Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 40. Poslední sbohem

05.11.2009 (13:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1839×

ALEXANDRE DESPLAT- doporučuji pustit

40. POSLEDNÍ SBOHEM

BELLA

Seděla jsem na zemi uprostřed mého pokoje, zády se opírajíc o postel a zcela ponořena do svých myšlenek jsem dala průchod svým emocím. Po tvářích mi stékaly slzy, zatímco jsem se probírala věcmi, které mi jej připomínaly. Jeho dopisy se zamilovanými vzkazy uvnitř, stříbrný náramek, který mi daroval k vánocům a těch několik málo společných fotografií, které stihla pořídit Alice během vánoc, kdy jsem ještě netušila, jak ošklivě si se mnou všichni zahrávají a hlavně on. Těch několik málo dnů pro mne znamenalo více, než cokoliv jiného v mém dosavadním životě. Uvěřila jsem, že láska, ta skutečná a opravdová láska, kterou známe z pohádek a romancí, může skutečně existovat a já ji našla. Byl to však jenom klam, lži a krutá hra, která mé srdce rozdrtila na prach. Dnes naposled, … dnes naposled jsem si dovolila plakat.

Všechny věci jsem naskládala do malé dřevěné krabičky a přiklopila víkem. Už jsem chtěla krabici schovat hluboko uvnitř mého šatníku, tak daleko jak jen bylo možné, ale uvědomila jsem si, že na jednu věc jsem zapomněla. Houpala se mi na krku, ale nosila jsem ji tak dlouho, že se již stála mou součástí, že bez ní jsem se cítila jako nahá, ale nyní nastal čas ji navždy odložit a nechat mým vzpomínkám zapomenout. Nedokázala jsem ani jedinou věc zahodit. Bylo by lepší vzdát se všech připomínek na něj, ale já nemohla. Už jednou jsem svou hvězdu zahodila a pak toho tolik litovala, a i když mi jen pohled na ni způsoboval ukrutnou bolest, byly tam i ty nejkrásnější a nejšťastnější vzpomínky, na které jsem nechtěla zapomenout. Ten malý kousíček křišťálu se stal částí mne samotné a to, že jsem jej byla schopna sundat z krku, bylo pro mne maximum. Nedokázala bych ho znovu zahodit a nikdy více jej nespatřit.

Krabice byla téměř prázdná, nebylo mnoho věcí, co bych do ní za ten krátký čas mohla dát, ale přesto byla plná. Plná mých vzpomínek a plná pocitů, kterých jsem se musela zbavit, a zapomenout jednou pro vždy. Převázala jsem ji rudou sametovou mašlí a ukryla ji na samotné dno mé šatní skříně. S poslední slzou, která mi stekla po tváři, když jsem ji tam ukládala, jsem si zakázala od teď až navždy na něj myslet, či pro něj uronit jedinou slzu, již nikdy nikomu nedovolím, aby mi tak ublížil.

Uplynulo už několik týdnů od onoho dne, kdy jsem ho naposled viděla a naposled ucítila jeho chladné rty na mých, ale až nyní jsem byla schopna udělat konečné rozhodnutí a jednou provždy si na něj zakázat myslet a věděla jsem, že jednoduché to mít nebudu. I když jsem svou mysl byla schopna zaměstnat přes den, v noci nad mou myslí přebíralo moc mé podvědomí a on se znovu vkrádal do mých snů, ze kterých se stávaly noční můry a já se noc, co noc probouzela se slzami v očích.

Těch několik prvních dnů po jejich odchodu bylo nejtěžších. Pod záminkou nemoci jsem zůstala po zbytek týdne doma. Bylo to zbabělé gesto, já vím, ale nemohla jsem jen tak chodit do školy a dělat, jakoby nic. Tolik síly jsem v sobě tehdy neměla. Nedokázala bych čelit všem těm pohledům a jejich otázkám, na které jsem sama neznala odpovědi.

Zpráva o jejich odjezdu se městem roznesla stejně rychle, jako ta předešlá o našem silvestrovském polibku. Možná proto se táta na nic neptal a bez řečí mne nechal být doma, a ani mě nenutil jít k lékaři. Možná jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si sama myslela, možná si i on všiml, jak trpím a rozhodl se mi dát nějaký čas na zotavenou. Ač tak či tak byla jsem mu za to tenkrát vděčná, že se mne na nic nevyptával a dal mi prostor, to vše zvládnout. Poslední věc, kterou bych potřebovala, by bylo, aby se mi otec začal míchat do milostného života.

Po týdnu stráveném v posteli jsem však věděla, že takhle to dál nepůjde. Sebrala jsem veškerou svou sílu a hrdost a znovu začala žít, nebo jak bych to nazvala. Chodila jsem do školy a předstírala, že je vše v pořádku. Ten první týden po mém návratu byl peklem. Všichni chtěli vědět, co se vlastně stalo, jestli jsem s Cullenem opravdu něco měla a kam tak rychle odjeli. Nechtěla jsem být za malou chudinku, kterou by každý litoval, a proto jsem si vymyslela vlastní verzi celého příběhu, kterou jsem jim byla schopna naservírovat a přitom se nezhroutit. Byla to vše jen lež, ale jen ta mi pomohla přežít ty první dny. Když jsem uslyšela všechny ty teorie, které kolovaly po škole, jen po několika dnech, od chvíle kdy odjeli a já se zavřela doma, nemohla jsem dovolit, aby se dozvěděli pravdu a tak se ze mě stal někdo jiný.

Pro všechny okolo jsem byla jedinou holkou na škole, které se podařilo sbalit Edwarda Cullena, ale protože jsem věděla, že brzy z Forks odjedou, rozhodli jsme se prostě jen nezávazně užívat, byl to jenom flirt a to malé přestavení na Silvestra bylo také součástí našeho plánu. Doslova jsem z nenápadné a milé Belly, kterou doteď takto znalo celé Forks, udělala hnusnou vypočítavou mrchu, která si chtěla užít, a to se jí povedlo. Bylo až k neuvěření, jak mi moji pohádku spolkli i s navijákem. Najednou jsem získala pověst, o kterou jsem nikdy nestála, ale teď jsem se jí nebránila. Mohla jsem se za ni schovat a nedat tak vidět všechnu tu bolest, která stále spalovala mé srdce. Najednou jsem se přes den stávala tou Bellou, která si bezstarostně užívala života a bavila se s kamarády a toužil po ní každý kluk na škole, ale jakmile jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje, mávnutím kouzelného proutku se před zrcadlem objevila ta stará naivní Bella, jejíž srdce bylo před nedávnem roztrháno na kousíčky a od zhroucení ji dělil jen malý kousíček.

Byla jsem donucena hrát tuto hru. Jednou jsem už první krok udělala a nebylo cesty zpět. Doufala jsem, že čím déle ji budu hrát, tím to pro mě vše bude snazší a možná i bylo, už jsem se tolik nehlídala a ta nová Bella se více a více stávala mou součástí, ale ta stará Bella nikdy neodešla a každý večer se vracela.

Můj život se na první pohled vrátil k normálu, ale byl tu někdo, kdo se jen tak lehce oklamat nenechal. Má jediná a nejlepší kamarádka Angela. Na chvíli se mi ji možná podařilo zmást, ale když jsme měli jeden ze svých večerů, kde jsme byly jen my dvě a nějaký ten film.

„Tak se z ničeho nic na mne zadívala a položila mi tu nejtěžší otázku. „Tak jak dlouho budeš i přede mnou předstírat, že s Edwardem to nic nebylo?“

Na její útok jsem nebyla připravená a uslyšet jeho jménu po tak dlouhé době, bylo jako přímý zásah do srdce. Znovu jím projel ostrý trn a zabodl se přímo do jeho středu. Do očí se mi nahrnuly slzy a já je nemohla a nechtěla zadržet. Potřebovala jsem se někomu svěřit, vypovídat a moci tak ulevit svým citům.

Toho dne se Angela dozvěděla celou pravdu, od začátku do konce a stala se mou vrbou. Konejšila mě ve svém náručí a pomáhala mi překonat každý následující večer, kdy se ta stará Bella zase měla vrátit. Jako jediná znala celou pravdu a také znala obě mé osobnosti. Tu, kterou jsem byla přes den, ale i tu, která se ze mne stávala, potom co jsem prošla dveřmi mého pokoje.

Každý den jsem večer před spaním přemýšlela, jestli to někdy přejde a já konečně budu zase sama sebou a nebudu už muset nikdy nic předstírat, ale čím déle to vše trvalo, tím více jsem o tom začínala pochybovat.

Proto jsem se tomu všemu dnes rozhodla učinit přítrž jednou provždy, už ho nenechám, aby mi neustále ničil a ovlivňoval život, i když tu dávno není. Musím to vše jednou provždy nechat jít, zapomenout, vymazat ze své paměti všechny vzpomínky i city, které jsem k němu, kdy cítila a zavřít je do té krabice.

Ale to nestačí, musím udělat ještě něco. Znovu jsem tu krabici vyhrabala ze skříně a vydala se na svou poslední cestu, na místo, které pro mě znamenalo tolik. Místo, kde to vlastně všechno začalo a kde to mělo také skončit. Byla jsem promoklá na kost, když jsem se asi po hodině dostala tam, kam jsem chtěla, ale musela jsem to udělat. Schovat všechny své vzpomínky do skříně by nestačilo, stále by byly příliš blízko. Musela jsem udělat něco definitivního. Musela jsem všechnu tu bolest pohřbít hluboko pod zem.

Začala jsem hrabat, bylo mi jedno, že země byla ještě na půl zmrzlá. Hrabala jsem dlouho, ruce jsem si rozdrásala do krve o nehtech nemluvě, ale nakonec se mi to podařilo. Díra byla dostatečně velká, aby se tam skříňka vešla. Vložila jsem ji na dno prohlubně a naposled jsem se s ním rozloučila a poté vše přikryla hlínou. Vzpomínky a pocity pohřbené hluboko pod zemí mi poprvé po dlouhé době dovolily svobodně se nadechnout.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 40. Poslední sbohem: