Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 8

12.10.2009 (15:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4191×

8. Kapitola  - Zůstat nebo utéct

„No tak Carlisle. Co je s ní?“ nepatrně jsem začala vnímat zvuk kolem mě. Ale nepoznávala jsem nic.

„Její mysl takhle řeší problémy. Dej jí čas.“ Tohle byl opravdu krásný hlas. Takový zvonivý.

„Alice, měla bys jít na lov. Vypadáš příšerně.“ Počkat. To byl Emmet?

„V žádném případě! Musím jí všechno vysvětlit, až se probere.“ Alice. Ano, to byla Alice. Už si vzpomínám. Chtěla jsem otevřít oči a říct jí něco, po čem se zase usměje a její hlas nebude takový bolestný, ale pak jsem si vzpomněla na poslední událost. Neodvažovala jsem se otevřít oči. Bála jsem se, co uvidím. Teď, když vím, že Cullenovi jsou…upíři!

„Na Alice, něco jsem ti přinesla.“ Byla to Rose.

„Díky, Rose, vím, že nesouhlasíš s ničím, co se tu děje, ale věř mi, že bude líp!“

„Jo jasně, jdu do svého pokoje.“ Řekla s nezájmem.

„Co je to?“ zeptal se někdo. Jasper? Asi ano. Jeho hlas jsem slyšela jen jednou, ale myslím, že je to on.

„Krev. Rose mi ji přinesla z posledního lovu.“ Krev? Panebože. Otřásla jsem se.

„Alice, myslím, že už nás Bella vnímá. Neotevírá sice oči, ale slyší nás. Měla by sis dávat pozor na to, co řekneš.“ Carlisle.

„Oh, Bello. Slyšíš mě? Prosím, otevři oči. Musím ti toho tolik říct. Ale nebudu ti to říkat, dokud neotevřeš oči. Prosím. Můžeš mi věřit. Neublížíme ti. Nikdy jsem ti neublížila, i když jsem měla tolik možností. Nemyslíš, že to něco znamená? My jsme jiní, než ostatní upíři. Prosím, dovol mi to vysvětlit. Pak se můžeš svobodně rozhodnout, jestli s námi zůstaneš, nebo půjdeš pryč. Jestli se tak rozhodneš, slibuju, že se odstěhujem a už ti nebudeme zasahovat do života. No tak Bello. Prosím.“ Chytla mě za ruku. Vždyť mi to chce vysvětlit. Tolik jsem toužila znát odpovědi na moje staré otázky. A navíc má pravdu. Byla se mnou každý den a neublížila mi.

„Takže už jsem připravená?“ zeptala jsem se, aniž bych otevřela oči.

„Páni, Bello. Víš jak jsem se bála?“až moc rychle vstala a já se lekla. Rychle jsem se přikrčila k posteli, na které jsem ležela.

„Oh, promiň.“ Omluvně se na mě podívala.

„Dobře. No tak začni Alice.“ Byla jsem nervózní, to oni věděli.

„Nejdřív by ses měla jít posilnit. Máme dole nějaké jídlo.“

Opatrně jsem vstala a Alice mě přitom podpírala. Šli jsme dolů, kde už u stolu seděl Emmet a Esme. Carlisle šel pomalu za námi. Všichni se na mě dívali, jakoby se báli, že dostanu nějaký záchvat.

„No Alice. Stále čekám.“ Řekla jsem, aniž bych se na ni podívala.

„Fajn. Jenom tě chci poprosit, vyslechni mě. Poslechni si celý příběh.“ Když jsem přikývla, pokračovala.

„Jak už víš, my jsme upíři. První byl Carlisle. Ten stvořil Edwarda a Esme, Edward umíral na španělskou chřipku a Esme umírala po pokusu o sebevraždu. Myslel si, že je Edward sám, a tak stvořil Rosalie, kterou našel napůl mrtvou. Jenže ti se do sebe nezamilovali. Rosalie pak potkala Emmeta, kterého málem zabil medvěd. K nim jsme se pak přidali já a Jasper. Víš, my jsme vážně jiní než ostatní. My nepijeme lidskou krev. Živíme se krví zvířat. Říkáme si vegetariáni.

Někteří z nás mají zvláštní schopnosti. Já vidím budoucnost, ale pouze tehdy, až se pro ni člověk rozhodne. Edward umí číst myšlenky. A Jasper cítí a ovládá emoce.

Všichni jsem velmi rychlí a silní. Máme bledou a ledovou kůži. Když do sebe narazíme, ozve se rána, jako při nárazu kamení. Máme velmi tvrdou kůži a na slunci září. Nikdy nezestárneme. Každých pár let si musíme najít jiné místo, protože by lidem mohlo být divné, že jsme se za deset let vůbec nezměnili.

Už nevím, co víc ti k tomu říct. Jestli máš otázky, ptej se.“ Dívala jsem se na ni s otevřenou pusou.

Velmi jsem přemýšlela. Na jednu stranu jsem cítila, že bych měla odejít a už nikdy se s nimi nesetkat. Jenže jsem je všechny měla moc ráda. Byli jako moje druhá rodina. Rozhodla jsem se. Zůstanu.

„Jupíííí, děkuju Bello.“ Začala výskat Alice.

„Ale já nic neřekla!“

„Ale rozhodla ses, že zůstaneš. Pamatuješ?“ a zaklepala si na hlavu. Na tohle si budu muset zvyknout.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Jen jeden den. Řekli jsme Frankovi, že ses nakazila nějakým virem a budu tě ošetřovat doma.“ Odpověděl mi Carlilse. Fajn. Takže máme dost času na naše otázky.

„Hmmm…takže jste nikdy nevysáli člověka?“ všichni se zasmáli.

„Carlisle,  Esme, já  a Emmet nikdy. Rosalii a Jasperovi to párkrát ujelo, ale neboj, už se kontrolují. No a Edwarda nebavil život vegetariána.“ Řekla Alice smutně.

„Ty vidíš budoucnost. To je tehdy, když máš ten nepřítomný výraz? A vůbec nevnímáš?“

„Ano. Tehdy před Olmpií jsem viděla, jak se Edward rozhodl, že tě…“

„Zabije. Chápu.“ Sklonila jsem hlavu. Strašně moc jsem se chtěla o Edwardovi dozvědět co nejvíc. Nějak mě…lákal!

„Proč Edward utekl z domu?“ zeptala jsem se a Esme sklopila své oči zalité bolestí.

„Asi před osmi lety jsme potkali jednu upírku, Victorii. Živila se lidskou krví. Hodně se s Edwardem spřátelili, až se z toho vyklubala láska. Nám se nelíbilo, že by s námi měla žít upírka, která není vegetariánka. Edward s ní utekl a začal se živit normální lidskou krví. Jenže Victorii zabili a Edward už nemá odvahu přijít zpět. Vždy, když ucítíme jeho pach poblíž, se ho snažíme přesvědčit, aby se vrátil, že jsme už zapomněli na to, co udělal, ale on nechce. Teď je sám. Poslední dobou se zdržuje u Forks, ale nevím proč.“

„Proč říkal, že v životě necítil nic jako moje krev?“

„Víš, je pravda, že tvoje krev je jiná. Vyniká mezi ostatními. Má krásnou nasládlou vůni. Nám všem tady voníš opravdu nádherně, ale my jsme si na tvou vůni zvykli. Jenže Edwardovi voníš ještě líp. Nikdy jsem to nezažila. Nás tvoje vůně spaluje, teda spíše jenom naše hrdla, ale Edwarda spaluje celého. Když ucítil tvou vůni, nic jiného nevnímal.“ Byla jsem zmatená. Ale dál jsem to neřešila.

„Co teď Edward dělá?“

„Utíká po lese. Někam směrem do Kanady. Vyčítá si, co udělal. Napadl vlastní sestru!“ Alice si odfrkla.

„Jo, myslela jsem, že jsi mrtvá!“ zase jsem si vybavila její tělo ležící nehybně přede mnou.

„No to určitě. Alice není taková slaboška, jak vypadá. Víš, Bello, je velmi těžké zabít upíra.“ Vložil se do toho Emmet.

„Emmete!!!“ okřikla ho Alice.

„Co je? Má vědět všechno ne?“ když Alice přikývla, pokračoval: „Jediný způsob, jak zabít upíra, je rozrhat ho na kusy a ty pak spálit.“ Myslím, že k tomuhle tématu se taky vracet nemusím.

„Jakto že Edward nemohl číst mé myšlenky?“

„To opravdu nevím. S tímhle se ještě nikdy nesetkal. Ani u tvé…“ zasekla se na konci věty. Pak jsem si vzpomněla.

„On znal mou matku, je to tak?“

„Ano. Potkali se před jedenácti lety. Hodně se spřátelili. Ona neměla tušení, že je Edward upír, ale nějak jako ty věděla, že jsme jiní. Byli spolu pořád, ale ne, že by se zamilovali, oni…byli jako nejlepší přátelé. Jenže ona tu byla jen týden a pak odjela. Před devíti lety ji jel Edward navštívit. Našel ji zrovna když odjížděla s tebou a s Charliem pryč. Sledoval vás, ale když došlo k té nehodě, nemohl nic udělat. Víš, proč nikdy nenašli viníka?“ zeptala se, a já celá v šoku jenom zatřásla hlavou. „Edward ho sledoval, a když byl dost daleko od lidí, zabil ho.“

Vůbec jsem nevěděla, co říct. On viděl tu nehodu, viděl mámu umírat. On ji znal. A teď mě chce zabít? Dceru svojí nejlepší kamarádky?

„Páni. No fajn, změníme téma.“

„Ne Bello. Seš nakažená virem, léčit se budeš ještě minimálně týden, takže na otázky bude času dost. Teď bys měla jít spát. Dnes je toho na tebe dost.“ Řekla Esme. V jejím hlase bylo něco zvláštního. Taková něha.

„A kde mám spát?“ Neodmlouvala jsem, ačkoliv jsem stále měla plno otázek.

„U mě v pokoji.“ Odpověděla Alice.

„A ty budeš spát kde?“

„No…upíři nikdy nespí, asi půjdu s Jasperem na lov.“

„Dobře.“ Alice mě doprovodila do jejího pokoje. Už chtěla jít, ale já bych neusnula, kdybych se jí nezeptala.

„Alice. Víš, než jsi přišla za mnou a Edwardem, říkal, že nechápe, proč si mi všechno o upírech neřekla hned. Taky to upřímně nechápu. Vždyť bych do toho lesa nešla, kdybych to věděla.“

„No, já vlastně doufala, že si to s tím setkáním rozmyslí.“

„Ale už od první chvíle jsi mi dávala nápovědy. Bylo jasné, že mi něco tajíte.“

Alice si povzdechla a sedla si ke mně na postel. Šlo vidět, že ji to trápí.

„Dobře. Upřímnost nade vše. Víš, když Edward poprvé ucítil tvou krev a rozběhl se za tebou, stoupli jsme si mezi tebe a něj. Jenže tě spatřil. On si to nechce přiznat, ale líbíš se mu. A moc. Část jeho mysli si vymyslela budoucnost strávenou s tebou. Jenže to byla opravdu malá část, takže on o tom v podstatě ani neví. Já to viděla. Viděla jsem tebe v bílém, jak kráčíš ze schodů směrem k Edwardovi, který se na tebe usmívá od oltáře. Zalíbilo se mi to. Proto jsem se s tebou začala bavit. Kdybych tohle neviděla, nejspíš bych mu nebránila. Ale po tomhle jsem měla potřebu tě chránit. Vždyť jestli on překoná svou chuť po tobě a ty uvidíš, jaký je, když se neživí lidskou krví, mohla bys být moje další sestra. Edward by už nebyl sám. Už by se tak moc netrápil.“ Já ji poslouchala s pusou dokořán.

„Takže to bylo to manželství, o kterém si tam mluvila? Ale vždyť si Edwardovi řekla, že jsem si to vymyslela já!“

„Ano. A řekla jsem mu to proto, protože kdybych mu řekla, že si to vymyslel on, skončil by to ještě rychleji.“ Viděla můj obličej. Byla jsem zmatená. Každopádně toho bylo dost k přemýšlení.

„Teď bys měla spát.“ Vstala z postele a šla ke dveřím.

„Užij si lov.“ Usmála jsem se na ni. Došlo jí, že už neuteču. Že stále budeme kamarádky. Tak rychle, že jsem to ani nepostřehla, se dostala zpět ke mně a objala mě. Pak odešla.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 8: