Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 17

29.10.2009 (16:45) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1966×

BELLA
Než jsem si stihla vzpamatovat, tak mě znovu chytla pod krkem a vyzvedla do vzduchu a chystala se se mnou hodit do otevřené kabinky. Tak tohle je můj konec, pomyslela jsem si.

Rozrazily se dveře, ale neviděla jsem kdo to byl, protože mě Ódry pevně držela pod krkem. Nemohla jsem pořádně ani dýchat a pomalu jsem začínala ztrácet vědomí. Hlava mi třeštila a na místě, do kterého jsem se praštila mi tepalo. 

Poslední co jsem byla schopna vnímat bylo to, že se Ódry napřahuje se mnou v ruce a hází, pak už jen tlumený dopad a nic. Tma. Nebylo to tak hrozné, jak bych si představovala. Čekala jsem daleko horší smrt, ale kde to teď jsem? V pekle? V nebi určitě ne, tam by nebyla taková tma. Ale tohle taky jako peklo nevypadá, tam by mělo být aspoň trochu světla ne? Nebo nějaký spalující oheň nebo prostě cokoli, ale tady nebylo nic. Jen nepropustná tma. Co se teď bude dít? Co teď mám dělat?

Po dlouhé době, která mi připadala jako několik dnů, ale bylo to sotva pár hodin, se začalo něco konečně dít, ale nejsem si jistá jestli to bylo to co jsem chtěla. Šíleným způsobem mě bolela hlava. Svalila jsem se na kolena a rukama si pevně držela hlavu, aby se mi nerozskočila na tisíc kousků, ale nepomáhalo to a já se svalila na zem a pomalu upadala do uklidňujícího spánku nebo bezvědomí.

EDWARD
Otočila se na mě ,Edwarde musím, ta krev…’ a už hnala domů a já za ní. Ještě jsem se naposledy otočil na Ódry s nenávistí v očích. Tohle ji nedaruju, za tohle bude pykat. Bude se smažit v pekle.

Podíval jsem se na Bells, protože její srdeční tep začal kolísat. To není dobré znamení, ztrácela vědomí. Musím jí co nejdřív dostat ke Carlislovi.
Zaslechl jsem škodolibé odfrknutí od Ódry, zlostně jsem na ni zavrčel a kdybych mohl, tak ji skočím po krku, ale na to teď nebyl ten správný čas, ona se jen přikrčila k obraně a čekala. Otočil jsem se a co nejrychleji vyběhl k domu a doufal, že Alice už zařídila, aby tam na nás čekal.

Alice samozřejmě nezklamala a vše bylo nachystané. Takže jsem Bellu jen položil na stůl a nechal to na Carlislovi. Bylo strašné sledovat, jak ji zašívá tržnou ránu. O další jizvu navíc. Nejraději bych se vrátil do školy a Ódry zabil, ale nemohl jsem od Bells odtrhnout oči natož od ní teď odejít a navíc je dost možné, že by na mě použila tu její schopnost a já bych se neubránil. Takže budu muset popřemýšlet nad tím, jak to udělat, aby se neobjevila v ničí přítomnosti a nemohla ho ovlivnit. Aspoň, že je teď Jasper pryč, o jednu starost míň. Doufám, že to bude mezi ním a Alicí zase v pořádku, nerad bych viděl svou milovanou sestřičku trpět.

Netrvalo to ani hodinu a Bells byla ošetřená. Odnesl jsem si ji k sobě do pokoje a položil na postel, kterou mi sem mezitím sehnala Alice místo mé pohovky, ta by pro Bells asi nebyla moc pohodlná a ona teď potřebuje pohodlí víc než kdy jindy.

Nesl jsem ji v náruči tak opatrně jak jen jsem dovedl. Posadil jsem se s ní na postel a pomalu jí začal pokládat na poste, ale držela se mé košile a odmítala se jí pustit. Chvíli jsem čekal, než povolila sevření a vykroutil se jí. Chtěl jsem jí nechat klid, ale když jsem už stál u dveří tak zašeptala mé jméno. Bylo to jako blesk z čistého nebe, který mě zasáhl a já zůstal stát. Toužil jsem a doufal, že zaslechnu ještě něco, cokoli z její skryté mysli.
“Zůstaň…” bylo jediné, co řekla a já se nedal pobízet, i když to bylo pouze z jejího podvědomí. Hrozně moc bych si přál, aby se na mě už nezlobila, aby mezi námi bylo to co předtím, ale je tu otázka, jestli to takhle ještě někdy půjde. Já bych si nepřál nic jiného, ale mám strach, že jsem tím u ní ztratil veškerou důvěru. Kdybych jen mohl slyšet její myšlenky, tak by to mnoho věcí ulehčilo, pro nás pro oba.

Seděl jsem vedle ní a díval se jak pravidelně oddechuje. Miloval jsem pravidelný tlukot jejího srdce. Věděl jsem tak, že je vše v pořádku. Alespoň v rámci našich možností. Kéž by bylo vše v pořádku. Odpustí mi ještě někdy?

Nevím jak dlouho jsem přemýšlel nad vším co se děje kolem, ale vyrušilo mě zrychlené bušení jejího srdce. Podíval jsem se na ní a ona byla vzhůru a nenávistně se na mě dívala. Tenhle pohled mi trhal mé mrtvé srdce, které kdyby mohlo tak by právě pro tuhle dívku tlouklo.

Dívali jsme si do očí, já bolestně a ona zlostně. Teď už jsem s jistotou věděl, že na to hned tak nezapomene. Bude těžké jí dokázat, že mi může věřit. 
“Vypadni!!” Trhl jsem sebou při zvuku jejího hlasu.
“Bello, já…”chtěl jsem ji všechno vysvětlit, ale nedostal jsem tu šanci. 
“Žádný já!!! Vypadni odtud nebo si o tebe zlomím i tu druhou ruku!!” Na důkaz toho, že to myslela vážně se po mně napřáhla, ale já byl rychlejší a bleskurychle jsem uskočil na druhou stranu pokoje, aby si nemohla nic udělat. Nesnesl bych pomyšlení, že má obě ruce v sádře a to jen kvůli mně.

Nečekal jsem, že bude mít až takovou reakci na mou přítomnost, doufal jsem aspoň trochu, že se to zlepší, ale přijde mi, že je to čím dál tím horší. Přemýšlel jsem, jestli se nemám pokusit ji to vysvětlit, ale něco v jejím výrazu mi říkalo, abych se co nejrychleji sebral a odešel, ale předtím jsem ji ještě něco prostě musel říct.
“Pořád tě miluji.” A s těmito slovy jsem vyskočil balkónem. 

BELLA
“Já tebe taky,” zašeptala jsem, ale nevěděla jsem jestli to slyšel. Mohl být už bůhví jak daleko a nebo také mohl stát dole. Nehodlala jsem to zjišťovat, sama jsem si nebyla jistá, jestli chci, aby to slyšel.

Co mám teď dělat? Jsem sama a opuštěná. Odehnala jsem od sebe toho, koho miluju a kdo ví, jestli spolu ještě někdy budeme moci být. Jestli to dokážu, jestli mu zvládnu odpustit to co udělal. Proč jsem to nemohla být já, komu by se oddal? Proč to musela být ona? Nesnáším ji za to!!! Všechno zkazila, všechno mi vzala. VŠECHNO…kdy se rozhodne mi vzít taky život? Třeba na mě už někde venku čeká, aby dokončila to co začala. Třeba by to bylo ukončení mého trápení, vysvobození. 

Všechno to na mě strašlivě doléhalo a to víc, když jsem tady v této místnosti byla sama. Ale to jsem nevěděla, že to nebude na dlouho. Dovnitř vtrhla Alice se zmčeným pohledem. Přišla mlčky k posteli a sedla si vedle mě. Pořád mlčela a to mi nahánělo strach. Daleko větší než z toho co na mě venku čeká. 
“Alice?” Místo odpovědi mi omotala ruce kolem krku a objímala mě. Byla jsem z jejího chování zmatená.
“Alice, co se děje.” Odtáhla se ode mě a zrak sklopila na podlahu.
“Stane se něco strašného.” Zašeptala sotva slyšitelně.
“Co se stane? Mě? Může se mi stát ještě něco horšího?” Očima kmitla ke mně a zamračila se, ale odpověděla jen na část mé otázky.
“Tobě ne, ale někomu jinému, nedá se tomu už zabránit. Je příliš pozdě. Zase jsem nic neviděla, až teď.” Položila si obličej do dlaní a jejím tělem otřásaly tiché vzlyky.

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 17: