Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsou ty staré, dobré časy...

Moje druhá povídka. Chtěla jsem si trochu pročistit hlavu a tak vznikla tohle. Zatoulala jsme se při tom do starých vzpomínek. Prosím o komentíky, kritiku,...cokoli:D

Píše se rok 1899 – Anglie.  Jsem Isabella  Marie Swan a jsem po své bratrovi Georgovi nejstarší. Můj bratr je velice paličatý, ale mám ho moc ráda. Ve všem co chci dělat mě podporuje a pomáhá. I když mě je 17 let a jemu 19let vždy si na mě najde čas a jdeme si společně popovídat či zajít na procházku parkem. Velice rád si ze mě utahuje kvůli šatům

,,která správná dívka v mích letech musí nosit.“ Teda tak to říká moje macecha.

Nemám ji vůbec ráda, jen na mě nadává a stěžuje si mému otci, že místo hodin společenské výchovy  sedím v zahradách a čtu si knihy. Můj otec je nejlepší člověk, kterého jsem potkala za celý  můj život. Je tak nesobecký, milý a ušlechtilý ke všem lidem, bez jakéhokoliv nucení.

Jenže co moje matka zemřela na zápal plic, tak můj otec se s tím špatně vyrovnával. Byla jsem hodně malá a maminka mě nikdy nechtěla nechávat doma samotnou, když potřebovala do práce, tak mi najímala chůvu na hlídání a když máma umřela chůva se chytla první šance jít za bohatým a hodným mužem. A tak do rodiny přibyla macecha  a s ní i  sestra Rachel. Je stará  23 let. Má jiného otce a macecha ji nechtěla nechat samotnou a ,,bezbrannou v tomhle nespravedlivém světě.“ Tedy takhle to většinou okomentuje.

Jsem šťastná za chvíle, které mohu prožít s mým otcem a bratrem. Nikdy nezapomenu, když nám otec předčítal pohádky -  které sám napsal – když zapadalo slunce a my seděly  v zahradách u našeho rodinného stromu. Zasadil ho sem otec, když se brali s mámou. Máma mě vždycky hladila po vlasech a usmívala se kdo ví čemu. Georg  okolo nás pobíhal a honil motýli. Byly jsme taková šťastná rodinka, která už bohužel vyrostla a po nás tam zbyl pouze ten strom. Tyto vzpomínky jsou ve mě hluboce zakořeněné a navždy zůstanou.

,,No tak Iss, prober se“ A začne mi před obličejem máchat rukou Georg.

,,Co se děje? Hoří?“ Vyjedu na něj, ale při tom se usmívám. Na mého bratra se nejde zlobit.

,,To ne, ale mohu to zařídit, mám?“ A hluboko v jeho zelených očích jsem viděla, že to snad myslel vážně. Ale začal se strašlivě smát. Nasadím nechápavý výraz a čekám.

,,Kdyby ses viděla sestřičko“ Zvolal na celé zahrady.

,,Tak tady jste a honem, nebo poletíte z domu, na hodiny zpěvu a ty“ Ukazovala macecha na bratra prstem ,,Ty vyčistíš stáje“ A ušklíbla se. Otočila se na podpatku a šla pryč.

,,To je strašný, ta ženská chce válku“ A v bratrovo očích zajiskřilo.

,,Tak bude to?“ Ozvalo se z tanečního sálu.

Jen jsem na George kývla a šla za učitelem zpěvu. Ve zpěvu jsem velice dobrá a prakticky se už nemám co učit. I učitel to tak říká, ale když se objeví macecha ihned zkoušíme látky co jsme brali snad tisíckrát. Když jsem dozpívala píseň - pro mě neznámou -  vvlekal mě potlesk. Pocházel od dveří a já tam zahlídla moji nevlastní sestřičku Rachel.

,,Výborně, sestřičko. S tímhle hlasem se tak dostaneš mezi krávy. Ne promiň to bylo nevhodné. Mezi slepice, to je vhodnější.“ Zasmála se svým  slovům a odkráčela utrácet otcovi peníze. Jako to vlastně dělá celý život. Vidím ji vždy jen ráno, a pak večer se sluhou, který ji nese hladu tašek a klobouků a kdo ví co ještě. Svoje myšlení ukončím dlouhým vzdychnutím.

,,Jsi ta nejlepší co jsem kdy učil“ povzbuzoval mě Johan, tedy můj učitel. Je mu 59let – tady myslím- na zpěv je velice přísný, ale jinak je hodný a po matčině smrti s námi zůstával, aby jsme to lépe snášeli. Mám ho velice ráda.

,,Tak, když máme zpěv na výbornou, nechceš pokračovat se mnou v hodinách s kreslením?“

Nabízel mi a já hned přikyvovala, protože kreslení je jeden z mých velikých koníčků.

,,Velice ráda, ale už mohu dnes jít?“ Optala jsme se zdvořile.

,,Jistě pro dnešek končíme“ Řekl formálně a balil si své věci.

Autor: Nikysek17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsou ty staré, dobré časy...:

Přidat komentář:

Nick:

Text: