Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 9

07.10.2009 (09:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2069×

EDWARD
Hned po škole jsem měl v plánu jet za autem Ódry, abych si s ní promluvil. Bella to věděla a neměla nic proti, sice se snažila, abych si to myslel, ale poznal jsem na ni, že ji to je trochu proti vůli, ale chtěla pomoct Alici a Jasperovi, stejně jako já.
Celý den se táhl a celá škola nemluvila o ničem jiným než o ní. Byla ve všech myšlenkách, jak holek tak kluků. Párkrát jsem se zaposlouchal i do jejích myšlenek, ale občas se mi nepovedlo rozpoznat, o čem to vlastně přemýšlí, jako by myslela jiným jazykem, který je pro mě neznámý, jako by to dělala naschvál, ale vždyť přece neví, že mám nějakou schopnost nebo ví?

Pomalu se blížila poslední chvíle, kterou jsem mohl strávit se svou láskou a pak mě čekal výslech. Musím ji nějak vysvětlit, aby se od Jaspera držela dál. Aby se držela co nejdál od celé mé rodiny. Naštěstí budu vědět na co myslí a jestli to co říká myslí upřímně. Jedna z mála výhod mého daru nebo také spíš prokletí.

Zazvonila a to byl pro celou školu signál, že ty šťastnější z nás propouští domů a ti druzí mají aspoň přestávku. Došel jsem s Bells na parkoviště.
“Za chvíli pro tebe přijede Alice a pojedete na nákupy.” Čekal jsem, že bude protestovat, ale jen se smířeně usmála. 
“Jestli nechceš jet, tak tě může hodit jenom domů.”
“Ne, to je dobrý, ale děkuji. Ráda s ní pojedu, dlouho jsem s ní nikde nebyla a aspoň se nějak zabavím a nebudu muset jen nehybně čekat, jestli se mi vrátíš.” Slyšel jsem v jejím tónu starost, ale snažila se to na sobě nedat znát. Mrzelo mě, že ji tady musím nechat, ale Ódry už došla ke svému autu a tak i já musel pomalu a nenápadně nastoupit a zahájit svou misi. Políbil jsem naposled Bells, sedl do auta a vyjel za její Mazdou. Musím uznat, že má opravdu vkus, co se týče aut, ale u těch by myslím mohla zůstat.

Jeli jsme docela dlouho až na samý konec Forks. Vypadalo to, že jede čím dál tím hlouběji směrem do lesa. Určitě si mě za tu dobu musela všimnout, protože nikdo jiný tudy nejel. Proto mě celkem udivilo, že nezastavila a jela pořád dál. Asi tuší co ji chci a doufám, že udělá to, oč ji budu žádat. Prostě svou rodinu uchráním.

Ještě pár zatáček a konečně se přede mnou vynořil malý starý domek, u kterého zastavila. Vystoupila z auta a opřela se o něj. Čekala na mě. Čekala, co udělám. A já dělal…


ÓDRY
Po dlouhé době jsem se dostala jinam než jen do Itálie. Nikdy jsem nebyla nikde jinde. Teda když nepočítám lidský život. To jsem se svou rodinou cestovala docela často a vždy si to užívala, jako by to bylo naposledy. Taky, že jednou to naposled bylo. Jeli jsme do Itálie jako už po několikáté. Vždy jsme byli na pobytovém zájezdě, ale já si tento rok chtěla objet i památky, ale to se mi tvrdě vymstilo. Už jsem svou rodinu nikdy neviděla. Ani svého přítele a to mě změnilo. Naprosto mi to zabilo srdce. Přeměna ho znehybnila, zkamenělo, ale to, že už nikdy neuvidím svou polovičku, mě naprosto zabilo. Změnilo mě to k nepoznání. Dřív jsem byla společenská milující a obětavá…a teď? Teď je ze mě bezcitná a krutá mrcha, která všem ničí jejich životy a vyžívá se v tom. Kdykoli mi některý kluk připomene něčím mou ztracenou lásku, tak ho dostanu. Prostě musím…a zatím se mi to vždycky povedlo. Mám takový dar, který mi v tom pomáhá. Poznám, jestli má upír nějaký dar a dokážu ho podle mé potřeby tlumit nebo naopak posilovat a stejně tak dokážu posilovat a tlumit lidské tužby, pocity, nálady a podobně. Občas je to celkem užitečné…nebo to si aspoň myslel můj stvořitel. Z celé své černé duše ho nesnáším, ale on byl jediné, co jsem v tu dobu znala a pak…pak už bylo pozdě se trhnout. 
Jmenuje se Caius. Říkal mi, proč mě přeměnil. Vykládal mi “můj” příběh. Jako spousta turistů jsem byla dovezena autobusem do Voltery, kde nás měli provést po hradě. Já jsem se toulala jako jedna z posledních a taky jsem zabloudila. Došla jsem do nějakých komnat, kde jsem natrefila na něj. Už ten první pohled na něj mě vyděsil téměř k smrti. 
Stál tam ve stínu a jeho oči rudě svítili. Zablýskly se jeho zuby a já v tu chvíli věděla, že tohle je můj konec. Pravdu jsem ale měla jen částečně. Mnoho toho ve mně umřelo, ale bohužel toho mnoho i přežilo. Řekla bych, že ve mně nejspíš umřelo všechno dobré a to zlé se prodralo napovrch a ještě se pak více projevilo.
Chtěla jsem něco říct, ale hlas mě neposlouchal. Chtěla jsem couvat nebo ještě líp utéct, co nejdál, ale něco mi našeptávalo, že ani to by mi nepomohlo a že se prostě nemám namáhat a prostě počkat, co se stane. Udělal krok ke mně a nasál vzduch. Nechápala jsem co to dělá a přišlo mi to dost ujetý. Když jsem se podívala znovu do jeho očí, tak jsem viděla jak se jeho oči mění. Už nebyly rudé, ale tmavly. Nebyla to typicky černá barva, byla daleko hlubší a tajemnější. Připomínaly mi studnu, která nikde nekončí a vy vidíte jen tu tmu, do které byste nechtěli. Tak přesně takhle jsem si připadala, když jsem se mu do nich dívala. Byl to děsivý pocit a ještě děsivější bylo, že se pomalu, ale jistě přesouval ke mně.
Dotknul se mého ramena a mnou projela vlna chladu a otřásla jsem se. On se jen usmál, ale ruku nesundal. Měla jsem pořád větší strach, ale nespouštěla jsem z něj oči. Něco na něm bylo sice děsivého, ale jinak byl nádherný, nikdy jsem někoho takového neviděla. O svém klukovi jsem si myslela, že je ten nejkrásnější na světě, ale tyhle dva se nedalo ani srovnat. Každý byl z jiného světa a to doslova.
Přesunul se mi za záda a já se otočila a zděsila se. Jeho obličej byl strašně blízko tomu mému a měl na něm dychtivý výraz. 
“Promiň malá, ale voníš moc dobře a já mám žízeň.” Nechápala jsem jeho slova a chtěla jsem něco říct, ale už jsem nestihla ani to. Jednou rukou mě chytil za krk a tou druhou mi bleskově odhrnul vlasy a přisál se na můj krk. Ucítila jsem jak jeho zuby pronikly mou pokožkou a tlak na tom místě. Ze začátku to hodně bolelo, ale po chvíli jsem začínala být otupělá, až jsem omdlela. 
Co bylo dál vím už jen z vyprávění od něj, ale doteď tomu nevěřím. Vždyť jsem omdlela. Ale aby byl můj příběh úplný, tak myslím, že byste to měli vědět. Prý jsem ho od sebe odhodila obrovskou silou. Byla jsem silnější než on, ale jen co byl ode mě dost daleko, tak jsem se svalila na kolena a držela se za krk. Nic jiného jsem nedělala. Byla jsem jako zmražená a nijak jsem nekomunikovala. Vzal mě do jeho pokoje a tam přišli jeho bratři, aby rozhodli co se mnou. Prý nezjistili, kde se ve mně vzala ta síla a ani nedokázali pochopit, proč u mě neprobíhala přeměna jako u ostatních. Já si teda na nic z toho nepamatuji i když oni říkají, že jsem byla, dá se říct, při smyslech, ale prostě jsem jen nekomunikovala a držela se na pokousaném místě. Vždy jsem zůstala ta, kde mě nechali…tohle trvalo asi týden než jsem se jakoby probrala. Já si myslím, že to trvalo tak dlouho možná proto, že moje tělo skutečně umíralo a s ním vzalo i mou duši. Ztratila jsem ten den totiž všechno pro co jsem kdy žila…rodinu, přátelé a lásku. Všechno bylo nenávratně pryč a podle mě jsem se s tím, tímto způsobem musela vypořádat. Vždy jsem brala věci jinak než ostatní. Brala jsem je tak jak přicházeli a snažila se prožít každý den. Dělala jsem dobře, že jsem si užívala toho, co jsem měla…protože konec přišel myslím brzy. Ve 20 letech…sice vypadám tak na 17, ale můj skutečný, tedy lidský, věk je 20 let.
Když jsem se probrala, tak zkoušeli, co všechno umím a jaké mám nadání. Byl tam tehdy jakýsi muž, Eleazar, který odhalil rozsah mých schopností. Viděl také to, že je ve mně obrovské zloba a nenávist a věděl, že jednoho dne to ve mně všechno vybuchne, ale zatím ten den nepřišel.
Pár let jsem jim sloužila na různé akce, kde jsem se jim hodila. Krmila jsem se lidskou krví. Bylo mi to celkem jedno. Občas jsem si s nimi pohrála a jindy jsem na nic nečekala a prostě se nasytila. Byli pro mě pouhá potrava. 
Jednoho dne ale přivezli další turisty z České republiky. Bylo to pro mě první bodnutí do mého mrtvého srdce a to další a daleko silnější přišlo, když jsem viděla, koho sem dovezli. V rohu místnosti stál můj anděl. Všude kolem už se rozestavěli ostatní upíři. Byl čas krmení. Nechtěla jsem, aby se mu cokoli stalo. Upíří rychlostí jsem se přemístila k němu a chtěla mu něco říct, tak jsem se nadechla, ale to jsem neměla dělat. Když jsem ucítila vůni jeho krve, tak jsem se neovládla. Skočila jsem na něj, svalil se pod mou vanou na zem a já slyšela prasknutí kostí, ale byla jsem natolik ovládána instinkty a vůní jeho krve, že mi to bylo jedno. V tuto chvíli jsem byla lovec a on moje kořist. Zabořila jsem svoje tesáky do jeho krku a sála tu životodárnou tekutinu. Cítila jsem jak se mi jeho horká krev vlévala do mých studených a mrtvých žil. Cítila jsem se, jakoby se do mě vléval nový život, zatímco z něj odcházel. Dopila jsem poslední kapku a jeho tělo mi bezvládně leželo v náruči. 
Teprve teď až bylo pozdě jsem pochopila co jsem to udělala za chybu. Tu největší v mém životě. Nikdy si to neodpustím. Od té chvíle jsem odmítala jakoukoli lidskou krev, i když mi ji nosili jako na infuzi. Prostě už nikdy jsem nechtěla lidskou krev. Když už viděli, že se mnou nehnout, tak mi prozradili, že existuje jiný způsob obživy a to zvířecí krev. Zkusila jsem to a také jsem u toho zůstala. Nebylo to nic moc, ale už jsem vážně nikdy nechtěla lidskou krev, už ne…zabila jsem jediného, kterého jsem milovala a to díky tomu, že jsem se stala upírem. Měla jsem raději zemřít. Takhle akorát přežívám a když si to uvědomím, tak i ubližuji. Ubližuji jedním z nejhorších způsobů a to tím, že zlákám někoho, kdo mi aspoň na chvíli připomene to, co jsem ztratila. Už mě to ani nemrzí, prostě si vychutnám to, že znovu můžu být aspoň s nějakou části, která mi ho připomene. Spíš na mě vždy znovu dolehne to, že jsem to byla zrovna já, kdo ho zabil…je to jako začarovaný kruh, který nikdy neskončí. A teď když jsem konečně mohla začít nový život se to musí opakovat…když jsem se rozhodla, že se přestěhuji do Forks. Chtěla jsem jít na střední a taky jsem můj plán uskutečnila. Dům jsem měla celkem daleko tak jsem si koupila auto. Koupila jsem si Mazdu RX8, dřív jsem doma měla Mazdu 323, takovou ošuntělou, ale spolehlivou. Chtěla jsem mít aspoň nějakou malou připomínku na můj minulý život. Sice se tyhle dvě auta nedala srovnat, ale i tak. Peníze jsem měla od svého stvořitele, pod podmínkou, že se jim občas ohlásím. Prý jsem pro ně něco jako dcera, ale já jejich sympatie neopětovala. Ale byla pravda, že peníze jsem potřebovala a oni se mě potom ujali. Také mě mohli nějak vyhodit a já bych nevěděla co jsem, nebo co mám dělat. Za tohle jsem jim možná vděčila, ale na druhou stranu bych byla raději kdyby mě tehdy zabil. Opravdu by mě zajímalo, co se stalo. Nevěřím totiž jejich verzi. Něco se přece muselo stát a ne, že jsem v sobě objevila skrytou sílu, zrovna já taková malá a drobná a měla bych neuvěřitelnou sílu? To mi nejde moc dohromady…

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 9: