Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska ta pozemská či nadpřirozená? 22. kapitola

21.09.2009 (14:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1913×

Ráno jsem byla probuzená polibkem na čelo, studeným polibkem přesněji. Otevřela jsem oči a usmála se. Edward se nade mnou skláněl, přivítal mě svým pokřiveným úsměvem. Srdce se mi rozbušilo

„Líbí se mi zvuk tvého srdce“ zašeptal a sklonil se ještě blíž. Můj tep se ještě z rychlil, zatajila jsem dech. Lehce mě políbil na rty. Odtáhl se, díval se mi do očí.

„Měla by jsi vstávat,uvidíme se ve škole.“ Řekl pohladil mě a odešel. Dívala jsem jak ladně skočil z balkonu. Šla jsem do sprchy oblékla jsem se a šla jsi udělat snídani. Nasnídala jsem se a čekala a Lucase. Ozval se zvonek, s úsměvem jsem šla otevřít. Lucas stál ležérně opřený o rám dveří. Jakmile mě spatřil vzal mě do náruče, políbil mně. Polibek byl něžný a jiný než mi dává Edward. Nasedla jsem k němu do auta

„Jak jsi se měl?“ ptala jsem se zvědavě, přece jen jsme se viděli naposledy včera touto dobou.  Měla jsem výčitky, že jsem jsi na něj ani jednou nevzpomněla, když nepočítám tu sms.

„Ale jo šlo to, Dean mě vytáhl ven, chtěl mi ukázat novou soupravu na hory“ řekl a mě bylo jasný jak to skončilo. Derek a Dean, ty dva jsem měla ráda ale občas to přeháněli, Lucas podle mě nedokázal říct ne. Přemýšlela jsem proč je takový milí, jistě cítí asi ohrožení od Edwarda ale to nebylo vše, za tím je ještě něco víc.

Lucas zaparkoval, chtěla jsem vystoupit, zadržel mě

„Bello, můžu dnes přijít? Nemáš jiný program?“ ptal se

„Přijď“ usmála jsem se na něj políbila ho na tvář a vystoupila jsem. Šla jsem za Paulou, ta se usmívala

„Jo holka nemáš to jednoduché, jsem ráda, že nejsem ty“ řekla se smíchem. Ušklíbla jsem se a šla na hodinu, z výkladu jsem nic neměla. Přemýšlela jsem jak se rozhodnout. Jak velkou mají moji kluci trpělivost, jak dlouho Lucas vydrží být hodný hoch. U Edwarda jsem nevěděla, přece jenom je to trochu jiný případ. Dobře to, že je upír má svoji váhu. Je to těžké.

„Hej Růženko je konec“ zatřásla semnou Paula

„Jdeme na další hodinu, tam můžeš pokračovat“ smála se. Neměla jsem jí to za zlé, obě do sebe rýpeme. Celé dopoledne jsem přemýšlela, nakonec jsem se rozhodla. Po horách musím mít jasno, nemůžu je trápit, sice to ani jeden nenaznačil ale bylo mi to jasné. Měla jsem týden na to abych zjistila koho jsi mám vybrat. Nechtěla jsem ztratit ani jednoho, na obou mi neuvěřitelně záleželo. Představa, že mi jeden z nich zmizí ze života mě bolela. Nemohla jsem tomu ale nijak zabránit. Někdy kompromisy nejdou, to by jeden z nich musel být neuvěřitelně nesobecký. A v to jsem nedoufala, každý tvor je sobec.

Na obědě jsem jsi jako jindy sedli ke stolu plného upírů. Cítila jsem se s nima dobře, nechápala jsem jak někomu dokážou nahnat strach, jejich skrytá hrozba na mě nepůsobila. Povídaly jsme si a plánovaly co vše na horách podnikneme. Já se do debaty moc nezúčastňovala, nechtěla jsem na sebe přiliž poutat pozornost. Budu ráda, když mě nebudou nutit se učit na prkně. Při mé šikovnosti bych přijela se sádrou, kterou mi mají sundat už zítra. Povzdychla jsem si, Edward mi věnoval úsměv

„Neboj, nic se ti nestane“ pošeptal mi do ucha. Překvapeně jsem zamrkala. Vždyť mi nemůže číst myšlenky

„Nečtu, jen tě znám“ řekl s úsměvem. Na hodinu jsme šli spolu. Držel mě za ruku a já byla bez šance. Prostě v jeho přítomnosti šlo vše stranou.

„Budeš mě muset doučovat“ řekla jsem mu když jsme vycházely

„Rád“ odpověděl mi, rozloučil se semnou a šel na Španělštinu.

Na parkovišti na mě čekal Lucas, nasedla jsem do auta a nechala se odvézt domů. Doma jsme se uvelebily v obýváku a pustili si film. Přitáhl si mě blíž, opřela jsem se o něj a nechala ho hrát si  s mými prsty. Tiskl mi polibky do vlasů. Bylo to příjemné a pohodové. Máma vstala když jsme měli skouknutou polovinu filmu

„Ahoj“ pozdravila nás a sedla jsi do křesla, její bříško se rozvlnilo

„Koukám, že se má k světu“ řekla jsem

„Jo a mě nenechá vyspat“ zamumlala. Usmála jsem se a šla jí udělat kafe. Povídaly jsme si až do večera, byla jsem ráda, že Lucas si rozumí s mojí mámou.

„Budeš tu spát?“ ptala se máma Lucase

„Ne musím domů, ještě jsem jsi nezabalil na hory“ odpověděl Lucas. Byla jsem zklamaná ale zároveň se mi ulevilo. Nevím zda bych dokázala Lucasovy vzdorovat. Nemohla jsem sním spát, ne, že bych nemohla ale nechtěla jsem. Nikdy jsem nebyla do větru a teď když jsem byla zmatená jsem s ani jedním nechtěla spát. To by bylo vůči tomu druhému bylo nefér. Rozloučila jsem se s Lukym a šla k sobě. Konečně sama povzdychla jsem si. Já která byla samotářka teď nevím kam dřív skočit. Byla jsem ráda, že dnešní noc po dlouhé době budu sama. Vlezla jsem jsi do postele, pustila jsi přehrávač a přemýšlela.

Představila jsem jsi oba dva, postavila jsem je vedle sebe. Zkoumala jsem je, jako kdyby byli tady a stály tu vedle sebe. Lucasovy modré oči, tmavé vlasy, úsměv. Edwardovy zlaté oči, bronzový vlasy a pokřivený úsměv. Hleděla jsem na ně, vzpomínala na jejich doteky, polibky. Nemohla jsem přijít na nic co by mě od jednoho odrazovalo. Lucase jsem milovala už dlouho, toužila jsem po něm. Edwarda znám jen pár týdnů a toužím po něm stejně. Vyjmenovávala jsem jsi jejich vlastnosti, jejich koníčky. Jistě Edward mi byl bližší, jeho záliby byli podobné těm mým, krom rychlého běhu a lovu. Zaráželo mne, že mi nevadí, že jeden je  člověk a druhý upír. Tahle věc mi přišla jenom malicherná maličkost. To by se Edwardovy nelíbilo.

Jistě Lucas semnou může zestárnout ale teď nastala jiná otázka. První mínus pro Lucase, dokáže semnou zestárnout? Lidští muži jsou nestály a já nejsem typ který nechává svého muže aby jí zahýbal. A Lucas byl… no Lucas. Sama jsem věděla co dokáže. Vždyť semnou podváděl svoje přítelkyně. Věděla jsem co dělá, díky Paule jsem věděla zda je volný či nikoliv. Znala jsem ho až příliš dobře, pochybovala jsem zda se změnil. Nebyla jsem jsi jistá.

Ale dokázala bych já být jen s Edwardem? Miluji ho na tolik, počkat miluji ho? Zarazila jsem se. Ano miluji ho, jsem do něj zamilovaná proto váhám proto se nedokážu rozhodnout Věděla jsem, že Carlisle a Esmé, jsou spolu víc jak půl století. Upíři se zamilují a milují věčně. Ale lidé jsou nestálí a přelétaví. Co by se stalo, kdybych zemřela? Pokud mně Edward skutečně miluje tak by to nesnesl. Dokáže být semnou i když budu stará? Nebo chtěl by abych byla to co on? Dokázal by mě přeměnit, no to asi ne. Pro něj by to bylo asi sobectví, ale co když já chci aby byl sobec? Dokázala bych být sním a nelitovat toho rozhodnutí?

Spousta otázek, Otevřela jsem oči koukla jsem na hodiny. Bylo po půlnoci Vzala jsem jsi pyžamo a šla spát.

Ráno jsem se probudila, dnes mi sundají sádru a po škole se jede na hory. Moje nálada byla optimistická. Konečně jsi nebudu připadat jako lazar. Vesele jsem jsi pískala, udělala snídani. Ozval se zvonek šla jsem otevřít, byl to Edward.

„Ahoj“ pozdravil mě

„Ahoj“ odpověděla jsem mu

„Odvezu tě do nemocnice“ usmál se. Zamkla jsem dům a nastoupila do auta. Ode dneška budu zase samostatná. Strašně jsem se těšila až projedu svoje auto. Edward mě odvezl doprovodil mně do nemocnice. Za půl hodiny mě vezl domů. Sádra byla dole a já byla spokojená, chtěla jsem využít toho, že dnes ani jeden nejsme ve škole a vyzpovídat ho

„Edwarde, chtěla bych se na něco zeptat.“ Začala jsem

„Ptej se“  Vyzval mně

„Myslím, že bude lepší když budeme mít soukromí a klid“ řekla jsem. Podíval se na mě, nedokázala jsem rozluštit jeho výraz. Vypadal rozpolceně, jako kdyby tušil o co se jedná.

„Alice ti to řekla?“ ptala jsem se a nedokázala jsem potlačit  rozčarování

„Ne nic mi neříkala ani neukazovala“ řekl

„Dobře, oblékni se teple ukážu ti jedno místo kam rád chodím, lidi tam nechodí“ řekl mi a zastavil mi před domem. Vystoupila jsem a šla se přiobléct. Vzala jsem jsi kalhoty, mikinu a pro jistotu i bundu. Nakonec jsem šáhla i po dece. Šla jsem za Edwardem

„Prosím, můžeme jet mým autem?“ ptala jsem se s prosíkem v očích

„Jistě“ odpověděl.

Navigoval mě, cesta proběhla mlčky a v podivném napětí. Sama jsem nevěděla jak nejlépe zformulovat otázky které mě včera napadaly.

„Tady zastav“ řekl , zastavila jsem u lesní cesty. Vystoupili jsme

„Je to daleko?“ ptala jsem se

„Je jestli chceš tak tě odnesu“ ptal se, to mě lákalo. Jeho rychlost musela být úžasná. Věděla jsem, že mě nesl již jednou ale to jsem si myslela, že je to jen sen.

„Ráda“ řekla jsem, ocitla jsem  se v jeho náruči rozeběhl se a já jen sledovala rozmazané šmouhy které jsou ve skutečnosti stromy. Byla jsem nadšená byl to vzrušující zážitek, neměla jsem strach užívala jsem jsi to. Zastavil na kraji mýtiny, byla mi povědomá. Jako kdybych tu už byla. To je hloupost já jsem tady v této části států nikdy nebyla. Pak jsem jsi vzpomněla na svůj sen

"Seděla jsem na louce, bylo dokonlee kulatá, uprostře tekl potok. Vedle mě seděl Edward a pohrával jsi z mými vlasy,usmál se

"Miluji tě" řekl, usmála jse, se na něj

"Já tebe" odpověděla jsem mu, přiblížil se a lehce otřel rty o ty mé.

To byla ona, přesně jako  mého snu. Lehce jsem se zachvěla.

„Tady nás nebude nikdo rušit, zde se můžeš ptát na vše“ řekl mi vzal mě za ruku sedl jsi na trávu a já na deku.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ta pozemská či nadpřirozená? 22. kapitola: