Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 10

09.10.2009 (14:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2158×

ÓDRY
A tak nějak skočil, nebo také započal můj příběh. Pro mě můj život skončil ve chvíli, kdy jsem se stala upírem, protože toho dne jsem opravdu ztratila všechno co jsem kdy chtěl…ztratila jsem veškeré naděje, které jsem od života čekala.

A teď když jsem tady na této nové škole, tak jsem potkala jeho..Jaspera. Vypadá téměř stejně jako můj lidský přítel. Bodlo mě u srdce když jsem ho viděla. Vyplulo na povrch mnoho vzpomínek a hlavně ta jedna…ta nejbolestivější a to jeho smrt. Smrt, kterou jsem já zavinila. Mohl mít krásný život, který by jistě prožil naplno, tak jak to dělal, ale já mu tuto možnost vzala. Kéž bych ho teď mohla mít tady u sebe. 

Jasper opravdu vypadá jako on, až na ty oči, ale to bude jen o zvyku. Myslím, že by to nemuselo být tak těžké. Jenže ostatní ho budou určitě bránit a ta skřetice ho taky asi jen tak nedá. Ještěže mám svou moc, která mi pomůže. A než se dostanu k němu? Tak udělám peklo ostatním. Když trpím já, tak proč by nemohly i ony. Já se tím pobavím a zkrátím si svou nekončící existenci. 

Tato možnost, někomu ublížit a přitom si užít se naskytla dřív než jsem čekala. Dokonce za mnou přišel sám od sebe aniž bych musela použít svou moc. Tohle bych od něj nečekala. Vím jistě, že on umí číst myšlenky, říkali mi o něm v Itálii. Edward se myslím jmenuje. Ano je to on, jeho bronzové vlasy nejsou přehlédnout…vlastně je celkem pěkný, ale prostě není to ON. Ale myslím, že pro teď by mohl stačit. Takže si budu muset hlídat myšlenky. Počkat už vím jak…doufám, že z těch mnoha jazyků neumí zrovna česky…stačí když tak budu přemýšlet. Sice to teď pro mě bude trochu nezvyk, ale co, je to pro dobrou věc…pro mě samozřejmě.

Po škole jsem nasedla do svého auta a dívala se do zpětného zrcátka, jestli stále sleduje mou stopu…je to lečí než jsem myslela…
Dojeli jsme k mému domku, který jsem si opatřila, vystoupila jsem z auta a čekal co bude chtít. Vypadal dost naštvaně už u školy. Docela nerada bych, aby mi něco udělal, přece jen bych ráda zůstala celá. Rychle si budu muset zjistit, co chce a pak mu zatemnit mysl…ano to mi jde dobře…on není jediný, kdo umí vlézt lidem do hlavy…také to umím, sice jinak než on, ale ve své podstatě si nakonec stejně zjistím vše co potřebuji. A to není všechno…dokážu jim vnuknout, že vlastně chtějí něco úplně jiného nebo že jsou někdo jiný…hodí se to…hlavně teď třeba.

Než stihl vystoupit tak jsem se mu prohrabala v hlavě. Byl zmatený z mých myšlenek, takže jim nerozuměl a to je další plus pro mě. Je to čím dál tím lepší. Chtěl mi vymluvit Jaspera? Tak tomuhle se musím zasmát. Sám se mi nedokáže ubránit a chce bránit ještě druhé? Je mi ho tak trochu líto, ale život je nelítostný boj…a já tenhle vyhraju…

Pořád se v jeho hlavě objevovala ta dívka, se kterou dnes přijel, ale ona upírka není. No je to každopádně zajímavé…ublížím tím i člověku…to jsem ještě neudělala…a pak že je život pořád stejný…aspoň si malá zažije co je to zklamání a prohra…já sama to vím moc dobře.

Když vystoupil a vydal se ke mně, tak jsem mu naprosto vyprázdnila jeho mysl. Dalo by se to přirovnat k zatmění, prostě si nic nevybavíte. Neumím mazat paměť to ne. Můžu ji pozměnit, ale také to není trvalé…znovu se jim vše vrátí, ale až po nějaké době. Ta doba, po kterou moje schopnost trvá je různá. Nevím ani na čem to závisí, možná na tom, jak dlouho jsou pod mým vlivem, možná to závisí na tom, co všechno jsem jim pozměnila nebo zatemnila…nebo to prostě záleží na tom člověku, upíru, samotnému.

Zůstal zaraženě stát. Vnutila jsem mu myšlenku, že to já jsem jeho přítelkyně, jeho životní láska a že právě máme mýt svatební den. Jeho nepřítomný výraz se změnil na ten nejněžnější jaký jsem kdy viděla. Takhle byl ještě krásnější. Můj chtíč ještě vzrostl a já mu nechtěla upírat jeho uspokojení. 
Došel až ke mně a políbil mě. Ze začátku jemně, ale pak přitvrdil. Přitáhla jsem si ho na sebe a opřela se o kapotu mého auta. Nebránil se…naopak mi velmi pomáhal. Tiskl své tělo na to mé a přitom ze mě sundával všechny části oblečení a já dělala to samé. Netrvalo to dlouho a naše těla splynula v jedno. Naprosto jsem se mu oddávala a užívala si tu chvíli, kdy jsem si zase připadala jako smrtelný člověk plný emocí, které ve mně naráz vybuchly.

Na upíra vyčerpaně jsem se svalila na kapotu a hlasitě oddechovala spolu s Edwardem. Musela jsem pořád hlídat jeho myšlenky, protože se mu v nich objevovala ta jeho lidská Bella. Nechápu co na takové šmudle malé vidí. Mohl by mít lepší…daleko lepší než je ona. Nepochopím ho, ale to ani vlastně nemusím.

Teď nastala ta chvíle, kdy se ho budu muset nějak zbavit, ale co mu namluvit? Možná bych mu mohla vrátit ty jeho myšlenky, jen poupravit tuto malou událost. 

Oblékli jsme se a já jeho mozku namluvila, že jsme si jen promluvili a domluvili se na tom, že nechám jeho rodinu na pokoji a nebudu si žádného člena všímat. Usmíval se od ucha k uchu. No snad mu to vydrží minimálně do té doby než dojede domů. Nechtěla bych, aby otočil auto a přijel mě roztrhat na kusy…

EDWARD
Ještě pár zatáček a konečně se přede mnou vynořil malý starý domek, u kterého zastavila. Vystoupila z auta a opřela se o něj. Čekala na mě. Čekala, co udělám. A já dělal…

Chtěl jsem na ni začít hned zostra, ale když jsem se na ni podíval, tak jsem naprosto zapomněl, proč jsem tady. Co jsem to vůbec chtěl. Vlastně jsem ani nevěděl sám pořádně kdo jsem.

Nemluvili jsme ani moc dlouho. Vzala moji žádost dá se říct s klidem a slíbila, že nebude nijak škodit naši rodině, tak jsem byl rád, že se to v klidu vyřešilo a já mohu jet za Bells domů.

Vyrazil jsem na cestu domů. Touhle dobou by měly být zpět z nákupů. Už jsem byl téměř u domu, když mě začala bolet hlava, dost zvláštní na upíra, ale můj úsměv, že jsem to zvládl vyřešit mě nepřešel a ještě víc se roztáhl, když jsem spatřil náš dům, u kterého ty dvě stály…ALE…to, jak se tvářily…to nevěstí nic dobrého a taky že ne…v Aliciných myšlenkách jsem viděl, co viděla ve svých vizích, ale to přece není pravda…tohle se nestalo. V tu chvíli mi hlavou projela palčivá bolest a moje vzpomínky, které jsem měl původně nahradily jiné…ty pravdivé…

To se nemohlo přece stát…tohle jsem neudělal…to není možné…ale pohled na Bells mě jasně usvědčil v tom, že to co Alice viděla se doopravdy stalo a není to jen hloupý žert…

“Bells, lásko, já…” Chtěl jsem ji něco říct, ale co…jak se tohle dá vysvětlit někomu jinému, když sám nevím co se stalo nebo lépe řečeno jak se to stalo…
“TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ EDWARDE!!! JAK…JAK JSI MOHL? NECHCI TĚ ANI VIDĚT!!!” Rozběhla se do lesa. Nechtěl jsem ji nechat běžet, ale zastavila mě Alice svými vizemi o Belle.

První byla o tom, jak zle by to dopadlo, kdybych ji nenechal chvilku, ať se probere z toho co jsem ji provedl a jak by chtěla abych ji klidně zabil…nemohl jsem tomu uvěřit…ukončil jsem veškerý pohyb. Prostě jsem zamrzl a nic nevnímal. Přišla další její vize.

Ta další byla o tom, jak se Bells chce zabít. To snad nemyslí vážně?! Stejně jako Alice jsem lapal po dechu přesto, že jsem ho nepotřeboval. To by přece neudělala a už vůbec ne kvůli mně. To prostě nesmí. 

A pak přišla další…ještě horší…chtěla pryč, kam bychom nestihli doběhnout nebo spíš nesměli doběhnout…Alice se rozběhla do La Push a já za ní, ale zpražila mě svou myslí: ,Zůstaň tady, akorát všechno zkazíš…copak nechápeš, že se chce zabít kvůli tobě? Jestli tě uvidí, tím rychleji skočí!’ měla pravdu a já to věděl…já mohl za to, že jsem se nedokázal ubránit…ale když já o tom ani nevím…vlastně ani nevím jak se jí to povedlo mě takhle obelstít…ale určitě to takhle nenechám a nenechám ji přiblížit se ke komukoli z rodiny, aby mu mohla opět ublížit, tak jak to udělala teď.

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 10: