Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 24

10.11.2009 (12:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1990×

BELLA
Dojela jsem ke svému domu a naštvaně vydupala po schodech a odemknula si vchodové dveře, Charlie není doma, asi jel na ryby nebo něco. 
Šla jsem po schodech nahoru, otevřela dveře a málem dostala infarkt. Hned přede dveřmi stál Edward. Trochu ustoupil, abych mohla vejít dovnitř. První jsem musela ale popadnout dech, abych mu následně vynadala.
“Zbláznil ses? Nejen, že mě přivádíš k šílenství, ale ty snad chceš, abych dostala infarkt!!” Zařvala jsem na něj.
“Promiň nechtěl jsem tě vylekat.” Všimla jsem si úšklebku, který se snažil rychle schovat.
“Co tady chceš?”
“Chtěl jsem tě vidět.”
“Viděl jsi mě ve škole a zítra zase uvidíš.”
“Nech toho Bells.” Shodila jsem batoh na zem a došla ke své posteli, kde jsem si sedla.
“Víš Edwarde, co zajímavého jsem viděla v jednom seriálu? Byl také o upírech a pokud je někdo nepozval do domu, tak se tam nedostali.” Řekla jsem mu sarkasticky, nasadila si sluchátka od mp3 a lehla si čelem ke zdi, tak abych na něj nemohla vidět, protože jsem věděla, že bych neodolala a sledovala ho každou chvilku, kterou zde promrhá se mnou.
Přes sluchátka jsem nic neslyšela a tak jsem ani nevěděla, jestli tady pořád je, ale nehodlala jsem se otáčet, abych to zjišťovala. Raději jsem zavřela oči. Po několika minutách mě začal přemáhat spánek. 
Ještě než jsem usnula úplně, tak jsem cítila, jak se postel prohnula a někdo přese mě přehodil přikrývku, poté jsem usnula bezesným spánkem.

EDWARD
Ráno jsem jel k Bellinýmu baráku, vyšla ze dveří a šla dál, ke svému autu. Zatroubil jsem na ni. Trochu nadskočila leknutím, ale dál pokračovala ve své činnosti. Doufal jsem, že její náklaďák nenaskočí, ale bohužel se zase rozjel, asi tomu budu muset pomoci. Vjel jsem za Bellu, tak aby nemohla vyjet, chtěl jsem s ní mluvit, protože se mi pořád snažila vyhýbat a nikdy nebyla sama. Zastavila se, viděl jsem v jejím zpětném zrcátku, jak moc je naštvaná. 
“Edwarde Cullene, jestli mi okamžitě neuhneš, tak věř tomu, že tvoje Volvo bude mít pár šrámu na duši.” Neřekla to moc nahlas, ale věděla moc dobře, že to uslyším, ale to by přece neudělala, nebo jo? Odpovědí na mou otázku bylo vytočení motoru a její auto se začalo nebezpečně přibližovat k tomu mému a tak jsem raději uhnul a jel celou cestu za ní. Jela strašně pomalu, pomaleji než jindy. Tohle mi určitě dělala naschvál, aby mě vydusila, jenže kvůli ni bych vydržel všechno, natož pak její pomalou jízdu, která mě asi zabije.
Dojela na parkoviště a zaparkovala co nejdál od místa, kde normálně stávám, vedle ní už nebylo místo, tak jsem zajel na to mé. Na parkovišti nikdo nebyl a tak jsem se svou rychlostí přesunul k jejímu autu a otevíral ji dveře, ona se nesouhlasně zamračila a poděkovala. Protáhla se kolem mě a otočila se ke mně zády. Položil jsem ji ruku na rameno.
“Bello, prosím, už s tím přestaň.”
“S čím mám jako přestat? Já nic nedělám.” Řekla tichým a klidným hláskem, stále otočená ke mně zády. 
“Právě že nic neděláš!” Vyštěkl jsem trochu ostřeji než jsem chtěl, podívala se na mě.
“Promiň, jen prostě, dělej prosím něco, netrap mě tak. Řvi na mě, hoď po mně něco, udělej prostě něco, jen nebuď takhle nečinná.”
“Nemůžu Edwarde, to co bych chtěla udělat, udělat nemůžu.”
Zabouchla dveře a vydala se ke škole. Následoval jsem ji. Každý jsme měli jinou hodinu a takhle probíhal celý dnešní den. Já měl o hodinu míň, tak jsem jel domů, kde jsem nechal auto a běžel k Bellinýmu baráku, vyskočil jsem do jejího okna a čekal na ni. Po chvíli se na příjezdové cestě ozval zvuk motoru jejího auta. 

BELLA
Probudil mě až zvuk budíku. Lekla jsem se a spadla z postele. Zanadávala jsem. Tak dlouho jsem nikdy snad nespala. Nestihla jsem si ani udělat úkoly, nic.
Šla jsem ke stolu, kde jsem měla učebnice na dnešek. Všechno leželo nachystaný na hromádce se vzkazem, od koho jiného než Edwarda.
Vypadala jsi tak sladce, nechtěl jsem tě budit. Udělal jsem ti úkoly, abys neměla průšvih. Odpusť mi za všechno. S láskou Edward.
Ten konec se mi moc nelíbil, vypadalo to, jakoby se loučil, ale to by přece neudělal ne? Sice jsem ho od sebe odháněla, ale pravdou je, že ho pořád miluju a nesnesla bych, kdyby ode mě odešel. Hodila jsem věci do tašky a pádila k autu bez snídaně, protože jsem měla skluz. 
Zase čekal venku ve svém autě. Jedna má část se chtěla rozběhnout za ním a skočit mu kolem krku, ale ta druhá pořád trucovala a právě tato část byla pořád ta silnější. Rozešla jsem se ke svému autu, nasedla, zastrčila klíč do zapalování a otočila, ale nic se nestalo. Super, co teď. Vystoupila jsem a podívala se směrem, kde byl on. Už neseděl v autě, ale stál před ním. Hlasitě jsem si povzdechla a vyrazila k němu, určitě v tom má prsty, ale nechci se hádat, je mi to jedno, na druhou stranu aspoň pojedu s ním, jeho přítomnost mi chybí ať se mi to líbí nebo ne. Došla jsem až k němu, chystal se něco říct.
“Ty, ani muk. Prostě jen jedem.” Na jeho tváři se objevil po tak dlouhé době pobavený úsměv. Úplně jsem zapomněla jak božsky vypadá, když mu tvář rozzáří úsměv. Moje srdce vynechalo pár úderů a pak se rozběhlo ještě rychleji, on si toho samozřejmě všiml a tázavě se na mě podíval, jen jsem zakroutil hlavou, abych zaplašila jakékoli myšlenky. Nasedli jsme do auta a on se rozjel.
“Jo, no, děkuji za úkoly, ale měl jsi mě vzbudit.”
“Nechtěl jsem, aspoň jsem mohl být s tebou, kdybych tě probudil, tak bys mě vyhnala a já nechtěl být zase sám.”
Nic jsem mu na to neřekla, taky jsem byla nerada sama a on mi začínal popravdě chybět. Už jsem neměla tak silné odhodlání jako předtím, ani jsem si už nebyla tolik jistá, jestli ho mám dál trápit, vždyť teď už se sama začínám trápit.
Byla mi celkem zima a tak jsem se natáhla, že si trochu zatopím, ale ve stejnou chvíli se natáhl i Edward a dotkli jsme se rukama, okamžitě mnou projel elektrický impuls. 
On svou nataženou dlaň otočil tak, abych mu do ní položila já tu svou. Chvíli jsem zaváhala, ale udělala jsem to, nic jiného jsem nechtěla. Bylo to malé, ale silné gesto, které mi rozproudilo krev v žilách. Viděla jsem, jak se na Edwardově tváři usadil nádherný a spokojený výraz.
Dojeli jsme ke škole a on pořád držel mou ruku ve své. Jen co zastavil, tak si zvedl mou ruku ke rtům a políbil mě na ni. Naprosto mi vyrazil dech. Vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře, když viděl, že se sama asi jen tak neproberu, tak na mě promluvil a pomohl mi vystoupit. Opřela jsem se o auto, abych si srovnala myšlenky, je možné, aby na mě měl ještě větší vliv než kdy dřív?!
“Bells, jsi v pořádku?” Zašeptal až nebezpečně blízko až mě to probralo.
“Jo, jo, jsem…v pořádku, snad.” Přistoupil ještě o trochu blíž, že se naše těla téměř dotýkala, moje srdce bilo jako splašené. Byla jsem naprosto v pasti. Začal se přibližovat svým obličejem k mému, ale musela jsem ho zastavit. Zatím nebyl ten správný čas.
“Edwarde, teď ne. Není vhodná doba. Já potřebuju víc času. Netlač na mě a nech tomu prosím volnej průběh.” Kývl na znamení souhlasu a o kousek ustoupil, ale ještě mi přejel rukou přes tvář, do které se mi okamžitě nahrnula krev. Asi mu to taky moc neusnadňuji.

Prvních pár hodin jsem měla sama, ale po obědě jsem měla biologii společně s ním. Částečně jsem se na tu hodinu těšila, ale zároveň jsem se i bála nebo spíš jsem byla nervózní.
Došla jsem do třídy, ale on tam ještě nebyl, tak jsem si sedla na místo a čekala na jeho příchod, ale ten se neuskutečnil. Místo něj přišel učitel a Anthony, který si okamžitě všiml, že vedle mě je volné místo a sedl si, aniž by se třeba zeptal, jestli tu je volno.
Opovržlivě jsem se na něj podívala, ale on si mého obličeje nevšímal a jen se samolibě usmíval zmetek jeden, jak já bych vzala do ruky nějakou pánev a pořádně ho s ní praštila po té jeho tvářičce. Modlila jsem se, aby se tady Edward ukázal a prohodil ho oknem, ale nepřišel. Po tom, co nám učitel zadal práci ve dvojicích jsem pochopila proč, budeme pracovat s krví, ale mohl mě předem varovat, krev zrovna moc nemusím. 
Chvilku jsem odolávala tomu pachu krve, ale bylo to moc silné a mě se dělalo špatně a bylo to čím dál tím horší. Udělalo se mi ještě hůř než jsem myslela, že mi může být a v tu chvíli jsme věděla, že nestihnu doběhnout na záchod. Vyklopila jsem obsah žaludku na svého souseda. Trochu se mi ulevilo a to hned dvakrát. Na zbytek hodiny jsem byla omluvena, tak jsem vyrazila na parkoviště, ale cestou jsem si vzpomněla, že vlastně nemám auto. Došla jsem na parkoviště a tam bylo Edwardovo Volvo. Došla jsem až k němu a rozhlížela se kolem. Nikde nic. Podívala jsem se dovnitř a tam ležela kartička, zkusila jsem kliku a bylo otevřeno. Přečetla jsem si úhledně napsaný vzkaz. 
Bells, musel jsem si něco zařídit, tak jsem tě nemohl odvést. Proto si pujč mé auto, později se pro něj stavím. PS. Miluji Tě.
Nechápala jsem to, nechápala jsem nic. On mi jen tak půjčí své auto a žádný varování ať ho nerozbiju? Poslední dny se mnou komunikuje přes vzkazy, taky je pravda, že jinak jsem mu to ani nedovolila, jenže já si nemohla pomoct.
Nakonec po dlouhém přemlouvání jsem nasedla do auta, všechno si naštelovala na svou výšku, což asi nebude mít moc radost, a pomalu a nejistě vyjela, opravdu jsem mu nechtěla auto nechat v prvním sloupu, který potkám. Docela rychle jsem si na to auto zvykla, ani se nedivím Edwardovi, že ho má tak rád, ono jelo samo. Dojela jsem k domu a zaparkovala za mým starým, nefunkčním náklaďáčkem. 
Otevřela jsem si dveře a přes nos mi přejela nádherná směsice vůní, jednu jsem poznala a to byla ta Edwardova, takže je tady? Šla jsem do svého pokoje, odkud se vůně linula. Dveře byly přivřené, tak jsem do nich jen drcla a to co jsem viděla mi naprosto vyrazilo dech…

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 24: