Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 13. Sny

16.09.2009 (15:15) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1737×

13. SNY

EDWARD

Seděl jsem v autě a čekal až konečně Esme nastartuje a vydá se na cestu domů. Ten nápad utéct asi nebyl zrovna nejlepší. Říkal, jsem si, že je zvláštní, že se mě Alice nepokusila zastavit, určitě věděla, co dělám. Ale ona tušila mnohem více, nic mi neřekla a teď budu nejspíš muset chodit pěšky nebo se nechat vozit, to zas bude Emmet pukat smíchy. Tímhle mě bude provokovat celou věčnost. „Edward si nechal dobrovolně sebrat řidičák.“ Už to vidím a v barvách.

Najednou se něco dotklo mého ramene. Kouknul jsem na sedadlo vedle mě, kde seděla Bella. Byla to její hlava, která se jí únavou svezla na mé rameno. Usnula. Nikdy mi nebyla blíž, než v této chvíli. Vždy se mi vyhýbala, nikdy jsme se navzájem nedotkli a najednou byla tak blízko. Její vlasy voněly po jahodách, ale to nebyla ta vůně, která ve mně začala vyvolávat nikdy nepoznané pocity. Vždy byla velice silná, ale teď byla tak miliónkrát intenzivnější a koncentrovanější, jako ten nejlahodnější parfém na světě. Nikdy už jsem nechtěl cítit nic jiného.

Auto zastavilo. Domů jsme dojeli velice rychle. Esmé si všimla, že Bella mezitím usnula a nechtěla ji budit, tak se ani nerozmýšlela a jela rovnou k nám. Než vystoupila z auta, poprosila mě, abych zanesl do mého pokoje, pokoj pro hosty je právě v rekonstrukci a na pohovce přece spát nemůže. Bál jsem se jí dotknout.

Nechtěl jsem ji vzbudit a navíc vypadala tak křehce, že jediným dotykem by se mohla rozplynout, jako sen. Vzal jsem ji, jak nejněžněji jsem jen mohl do náruče a vydal se do domu. Nesl jsem ji opatrně a pomalu jak jen to šlo. Instinktivně se mi schoulila v náručí a přitiskla se na mou hruď. Nečekal jsem to, ale ten pocit co to ve mně vyvolalo, nebyl nepříjemný, ba naopak.

Chtěl jsem ji takhle držet, jak nejdéle by jen to šlo. Došli jsme ke mně do pokoje. Právě když jsem ji jemně pokládal na postel, objevila se ve dveřích Alice. „Tak koukám, že už jste zpátky.“ Potichu zašeptala a uchechtla se na mě. „Teď už to nech na mě, postarám se o ni.“ Jednoduše mě vykázala z vlastního pokoje a začala převlíkat Bellu do pyžama.

Musel jsem si provětrat hlavu, rozběhl jsem se a utíkal tak daleko jak jsem jen mohl, ale netrvalo dlouho a už jsem zase ocitl před naším domem a koukal dovnitř mého pokoje z větve stromu stojícího přímo u mého okna. Dokázal jsem tam sedět a dívat se na ni jak spí celou noc, ani jsem si nevšiml a začalo svítat. Ten pohled mě doslova uklidňoval. Vypadala tak klidně a nevině. Z tohoto pohledu byste nikdy neřekli, že se v ní může ukrývat tolik síly, odvahy a odhodlanosti a hlavně tvrdohlavosti. Ač tak či tak vypadala naprosto dokonale. Uslyšel jsem, že mě Alice shání, sic nerad, vydal jsem se za ní.

BELLA

Pomalu jsem se začala probouzet, ještě napůl jsem stále byla v říši snů a nechtěla jsem ji opustit, alespoň má mysl ne, ale mé tělo bylo proti. Zakručelo mi v břiše, otočila jsem se na druhý bok a stále ještě se zavřenýma očima jsem přemýšlela o tom, co se mi dnes v noci vlastně zdálo. Bylo to něco zvláštního, nikdy dřív se mi nic podobného nezdálo.

Byla to jako skládanka různých příběhů, které na první pohled na začátku vůbec nic nespojuje, ale nakonec se všechny propojí a člověk získá dokonalý náhled z celé perspektivy. Byly to útržkovité příběhy o různých lidech. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale ty příběhy se ale také odehrávali v různých dobách. Tou nejzvláštnější věcí na tom všem bylo, že hlavními postavami celého příběhu byli všichni členové Cullenovic rodiny. Připadalo mi jako bych byla přímým svědkem všech událostí, ale nikdy jejich účastníkem. Byla a zároveň nebyla jsem uvnitř všech příběhů.

Sen začal prvním příběhem, ve kterém figuroval Emmet. Viděla jsem ho někde v lese, byl no lovu. Chystal se ulovit medvěda, ale přiblížil se příliš blízko a než stačil zareagovat, medvěd na něj zaútočil. Zde první scéna končila. Byla jsem ráda, že dál nepokračoval, být svědkem toho, jak někoho roztrhá medvěd, opravdu být nemusím.

Poté jsem se přenesla úplně jinam. Byla jsem v domě, byl opravdu vkusně ale honosně zařízen. Museli zde žít opravdu bohatí lidé, všechen nábytek vypadal jako starožitnosti. Nebyl starý ani poškozený, ba právě naopak vypadal zcela nově, typovala jsem to na počátek 20. století. Pak jsem ji uviděla, v tomhle příběhu vystupovala Rose. Stála před zrcadlem a zkoušela si krásné bílé šaty, najednou jsem si uvědomila, že to nejsou obyčejné bílé šaty. Byly to svatební šaty a ona se měla vdávat. Vypadala neskutečně šťastně, na tváří jí zářil široký úsměv a oči jí jiskřily štěstím. Byla dokonalá. Přišlo mi, že tak šťastnou jsem Rose nikdy neviděla, vždy jako by v sobě nosila nějakou bolest, hluboko skrytou v jejím srdci.

Další příběh vyprávěl o Jasperovi, byl vojákem v armádě. Podle uniformy bych to tipla na období Americké občanské války, jestli bojoval za jih nebo za sever, už bylo trochu nad mé možnosti, ale tímto jsem si byla jistá. Viděla jsem bitvy, kterými prošel, nebylo to nic příjemného. Naštěstí příběh brzy skončil.

V dalším jsem se setkala s Esmé. Utrpení a násilí vystřídal mír a klid. Esmé byla šťastně vdaná a čekala své první dítě. Viděla jsem jí v houpacím křesle u krbu, s rukama na břiše jak vypráví svému miminku pohádky. Bylo mi Esmé vždy líto, že nemohla mít vlastní děti, ale dokázala veškerou svou lásku darovat Alice, Rose, Jasperovi, Emmetovi a Edwardovi. Tak alespoň v tomto snu mohla být matkou.

Další příběh byl zase temný. Ocitla jsem se v nějakém ústavu, vypadalo to jako nemocnice, ale vše tu bylo temné, ozývaly se hlasité a zoufalé výkřiky. Procházela jsem se po chodbě, když mi to došlo. Toto není nemocnice, alespoň ne v tom klasickém slova smyslu. Byl to blázinec. Došla jsem k posledním dveřím a koukla skrz mříže dovnitř. Seděla tam na zemi v rohu schoulená drobná postava s černými střapatými vlasy a třásla. Byla to Alice, nechápala jsem to. Proč je tady? Co udělala? Dál však tento příběh nepokračoval.

Scéna se znova změnila a já se ocitla v kostele. Nebyl to však kostel jak ho známe dnes. Byl malý, velice skromný, vše bylo ze dřeva a teď jsem se posunula asi nejdál do minulosti. Koukala jsem po lidech, v čem jsou oblečeni. Jejich oblečení vypadalo velice starodávně tak 16. či 17. století. Rozhlížela jsem se po kostele, až jsem uviděla známou tvář, tentokrát to byl Carlisle. Seděl v první lavici a poslouchal kázání. Když mše skončila, přišel k pastorovi a začal s ním rozmlouvat. O chvíli později jsem ho uslyšela, jak duchovního oslovuje otče, ale nebylo to myšleno jako oslovení kněze, byl to jeho skutečný otec. Carlisle byl synem kněze.

Opět se prostředí změnilo a já se ocitla na předměstí v malém, ale krásném domku. Uviděla jsem Edwarda, byl oblečen v uniformě a oznamoval svým rodičům, že již brzy odjede do války. Otec ho statečně chválil, ale nedala se přehlédnout starost o jediného syna v jeho očích a jeho matka plakala a objímala ho. Pak se scéna znovu změnila a já čekala, kdo bude mít hlavní roli v dalším příběhu, ale znovu to byl Edward, koho jsem uviděla.

To bylo poprvé, vždy u předešlých jsem viděla vždy jen jeden okamžik, útržek jejich životů, ale tentokrát to bylo jiné. Zase tam byl Edward. Ležel na nemocničním lůžku a vypadal opravdu vážně nemocný. Zmítal se v horečkách a vypadalo to, že mu už není pomoci. Poté se to stalo, k jeho posteli přistoupil doktor, a když jsem se mu podívala do tváře, uviděla jsem Carlisle. Zde se příběhy poprvé propojily a já se začala probouzet.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 13. Sny: