Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když vyšlo slunce - 2. kapitola

10.09.2009 (13:30) • MiShQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1943×

„Jaký byl poslední den ve škole?“ Zeptala se mě máma, když jsem přišla ze školy. Bylo divné, že už je tady. Vždyť jako policistka měla práci až do večera.
„Jo bylo to super. Začala jsem se bavit s tím Cullenem, dokonce mě pozval do cukrárny. Já ho ale odmítla, víš jak je děsně nafoukaný?“ Podívala jsem se na mámu a ta se akorát začala smát. „Co je na tom k smíchu?“ Vyjekla jsem na ní a ona se rozesmála ještě víc.
„Tobě se líbí.“ To byla jediná slova, která řekla a pak se rozesmála ještě víc. Mně se Cullen nelíbí, nelíbil a líbit nebude. S touhle myšlenkou jsem vyběhla schody a bouchla dveřmi mého pokoje.
U mě v pokoji bylo něco v nepořádku, cítila jsem vůni upírů. Nejspíš před hodinou tu nějaký byl. Určitě to byl někdo od Cullenů, Edward jim všem vykecal, kdo jsem. Já ho zabiji. Vyskočila jsem oknem a pak mě něco zarazilo – vůně vedla do stáje. Snad nikdo nevypil mého Romea. Romeo je tříletý anglický plnokrevník, máme ho od jedné staré paní, která se už o koně dál nemohla starat. Pak tu máme tátova koně – Satana, je to Fríský kůň, na kterém jezdím občas já ale většinou spíš máma. Mámy kůň Mandy je hnědobílá, její plemeno je myslím že Pinto. No popravdě bych nebyla ráda, kdyby se jednomu z nich něco stalo.
„Musím se tam dostat včas.“ Rozběhla jsem se svou upíří rychlostí, věděla jsem, že máma je v kuchyni, která měla okna na druhou stranu. Rozrazila jsem dveře stáje a začmuchala jsem. Vůně toho upíra vedla k Satanovi. Šla jsem už pomalu a rozhlížela se okolo sebe. Mandy i Romeo byli v pořádku, jenom na Satana jsem neviděla. Pak jsem stála už u jeho boxu, jeden krok mi chyběl a spatřila bych toho dotyčného. Jenomže najednou se postavil předemne.
„Tati.“ Zaječela jsem radostí, když jsem ho spatřila. Hned jsem se mu pověsila okolo krku a on se mnou zatočil. „Co tady děláš?“
Táta měl být totiž ve Volteře a sloužit Arovi, proto je mi divné, co tady dělá.
„Musel jsem jim utéct, chtějí už tebe. Budu tě tu hlídat.“ Sdělil mi a já byla najednou v šoku. Všechno se mi před očima zatmělo – omdlela jsem.
Netuším, jak dlouho jsem spala. Probrala jsem se až ve svém pokoji a nade mnou stála jako socha svobody máma.
„Isabello Swanová! Víš, jak jsi mě vylekala? Odešla jsi do stáje a nic si mi neřekla. Já tě všude hledám a pak tě najdu v bezvědomí. Příště mi alespoň řekni, kam jdeš.“ Mluvila strašně rozzlobeně a ani se jí nedivím. „Zlato, bála jsem se o tebe.“ Její hlas se najednou změnil a objala mě.
„Můžu jít ještě do stáje?“ Raději jsem uhnula pohledem, vůbec netuším, jak se zachová. Vždyť máme jet za chvíli do La Push.
„No ale jen na čtvrt hodiny. Pak vyrážíme, je ti to jasný?“ Horečně jsem zakývala a vyběhla z postele. Už už jsem byla u stáje a znovu jsem ucítila tátovu vůni.
„Proč mě najednou chtějí?“ Zeptala jsem se táty, když jsem se znovu u něj objevila.
„Kvůli tvým schopnostem, o kterých jsem ti nic neřekl.“ Pak mi začal vykládat, jaké různé schopnosti mám. Byli přesně tři – mohu ovládat blesky, upravit lidem myšlenky a ta poslední nejhorší – mohu zabíjet dotekem.
„Takže kdybych byla hrozně moc naštvaná a chtěla bych toho dotyčného zabít, stačilo by, abych se ho jen dotkla?“ Táta jen němě kývl a já raději zůstala zticha. Najednou se zvedl a přešel k Satanovi.
„Prosím tě, nikdy nemysli na to, že chceš někoho zabít. Nebo můžeš, ale on nesmí být u tebe. Slib mi to.“ Je vám všem jasný, že jsem mu to ráda slíbila. Nechtěla jsem být vraždící maniak. Táta mi zase na oplátku slíbil každodenní trénink schopností.
„Máma už jde. Musíme se rozloučit. Večer se stavím.“ Zamával mi, ale já se za ním rozeběhla. Dala jsem mu pusu na tvář a vyšla ven. Máma už byla skoro u stáje – nemohu dovolit, aby šla dovnitř. Vždyť tam je stále táta.
„Můžeme se stavit v Seattle? Chtěla bych si koupit nějakou kosmetiku a oblečení.“ Koukala jsem se na mámu s prosíkem a v jejím obličeji jsem spatřila radost. Nikdy jsem nechodila ráda na nákupy, jenomže teď se musím změnit. Chci přeci zapůsobit na nové lidi ze školy.
„Jasně, že můžeme, ale teď hybaj do auta.“ Postrčila mě a já se poslušně rozeběhla k autu. Sedla jsem si dopředu a začala ladit rádio. Do tří minut si vedle mě sedla máma a nastartovala motor.
„Nejdřív do La Push?“ Zeptala jsem se mámy a ta kývla. Celou cestu jsme jeli mlčky, já byla nervózní z nové školy, když mě tam šla máma přihlásit, tak jsem byla zrovna nemocná. Jenomže nějak netuším, z čeho byla nervózní máma.
Ve škole to uběhlo rychle, ředitel byl moc milý a i hezký. Na mámě bylo vidět, že se jí moc líbí. Když jsme odcházeli, zeptal se jí i na telefonní číslo, které mu s radostí dala.
„Ach, ten byl hezký.“ Už vzdychala jako ty moje hloupé spolužačky nad Edwardem Cullenem.
Zrovna když jsem myslela na Edwarda, se za námi objevilo jeho auto. V zrcátku jsem viděla, jak se mračí. Počkat, jakouže to má Edward schopnost? Čtení myšlenek? A jaj celou dobu mi může číst myšlenky. Určitě i teď, k sakru!
„Stavíme se v kadeřnictví, ještě ti něco uděláme s vlasy.“ Oznámila mi máma, když jsme vyšli z posledního obchodu. Edward se stále držel za námi. Bylo mi to divné, nejspíš mi potřebuje něco říct. No co, má smůlu. Nechci s ním mluvit.
„Dobře.“ Odpověděla jsem slušně a nasedla do auta. Pár bloků odsud bylo přepychové kadeřnictví. Hned si mě tam vzali do parády. Když jsem se viděla poté v zrcadle – nepoznávala jsem se. Měla jsem hnědé vlasy a černě podbarvené. Už od narození jsem měla vlasy černé. Horší je, že jakmile mi bude osmnáct, přestanu růst a dokonce i moje vlasy. Ještě mám ale naštěstí rok, tak proč ho plně nevyužít?
„Odnes si ty tašky do pokoje a pak zamkni auto. Musím jít k paní Cullenový. Slíbila mi, že ti navrhne nový pokoj.“ Aha tak máma už peče i s Cullenovýma, no dobrý jako. Nejspíš si ani nevšimla, že se netvářím zrovna dvakrát nadšeně a v pohodě si odešla.
Popadla jsem první dvě tašky, když v tom se ze zatáčky vyřítilo stříbrné Volvo s Edwardem za volantem. Ten mi tu tedy scházel. Rozhodla jsem se, že budu dělat, jakože nic. S těma dvěma taškami jsem šla k sobě do pokoje, když jsem se vracela pro další, držel všechny v náruči Edward.
„Kam je mám dát?“ Zeptal se a já se rozpačitě usmála. Štvalo mě to, ale na druhou stranu to bylo milé překvapení. Edward Cullen, nejvíc nafoukaný kluk ze školy mi nosí tašky do pokoje.
„Ke mně do pokoje.“ Zavedla jsem ho tam a pak se posadil na postel. Já si sedla na druhou stranu pokoje, protože už ve mně zase převládali myšlenky či ho mám zabít nebo ne.
„Bello, chci ti říct, že jsem to svým sourozencům neřekl a ani neřeknu, pokud to nebudeš chtít.“ Myslím, že mluvil vážně a abych trochu uvolnila atmosféru, začala jsem myslet na to, jak bych ho svlékala atd. Bylo na něm vidět, že má co dělat, aby se udržel.
„Edwarde, to bylo ze srandy. Abych uvolnila atmosféru.“ Řekla jsem mu, ale zdál se být zklamaný.
„Jo to se ti povedlo.“ Mluvil hrozně koktavě, jako by se styděl, což je co říct na Cullena. „Měl bych už jít.“
Doprovodila jsem ho ke dveřím a tam se zastavil. Vzal mě za ruku a dal mi na tvář polibek na rozloučenou. Když odjel, stále jsem stála ve dvéřích, nedokázala jsem se pohnout. Jenom jsem si pořád hladila tvář, tam kde mi dal pusu.

Autor: MiShQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když vyšlo slunce - 2. kapitola: