kde jsem, hlavně pryč od té ošklivé reality.

Ležela jsem na posteli a přemýšlala, co se mnou teď bude. O dvou věcech jsem si byla stoprocentně jistá. Za prvé Edward už není, za druhé nemúžu zůstat ve Forks nebo někde poblíž. Ani nevím jak jsem to zvládla, ale asi jsem usnula, protože jsem se probudila s křikem, který musel probudit celý hotel. Na tváři jsem citila slzy a na dverích jsem uslyšela zaklepání.

"Dále?" Otevřeli se dveře a do pokoje vstoupil nějaky muž.

"Jste v pořádku slečno?“

"Ano, ano měla jsem jen zlý sen."

"Tak fajn, bál jsem se, že vám něco je." Řekl a zase odešel. Jelikož mi bylo 19 let tak jsem mohla žít sama, rozhodla jsem se proto jet někam kde mě nikdo nezná a žít nový život.

Autor: Nikky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mary Green 1 - Noční můra: