Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 11

20.10.2009 (11:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3643×

11. Kapitola – První dny Belly Cullenové

„Rose, pojď, musíme Belle zařídit pokoj.“ Volala Esme.

„A já tě vezmu na nákupy. Jsi moje sestra! Teď budeš chodit oblečená jako my!“ řekla mi Alice s úsměvem. Jen jsem se na ni usmála.

Zazvonil mi mobil.

„Ano?“

„Jste Isabella Swanová?“ zeptal se mě neznámý hlas.

„Ano to jsem. Kdo volá?“

„Tady je nemocnice v Port Angeles. Máme pro vás smutnou zprávu. Vaši nevlastní rodiče, Frank a Stefi Harmatovi, jsou mrtví.“

„Co prosím?“ předstírala jsem zděšení. Samozřejmě mě to zase zarmoutilo, ale už mě to nedohnalo k slzám.

„Je nám to líto.“

„Děkuju. Přijedu si vyzvednout věci.“ Řekla jsem mezi předtíranými vzlyky.

„Pojedu s tebou.“ Nabídla se Rosalie s úsměvem. Zase mě zaskočila její milost, ale jsme rodina, tak proč ne?

„Dobře, děkuju.“

V nemocnici jsem vše zařídila a jale jsem si k Frankovi a Stefi pro věci. Rosalie mi pomohla zabalit. Celou dobu mi vykládala, jak se budeme mít báječně. Já byla ráda, že ta radost nebyla předstíraná. Když jsem se jí zeptala, proč je na mě najednou tak milá, jen se usmála a řekla: „Já vlastně nemám důvod být na tebe naštvaná nebo protivná. Moc se ti za to omlouvám, ale už je to v pořádku. Došlo mi, že ty za to nemůžeš a navíc, Volturiovi se o tobě nedozvěděli a ani nemají jak. A teď jsi ještě k tomu moje sestra. Teda brzo budeš. Myslím, že si se svou lidskou sestrou užijeme ještě spoustu legrace.“ Obě jsme se tomu zasmály. Byla jsem ráda, že to takhle dopadlo.

Když jsme přijely domů, Esme s Alicí mě vzaly za ruku a táhli po schodech nahoru. Vzali mě do pokoje úplně vzadu.

„Zavři oči, Bello.“ Řekla Alice. Poslechla jsem ji. Slyšela jsem, jak otevřela dveře.

„Tak, a teď je můžeš otevřít.“ radost vycházela s každého jejího slova.

Otevřela jsem oči a to, co jsem spatřila, mi úplně vyrazilo dech. Stála jsem v prostorném pokoji, celá jedna stěna byla jen ze skla a byl z ní krásný výhled na les. Stěny byly natřeny na bledě modro, moje oblíbená barva. U jedné stěny stála ohromná manželská postel. V pokoji byla také obrovská skříň a vedla ní police s různými knihami a cédéčky, které jsem si mohla pustit v černé Hifi-věži. Uprostřed pokoje byla lampa. Bylo to opravdu nádherné.

„Knihy a CD jsme vyzvedli z tvého pokoje u Franka.“ Oznámila mi Alice.

„Vážně moc vám děkuju! Je to nádherné!“ řekla jsem a objala Esme a Alici.

„Tak si na takový luxus začni zvykat, sestřičko!“ řekl mi Emmet, který se přišel podívat na můj nový pokoj.

V dalších několika dnech jsme s Alicí nakoupily mnoho oblečení. Jeden den mi volal notář. Po Frankovi jsem zdědila dům a všechny peníze. Zatím jsem s domem neměla žádné plány, a tak jsem ho jen uklidila a nechala tak. Peníze jsem si dala na konto. S Carlislem jsme zařídili všechno ohledně adopce.

„Tak, Bello. Ještě tvůj podpis a i oficiálně patříš do rodiny Cullenových.“ Oznámil mi Carlisle s úsměvem. Kolem mě byla celá rodina a já pomalu podepisovala list papíru. Všichni byli ohromně šťastní. Včetně mě.

Bylo zvláštní bydlet v domě plném upírů. Nikdo kromě mě nespal a nejedl. Esme si rychle zvykla na mou denní dávku jídla. Alice se mnou trávila hodně času, ale také jsem se hodně spřátelila s Rosalií. Emmet stále vtipkoval a Jasper už se také nedržel stranou. Často jsem my, ‚děti‘, chodívali do lesa. Emmet mi dokazoval jeho sílu a Jasper ovlivňoval emoce zvířat, kteří nepostřehli naši přítomnost. Byla to zábava.

„Vážně je štěstí, že tě Edward nezabil. Je tady mnohem víc zábavy!“ řekl jednou z ničeho nic Emmet.

„No vidíš. Co bude s Edwardem? Neříkala jsi, Alice, že se chce vrátit?“

„Ano, ale to ještě tak měsíc nebo dva potrvá. Mezitím na něco přijdeme. Ty se nemusíš o nic starat, setřičko.“ Takhle mi říkala jen Alice s Emmetem. Hodně se jim to líbilo.

Důvěřovala jsem jí, proto jsem si s Edwardem nedělala starosti.

Do školy jsem šla následující pondělí. Teda pět dní po adopci. Ani jsem se nedivila, že už o tom každý ví. Když jsme šli do školy po parkovišti, připadala jsem si jako mafiánka. Já šla uprostřed. Vedle mě Alice a Rosalie, a vedle nich Jasper a Emmet. Každý se po nás koukal. Emmet vymyslel, že pro lepší efekt půjdeme všichni stejnou nohou. Bylo to vážně vtipné. Všem nám dalo strašnou práci se nerozesmát. Když jsme míjeli Sam a ostatní, zastavila jsem se a zbytek mé rodiny také.

„Tak Bella Cullenová jo? Páni! Vypadáš dobře.“ Pochváli mě Matt.

„Ano. Díky. Alice si mě vzala do parády.“ Řekla jsem a mrkla přitom na Alici.

„Teď už s náma asi nebudeš vůbec co?“ zeptala se mě Sam.

„Nevím. Když budete mít chuť si se mnou popovídat, řekněte mi. Ráda si s vámi někam zajdu. Mám vás ráda. Byli jste moji první kamarádi tady.“

„Jasně. Někdy se domluvíme.“ Řekla mi Kamila.

Rozloučila jsem se s nimi a šla zpět k mé rodině.

Hodiny se vlekly jako vždy a o přestávkách jsem byla s Alicí a Rosalií.

„Kde jsou Emmet a Jasper?“ zeptala jsem se.

„Dnes každou přestávku zzávodí po lese, kdo je rychlejší. Jsou jako dva malí kluci!“ řekla s úsměvem Rosalie.

V jídelně jsme seděli všichni u jednoho stolu. To bylo poprvé. Stále po nás někteří lidé pokukovali. Bylo zvláštní být středem pozornosti, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak, užívala jsem si to. A Emmet taky.

„Bello, co kdybychom jim předvedli menší divadélko?“ mrkl na mě.

„Co tím myslíš?“ neodpověděl. Jen vstal a tak, aby ho každý slyšel, řekl: „Tak sestřičko. Co by sis dala k obědu?“

„Já nevím, bratříčku, co mi nabízíš?“ hrála jsem s ním. Rose, Alice a Jasper se jen smáli.

„Víš co? Tady si nedáme nic. Jak přijedeme domů, uvařím ti tvé oblíbené jídlo.“

„A my mu s radostí pomůžeme.“ Přidali se ostatní. Všichni jsme vstali a odešli z jídelny, pronásledovaní pohledy studentů. Jakmile jsme byli venku, propukli jsme v ohlušující smích.

Já jela domů Volvem s Alicí a Jasperem. Rose a Emmet jeli červeným cabrioletem. Jasper už se mě nestranil. Povídal si se mnou normálně, jako bych byla upír. Nebo spíš jako by on byl člověk.

Byla jsem šťastná jako nikdy předtím. Měla jsem svou rodinu. Rodiče, kteří se o mě starali jako o vlastní, měla jsem hned čtyři sourozence, obrovský dům s vlastním pokojem. Byla jsem v bezpečí před kýmkoliv, protože celá moje rodina jsou upíři. Už jsem si myslela, že mi k životu nic nechybí. Ale spletla jsem se.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 11: