Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 6

09.10.2009 (18:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4003×

6. Kapitola – Můj příběh

Přijela jsem domů a šla si lehnout do svého pokoje. Na tak málo otázek jsem dostala neúplné odpovědi, ale tak moc se jich objevilo. S kým jsem se měla sejít? Připravená? Na co? Co bych neunesla? Už jsem si toho prožila dost! Oni nemůžou vědět, co unesu a co ne! Sakra! Nechápu, proč mě tak vzalo, že jsem se pohádala zrovna s nimi. Jsem bezmála jediný člověk, s kterým se kamarádí a takhle si to zkazím. A to jsem tu teprve třetí den! Vážně nechci vidět, co bude za měsíc! Skvělé!!

Celé odpoledne jsem byla v pokoji a poslouchala mp3. V pět hodin přijela Stefi a chvíli po ní i Frank. Vzpomněla jsem si, že jsem se chtěla zeptat, kde pracují. Počkala jsem, než přijdou do mého pokoje.

„Ahoj zlatíčko. Jak ses měla?“

„Měla jsem se skvěle!“ lhala jsem oběma. „Zapomněla jsem se vás zeptat, kde vlastně pracujete!“

„Děláme programátory jedné firmě v Port Angeles. Pracujeme denně asi deset hodin, ale máme skvělý plat.“ Řekl Frank s úsměvem. Všichni tady byli tak nakažlivě usměvaví.

„Máš na odpoledne něco v plánu?“

„Vždyť už je odpoledne Stefi! Ale ne, už nikam nepůjdu!“

Až do osmi hodin večer jsem ležela na své posteli, poslouchala muziku a opisovala některé důležité zápisy do školy. Občas jsem si zašla pro něco k snědku. Potom v osm jsem se šla osprchovat a už jsem chtěla spát, jenže do dveří vešel Frank.

„Volala ti Alice Cullenová, když jsi se sprchovala. Zněla dost smutně.“

„Jo? A co chtěla?“ zvedla se mi naděje, že by mi přeci jen řekla pravdu.

„No nemáš zapomenout jít zítra na kontrolu. Ve škole se prý neuvidíte, protože bude svítit sluníčko, a v takové počasí jezdí všechni kempovat. Ale odpoledne se vrací, takže bys Doktora Cullena mohla zastihnout v nemocnici.“

„Dobře, zajdu tam..“ dál na tohle téma jsem se bavit nechtěla.

Druhý den jsem se probudila do krásného, slunečného rána. Tady velmi neobvyklé. Slunce mi opravdu chybělo! Hned jsem měla dobrou náladu.

Alice ve škole nebyla, nikdo z Cullenů. To mi náladu zase zkazilo.Vzpomněla jsem si, co mi včera říkal Frank. Jeli kempovat?

„Ty Kamilo, kde jsou Cullenovi?“ zeptala jsem se při obědě.

„Vždycky, když jenom trochu vysvitne sluníčko, jezdí kempovat. Někam do hor. Oni to všichni milují.“

„A to jako i když je škola?“

„Víš, tady vyjde slunce jednou za měsíc. Musí se využít všechno!“ začala se smát.

Čtvrtek byl nejhorší den v týdnu. Měli jsme totiž odpolední vyučování. Když skončilo, byli skoro čtyři hodiny. Jela jsem se domů převléct a pak jsem si to namířila do nemocnice. Cestu do doktorovi kanceláře jsme si pamatovala dobře.

„Pojď dál Bello.“ Řekl Carlisle, když jsem zaklepala na dveře.

„Dobrý den.“

„Jak se cítíš?“

„Je mi dobře. Už mě ani hlava nebolí.“

„To je dobře. Jsi zdravá.“ Věnoval mi okouzlující úsměv.

„Děkuji. Můžu jít?“

„Samozřejmě. Jo a abych nezapomněl Bello. Pozdravuje tě Emmet.“

„Děkuju.“ Mě pozdravuje Emmet! Páni!!

Vyšla jsem před nemocnici a nasedla do auta. Sotva jsem nastartovala motor, stála u mých dveří Alice.

„Ahoj Bello. Prosím, promiň! Vážně bych ti všechno řekla. Ani nevíš jak ráda. Jenže nemůžu. Štve mě, že před tebou mám tajemství, teď, když jsme kamarádky.“ Na chvíli se odmlčela, „jsme kamarádky že jo?“

Chvíli jsem přemýšlela. Pokud s ní budu kamarádit, můžu se dozvědět víc! A navíc. V Alici jsem opravdu kamarádku viděla. Byla tolik podobná mě!

„Samozřejmě že jsme kamarádky!“ vystoupila jsem z auta a objala ji, „a co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se jí.

„Byla jsem navštívit Carlisla. Už jsem chtěla odejít, když jsem viděla tvůj náklaďáček. Rozhodla, jsem se, že se s tebou usmířím.“ Pořád byla tak moc šťastná.

„Aha. Víš Alice já už nebudu vyzvídat. Chci s tebou kamarádit. Cítím se šťastně, když jsem s tenou a nechci to kazit otázkami. Stejně mi to řekneš, že? Až budu připravená!“ řekla jsem s úsměvem.

Ona mě jenom spokojeně objala. Páni, ta má sílu.

„Nechceš odvézt domů?“ zeptala jsem se.

„Ne to je v pohodě. Bydlím jenom kousek odtud.“

„A kde jsi byla dneska? Lidi říkají, že prý kempovat.“

„Jo. Moji rodiče to milují, ale já to přímo nesnáším! Nejraději bych zůstávala doma!“

„Tak proč jim to neřekneš?“

„Víš, to je naše tradice. Děláme to už od malička.“ Zdálo se mi to, nebo se usmála?

„Aha.“

„Tak co dneska podnikneme?“ zeptala se mě s jiskřičkami v očích.

„No mám jenom hodinku tak něco vymysli.“

„Hmm…půjdeme k vám domů. Chci vidět, kde bydlíš!“

„Fajn.“ nastoupily jsem do auta. Dojeli jsme k nám domů. Nikdo ještě nebyl doma, tak jsem Alici provedla prvním patrem. Pak jsme šly do mého pokoje, kde si sedly na postel. Povídali jsme si o Frankovi a Stefi. Potom mi vyprávěla o jejích rodičích. V šest hodin přišli domů Frank se Stefi.

„Ahoj děvčata.“

„Dobrý den.“ Odpověděla Alice.

„Nebudou tě rodiče shánět? Začíná se stmívat!“

„Oh…máte pravdu! Tak já půjdu Bello. Uvidíme se ve škole.“ Doprovodila jsem ji ke dveřím.

„Počkej, zavezu tě. Nemáš tu auto.“

„Ne to je v pohodě. Půjdu kousek pěšky a zavolám Emmetovi, aby pro mě přijel.“

„Dobře. Tak ho pozdravuj ano? Páá!“

„Ahoj.“ Objala mě na rozloučenou a odcházela pryč. Chvíli jsem měla takový divný pocit. Co když ji někdo napadne? Ale pak jsem si vzpomněla na ránu, kterou jsem dostala, když jsem do ní vrazila. Ještě teď z toho mám modřiny. Najednou jsem si byla jistá, že ona by nebyla ta, co to odnese.

S Alicí ten čas tak rychle ubíhal. Ani jsem se nenadála a už jsem ve Forks žila měsíc. S Alicí jsme byly nerozlučná dvojka. Trávily jsme spolu každou volnou chvilku. Vyzvedávala mě ráno do školy, každou přestávku jsme byly spolu a na obědě jsme seděli sami vedle sebe. Jenom občas se k nám přidala Sam. Emmet mě občas přišel pozdravit a zeptat se, co je nového. Rosalie po mě stále vrhala vražedné pohedy, ale já si jí nevšímala, a Jasper se pořád díval po Alici. Alice ani já jsme nikdy nejedly, protože jsme neměli hlad. Jenom jsme si povídaly. Vždycky bylo o čem. Samozřejmě jsem na ostatní kamarády nezapomínala. Každý pátek jsme společně chodili do cukrárny. Bez Alice. To mi připadalo, jakoby se čas zastavil. Jenže vždy, když jsem se z cukrárny vrátila, mě čekala před mým domem. Ostatní všední dny jsme jinak trávily spolu. Většinou v mém pokoji, učily jsme se, nebo si jen tak povídaly. Já se už neptala, jak jsem slíbila. A popravdě, ani jsem odpovědi znát nechtěla. Tohle mi vyhovovalo. Každou sobotu dopoledne jsme byli u nás, nebo jsme se procházely lesem. Odpoledne jsme jezdily nakupovat do Olympie. V neděli mě brávala k nim domů, protože nikdo jiný nebyl doma. To jem nikdy nechápala. Je neděle, lidé by měli odpočívat. Ale Cullenovy ne, ti každou neděli jezdili stanovat. Všichni kromě Alice. Sluníčka jsem se stále nedočkávala.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla Alice jednu středu, když jsme se učily u mě v pokoji.

„Samozřejmě Alice. Ty vždycky.“ Usmála jsem se. Stefi a Frank neměli nic proti tomu, že s Alicí trávím všechen volný čas. Všimli si, že od doby, co ji znám, se směju od srdce! Upřímně.

„Víš, snažila jsem se tu zvědavost udržet, ale znáš mě. Já jen chtěla vědět, proč máš ten šátek. Vůbec ti nesluší.“ To snad ne. Přestala jsem se usmívat.

„No, protože si myslím, že šátek je lepší než tohle.“ Sundala jsem si šátek a ukázala jsem jí tak jizvu. Vytřeštila oči a otevřela pusu. Obvyklá reakce.  Zase jsem si šátek nasadila.

„Promiň, nevěděla jsem…“ omlouvala se Alice.

„To je v pořádku. Před tebou nemám žádná tajemství.“ Usmála jsem se na ni, ačkoliv mě opět zasáhla ta bolest ze ztráty.

Zase jsem se daly do učení, ale Alici každou chvíli pokukovala po jizvě.

„Asi budeš chtít vědět, odkud ji mám viď?“ povzdechla jsem si. Alice jen kývla hlavou a zadívala se mi do očí.

„Jenom ti řeknu, že to pro mě nebude lehké a nejsem zrovna dobrý vypravěč. A nevšímej si, jestli začnu brečet dobrá?“ opět jenom pokývala hlavou a já se dala do vypravování.

„Tohle jsem ještě nikdy nikomu nevyprávěla. Než jsem se přistěhovala sem, žila jsem na Floridě s rodiči. Moje matka se jmenovala Renéé. Byla krásná, měla blnďaté vlasy a mladistvou pleť. Byla vždycky strašně šťastná. Chovala se na míň, než kolik jí bylo. Byla strašně nezodpovědná. Můj táta Charlie byl náčelník policie. On měl tmavé vlasy. To on byl v naší rodině ten nejzodpovědnější. Nikdy jsem neměla sourozence. Já tehdy byla velmi…společenská. Měla jsem vše, co jsem chtěla. Byla jsem krásná, měla rodiče, byli jsme bohatí, měla jsem skvělé kamarády. Vždy jsem ve škole byla středem pozornosti. Stále jsem se smála. Rodiče se naprosto milovali. Nikdy nezapomínali na narozeniny nebo svátek toho druhého. Nikdy nezapomněli na výročí. Já jsem je šíleně milovala. Dala bych za ně můj život. Můj dokonalý život.

Před devíti lety, když mi bylo osm, jsem chtěla pořádně oslavit svoje narozeniny. Chtěla jsem jít s rodiči do kina na krásný film a pak na skvělou rodinou večeři. Rodiče nechtěli. Prý to oslavíme společně s ostatními členy rodiny. Přišli by všechny tety a strýčkové, co jsem měla. Jenže já si to doslova vyřvala. Nakonec jsme jeli. Když jsme se vraceli z večeře, bylo už deset hodin. Jeli jsme pak asi půl hodiny domů. Na poslední křivotce jsme měli zelenou. Jeli jsme dál. Jenže najednou všichni slyšíme troubení. A pak už si jen pamatuju šílenou bolest, jak se střípky skla z okna zabodávaly do mé kůže. A jeden taky větší mi udělal tuhle jizvu. Prý se mi zabodl do krku a zajel mi níž. Málem jsem vykrvácela. Ale nic z toho si nepamatuju. Jediné, na co si vzpomínám, bylo to, když jsem se probudila v nemocnici a to, co bylo po tom. Probudila jsem se a viděla babičku, jak mě drží za ruku. Byla strašně ráda, že jsem otevřela oči. Byla jsem prý dva týdny v bezvědomí. Mluvení mi dělalo strašné potíže. Kvůli tomu velkému střepu v krku mě museli operovat. Bolelo to, ale nebylo to nic proti tomu, co jsem cítila, když mi doktoři řekli, že to rodiče nepřežili. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem brečet a chtěla jsem utéct. Ale nemohla jsem. Byla jsem mimo. Vůbec mi nedocházelo, že už je v životě neuvidím. Nemluvila jsem, nesmála se, a když mě po dvou měsících pustili domů z nemocnice, šla jsem bydlet k babičce. Bydlela taky na Floridě, ale věci jsem přestěhované neměla. Šly jsme pro ně, a až v mém původním domě mi došlo, co se stalo. Rodiče jsou mrtví. Už v životě je neuvidím, neuslyším. Neuvidím maminčen obličej, když udělám něco, co ji potěší, neuvidím tátu, jak mi hrdě vypráví příběhy z práce. Neuslyším jejich smích. Moje smysly zase začly pracovat a já doběhla do svého pokoje a zamkla se. Lehla jsem si na postel a začala brečet. Dělala jsem to, co jsem chtěla v nemocnici. Jenomže teď už jsem mohla. Křičela jsem, brečela a rozbíjela všechno, co mi přišlo do ruky. Babička mě nechala být. Věděla, že přestanu sama. Celou noc jsem brečela a křičela. Vyčerpáním jsem usnula. Když jsem se ráno probudila, stačil mi jeden pohled na fotku mě, táty a mámy a histerie začala nanovo. Bylo mi osm a já přišla o to nejdůležitější v mém životě. Z pokoje jsem vyšla po celých dvou dnech. Babička mě rychle objala a řekla, že bude dobře. Tak ráda bych jí věřila! Do domu už jsem se nevrátila. Trvalo mi týden, než jsem s kýmkoliv promluvila, než jsem překonala tu histerii a přestala brečet a křičet. Na veřejnost jsem chodila co nejmíň, i babičce jsem se vyhýbala. Pokaždé, když jsem vešla do mého pokje, moje myšlenky se zatoulaly k rodičům a já nepřestávala brečet. Chodila jsem jako tělo bez duše. Ve škole už to nebylo takové, jako předtím. S nikým jsem se nebavila a kdykoliv jsem viděla, že pro někoho přišel jeho rodič, začla jsem brečet a utíkala domů. Kamarádi se mnou nemluvili, protože se báli, že řeknou něco, co mi ublíží. Časem jsem se začala kontrolovat lépe. Půl roku po nehodě jsem brečela jenom v noci. Spala jsem po škole, abych nemusela chodit ven s kamarády. Nikdy jsem se nesmála. S babičkou mluvila jenom, když bylo vážně třeba. Ale stále jsem si udržovala odstup ode všech. Jizvu odjakživa maskuju tímhle šátkem. Byl matčin. Pořád mi ji připomíná. Před měsícem zemřela babička. Byla stará. Další rána. Myslela jsem, že už to nevydržím. Nejdřív rodiče, přátelé, všechno a teď i babička, která byla jako vlastní matka. Bylo to strašné. Babička před smrtí zkontaktovala bratra mého otce, Franka. Ten souhlasil s tím, že až babička umře, přestěhuju se k němu a k jeho ženě Stefi.  Byli velmi rádi, když jsem k nim přijela a já si řekla, že jim neublížím. Chci, aby ze mě měli radost. Proto jsem se ve škole skamarádila. Kdyby mi nepadli do oka, pořád bych všechny odháněla. Ale nakonec jsem si řekla, že není špatné, vrátit se ke starému životu. Vím, už nikdy to nebude jako předtím, ale můžu mít aspoň část toho ne? Přátelé. A největšího přítele jsem našla v tobě Alice. Děkuju.“ Až do teď jsem ignorovala vodopády slz, které mi tekly po tváři. Zase se ozvala ta bolest. Tohle jsem vážně nikomu neřekla, ale divila jsem se, že to bude až tak těžké.

„Páni, je mi to všechno tak líto Bello.“ A objala mě. Objímala mě asi čtvrt hodiny, a já jí brečela na rameni. „A co se vlastně stalo? Řekla jsi, že jsi slyšela troubení.“

„Nějaký opilý řidič kamionu dostal mikrospánek a neviděl červenou na semaforu. Když se to stalo, utekl a nikdy ho nenašli.“ Dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Děkuju Alice, že si se na to zeptala. Je mi vážně líp, když jsem to ze sebe dostala.“

„Neděkuj, byla jsem blbá, že jsem se na to zeptala.“ Řekla. Je možné, aby brečela taky? Ale vždyť jí netečou slzy!

„Ne vážně, ulevilo se mi.“ V tu chvíli vešel do dveří Frank.

„Bells, jsi v pořádku? Slyšeli jsme tě brečet až dole.“

„Jo, jsem v pohodě. Jenom jsem Alici vyprávěla o rodičích.“ Usmála jsem se na něj.

„Aha, promiňte.“ Odešel.

„Rodiče ti stále chybí viď?“ zeptala se opatrně Alice.

„Ani nevíš jak. Bylo to, jako by se odtrhl kus mého srdce a ten zbytek se rozpadl na milion kousků. Ale ty Alice, ty je postupně slepuješ. Jsi ta nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla. Hodně mi pomáháš. Děkuju.“

„Věř mi Bello, budu tu pro tebe, dokud budeš žít!“ zase jseme se objaly.

Bylo osm hodin, když se Alice rozhodla, že půjde domů. Jako vždy šla pěšky. Ihned jsem se šla osprchovat a umýt vlasy. V deset hodin jsem usnula.

Bylo léto, ale za tu dobu, co jsem tady, svítilo slunce jenom jednou. Chybělo mi! Na Floridě svítilo každý den. A tady? Tady každý den prší. Slunce vyjde jednou za dva měsíce.

„Neboj Bello. Slunce tu je. Jenom zakryté mraky.“ Uklidňovala mě Alice.

„Já vím, jenomže mi chybí.“

„Víš co? Zvednu ti náladu. Dnes je sobota, že? Nechceš u nás spát? Zítra ráno rodiče odjedou a my budeme mít celý dům pro sebe.“ Řekla a v očích se jí objevily jiskřičky.

„Ale dnes budou doma ne?“

„Ano, chci je seznámit se svou nejlepší kamarádkou.“ Mrkla na mě.

„No tak dobře. Jenom to řeknu Stefi a můžeme jít.“ Řekla jsem nejistě.

„Tak já zajedu domů a všechno nachystám. Přijedu pro tebe za hodinu.“

A už šla po chodech dolů a ven z domu. Dnes přijela autem. Měla krásné stříbrné Volvo.

Rychle jsem oznámila Stefi, že spím u Cullenů. Nic nenamítala, jenom mi popřála dobrou noc. Šla jsem do pokoje. Osprchovala jsem se a umyla vlasy. Neměla jsem problém vybrat si oblečení. Vzala jsem si delší černou sukni a tmavě červenou halenku. Vysušila a vyžehlila jsem si vlasy a vzala si tepláky a obyčejné triko na spaní. Přesně v sedm hodin byla Alice u dveří. Nasedly jsme do auta a vyjely.

Jeli jsme lesem a po čtrvt hodince Alice odbočila na sotva viditelnou uličku. Stačilo deset minut a byly jsme na místě. Opět mě jejich dům okouzlil. Jedna celá stěna dvoupatrového domu byla ze skla. Uvnitř vše dokonale ladilo. Znala jsem to tam nazpaměť. Ale nikdy tam nebyla Alicina rodina. Dnes se to změní.

„Mami, tati, Rose, Emme, Jaspere! Pojďtě dolů. Máme tu hosta.“ Řekla Alice. Ani nekřičela, takže jsem si nebyla jistá, jestli ji všichni slyšeli. Ale do dvou minut byli všichni dole.

„Bello, tohle je moje rodina. Rodino, tohle je Bella, moje nejlepší kamarádka.“

„Ráda vás poznávám.“ Řekla jsem opatrně.

„Ahoj, potěšení je na naší straně.“ Řekla překrásná hnědovlasá žena. „Já jsem Esme. Jsem Alicina matka.“

„Rád tě zase vidím Bello.“ Stejně jako Esme, i Carlisle mi podal ruku.

„Dobrý den pane doktore.“

„Prosím, pro tebe jsem Carlisle.“

„Dobře, Carlisle!“ usmáli jsme se.

„Ahoj Bello. Ani nevíš jak jsem rád, že tě zase vidím.“ Vykřikl Emmet a vzal mě do náruče, aby mě zatočil. Tohle dělal pořád, když jsme se viděli. Hodně mi přirostl k srdci. Byl pro mě jako bratr.

Všichni se podívali na Rosalii a Jaspera, kteří stáli dál a zle se na mě dívali.

„No tak Rose. Bella je náš host.“ Řekla Esme.

„No jistě, prostě všichni předstírejme, že to pro nás není nebezpečné! Proč ho nenecháte, aby ji…“

„To by stačilo Rose!“ utnul ji Carlisle.

„Fajn!“ řekla, otočila se na podpadku a odešla nahoru po schodech.

Proboha co to s ní bylo? Vždyť jsem jí nic neudělala! A že je to pro ně nebezpečné? Že se se mnou Alice stýká?

„Neboj Bello, ona se zklidní!“ řekl s úsměvem Emmet a odešel za ní. Jasper stále stál nejdál od nás.

„No tak Jaspere! Pozdrav Bellu. Neboj, jsme tu!“ zase se drala napovrch moje zvědavost.

„Ahoj Bello. Rád tě konečně poznávám.“ Řekl, a při tom vypadal, jakoby zadržoval dech.

„Taky jsem ráda.“ Usmála jsem se na něj, a když jsem mu pustila ledově chladnou ruku, odešel nahoru. Všichni měli zvláštně ledové ruce. A bledé. Proč?

„Tak Bello. Připravila jsem jídlo. Poprvé jsme zkoušeli uvařit italské jídlo. Doufám, že máš hlad.“

„Jako vlk.“ Odpověděla jsem Esme.

Nikdo ostatní si jídlo nedal. Prý už jedli. Jídlo bylo výborné. Esme, Carlisle, Emmet a Alice si sedli ke mně a mezitím, co jsem jedla, mi vyprávěli příhody z jejich kempování. Vyprávěli mi, jak je jednou napadl medvěd, chlapi si dávali závody, okolo celého areálu, Alice byla celou dobu mimo, protože neměla kde nakupovat. To si dokážu představit. Všichni byli moc milí. Jenom mi občas připadalo, jakoby se hodně zadrhávali při vypravování. Jakoby si vymýšleli. Zahnala jsem tuto myšlenku. Nemají důvod mi lhát.

„Alice, co podnikneme zítra?“ zeptala jsem se, když bylo chvíli ticho, a já nevěděla, co jiného říct.

Jenže Alice neodpověděla. Všichni se na ni podívali. Po zádech mi přeběhl mráz. Alice měla stejný výraz jako tehdy, když jsem ji zachránila před autem. Nepřítomný a zděšený výraz, její oči se dívali na něco v dálce.

„Ne Edwarde!“ najednou vyskočila ze židle a postavila se před stůl. Její postoj byl takový ochranitelský. Podívala jsem se na Emmeta. Ten se upřeně díval na Alici. V obličeji výraz očekávání a bolesti. Takový výraz měl každý. Když jsem se podívala zpět k Alici, stál u ní Jasper. Ani jsem nepostřehla, že přišel. Odváděl ji z kuchyně nahoru po schodech. To už byla Alice v pořádku. Omluvně se na mě dívala.

„Jaspere! Kdy?“ zeptal se Carlisle.

„Brzo.“ Odpověděl Jasper a všichni se na mě podívali zvláštním způsobem. Jen Rosalie stála opodál a vypadalo to, že se usmívá.

„A-a-asi bych měla jít d-d-domů.“ Vykoktala jsem za sebe. Jenže to už na chodech stála Alice. A smála.

„To ať tě ani nenapadne!“

„Ale Alice. Zítra je taky den!“

„Nepojedeš domů sama takhle pozdě. Frank se Stefi už budou spát. Neruš je!“ už se nesmála.

„Jseš si jistá, že jsi v pořádku?“

„Ano jsem. Slibuju!“ zase se smála od ucha k uchu. Nikdo se k té události už nevracel, ale já to nemohla dostat z hlavy. Všichni se mě snažili dostat na jiné myšlenky.

„Bello. Sundej si, prosím, ten šátek. Vážně ti nesluší.“ Řekl z ničeho nic Emmet.

„Nech ji být! Když ho chce mít ať ho má!“ bránila mě Alice. Věnovala jsem jí děkovný úsměv.

„Ne! A zaráží mě, že ty, taková šílená, co se týče módy, jí to schvaluješ!“ Emmet začínal zesilovat hlas.

„Podívej, Bella je moje kamarádka a já jí schvaluju vše, co dělá nebo má oblečené!“ dokonce i Alice se přestala usmívat.

„To je v pořádku Alice, nechci, abyste se kvůli mně hádali.“ Stočila jsem pohled k Emmetovi. „Víš, proč stále nosím ten šátek? Vím, že není nic moc, ale…“

„Nemusíš mu to říkat, Bello. Vím jak težké pro tebe bylo říct to mě, natož tak celé rodině.“ Řekla Alice s obavami v očích.

„Ne, to je v pořádku. Víš Emmete, tenhle šátek je jediná věc, kterou jsem si nechala z Floridy.“ Mrkla jsem na Alici. Ta se zase smála.

„Teď mi neříkáš pradvu.“ Řekl smutně Emmet.

„Ne, neříkám. Ale kdo v tomhle domě ji říká?“ usmála jsem se. Nejdřív se na mě všichni zděšeně podívali, ale jakmile zpozorovali můj výraz, začli se smát se mnou.

„Tohle se ti vážně povedlo, Bello.“ Pochválil mě Emmet.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 6: