Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 9

13.10.2009 (15:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4073×

9. Kapitola – Rodina

„Ano.“ Řekla jsem tomu nádhernému stvoření, které stálo přede mnou a smálo se na mě tím pokřiveným úsměvem. Vzal mě za ruku a navlékl mi krásný zlatá prstýnek. To samé jsem udělala já jemu. A pak jsme se políbili. Polibek byl dlouhý a vášnivý. Pak všichni kolem začali tleskat. Viděla jsem Alici. Její obrovský úsměv mi působil radost. Stále jsem se držela svého manžela.

„Miluju tě Edwarde.“

„Já tebe taky, Bello.“ A zese jsme se políbili.

S trhnutím jsem se probudila. Klid! Byl to jen sen! Uklidňovala jsem se. Moc krásný sen! Ale no tak! Vždyť mě chce zabít!

Posadila jsem se. Byla ještě tma. Rožnula jsem lampičku, která stála na skříňce vedle postele.

„Hups, promiň, jestli jsem tě vyděsila!“ řekla Alice, když viděla můj obličej.

„Alice no tak! Tohle už víckrát nedělej!“ řekla jsem jí. „Čemu se tak směješ?“ zeptala jsem se, když jsem viděla její úsměv.

„No já jen, že jsi mluvila ze spaní.“ No nazdar.

„To není slušné, šmírovat lidi při spánku!“

„Promiň.“ Řekla, ale smála se dál. „Já tě jen přišla zkontrolovat a už jsem chtěla odejít, když jsem tě slyšela říkat ‚Miluju tě Edwarde‘“ tak to je vážně skvělé.

„Alice, to nic nebylo. Byl to jen sen.“

„Já vím, ale hezký sen!“ už jsem ji chtěla okřiknout, když vstala, přehodila si mě na záda a utíkala, ne, rovnou letěla, ze schodů dolů. To bylo úžasné!

„To bylo co?“ zeptala jsem se Alice, když mě pustila na zem.

„To jsem ti neřekla? Že jsme trochu víc rychlí?“ slyšela jsem Emmetův smích, když viděl, jak se tvářím.

„Tak fajn. Můžu se ptát dál?“

„Samozřejmě!“

„Jak si věděla, kde jsem?“

„Měla jsem vidění. Viděla jsem Edwarda, jak tě…vysává. Poznala jsem to místo. Často tam brával Victorii. Hned jsem tam běžela a mezitím jsem zavolala ostatním.“

„Takže, dokud mě neviděl, nevěděla jsi to. Ale když se rozhodl, že mě…vysaje, měla jsi vidění.“

„Přesně tak“

„No a jak funguje Jasperova schopnost?“

„Předvedeme ti to. Japere!“ zavolala Alice a v momentě byl u nás.

„Předveď Belle svou moc. Nejprve zloba.“ Nechápavě jsem se dívala na Alici a na Jaspera. Ten se na mě soustředěně díval. Začínala jsem být naštvaná! Proč se na mě tak blbě dívá? Zatla jsem pěsti. Když jsem viděla, jak se ostatní usmívají, došlo mi, že na mě působí jeho moc. Ale nešlo tomu odporovat. Byla jsem naštvaná čím dál víc.

„Stačí Jaspere. Teď únava.“ Jakmile to dořekla, začala jsem zívat.

„A nakonec radost.“

„Ne, to stačí. Pochopila jsem.“ Řekla jsem. Bylo to zvláštní. Zalila mě vlna klidu.

„To bylo teda něco!“ pochválila jsem Jaspera. Ten si sedl vedle Alice a já pokračovala ve výslechu.

„Alice, ty jsi mě neviděla, jak jsem se rozhodla, že půjdu do lesa?“

„Viděla, ale jen záblesky, a tak jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. Já lidi vidím hůř než upíry. A když už jsme u toho, porušila jsi slib!“ řekla a káravě se na mě podívala.

„Když já neměla co dělat. A navíc jsem nemohla vědět, že mě tam může potkat krvežíznivý upír, který po mě jde už od samého začátku, a bude mě chtít zabít!“ stále jsem se usmívala. Všichni pozorně poslouchali, co Alice odpoví.

„Hmm…takže je to moje vina?“

„Ano, v podstatě jo!“

„Fajn, tak to promiň.“ Všichni jsem se smáli.

„Omluva se přijímá.“

„Ještě nějaké otázky?“ zeptala se Alice.

„Samozřejmě! Teda, vlastně už moc ne. Jenom…proč mě Rose nemá ráda? Vždyť jsem jí nic neudělala!“ dlouho volila slova, kterými by mi to vysvětlila.

„To, že víš tak moc o nás upírech, je pro všechny velmi nebezpečné. Existují určitá pravidla. Jedno z nich říká, že se nikdo nesmí o existenci upírů dozvědět. Jestli se poruší, jsou z toho problémy. A ona jen nechápe, proč kvůli tobě riskujeme naši existenci.“

„Upřímně, taky to nechápu. Vždyť jsem jen obyčejný člověk. Nijak zvláštní..“

„Podívej. Existují dvě možnosti. Buď přežiješ nebo ne. Jestli tě nezabije Edward, zabijí tě Volturiovi, protože toho víš mnoho. Jenže pokud Edward nebude chtít, aby tě Volturiovi zabili, musela by ses stát jednou z nás.“ Kdo byli Volturiovi? Chtěla jsem to vědět, ale stále jsem nedostala odpověď na mou minulou otázku.

„Tos mi ale nevysvětlila, proč si kvůli mně přiděláváte starosti.“

V obývacím pokoji jsem zbyla jen já a Alice.

„Chci tím říct, že jestli tě nezabije nikdo, je dost velká šance, že se s Edwardem dáš dohromady.“

„Zapomínáš na mě! Co když ho nechci?“

„Bello,“ řekla mi sebevědomě, „ty ho miluješ! Dnes jsi to říkala ze spaní a sny nikdy nelžou.“

„Ale Alice,“ začala jsem zvyšovat hlas. „jak bych mohla milovat někoho, kdo mě chce zabít?“

„Lidé se mění. Je tu velká možnost, že si to rozmyslí.“

„Správně Alice, lidé se mění. Ale co upíři? A navíc, kdyby mě nezabil, musela bych já být upírkou. To já nechci! Mě se líbí můj lidský život. A nebudu ho měnit jenom proto, že se náhodou nějaký upír rozhodne, že mě nezabije a vezme si mě!“ vstala jsem a utíkala ze dveří.

„Nech ji, Alice, ona se vrátí!“ slyšela jsem, jak říká Esme.

Utíkala jsem, co mi síly stačily. Bohužel těch sil nebylo dost a po pěti minutách běhu jsem přešla do kroku. Nevěděla jsem, kam jdu, ale stejně mi to bylo jedno. Potřebovala jsem si všechno promyslet. O samotě! Šla jsem dlouho, a nevnímala slzy, které mi tekly po tvářích.Když už jsem myslela, že jsem dost daleko od domu, sedla jsem si ke stromu, opřela obličej do dlaní a rozbrečela se.

Všechno, celý můj život, teď záleží jen na Edwardovi. Pokud se nebude držet dál a zase ucítí mou vůni, nic mu nezabrání mě zabít. Byla jsem si jistá, že najde způsob. A jestli mě bude chtít, i když budu pod ochranou jeho rodiny, bude schopen zničit i je? Jen kvůli mně? To nemohu dopustit!

Dobře, ale co když se udrží. Co když už mu nebudu připadat tak…chutná? Pak už nebudu potřebovat ochranu a Cullenovi nebudou mít důvod se se mnou vídat. Zase skončím sama! Ale ne! Alice by tohle neudělala! Jsem její nejlepší kamarádka!

Ale teď ta nejdůležitější věc. Co když se do mě Edward opravdu zamiloval? Co když si to uvědomí úplně? Usmála jsem se téhle představě, ale hned jsem se rozbrečela ještě víc. Vždyť on je upír! Já jen obyčejný člověk. A člověkem zůstat chci. Stejně je blbost, že by se zrovna do mě mohl zamilovat báječný upír. On je tak úžasný, ale já tak obyčejná. Nechtěl by mě. Nechtěl, a ani mít nemohl. Pokaždé bychom se oba museli bát, že uděláme něco špatně a on se na mě vrhne a zabije.

Panebože, na co to myslím? Vždyť ho ani nemiluju. A ať si Alice říká, co chce. Jak bych mohla milovat upíra? Zvlášť, když jsem ho viděla jen jednou a to málem zabil mě a mou nejlepší kamarádku. Zase mě začalo hlodat mé svědomí.

Já jim rozvracím rodinu! Kdybych tu nebyla, Edward by se možná vrátil. A i kdyby ne, nesnažil by se odstranit svoje nejbližší. Málem zabil vlastní sestru. Kdybych se tu neobjevila, Rosalie by nebyla naštvaná na celou rodinu a Jasper by se nemusel držet dál, protože by se nebál, že se neudrží, přestane se ovládat a vrhne se na mě.

Pořád jsem seděla na zemi opřená o strom. Začala mi být zima. Věci jsem měla mokré. Po tvářích mi pořád tekly slzy. Kolik může být hodin? Asi už bych se měla vrátit. Ale co jim řeknu?

„Ne!“ řekla jsem si tiše. Už je nesmím dál otravovat. Už jsem se rozhodla. Až se trochu vzpamatuju, zajdu si k nim pro věci a odjedu domů. Ve škole se jim budu vyhýbat. Jenže zvládnu to? Za tu krátkou dobu jsem si je velmi oblíbila. Esme se o mě stará jako o vlastní a v Alici a Emmetovi jsem našla sourozence, které jsem nikdy neměla.

Ne! Já mám svou rodinu. Mám Franka a Stefi. A taky mám dobré přátelé. Mám Sam, Kamilu, Luka  a Matta, kteří mě nezavrhli, i když jsem všechen svůj čas trávila s Alicí.

Velmi mě bolelo to, co jsem se chystala udělat. Zase ztrácím…rodinu. Tohle jsem si přiznat musela. Franka a Stefi mám ráda, ale vnímám je spíš jako pěstouny. Jako by mě adoptovali z dětského domova. Jenže Cullenovi…to je něco jiného.

Nemohla jsem na ně takhle myslet! Bylo by težší je opustit. Už je nebudu dál…

„Tak na tohle rychle zapomeneš!“ prudce jsem zvedla hlavu. Stála tam Alice.

„Co tady děláš?“ řekla jsem naštvaně.

„Viděla jsem tvé rozhodnutí od nás odejít. Bello, proč se nám chceš vyhýbat? Vždyť už víš , že ti neublížíme. Nemusíš se nás bát.“

„Jak si mě našla?“ zeptala jsem se už méně naštvaně. Takže ona nechce, abych odešla.

„Šla jsem po tvé vůni. Odpovíš mi prosím?“

„Ne.“ odsekla jsem.

„Proč?“ zeptala se šokovaně.

„Protože by jsi mi to rozmlouvala.“ Nic neříkala, jen se na mě dívala prosebným pohledem. Nemohla jsem odmlouvat. „Víš, od té doby, co jsem přišla, rozbíjím vaši rodinu. Edward je schopný zabít kohokoliv z vás, jen aby mě dostal. Rosalie je naštvaná a s Jasperem už skoro vůbec nejsi a máte plno problémů, protože o vás všechno vím.“

Chvíli se na mě užasle dívala. Potom se usmála a řekla: „Asi o nás nevíš všechno, když se myslíš tohle. Bello, Rosalie není naštvaná na nás. Jenom na tebe. S námi se baví normálně, jenom když tam nejsi. S Jasperem na sebe máme celou noc, protože nepotřebujeme spánek a ty problémy se taky vyřeší.“ Řekla tak klidným hlasem, že bylo težké tomu neuvěřit.

„Dobře, ale co Edward?“

„To je to, co jsem ti chtěla říct. Od té doby, co jsme tě zachránili, loví jen zvířata. Chce se vrátit Bello. Ještě pořád je na hranicích státu, ale pomalu se rozhoduje, že se vrátí. Zatím váhá. Neví, jestli mu odpustíme, jak se zachoval na louce.“

„Vrátí jako…“

„Ke své rodině.“ Dokončila za mě Alice.

„Aha. No, dlaší důvod, proč odejít.“

„Bello, domů půjdeš až za týden. Nebudeš moct chodit k nám, ale to neznamená, že se tím něco mění. Stále s tebou budu každou chvíli. Když u nás Edward nějakou dobu bude, začneme ho brát mezi lidi, abychom zjistili, jestli se udrží.“

„Ale když se neudrží, tak…“ nevěděla jsem, jaké to budem až  Edward přijde, ale věděla jsem, že nikdo z Forks nebude v bezpečí.

„Ho zadržíme. Není silnější, jen rychlejší. Ale o sebe se bát nemusíš. Budu s tebou pořád. I v noci.“

„Tohle se Stefi nebude líbit.“ Řekla jsem v podstatě pro sebe.

„Bello, já byla ve tvém pokoji snad milionkrát, i když každý spal.“

„Dobře.“ Věděla jsem, že nemá cenu odmlouvat.

„Tak pojď, jdeme domů.“ Řekla Alice a vzala mě za ruku, aby mi pomohla vstát.

Vstala jsem a otřepala si listí z kalhot. Alice mě vzala do náruče a rozběhla se. Dívala jsem se před sebe a nestíhala přitom vidět stromy, které se míhaly kolem jako šmouhy. Vítr silně foukal a mě začínala být zima.

Cesta tam mi trvala přes půl hodiny, ale s Alicí jsme byli zpět za pět minut. Jakmile jsme zastavily před domem, vyřítila se Esme a objala mě.

„Tohle nám už víckrát nedělej Bello. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála.“ Začala jsem se stydět, že jsem tak zbaběle utekla.

„Promiň, Esme. Už se to nestane.“

„Tak pojď. Dám ti suché oblečení, najíš se a zavoláš Frankovi. Volal nejméně pětkrát.“

„Kolik je hodin?“

„Skoro tři.“ Odpověděla Alice. Toznamená, že jsem byla pryč skoro pět hodin.

Převlékla jsem se do suchého oblečení a šla se do jídelny najíst. Esme udělala jako vždy výborné jídlo. V jídelně si ke mně přisedly Esme a Alice, ale ani jedna z nich nemluvila, jen se na mě obě dívali. Já také nemluvila.

Po jídle mi Esme půjčila mobil, abych mohla zavolat Frankovi, protože já měla svůj mobil vybitý. Volala jsem na pevnou linku i na mobil Franka i Stefi, ale nikdo to nebral. To nebylo obvyklé.

„Klid, Bello. Nejspíš mají nějakou důležitou poradu v práci.“ Uklidňovala mě Alice.

„Doufám, že máš pravdu.“

Po zbytek dne byla atmosféra v domě napjatá. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se všichni bojí, aby něco neřekli a já zase neutekla. Byla jsem v pokoji Alice sama. Alice šla dolů, prý oznámit ostatním, že se Edward vrací. No jo…on se vrací. Co to znamená pro mě? Znamená to, že se budu muset zdržovat doma? Musím si dávat pozor, kam jdu?

Když bylo tak pět hodin, přiběhl do pokoje Emmet.

„Bello, musíš jít dolů!“  řekl a já si nemohla nevšimnout výrazu v jeho tváři.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 9: