Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kissing love - part 1

30.07.2009 (11:00) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1634×

Dvakrát jsem krátce zatroubil na znamení, že už čekám. Nebyl jsem si jistej, jak dlouho by mohlo tentokrát trvat jejich loučení, a nehodlal jsem to absolvovat. Nebyla to nechuť z čekání, ale očekávání, kdy už budu s Bellou. A on mi ten čas kradl. Dneska jí potřebuju říct pravdu a tohle čekání by mě brzo zničilo.

Slyšel jsem, jak si Bella povzdechla, a viděl jsem její kradmý pohled na Edwarda než nastoupila ke mně do auta.

Radost, že ji vidím, mi nezkazila ani tahle skutečnost. „Ahoj, Bells.“

Byl jsem hodně unavenej, popravdě jsem před necelou půlhodinou skončil směnu. Chtěl jsem se vyspat, ale probudil mě Bellin telefonát. Neváhal jsem ani vteřinu. Bella nebo spánek? Snadnější volba snad ani neexistuje. A přes veškerou únavu jsem měl neskutečnou radost, že jsem zase s ní. Současně jsem ale pociťoval obavy z nadcházejícího rozhovoru. Bez ohledu na tohle všechno jsem byl ale stoprocentně odhodlanej říct jí, co jsem se chystal.

Miluju ji a musí to vědět. Jasně, myslím, že to ví od chvíle, co jsme se potkali, ale přesto… vyslovit to je krok k zachování jejího lidství a já jsem musel podniknout všechno, co se dalo.

„Je ti dobře, Jaku?“ zeptala se ustaraně.

No jo, asi vypadám strašně, pomyslel jsem si, ale přesto namáhavě odpověděl, i když mi mluvení dělalo určité potíže. „Jsem jen unavený,“ objasnil jsem a vzápětí zívl na celé kolo. „Co chceš dneska dělat?“

„Prozatím prostě zůstaňme u vás,“ řekla po důkladném prozkoumání mého stavu. Nejspíš uvažovala, jestli přežiju odpoledne. „Motorky můžeme projet později.

„Jasně, jasně,“ souhlasil jsem. Možná, že bych z té motorky vážně spadl. Znovu mě přemohlo zívnutí.

Pomalu jsem dojel do La Push a zaparkoval před domem. Mátožně jsem se zvedl z auta a sunul se k domu. Viděl jsem, že Bella jde vedle mě, ale neměl jsem sílu vzít ji za ruku. A udělal bych to fakt rád.

„Kde máš tátu?“ zeptala se Bella a rozhlížela se kolem, když jsme vešli do domu.

Než jsem odpověděl, znovu jsem zívl. „Je u Clearwaterových. Od té doby, co Harry umřel, tam tráví hodně času. Sue je osamělá.“

Sedl jsem si na gauč v obýváku a posunul se na stranu, abych Belle udělal trochu místa.

„Ach. To je milé. Chudák Sue,“ řekla procítěně.

„Jo… má trochu problémy… s dětmi,“ dořekl jsem váhavě. Stejně jí to nedojde. Snad.

„Jasně, pro Setha a Leah musí být těžké, když ztratili tátu…“ Harryho znala, byl to Charlieho kamarád. Jeho pečené ryby Charliemu vždycky chutnaly.

„To jo,“ kývl jsem, vzal do ruky ovladač na televizi a zkoušel najít něco, co by mě udrželo vzhůru.

„Co je s tebou, Jaku?“ zeptala se znova tiše. „Jsi jako zombie.“

„Včera v noci jsem spal jen asi dvě hodiny a předtím čtyři,“ vysvětlil jsem a natáhl se pohodlně na gauč. Ruku jsem přehodil o opěradlo, byl jsem tak Belle o něco blíž. Pak jsem zavřel oči. „Jsem vyčerpaný.“

„Proč nespíš?“ slyšel jsem vedle sebe Bellinu vyčítavou otázku. Byl v ní podtón ochrany.

„Sam si postavil hlavu. Těm tvým krvežíznivcům nevěří. Dva týdny už běhám dvojité směny a nikdo se mě ani nedotkl, ale on to stále nebere. Takže jsem teď na to sám.“

„Dvojité směny? To proto, že se snažíš hlídat kvůli mně? Jaku, to nejde! Musíš se vyspat. Mně se nic nestane,“ protestovala.

Dělá si zbytečné starosti. Pro ni bych udělal mnohem víc. „To nic není.“

Pak mě něco napadlo. Otevřel jsem oči a zadíval se na ní. „Hele, už jste zjistili, kdo byl ve tvém pokoji? Je něco nového?“

Než odpověděla, malinko zaváhala. „Ne, o tom, ehm, návštěvníkovi jsme nic nezjistili.“

Něco skrývá. „Pak budu nablízku,“ řekl jsem sobě i jí, než jsem znovu zavřel oči.

„Jaku…“ zašeptala bezmocně.

„Hele, to je to poslední, co můžu dělat – nabídl jsem ti svoje věčné područí, pamatuješ. Jsem tvůj doživotní otrok.“

Připadal jsem si šíleně unaveně. Vlastně jsem už téměř usínal, i když jsem se tomu bránil. Chtěl jsem zůstat s ní… vzhůru.

„Já žádného otroka nechci!“ řekla razantně a položila mi ruku na břicho. Jen se lehce dotkla, aby podtrhla svá slova, ale stejně jsem se zachvěl.

Snažil jsem se zakrýt ten pocit a neotevřel jsem při své otázce oči. „A co chceš, Bello?“

„Chci svého kamaráda Jacoba –“ lehce mě to slovo píchlo, asi jako hejno sršňů – „a nechci ho polomrtvého, nechci, aby přišel k úhoně v nějakém bezhlavém pokusu –“

„Podívej se na to takhle,“ skočil jsem jí do řeči než se mohla rozparádit, „doufám, že můžu vystopovat upíra, kterého smím zabít, nebo ne?“ zažertoval jsem, abych ji rozptýlil.

Nic neříkala, a tak jsem otevřel oči. Narazil jsem na její vyděšený pohled. „To byl vtip, Bello.“

Upřela pohled na televizi a pořád mlčela. Říkal jsem si, jestli jsem nezavtipkoval na příliš otevřené téma. Ale na odreagování jsem se necítil. Trápila mě jedna věc – už dlouho.

„Takže, máš nějaké zvláštní plány na příští týden?“ zeptal jsem se jemně. Bolest už mě zase začínala ovládat, když na mě znova plně dolehlo její rozhodnutí. „Končíš školu. Páni. To je něco.“

Mluvit v krátkých, jednoduchých větách mi momentálně připadalo jako jediná možnost vyjadřování.

„Žádné zvláštní plány nemám,“ odpověděla váhavě.

Zahořela ve mně jiskra naděje a ještě víc mě to utvrdilo v přesvědčení říct jí, co jsem chtěl.

„No, budu muset jít na večírek k zakončení studia. Mého,“ zachrčela nesouhlasně. „Alice miluje slavnosti a pozvala snad celé město. Bude to strašné.“

Uvolnil jsem se a podíval se na ni přímým, ale něžným pohledem. Možná se nakonec rozmyslí? „Já jsem pozvání nedostal. Asi se urazím,“ usmál jsem se.

Vypadala z představy večírku dost znechuceně, v tom jsme byli stejní. O pozvání jsem nestál. Šlo mi jen o odlehčení situace.

„Ber to tak, že tě tímto zvu. Má to být můj večírek, tak si snad můžu pozvat, koho chci.“

„Dík,“ řekl jsem sarkasticky. Teď tam budu muset jít. Do domu plného pijavic. Ne, že bych se bál… mně nic nehrozilo, smrděl jsem jim stejně jako oni mně… šlo spíš o zakořeněné nepřátelství plus ještě nenávist k tomu Bellinu krvežíznivci.

„Přála bych si, abys přišel,“ řekla teď Bella a já jsem znovu zavřel oči. Částečně proto, že jsem si chtěl vychutnat její touhu po mé přítomnosti, i když jen slabou oproti mojí touze k ní, a částečně proto, že jsem už opravdu skoro spal. „Aspoň by byla větší zábava. Myslím tím pro mě.“

„Jasně, jasně. To by bylo velmi moudré…“ Ani jsem nevěděl, co plácám, protože jsem ze sebe víc nedostal a přemohl mě spánek.

Seshora na mě svítilo slunce, kolem byl les. Byl jsem s Bellou sám, držel jsem ji za ruku a pomalu jsme kráčeli směrem k pláži. Bylo opravdu jasno.

V Bellině společnosti jsem se ale cítil jinak než obvykle. Zdálo se mi, že je uvolněnější, neohlížela se kolem, jako to často dělala. Dívala se dopředu, střídavě pohlížela na mě a na slunce nad námi, a pak na stromy kolem sebe.

Vyšli jsme zpoza stromů až k moři na pláži v La Push, kde jsem to tak důkladně znal. Hrály si tam malé děti. Mohlo jim být maximálně pět let a vypadaly mimořádně šťastně. Stejně šťastně, jako jsem se já teď cítil s Bellou.

Bella zamířila k nim – proč?

Jedno z dětí si jí ale všimlo a rozběhlo se k ní. Bella pustila mou ruku a zvedla dítě do náruče, zatímco to druhé se rozběhlo a za letu se proměnilo ve vlka. Jeho kožich byl rudohnědý. První dítě se otočilo v Bellině náruči, takže jsem se m u podíval přímo do nevinných, krásných, čokoládově hnědých očí.

„Tatíííííí…“

Trhnul jsem sebou, když na mě můj syn zavolal. Otevřel jsem oči a vyskočil jsem. „Co je, co se děje?“ Kde jsou moje děti? Belliny děti. Naše děti…

„To jsem byla já, Jaku. Promiň, že jsem tě vzbudila,“ omlouvala se Bella. Ale ne moje Bella. Jeho Bella.

„Bello?“

„Ahoj, ospalče.“

„Páni! Já jsem usnul?“ Byl to jenom sen. „To je mi líto! Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Pár dílů Kluků v akci. Přestala jsem je počítat,“ řekla s úsměvem.

Spadl jsem zpátky na gauč vedle ní. Páni, o Belle se mi zdálo nesčetněkrát, ale takhle přemrštěný sen jsem ještě neměl. A proč se to malé proměnilo tak brzo? nechápal jsem.

„Tyjo, promiň mi to vážně,“ vrátil jsem se zpátky do přítomnosti. Nepřijela, aby se nudila, zatímco já spím. Ucítil jsem, jak mě hladí po vlasech.

„Nic si nevyčítej. Jsem ráda, že ses trošku prospal.“

Klasická Bella. Klidně bude tvrdnout x hodin na gauči, jenom abych já se mohl prospat.

Zívl jsem a protáhl se. „Jsem poslední dobou k ničemu. Není divu, že je Billy pořád pryč. Se mnou je taková nuda.“

„Mně je s tebou dobře,“ snažila se mě přesvědčit Bella.

Jí je se mnou možná dobře, ale ne tak, jak bych chtěl. „Eh, pojďme ven. Potřebuju se projít nebo zase usnu.“

„Jaku, jdi si lehnout. Mně to nevadí. Zavolám Edwardovi, aby mě přijel vyzvednout,“ řekla a mě to bodlo jako nůž. „Zatraceně, musím si půjčit váš telefon. Ten jeho jsem asi zapomněla v autě.“

„Ne,“ zastavil jsem ji, když si stoupla. „Ne, zůstaň tady. Býváš tu tak málo. Nemůžu uvěřit, že jsem vyplýtval tolik času.“

Popadl jsem ji za ruku a vyšel ven do chladného vzduchu. Aspoň nějaký kyslík.

Jak jsem mohl usnout, když jsem s ní chtěl mluvit?

„Jsem pitomec,“ nadával jsem si.

„Co se děje, Jaku?“ divila se Bella. „No tak jsi usnul,“ pokrčila rameny.

Nechápala to. Ani nemohla.  „Chtěl jsem s tebou mluvit. Nemůžu tomu uvěřit.“

„Tak mi to řekni teď,“ navrhla.

Zadíval jsem se jí do očí. To se jí snadno řekne. Pro mě je to o něco těžší. Notabene když tuším její odpověď.

Opětovala mi pohled a začala se kousat do rtu. Uhnul jsem pohledem k lesu.

„Hele, plánoval jsem to udělat trochu jinak,“ zasmál jsem se trochu hystericky. „Ve větším klidu. Chtěl jsem si to pořádně promyslet,“ vysvětloval jsem s pohledem upřeným na mraky nade mnou. Nebyl jsem schopný se jí podívat přímo do očí. Mohlo by mě to nakonec odradit. „Teď mi na to ale nezbývá čas.“

Nervózně jsem rázoval kolem našeho domu a Bellu pořád tahal s sebou.

„O čem to mluvíš?“ nechápala.

Měl bych jí to říct? Měl. Musím. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych se uklidnil.

„Chci ti něco říct. A ty už to víš… ale myslím, že bych to stejně měl říct nahlas, aby v tom nebyly žádné nejasnosti.“

Cítil jsem, jak se mi její ruka chvěje v sevření, aby mi ji vzápětí vyškubla a založila si paže na prsou. Připomnělo mi to doby, kdy si podobně zakrývala hruď, aby unikla bolesti, způsobené jím. Jenom mě to pobídlo.

„Jsem do tebe zamilovaný, Bello,“ řekl jsem odhodlaně s pohledem zabodnutým do jejích očí. „Bello, já tě miluju. A chci, aby sis místo něj vybrala mě. Vím, že to tak necítíš, ale musím ti říct pravdu, abys věděla, že máš víc možností. Nechtěl bych, aby nám v cestě stálo nějaké nedorozumění.“

Zírala na mě s omráčeným výrazem, neschopná slova.

„Dobře,“ usmál jsem se. „To je všechno.“ Teď to bylo venku a já se cítil o moc líp. Ať s tím teď naloží jak chce. Záměrně jsem ignoroval tu větší část mého mozku, které na mě křičela, že si stejně vybere jeho.

„Jaku,“ zajíkla se. Jemně si odkašlala a střílela pohledem všude, jen se na mě. „Nemůžu… tedy nechci… musím jít,“ dostala ze sebe, otočila se a chtěla odejít.

Já jsem jí to ale neříkal proto, aby hned odešla. Popadl jsem ji za ramena a otočil k sobě.

„Ne, počkej, já to vím, Bello. Ale hele – odpověz mi na tohle, ano?“ zeptal jsem se zoufale. „Chceš, abych odešel a už tě nikdy neviděl? Buď upřímná.“

Dlouho se na mě dívala než odpověděla. „Ne, to nechci,“ řekla opatrně.

„Tak vidíš,“ ušklíbl jsem se vítězoslavně.

„Ale moje důvody, proč se s tebou chci vídat jsou jiné než tvoje,“ uzemnila mě.

„Tak mi tedy řekni, proč se se mnou chceš vídat,“ požádal jsem.

Zdálo se mi, že neví, jak formulovat svou odpověď, protože zase trvalo dlouho než zareagovala. „Stýská se mi po tobě, když se mnou nejsi. Když jsi šťastný, tak jsem taky šťastná. Ale to samé bych mohla říct o Charliem, Jacobe. Ty jsi rodina. Mám tě ráda, ale nejsem do tebe zamilovaná.“

„Ale chceš být se mnou,“ přikývl jsem si pro sebe.

„Ano,“ potvrdila s povzdechem.

„Pak s tebou budu.“

„Koleduješ si o potrestání,“ zašklebila se.

„Jo,“ přisvědčil jsem a pohladil ji prsty po tváři.

„Myslíš, že by ses aspoň mohl slušněji chovat?“ pleskla mě přes ruku.

„Ne, nemyslím. Ty se rozhodni, Bello. Buď mě můžeš mít takového, jaký jsem, včetně nevhodného chování, nebo vůbec,“ určil jsem pravidla téhle bolestivé hry.

Zpražila mě nespokojeným pohledem. „To je nefér.“

„Jako ty,“ připomněl jsem tiše.

„Máš pravdu,“ zašeptala najednou zlomeně.

Nechtěl jsem ji rozesmutnit, a tak jsem se jemně zasmál. „Odpouštím ti. Jenom se snaž nezlobit se na mě příliš. Protože jsem se nedávno rozhodl, že to nevzdám. Vím, že je to předem prohrané,“ připustil jsem, „ale to mě na tom láká.“

„Jacobe,“ oslovila mě plným jménem. „Miluju jeho, Jacobe. On je celý můj život.“

„Mě miluješ taky,“ řekl jsem pomalu.

Otevřela pusu, aby mi to vymluvila. Zvedl jsem ruku: „Ne stejně, já vím. Ale ani on není celý tvůj život. Už ne. Možná kdysi byl, ale opustil tě. A teď se prostě bude muset vypořádat s důsledkem té volby – se mnou.“

„Ty jsi neskutečný,“ řekla nevěřícně.

Nebrala mě vážně. Opustil mě veškerý humor, vzal jsem jí opatrně, ale pevně tak, aby se na mě musela podívat, za bradu.

„Dokud ti nepřestane bít srdce, Bello, budu tady – bojovat. Nezapomínej, že máš víc možností.“

„Já o možnosti nestojím,“ protestovala vehementně a snažila se mi vytrhnout. „A moje srdce už to má spočítané, Jacobe. Brzy dotluče, čas už mu skoro vypršel.“

Vypadalo to, že si svým rozhodnutím není jistá a zatím… „O to větší důvod bojovat,“ zašeptal jsem odhodlaně. „Bojovat tvrději teď, dokud můžu.“

„N –“ snažila se namítnout, ale bylo pozdě.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kissing love - part 1: