Jak jsem slíbila, tenhle víkend sem dávám dvě kapitoly Krvežíznivé lásky! :) Stane se tam něco, co byste asi nečekali! :P nechte se překvapit :) pěkné čtení :) :-*
28.10.2009 (09:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4185×
14. Kapitola – Druhé setkání
„Bello, vstávej, Edward už je na cestě, musíš se převléct a jít!“ vzbudila mě Alice. Sotva řekla jméno Edward, nepotřebovala jsem další buzení. Převlékla jsem se a načesala vrabčí hnízdo na hlavě. Nanesla trochu make-upu a přivázala šátek. Sešla jsem dolů, kde už všichni čekali.
„Tak Bello, hodinu teď budeš s Alicí a Rosalií, pak pomalu přijdeš. Budeš se držet u dveří a nesmíš dělat příliš prudké pohyby ano?“ oznámil mi Carlisle.
„Dobře.“ Rosalie ke mně přišla a vzala mě do náruče. Vyběhla se mnou do lesa. Ona běžela stejně rychle jako Alice.běželi jsem..teda Rosalie běžela asi čtvrt hodiny. Byli jsme na nějakém poli, asi 50 kilometrů od Forks, jak jsem se pak dozvěděla. Sedli jsme si a čekali na Alici.
„Kde se mohla zdržet?“ ptala se stále dokola Rose.
„Vždyť už jdu. Promiňte, ale musela jsem se převléct.“ Řekla Alice, která vystoupila ze stromů vedle pole a já s Rosalií jsme se začli smát. Půl hodiny jsme si povídaly. No, spíš Rose s Alicí si povídali. Já myslela na to, jaké to bude.
Fajn…když přijdu do domu a rozbuší se mi srdce, nebude to trapné, protože si budou všichni myslet, že jsem nervózní. Jenže co po nějaké době? Jak si budou vysvětlovat, že se mi rozbuší srdce pokaždé, když se objeví Edward. I když třeba se po čase uklidním. Tak to bychom měli. Potom další problém…
„Bello? Bello, slyšíš mě?“
„Ano Alice. Promiň, nějak jsem se zasnila.“ Cítila jsem, jak se mi rozehřívají tváře.
„Jo, všimly jsme si.“ Zasmála se Rose.
„Tak pojď, je čas.“ Řekla a vzala mě do náruče. Zase se rozběhla a Alice nám byla v patách.
„Tak fajn, jen si pamatuj, vejdi velmi pomalu, zůstaň stát u dveří, nedělej prudké pohyby a ať se děje cokoliv, neutíkej. I kdyby po tobě vyjel, zůstaň stát, ano?“
„Jo, jasně.“ Tak teprve teď jsem se začala vážně bát.
Rosalie šla jako první, s Alicí jsme čekaly, než nám dá signál a pak už jsme obě pomalýni krůčky vešly do domu. Alice šla přede mnou a skoro nic jsem neviděla.
„Dobře, stůj Bello.“ Zastavila jsem a Alice si stoupla vedle mě. Konečně jsem ho uviděla. Stál asi deset metrů ode mě, ze stran ho drželi Emmet a Jasper a z ním stál Carlisle s Esme. Jeho krásné tělo bylo velmi napjaté. Na sobě měl ryfle a tmavě modrou košili. Pomalu jsem pohledem postupovala po jeho těle, až jsem došla k objičeji. Byl nádherný. Vlasy opět rozcuchané do všech stran. A jeho oči…páni jeho oči! Byli nádherné. I když měli stejnou zlatou barvu jako u ostatních, byli to ty nejhezčí oči na světě. Kdyby bylo po mém, rozběhla bych se za ním a i hned ho objala. Ale nešlo to. Mé srdce bušilo jako o závod a měla jsem co dělat, abych se udržela ve stoje. Byl to zvláštní pocit. Stát tak daleko od svého anděla, nemoci se ho dotknout, nemoci být s ním o samotě.
V tuhle chvíli jsem byla ráda, že neumí číst mé myšlenky.
„Tak co, Edwarde?“ zeptal se Carlisle,
Edward dlouho neodpovídal, jen se na mě díval, a já cítila, jak se červenám.
„Edwarde?“ zopakoval Carlisle.
„Ano Carlisle. Je to v pořádku. Zatím se nic neděje. Myslím, že můžete otevřít dveře.“ Řekl, a mě okamžitě okouzlil jeho hlas. Moment, cože?
„Co? Otevřít dveře?“ zeptala jsem se Alice.
„No takhle, když tu jen stojíš, se jenom zesílila vůně v domě, ale ještě stále není úplná. Když otevřeme dveře, začne tady foukat a to konečeně bude něco.“ Řekla, a i když se usmívala, byla velmi napjatá.
Velmi pomalu o tevřela dveře a já ucítila jemný vánek, který proudil dovnitř. Edward se napnul ještě víc a Emmet s Jasperem ho chytli ještě pevněji. Edwardovi oči dostali divný odstín. Taková tmavá barva.
„Rychle Alice, vem Bellu a běž!“ zakřičel Carlisle. Nechápala jsem, co se děje, ale Alice mě vzala do náruče a utíkala se mnou pryč.
„Ne!! To nesmíte!“ slyšela jsem, jak za mnou volá Edward.
„Co se stalo, Alice?“ zeptala jsem se rozrušeně.
„Jeho oči…všimla sis jich?“ když jsem přikývla, pokračovala, „Když oči upíra ztmavnou, znamená to, že se přestává kontrolovat.“
„A kam teď běžíš?“
„Moc daleko ne, zase na to pole, kde jsme čekali předtím.“
„A co bude teď?“
„Nevím, ale nejspíš to zítra zkusíme zase. Musíme se všichni poradit.“
Dál jsem to neřešila. Zastavily jsme a Alice mě dala na zem. Sedli jsme si a čekaly.
„Na co vlastně čekáme?“ zepatal jsem se Alice.
„Na vizi. Až Edward odejde, uvidím to a my se budeme moci vrátit.“
Dalších pět minut jsme byli potichu, každá zabraná do svých myšlenek.
„Tak fajn, můžeme jít.“ Vstala a chtěla mě vzít do náruče.
„Mohli bychom jít chvíli pěšky?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem si s ní promluvit.
„Jasně. Tak co chceš vědět?“ začínala se usmívat. Poznala, že ho miluju.
„Ty to víš, že?“ věděla jsem, že bude vědět, co tím myslím.
„Že ho miluješ? Ano. Víš Bello, když jste se s Edwardem dnes viděli, měla jsem vizi. Leželi jste spolu na louce a na Edwarda svítilo slunce. Byla to krása. Dívali jste se jeden druhému do očí a povídali jste si. A navíc, když jsi vešla do domu, Edward zůstal stát jako socha. To nebylo kvůli tvojí vůni, ale kvůli jeho citům. On se do tebe taky zamiloval. Nechce si to přiznat, protože ví, jaké by to bylo. Dlouho byste spolu nesměli být sami a když už, Edward by si musel dávat až příliš velký pozor.“
„A ví, co k němu já cítím?“
„Ano, promiň, ale nemohla jsem skrýt svou vizi a on si ji přečetl v mé mysli.“
„Asi nevíš, jak na to reagoval, že?“
„To bohužel ne. Ale myslím, že jestli si v mé hlavě přečte náš dnešní rozhovor, bude si se mnou chtít promluvit.“
„No dobře. Tak můžem?“ alice se usmála a už mě chtěla vzít do náruče.
„A nemohla bych tentokrát na zádech?“
„Jistě.“ Odpověděla Alice. Já se jí vydrápala na záda a už se chtěla rozběhnout, když se najednou celá napjala. Slezla jsem a podívala se jí do obličeje. Neměla vizi, ale byla k smrti vyděšená.
„Alice, co se děje?“ zeptala jsem se, a také jsem se začínala bát.
„Upíři.“
Chvíli mi nedocházelo, co se děje. Vždyť nám jde třeba jen rodina naproti. Ale to by asi Alice nebyla tak vystrašená.
„Musíme utéct!“ začala jsem na ni křičet a třást s ní.
„Ne. Není čas. Jsou před námi.“
„Jsou?“
„Ano. Jsou tři. Bello, je mi to líto!“
Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 14:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!