Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 37. Pravda ukrytá ve snech - 2. část

31.10.2009 (20:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1716×

37. PRAVDA UKRYTÁ VE SNECH - 2.část

BELLA

Edward sebou trhl, zalapal po dechu a na tváři se mu objevil zděšený výraz. Až teď mi došlo, co jsem mu řekla. Byla jsem až příliš přímá a tvrdá. Chtěla jsem mu říci vše, ale vyhrkla jsem to ze sebe dříve, než jsem stačila zvážit následky.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Byl to jen sen, nic víc, ale tehdy v noci se zdál být tak skutečný. Když jsem se probudila, věřila jsem, že je to pravda. Vím, jak to teď zní směšně. Miluješ mě a já miluju tebe a vím, že bys mi nikdy neublížil, tehdy jsem nepřemýšlela. Poddala jsem se emocím, které mne naprosto ovládly. Promiň mi, že jsem tebe i tvou rodinu tak vyděsila.“

„Ale jak? Proč? Co?“

Edward se na více nezmohl. Ta jediná tři slova „Zabil si mě.“ ho vyvedla z míry. Stále mě šokovaně pozoroval a nechápal, co jsem se mu snažila povědět.

„Myslím, že bych měla začít od začátku. Je to docela zajímavý příběh, ale jak jsem řekla, byl to jenom sen.“

„Všechno začalo už hodně dávno, vlastně tu památnou noc, kdy ti táta sebral řidičák. Tehdy jsem poprvé strávila noc ve tvém pokoji a právě tehdy se mi tento sen zdál prvně. Nebyl to však zcela stejný sen, jako o dnešní noci. Tenkrát tak děsivě nekončil. Stejný sen až na pár drobných detailů se mi poté zdál ještě dvakrát a až včera jsem si uvědomila jeden poněkud zvláštní a zarážející fakt. Vždy když jsem snila tento příběh, spala jsem ve tvém pokoji, a proto dnešní noc měla být testem. Rozhodla jsem se, že vyzkouším, zda je má teorie pravdivá, ale netušila jsem, že dnes mělo být vše jiné. Jsem zvyklá na divoké sny a noční můry, ale dnes poprvé můj sen ožil, alespoň mě se to v první chvíli takto jevilo.

Vše začalo jako už třikrát předtím. Podstatou celého snu byly útržkovité příběhy, jejichž hlavními představiteli jste byli vy, celá tvá rodina. Esme, Carlisle, Alice, Emmet, Rose, Jasper a také ty, ale dnes poprvé jsem ve snu spatřila také sama sebe.

Sen začínal jako již několikrát předtím scénou v lese. Viděla jsem Emmeta, chystal se na lov medvěda, ale byl příliš blízko a než stačil vystřelit, medvěd nečekaně zaútočil a vrhl se na něj. Zde vždy první příběh končíval, ale dnes v noci ne. Viděla jsem to téměř celé. Rozsápal by ho na kousíčky, kdyby někdo nezasáhl a medvěd najednou padl mrtev. Neviděla jsem přesně, co se stalo, ale pamatuji si, že najednou se nad Emmetem skláněla Rosalie a to bylo vše. V tento okamžik příběh skončil.

S Rose jsem se však neviděla naposled, hned v dalším okamžiku jsem ji znovu spatřila. Stála před zrcadlem a měla na sobě nádherné bílé šaty. Jak mi již poprvé došlo, nebyly to jen tak obyčejné šaty, měly to být její svatební šaty, ve kterých se měla vdávat. Vždy když jsem ji pozorovala, zářila štěstím. Splnil se jí sen a již brzy se měla provdat za muže, kterého milovala, a když si několikrát přejela po bříšku, došlo mi, že se neumí dočkat, až se jejich domem bude linout dětský smích. Většinou zde tato scéna končila, ale i tentokrát přišel zvrat. Najednou jsem uviděla Rosalie, jak leží někde na zemi, vše kolem ní pohlcuje tma, ale přesto jsem ji viděla jasně, byla zraněná a umírala. Slyšela jsem její utichající pláč a smích několika mužů, raději si nechci představovat, co se událo.

Další příběh na rozdíl od těch dvou předchozích žádné překvapení nepřinesl a já byla jedině ráda. Spatřila jsem Jaspra. Byl vojákem v armádě v době občanské války v USA. Zažila jsem s ním mnoho bitev a všemi prošel jako hrdina. Zažít však všechno to utrpení, bolest a smrt, se kterou se setkával na každém kroku, bylo i pro mě jako pozorovatel naprosto nepředstavitelné.

Proto jsem se na příběh, který měl následovat, těšila. Věděla jsem, že opět spatřím Esme. Její klidný a šťastný výraz ve tváři mi vždy dával klid a mír. Sedávala v houpacím křesle, v krbu tiše praskalo a celý pokoj byl ozářen měkkým, tlumeným světlem svíček a ohně v krbu. Lehce se houpala a přitom v náručí svírala malé dítě. Tiše mu zpívala krásnou ukolébavku a věnovala mu ty nejkrásnější pohledy a úsměvy, jaké jsem, kdy na tváři kterékoliv matky, mohla spatřit. Její neskonalé štěstí se nedalo přehlédnout, a proto jsem se vždy na tento okamžik těšívala, byl mým oblíbeným. Bohužel i tentokrát, vše krásné muselo skončit. Štěstí, mír a klid vystřídalo utrpení, bolest a smrt. Nejprve jsem znovu Esme spatřila sklánějíc se nad malou bílou rakví, kterou spouštěli do země. Nikdy jsem neviděla nikoho tak trpět. Chtěla jsem ji pomoci, obejmout ji a utěšit, ale byla jsem jen pouhým pozorovatelem. Následně jsem však uviděla něco daleko horšího. Esme, stála na okraji útesu, z očí ji nepřestávaly kanout slzy. Naposled vzhlédla k nebesům, poté oči přivřela a tiše zašeptala „brzy se shledáme, prosím odpusť mi, Pane“ a pak udělala krok vpřed, ale před ní již nebyla žádná země. Vzduch kolem ní proudil příliš rychle. Za několik sekund jsem uviděla její bezvládné tělo ležící pod útesy. Ta bolest, která ji dohnala až k takovémuto činu, musela být ohromná. Nedokážu si představit, jaké to musí být, když matka ztratí své dítě. Vím, že jsem ještě mladá, ale až jednou budu mít dítě, či děti, chtěla bych jím dát vše, co jsem nikdy nepoznala a přála bych si být alespoň z jedné poloviny takovou matkou jako je Esme.

Promiň, nechala jsem se trochu unést, jen osud Esme se mne velice dotkl, nikomu bych nepřála zažít něco takového, ale abych pokračovala dále. To bylo vše, co jsem se o Esme dozvěděla.

Když Esmein příběh skončil, začala jsem se připravovat na další scénu. Věděla jsem, co bude následovat, na něco takového bych nikdy nezapomněla. Děsila jsem se této chvíle a chtěla se jí vyhnout, ale nebylo úniku.

Alicin příběh mi naháněl strach od začátku do samého konce. Najednou jsem se procházela temnou chodbou, kterou ozařovalo pouze tlumené světlo jedné petrolejové lampy na konci chodby. Naskočila mi husí kůže, jako už několikrát předtím. Bylo zde chladno a vlhko. Zdi i podlahu pokrývaly kachličky a vzduchem se nesl nesnesitelný zápach směsice plísně a dezinfekce, byla jsem v nějakém ústavu, pravděpodobně v blázinci. Ticho přerušovaly kapky vody tříštící se o podlahu. Budova byla stará a její strop očividně prosakoval. Neslyšně jsem našlapovala a mířila na konec chodby k posledním dveřím. Uprostřed mé cesty mne znova jako již několikrát z ničeho nic vyděsil bolestný výkřik a následné sténání. Srdce jsem měla až v krku a uhánělo jako o závod, zatímco mé tělo ztuhlo a přimět ho k pohybu mi vždy zabralo několik minut. Konečně křeč svírající mé tělo začínala oslabovat a já mohla pokračovat k mému cíli.

Ocitla jsem se před oněmi dveřmi, ani nevím co mě k nim táhlo, ale musela jsem vždy zjistit, co se za nimi skrývá. Tentokrát jsem už je nezkoušela otevřít. Věděla jsem, že jsou zamknuté, ale na dveřích bylo malé okénko, které se dalo odsunout a já mohla nakouknout dovnitř. Přes malé zamřížované okénko jsem se dívala do místnosti, kterou jemně ozařoval svit měsíce pronikající skrz malé okno těsně u stropu místnosti, až můj zrak narazil na drobnou osobu krčící se v rohu oné malé místnosti. Seděla na chladné zemi, ač na protější straně bylo něco vzdáleně připomínající lůžko. Třásla se a podlé tichých vzlyků jsem poznala, že to musí být ještě dívka. Pak najednou zvedla hlavu, celá ztuhla a svůj pohled zaměřila kamsi do ztracena. Konečně jsem dostala možnost pohlédnout ji do obličeje. Alice, po tvářích jí nepřestávaly téct slzy. Obličej měla celý ztrhaný a vyhublý, jako celé tělo. Na sobě měla jen nějakou špinavou noční košili a její vlasy vypadaly, jakoby je někdo násilně ostříhal. Nepohnula se snad celých pět minut. Bylo to něco jako trans, ale konečně se probudila. Myslela jsem, že se uklidnila, ale právě naopak. Rozklepala se ještě více. Vší silou se přitiskla do rohu místnosti, hlavu schovala mezi kolena a znovu se rozplakala, ale tentokrát už hlasitě. Mezi jednotlivými vzlyky jsem uslyšela slabá slůvka, která si opakovala sama pro sebe „nesmí přijít, nesmí se to stát, já nechci… nechci umřít“.

Její slova jsem nechápala, až jsem se nikdy nedostala. Když najednou jsem zaslechla něčí kroky blížící se mým směrem. Nikoho jsem neviděla, ale všude byla tma a chodby zde byly spletité. Napadlo mě se schovat za nedaleký roh. Přikrčila jsem se ve tmě, tak abych splývala se stěnou a čekala, co se bude dít dál. Myslela jsem, že to bude nějaké ze sester, která šla zkontrolovat pacienty, ale najednou jsem ve tmě spatřila obrys něčí postavy. Byl to určitě muž. Zajímalo mě kam a proč má namířeno, ale brzy jsem se to dozvěděla. Zastavil se před těmi samými dveřmi, kde jsem ještě před chvílí stála já. Zašátral v kapse a vytáhl svazek klíčů. Blesku rychle i přes tmu našel správný klíč, vsunul jej do zámku a dvakrát jim otočil. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Pomalu vstoupil dovnitř a zase je za sebou zavřel.

Najednou jsem uslyšela jeho hlas. Nemít už dávno husí kůži tak by mi naskočila. Mluvil tiše, ale slyšela jsem každé slovo. Zněl slizce, odporně, jeho tón hlasu mě znechucoval.

„Neboj se maličká. Užijeme si trochu zábavy.“

Pak už jsem uslyšela jen tichý Alicin výkřik a následně nic, jen mrtvolné ticho. Za několik dalších minut vyklouzl z pokoje a než jsem se stačila nadát, byl pryč.

Znovu jsem přimrzlá k místu, kde jsem se schovávala, ale má zvědavost a zlá předtucha mě tentokrát donutili se okamžitě podívat, co se stalo. Už jsem byla jen krok ode dveří, když se z místnosti ozval strašlivý výkřik, který neustával. Přes okénko jsem spatřila drobné Alicino tělíčko svíjející se v bolestech na podlaze. Chtěla jsem za ní, zjistit, co se jí stalo, ale scéna se znovu změnila a já se ocitla v kostele.

Nebyl to takový ten kostel, jaký známe, ale byl velice malý, skromný a vše zde bylo ze dřeva. Všude byla spousta lidí a nešlo si nevšimnout, jejich oblečení, které vypadalo velice starodávně. Putovala jsem čtyři sta let zpět v čase, abych mohla potkat Carlisle. Seděl v první lavici hned před kazatelnou a pozorně poslouchal knězův výklad. Asi tak po hodině mše konečně skončila a lidé se začali rozcházet. Carlisle se však vydal ke kazateli a oslovil jej „otče“, ale z další konverzace jsem pochopila, že v jeho podání to neznamenalo oslovení kněze, ale Carlisle byl kazatelovým synem.

Pak se prostředí opět změnilo a já čekala, že mě čeká poslední příběh, ale ještě nenastal čas. Znovu jsem spatřila Carlisle, jak prochází temnou uličkou, když na něj někdo ze tmy skočil a po chvíli zanechal Carlisleovo bezvládné tělo ležet a zmizel do neznáma. Rozutekla jsem se opět jeho směrem, abych zjistila, co je s ním, ale když jsem se zastavila, stála jsem jinde.

V nosu mě zaštípal pach dezinfekce a já se přenesla do nemocnice. Teď už zbýval jen tvůj příběh, ale úvodní část, kterou jsem byla zvyklá vídat nenadešla, místo toho jsem se ocitla hned na konci. Tvůj příběh vždy začínal v malém domě někde na předměstí. Měl jsi na sobě uniformu a oznamoval si svým rodičům, že si vstoupil do armády a brzy odjedeš za moře. Zatímco tvůj otec na tebe byl pyšný, tvá matka se okamžitě rozvzlykala a nechtěla tě nechat jít. Jenomže jak jsem řekla, tuto část jsem tentokrát přeskočila, a místo toho jsem byla v nemocnici.

Ležel jsi na nemocničním lůžku a zmítal se v horečkách a blouznils. Po čele se ti řinuly potoky potu a vypadalo to s tebou opravdu špatně. Pak nadešla ta chvíle. K tvé posteli přistoupil doktor, a když jsem mu pohlédla do tváře, byl to Carlisle. Po té se k tobě naklonil a do ucha ti zašeptal, něco co jsem nepochopila.

„Slíbil jsem tvé matce, že tě zachráním a toto je jediný způsob. Doufám, že mi jednou odpustíš.“

Myslela jsem, že je to konec, ale přišlo něco jiného. Sálem se nesla krásná hudba a tys mě svíral ve svém náručí, opět jsme tančili. Vznášeli jsme se po parketu a já si uvědomila, že je to náš maturitní ples při příležitosti zakončení studia na střední škole ve Forks. Měl jsi na sobě černý smoking a já krémové šaty, které mi určitě musela vybrat Alice. Vše bylo perfektní, byli jsme šťastní a užívali si onoho momentu.

Hudba dozněla a my se nenápadně vytratili ze sálu. Byla krásná teplá noc, jakých je ve Forks málo a tak jsme se rozhodli zajít na naše místo k jezírku. Posadili jsme se do trávy a dívali na hvězdy a tys mi vyprávěl staré legendy vyprávějící o původu některých hvězd. Tvůj výklad byl zajímavý, ale tvé rty mě lákaly z jiného důvodu. Políbila jsem tě a tys mi můj polibek opětoval. Ale jako už mnohokrát to nezůstalo jen u nevinného polibku. Nechali jsme převzít kontrolu nad našimi těly naše city, naši lásku a … víš, neříká se mi to snadno, je mi to trapné. Jsme spolu jen chvíli, ale v ten okamžik jsme toužili po tom samém a chtěli jsme to oba tak moc, že jsme nepotřebovali žádná slova. Milovali jsme se. Byl to nádherný pocit moci tě cítit tak blízko. Líbal jsi mě na ústa, pak si pomalu postupoval po krku až k mým … mým ňadrům a pak zase zpět. Zastavil ses na mém krku, který si nepřestával líbat a mě tím dováděl k šílenství, když se mé tělo otřáslo pod náporem extáze. Chtěla jsem ti pohlédnout do očí a tak jsem si tvůj obličej přitáhla k mému, ale pak… tvé oči byly temné a hrozivé a mým tělem projela ostrá bolest a pak se mým tělem začal šířit neuhasínající oheň, spaloval mé tělo a já se svíjela v bolestech a cítila, že se blíží konec.

Ten nejkrásnější okamžik se proměnil v ten nejhrůznější. V tvých očích jsem vždy vídala tolik lásky, ale v ten poslední okamžik, jsem v nich spatřila svou smrt. Byly černé jako tma, jako samotné peklo a děs, který mnou otřásl, se nedal k ničemu podobnému přirovnat a pak ta ostrá bolest, když se tvé zuby zaryly do mého krku a já ucítila pach krve.

V tom okamžiku jsem se probudila a ucítila tě vedle mě, a když jsem ti pohlédla do očí, spatřila jsem v nich něco z mého snu. Proto jsem se tak vyděsila a krčila se v koutě, v šoku, ze kterého mě probrala až Alicina facka.

Tak to bylo vše. Vím, dlouhý příběh. Ani netuším, kde se všechny ty příběhy v mé hlavě vzaly, ale jak už jsem řekla, byl to jen sen a nic víc. Nic z toho se nikdy nestalo a nestane. Mám hold hodně bujnou fantazii, která tě proměnila v upíra. Ale ty jím naštěstí nejsi, vždyť světlo tě nespálí a ani česnek ti nevadí, takže můžu být naprosto klidná. Vím, že bys mi nikdy neublížil a upíři přeci neexistují, ne?“

Cítila jsem stále krev v mých tvářích, která se mi tam nahrnula, když jsem Edwardovi vyprávěla poslední pasáž celého příběhu odehrávající se na louce. Divila jsem se sama sobě, s jakým klidem jsem byla schopna vyprávět o naší první noci a o našem prvním milování a čekala jsem na Edwardovu reakci. V jeho tváři se však stále zračil zmatek a nevím proč i bolest, když konečně promluvil.

„Bells, myslím, že nastal čas, abych se ti s něčím svěřil.“

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 37. Pravda ukrytá ve snech - 2. část: