Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 27. Druhé první setkání

29.09.2009 (20:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1874×

27. DRUHÉ PRVNÍ SETKÁNÍ

BELLA

Jeden na druhého jsme překvapeně zírali. Tohle z nás asi nikdo nečekal. Kdy se vrátil? Proč mi to nikdo neřekl? Že by byly holky divné kvůli němu, ale snad by se měli všichni radovat, že se po tak dlouhé době vrátil domů, ne? On stál zaraženě mezi dveřmi, já jsem ztuhla dva kroky ode dveří do mého pokoje. Nevím, jak dlouho jsme takhle vydrželi, ale mně se to zdálo snad jako celá věčnost, když on to trapné ticho přerušil.

„Dobré ráno, nebo spíše dobré poledne Bello.“

Páni, tak to jsem nečekala. Nezmohla jsem se na nic lepšího než ubohé „Ahoj“ a vlítla do mého pokoje. Než jsem stačila zavřít za sebou dveře, ještě jsem vykoukla na chodbu a viděla ho odcházet. V tom se ale otočil, jako by věděl, že ho sleduju. Bleskurychle jsem zabouchla dveře, ale bylo už pozdě. Viděl mě. Tím jsem si stoprocentně jistá. Sakryš. Takový trapas. Bude si teď myslet, že jsem naprostý blázen. I když to už si asi o mně myslí dávno, nezačali jsme příliš dobře, ale hlavní podíl viny měl na tom on. Vždyť mě málem zabil. Frajírek jeden napudrovanej!!!

Seděla jsem na posteli a stále mi strašil v hlavě. Vypadal jinak, jako by za těch týdnů tak nějak dospěl. Díval se na mě, no nevím, k čemu bych ten jeho pohled přirovnala, ale už nebyl tak pohrdavý, jak jsem si ho pamatovala. A co mě nejvíce překvapilo, byl ten pozdrav „Dobré ráno, nebo spíše dobré poledne Bello.“ Nikdy mi snad jménem neřekl. Že by se mu za těch pár týdnů zlepšilo chování? A já, já jsem se tentokrát pro změnu chovala jak pitomec „Ahoj“ jediné čeho jsem byla schopná, bylo blbé „Ahoj“, ten si teď asi o mně myslí věci a nedivila bych se, že to všem právě líčí a v barvách. Jak mám teď sejít dolů, abych se nepropadla přede všemi hanbou a požádat někoho, ať mě hodí domů. Kdybych tu měla alespoň svůj náklaďáček.

Posbíral jsem těch pár věcí, co jsem si včera přinesla, ustlala postel a vyšla z pokoje. Už na schodišti jsem cítila, jak rudnu, to zas bude trapas, alespoň Emmet bude mít radost. Ale když jsem sešla dolů do obýváku, nikdo nikde. Ani v kuchyni jsem nikoho nenašla, dokonce jsem nakoukla do Carlisleovy pracovny, ale zase prázdno. Nakonec jsem se rozhodla, že se kouknu ještě nahoru do pokojů, ale bylo zvláštní, že dole nikdo nebyl, když před pár minutami tady bylo živo. Jen co jsem stoupla na první schod, uslyšela jsem za sebou známý hlas. Edward.

„Nejsou tady. V kuchyni jsem našel vzkaz, že Alice s Jasprem se šli projít do lesa, Rose s Emmetem vyrazili na nákupy a Esmé musela rychle zaskočit za tátou do práce.“

Otočila jsem se na něj a můj výraz říkal asi vše. To se mi snad jen zdá. Oni mi to dělají asi naschvál. Zrovna když se rozhodnu, že bych chtěla jet domů, se tu nejdřív zjeví on a já se začnu chovat jako naprosté pako a pak se všichni ještě vypaří a nechají mě tu s ním samotnou. Jak se asi teď odsud dostanu domů? Jako by mi četl myšlenky.

„Víš, rád bych tě hodil domů, ale je tu takový malý problém. Tvůj táta mi sebral řidičák.“

„Jo já vím, byla jsem u toho.“ Jen jsem suše dodala. Pak pokračoval. Dneska byl nějak ukecaný.

„Takže máš jen tři možnosti: Buď jít pěšky, ale to bych nedoporučoval. Máš to docela kus a zrovna začalo pršet. Takže to nevidím nadějně. Za další půjčit si mé auto. Stejně s ním nemůžu jezdit a někdo ho pak vyzvedne. Snad mi ho nenabouráš. A za poslední, tady se mnou zůstat, než se někdo vrátí.“

Ani jedna možnost mě příliš nelákala a ze všeho nejmíň ta poslední. Pak mě ale něco napadlo. „Mám ještě jednu možnost. Zavolám tátovi, aby mě vyzvedl.“ S vítězným úsměvem na rtech jsem se na něj podívala a začala hledat v tašce můj mobil.

Nervózně jsem přecházela po obýváku sem a tam s telefonem přilepeným k uchu. Táta mi to ani na popáté nezvedl. Edward seděl na pohovce a jen mě tiše sledoval, ale z toho jeho výrazu jsem cítila, že z toho má snad škodolibou radost, že jsem tady uvázla. Naštvaně jsem zaklapla mobil. Teprve teď mi to došlo. Táta přece říkal, že bude celý víkend s Billym na rybách a na ryby on telefon zásadně nenosí.

Dnešek je noční můra. Včera bylo vše tak perfektní a dnes… z mého přemýšlení mě zase vyrušil on. „Tak jakou možnost sis vybrala?“ Měl pravdu, venku pršelo a tak procházka nepřipadala v úvahu a riskovat, že bych mu mohla zničit auto, jsem nechtěla. Můj náklaďáček byl přece jen jiná kategorie. To jeho stříbrné autíčko bych mu mohla ještě škrábnout a stálo by to víc, než nové auto.

„Počkám tady na Alici nebo někoho jiného, kdo by mě mohl hodit domů.“

„Dobrá volba. Nechtěla by ses se mnou zatím kouknout na film?“ Pane jo, dneska je nějak společenský.

„Co kdybys něco vybrala?“

„Já???“

„Jo. Rád se kouknu na něco, co mi vybral někdo jiný. Třeba se nakonec ukáže, že máme stejný vkus.“

Jak teda myslí. Stoupla jsem si před poličky s DVDíčky a přemýšlela, co vybrat. Jejich sbírka byla obrovská, takže jsem měla nepřeberné množství možností. Na komedie jsem neměla náladu a na romantiku už vůbec ne. Ještě by si myslel, že jsem jedna z těch, které jen s ní o princi na bílém koni. I když já jsem svou pohádku opravdu prožila a zrovna včera. Nakonec jsem vybrala Pulp Fiction. Nestárnoucí klasika, kterou kluci milujou a i mě před pár lety docela překvapila. Podala jsem mu DVD, on se na mě jen uznale podíval a sedla jsem si na pohovku.  Edward mezitím strčil DVD do přehrávače, ještě tam něco nastavil a pak…pak se posadil kousek vedle mě.Čekala jsem, že se uvelebí do jednoho z křesel, ale to jsem se spletla. Pak ještě dodal.

„Dobrý výběr, netušil jsem, že jsi na takové filmy. Doufám, že jsi to nevybrala ale jen kvůli mně?"

„Ne, to vůbec ne. Je to už nějakou dobu, co jsem tenhle film viděla naposled a docela se mi líbil a dneska mám na něj náladu.“ Snažila jsem se ho přesvědčit o něčem, čemu jsem sama měla problém uvěřit.

„Netipoval jsem tě na něco takového. Myslel jsem vlastně, že vybereš nějakou romantiku. Dnes bych na ni měl i náladu. Taková Pýcha a předsudek, by nebyla k zahození.“

Provokoval mě nebo fakt mluvil pravdu. Spíš jsem tipovala to první a tak jsem v té jeho hře pokračovala.

„Pokud chceš romantiku, nejsem proti. Mě to vadit nebude. Klidně ten film vyměň, ale až přijde Emmet bude to na tebe.“ V tom jsme se na sebe podívali a…začali se smát. Byla to tak spontánní reakce, že mi ani nepřišlo, že se směju zrovna s ním. Po chvíli, co jsme se konečně uklidnili, dodal.

„No radši nebudeme Emmeta pokoušet, ještě bych to měl hodně dlouho na talíři. Tak co Edíku nepustíme si zase nějakou romantiku? To bych slýchával ještě dlouho poté.“ Zase mi cukaly koutky, ale film už začínal a já se snažila na něj soustředit.

Víc než film, jsem však vnímala Edwardovu přítomnost. Měla jsem v hlavě totální zmatek. Když jsme se setkali poprvé, byl to takový frajírek a dneska vypadá docela mile. Že bych se v něm opravdu spletla? Anebo mi tu dneska hraje jen dokonalé divadlo? No uvidíme. Zatím ho nechám být a časem se ukáže.

Koukali jsme na film asi tak půl hodiny, když mu zazvonil mobil. Odešel někam do kuchyně, asi aby mě nerušil. Ale abych i já pro tentokrát byla zdvořilá stopla jsem film a čekala na něj. Koukala jsem z okna, když jsem si všimla, že už přestalo pršet. Chvíli jsem tam ještě stála, když mě napadlo, že bych vlastně už mohla jít domů. Teď to pěšky zvládnu. Není to ani půlhodiny chůze a kdo ví, kdy se někdo z Cullenovic rodiny vrátí a já se dostanu domů. Edwardovi určitě taky chybět nebudu, vypadá, že ten hovor má na delší dobu, tak co. Vzala jsem si tašku, oblékla bundu, na kousek papíru jsem ještě naškrábala, že už jsem musela jít a vyklouzla z domu ven.

EDWARD

Snažil jsem se Belle dělat společnost. Byl jsem rád, že s ní můžu chvíli být sám za sebe. To byl určitě nápad Alice. Všechny vyhnala ven a nás tu nechala. Věděla, že bude pršet a Bella tak nebude moci odejít a já nemám řidičák, takže ji zavézt domů také nemůžu. Skvělý plán, to musím uznat. Ale musel jsem být nenápadný a začít pomalu. Od minule na mě mohla být pořád naštvaná a já nechtěl zase působit jak ten blbeček, se kterým se setkala prvně.

Dívali jsme se na film, který jsem Bellu nechal vybrat, když mi zazvonil telefon. Nechtěl jsem to brát, ale kdybych to nezvedl, bylo by to ještě horší. Tanya, má věčná obdivovatelka. Kdy jí konečně dojde, že mezi námi nikdy nic nebude. Doufám, že se mi podaří to rychle utnout, nechtěl jsem přijít ani o minutu s Bellou.

Trvalo to však mnohem déle, než jsem si myslel. Když jsem se vrátil do obýváku, místo Belly jsem tam jen našel rychle napsaný vzkaz, že už musela a omlouvá se, že se se mnou nerozloučila. To ne. Proč musela Tanya volat zrovna teď. Koukl jsem z okna a všiml si, že sice před pár minutami přestalo pršet, ale není tomu konec, to hlavní ještě přijde. Schylovalo se k pořádné bouřce a Bella byla venku uprostřed lesa.

Okamžitě jsem běžel do garáže. Bylo mi jedno, jestli nemám řidičák, teď to bude venku pěkně nebezpečné. Než jsem vyjel z garáže, už lilo. Přišlo to rychleji než, jsem čekal. Bude promočená na kost. Snad se jí nic nestane. V lese je všude bahno a klouže to. Pořádně jsem na to šlápl. Za minutu jsem ji uviděl. Byla tak v půli lesní cesty, moc daleko nedošla, ale i to stačilo. Vypadala jako zmoklé kuře. Ale místo toho, aby se vrátila k nám, pokračovala stále dál. Předjel jsem ji a otevřel dveře. „No tak Bello, prosím tě nastup si.“

Chvíli to vypadalo, že snad váhá, ale nakonec nastoupila. Třásla se zimou. Touto dobou byla venku už docela zima, a když člověk promokne, usiluje tak leda o zápal plic. I když jsem zapnul topení na maximum jen, co jsem vlezl do auta, ještě ho nestačilo vyhřát. Otočil jsem auto a vydal se k nám, když mě překvapila. „Kam to zase jedeš? Zavez mě prosím domů.“  Ale o tomhle jsem s ní nehodlal diskutovat. „K nám je to blíž a ty si promoklá na kost. Jestli se okamžitě nezahřeješ, dostaneš zápal plic. Já tě na svědomí mít nehodlám.“ To už jsme ale vjížděli do garáže. Okamžitě jsem ji pomohl z auta a vedl ji nahoru. Musela rychle pod horkou sprchu. Dovedl jsem ji až do koupelny. Vzal jsem ji ještě tu mokrou bundu a tašku. Pustil sprchu, ať se voda nahřeje a šel dolů do kuchyně.

Doufal jsem, že Esmé zbylo nějaké člověčí jídlo, polévka by byla skvělá, ale v ledničce nic nebylo. No jo, tak to mi nezbývá než něco zkusit uvařit. Viděl jsem stovky pořadů o vaření, ale ještě nikdy jsem pro nikoho nevařil. Ingredience naštěstí v kuchyni byly. Od té doby, co byla Bella v tomto domě častým hostem, Esme pravidelně nakupovala. Trvalo mi to tak půl hodiny a polévka byla na světě. Snad jí bude chutnat. Koření jsem jenom odhadoval.

Nalil jsem polévku do misky a vydal se nahoru. Zaklepal jsem na dveře Bellina pokoje, ale asi jsem měl chvíli počkat na odezvu, místo toho jsem hned vstoupil. Předpokládal jsem, že už bude ležet v posteli, ale… Bella zrovna vycházela z koupelny a na sobě měla jen ručník.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 27. Druhé první setkání: