Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když vyšlo slunce - 1. kapitola

09.09.2009 (19:00) • MiShQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1993×

POSLEDNÍ DEN VE ŠKOLE

„Bells, musíš do školy!“ Volala na mě moje máma Charlien. Nerada jsem chodila do té Forkské střední. Všichni mi tam jen ubližovali, nadávali a mnoho dalšího. Proč se jim nedokáži postavit? Vždyť nejsem přeci obyčejná. Kdyby jen věděli, kdo jsem, hned by se báli. Nebyla bych už terčem jejich posměšků. Musím to ale vydržet, už jen jeden den. Zítra přestoupím do školy v La Push a začnu nový život s novými, doufejme lepšími lidmi.
„Už jdu, mami.“ Zamumlala jsem z koupelny. Dneska jsem si na sobě dala hodně záležet. Dneska jim ukáži, kdo jsem. Když mi bude chtít někdo něco provést, jen ať to zkusí. Nebudu se ho bát, dneska už ne. Konec s šikanou! Dneska to budou oni, kdo se budou bát.
„Sluší ti to.“ Pochválila mé oblečení máma a já se podívala na fotografii táty. Vždy při snídani jsem se na tu fotku musela podívat, jen díky němu jsem byla neobyčejná. Máma to vůbec netušila, netušila, kdo s tátou jsme a já byla strašně ráda. Kdyby to věděla, dostala by se do strašného nebezpečí.
„Pojedeš dneska svým autem nebo zas se mnou?“ Zeptala se mě a já se dlouhou dobu rozmýšlela. Dojedla jsem rohlík se sýrem a pak jí řekla, své rozhodnutí.
„Pojedu svým. Musí se taky jednou za čas projet.“ Byla to pravda, už půl roku jsem se bála ho řídit.
„Tys za tu nehodu nemohla.“ Utěšovala mě máma, když si vzpomněla, proč jsme se do toho auta bála vlézt.
„Jo, to nemohla. Musím už jít, na poslední den bych neměla přijít pozdě.“ Rozloučila jsme se s mámou a šla do garáže pro auto.
„Hele strašně se tě bojím, ale musíme to přežít.“ Promluvila jsem k autu, jako kdyby mi rozuměl.
Raději jsem ho odemkla a vyjela z garáže. Divila jsem se, že je v něm takové ticho. Vytáhla jsem své oblíbené CD, které tam leželo od té nehody. Zapnula jsem ho a rozjela se pomalu ke škole. Vychutnávala jsem si tu jízdu, už tudy jedu totiž naposledy.
Zrovna jsem jela okolo temné zatáčky, vedoucí k Cullenovic sídlu. Cullenovi jsou jedna velká nafoukaná rodina. Nejvíc jsem nesnášela toho jejich synáčka Edwarda a jeho sestru Rosalii. Ti dva vypadali jako z nějakého módního časopisu. No taky ta Rosalie nafotila pár fotek do Vogue.
Najednou se z té zatáčky vyřítilo stříbrné Volvo patřící tomu Edwardovi a zastavilo těsně u toho mého. Otevřít dveře mi nešlo, protože mi je Cullen zatarasil, tak jsem otevřela okénko.
Když vylezl Cullen, začala jsem z okénka řvát: „Co si to dovoluješ? Jako nezbláznil ses? Stačil by kousek a zabil bys mě! Možná jste ta nejlepší rodina ve Forks, ale já se od vás nenechám zabít!“
Edward se na mě koukal udiveně. No vlastně jak by taky ne. Vždycky, když mi někdo ubližoval, jsem ani necekla a teď tu na něj řvu. Trochu změna no.
„Já se ti omlouvám, neviděl jsem tě. Jinak ti to dneska sluší a máš super auto.“ Tak to jsem od Cullena nečekala. No s tím autem je to pravda, bylo mnohem lepší než to jeho Volvo, ale prý dneska ti to sluší. Tak to jsem pro změnu nečekala já.
„Díky, musím jet.“ Nebyla jsem moc komunikativní člověk, díky těm událostem ze školy. Raději jsem co nejrychleji jela ke škole. Cullen se držel těsně za mnou. Jedno bylo však divné, jeho sourozenci dneska nejeli s ním.
„My máme mít novou spolužačku?“ Vykřikl nějaký kluk, když jsem projížděla bránou. Nikdy mě neviděli jet tímto autem a už vůbec jsem nikdy nebyla tak upravená jak dneska.
Když jsem pak vystoupila, všichni jen zírali s otevřenou pusou. Bylo to nepříjemné, ale zároveň skvělé. Podívala jsem se na Cullena, který zaparkoval vedle mě. Ten se na mě jen usmíval.
„Swanová, kde si nechala tvoje kovbojské oblečení?“ Promluvil na mě Mike Newton, ten byl ze všech z téhle školy nejhorší. Pořád se mě snažil nějak ponížit. Přitom v prváku chtěl se mnou chodit. Možná je to tím, že jsem ho odmítla.
„Vyhodila jsem ho, ale to bys měl i ty. Pěkně už smrdíš. Ale na to bys měl myslet, když nosíš pořád jedno a to samé.“ Oplatila jsem mu to a všichni se začali smát. Newton se na mě nenávistně podíval a Cullen, který šel celou dobu za mnou, mě poplácal po zádech.
„Jsi dobrá.“ Pochválil mě a já kdybych mohla, zčervenala bych. Naštěstí nemůžu, i kdybych se o to pokoušela hodiny.
„Eh, díky.“ Když jsem s ním mluvila, vzpomněla jsem si na to, co mě celou cestu trápilo. „Dneska s tebou nejeli sourozenci?“
„No oni mi ujeli, já totiž zaspal.“ Prohrábl si vlasy a bylo na něm vidět, že je značně nervózní.
„Vždyť ty ale nemůžeš spát.“ Řekla jsem svou myšlenku nahlas. Podívala jsem se na něj a jeho pohled byl nevyčíslitelný.
„Jak to víš?“ Zeptal se po chvíli, mohla jsem si buď vybrat, řeknu mu pravdu a nebo si něco vymyslím. Ale asi bych mu měla říct pravdu, možná ví moje tajemství.
„Ty asi nevíš, že jsem poloupír?“ Vytasila jsem se na něj s pravdou. A ano je to tak, jsem poloupír. Moje máma je člověk a táta zase upír. Táta nás opustil, když mi byly tři roky. Každý den v noci mě však navštěvoval a my chodili na lov. Vysvětlil mi, kdo oba jsme, a slíbil, že mě ochrání před Volturiovými. Musel ale odejít, když mi bylo osm, aby si Volturiovi nepřišli pro mě.
„Ne, to jsem netušil. Takže ty víš, že jsem upír?“ Edward mluvil velice potichu, ale já ho moc dobře slyšela, to byla jedna z mnoha schopností, kterou jsem zdědila po tátovi.
„Jo vím, promiň, musím jít na hodinu.“ Rozloučila jsem se s ním, aby nezjistil další věci o mě. Tušila jsem totiž, že se o mě jeho rodina teď bude zajímat. Naštěstí je už nikdy neuvidím, Edwarda a jeho rodinu jsem vídala jen tady ve škole. Jinak ne, takže až přestoupím, nikdy je neuvidím. To je plus pro mě.
„Zzzzzz.“ Zvonilo na hodinu a já stále byla před školou, rozběhla jsem se, abych to ještě stihla. Musela jsem běžet lidskou rychlostí, abych se neprozradila. Když jsem dorazila do třídy, ještě tam učitelka nebyla. Sedla jsem si do zadní lavice, kde jsem seděla sama už celé dva roky.
„Třído!“ Do třídy vstoupila učitelka a vedle ní Edward. Celá třída seděla, tato učitelka nevyžadovala, abychom si stoupli při jejím příchodu.
„Edward Cullen byl přeřazen do naší hodiny, stejně Bella odchází, takže bude mít její lavici jen pro sebe, posaď se.“ Všichni se na mě po učitelčiných slovech šokovaně podívali, tedy hlavně Edward. Nejspíš nečekali, že se jejich obětní beránek vzdá.
„Chudáku, musíš to s ní jednu hodinu přetrpět.“ Poznamenala Jessica Stanleyová, nejvíc nafoukaná holka od nás ze třídy. Vždy se nad všemi chovala povýšeně, ale kluci jí přímo zbožňovali. Jediný, kdo jí nepodlehl, byl Edward. Jenomže co není, to může kdykoliv být.
„Ani ne Jessico, sednu si vedle ní rád.“ Odpověděl jí a jedovatě se na ní podíval. Pak se Jessica na mě vražedně podívala. Nejspíš by se koukala celou hodinu, kdyby na ní učitelka nepromluvila.
„Bello, co si takhle po škole jít popovídat co cukrárny?“ Zval mě Edward, ale já tušila, že se chce jen ujistit, že nic nevyzradím.
„Ne, promiň. Musím jet do La Push, kvůli škole.“ Asi se moc často nestávalo, aby někdo odmítl nejhezčího kluka ze školy, ale já to udělala. No a jak by také nebyl nejhezčí, že? Když je upír. Já bych taky vypadala na způsob jeho sester Rosalie a Alice, kdybych se namalovala a nosila nějaký hezký oblečení.
„Tak holt někdy jindy.“ Pokrčil rameny a já věděla, že žádný jindy nebude. Vždy ho budu odmítat, abych zapomněla na tuto příšernou školu. Nechci se s nikým z nich už nikdy stýkat.
Oba jsme už po zbytek hodiny nepromluvili a na konci hodiny Edward vyletěl ze třídy. Po zbytek dne jsem s ním už nemluvila, za to Jessica se pěkně hezky naštvala.
„Swanová, opovaž se chodit s Cullenem!“ Začala řvát na mě, když byla třída prázdná. Nevím, co to do ní vjelo.
„Já si budu chodit, s kým chci a neboj toho tvého Cullena, si jen nech. Nechci ho!“ Vše jsem jí řekla naprosto v klidu a pak vyšla ze třídy. Možná to Edward slyšel, protože stál u své skříňky a divně se na mě díval.

Autor: MiShQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když vyšlo slunce - 1. kapitola: