Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem upír, těší mě - 6.kapitola

08.08.2009 (20:30) • Kristeen27 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1481×

VZHŮRU NA MEDVĚDY!

Edward měl pravdu. Před šestou hodinou jsme projeli kolem posledního ostrovu z Bahamského souostroví a před námi se rozprostíralo širé moře. Jen na jihovýchodě byly vidět rýsující se obrysy ostrovů Turks a Caicos.

„Tak kam to bude má paní?“ zeptala se má láska

„Ani nevím, vždycky jsem se chtěla podívat do Evropy, ale je tahle loď schopná přeplout celý Atlantik?“ zeptala jsem se

„Do Evropy? Předpokládám tedy, že poslední výlet do Itálie se nepočítá…“

Nestihl však svoji myšlenku doříct, protože jsem mu skočila do řeči: „Miláčku, tenhle poslední výlet, jak říkáš, bych nazvala spíš závod o čas a jediná krása, jež jsem mohla za celou dobu obdivovat, byla tvá nahá hruď!“

Edward se jen usmál svým nádherným pokřiveným úsměvem a se slovy „Tak tedy do Evropy“ otočil loď směrem na severovýchod a přidal na plynu. Potom mě nečekaně chytil do náruče a políbil. Pak se jeho rty přesunuly přes mé ucho na krk a pokračovaly dál k hrudi. Samým vzrušením jsem si skoro ani nevšimla, že mě Ed vzal něžně do náruče a přenesl do ložnice. Položil mě jemně na postel a pomalu mi sundal všechno oblečení. Koneckonců naše zásoba byla dosti omezená a nemohli jsme si dovolit každé oblečení hned roztrhnout. To je ostatně hlavní důvod proč Alice tvrdohlavě odmítá delší výlet lodí. Musela by nosit každé oblečení víckrát než jednou. A mám pocit, že to by její hrdost nepřežila….

Já si však s Edwardovými šortkami moc hlavu nelámala, v první sekundě jsem mu je strhla a v druhé se už válely na druhém konci místnosti.

Šibalsky jsem se na něj usmála, a protože jeho oči přetékaly touhou, tak jsem to samé udělala s jeho trenýrkami. To co následovalo pak, můžu opět jen stěží popsat.

Když jsem se konečně v pozdním odpoledni vyhrabala zpátky na horní palubu, rozprostíralo se kolem nás už jen širé moře. Ani jeden obrys ostrova, nic. Jen nekonečná mořská modř.

Ucítila jsem prudké zpomalení lodi a v zápětí kolem mě Edward proletěl a z přídi skočil ladnou šipkou přímo do neklidného Atlantiku. Na nic jsem nečekala, s oblečením jsem se opět nezdržovala a stejně ladně jsem skočila za ním. S úsměvem jsem si vzpomněla, že můj poslední skok do moře byl pře 5 lety z útesu v La Push. Kolik se toho za tu dobu změnilo, pomyslela jsem si.

Pod vodou mě chytil Edward za ruku a přitáhl si mě k sobě. Ještě štěstí, že upíři nemusí dýchat, jinak bych desetiminutový polibek, který následoval, určitě nepřežila. S hlubokým oddechováním jsme se oba vynořili nad hladinu a ještě chvíli dováděli ve vlnách uprostřed oceánu. Nakonec jsme vylezli zpátky na naši jachtu, já se schoulila Edovi v náručí a v tichém souladu jsme sledovali západ slunce.

„To je nádhera, vidím to každý den a stejně se té krásy nemůžu nabažit“ povzdychla jsem si.

„Souhlasím“ pronesl tiše Edward, jeho oči však byly upřené jen a jen na mě. Díkybohu, že se už nemůžu červenat, pomyslela jsem si v duchu.

******

V takovémhle duchu se neslo celých následujících 14 dní. A ani po těch dvou týdnech mě to neomrzelo. Edward mě neomrzí nikdy. V noci ve dvě ráno patnáctého dne od našeho vyplutí jsem konečně v dálce mohla zahlédnout rýsující se portugalské pobřeží.

„Lásko, budeme muset zastavit v Lisabonu, musíme natankovat“ oznámil mi Ed.

„Myslíš, že tam stihneme dorazit, než vyjde slunce?“ zajímalo mě.

„Upřímně v to doufám“ odpověděl mi zamračeně Edward a v tu ránu mu zazvonil telefon.

„No konečně jste v dosahu sítě“ slyšela jsem, jak Alice řve do telefonu. „Jo Edwarde, všechno půjde hladce, stihnete odjet z přístavu ještě před východem slunce“ pokračovala, aniž by pustila svého bratra ke slovu.

„Díky, Alice,“ poděkoval jí a zavěsil. Neubránila jsem se úsměvu, stejně jako můj manžel. „Někdy bych ji nejradši zabil za ty její nápady, ale jsem rád, že ji máme“ zasmál se.

Když naše loď o 2 hodiny později kotvila v přístavu, bylo z ní hotové pozdvižení. To se zvětšilo o to víc, když jsme se objevili my dva s Edwardem.

„Nechápou, co jsme zač. Vzhledem andělů a zjevným bohatstvím jsme je dokonale uchvátili“ tlumočil mi myšlenky kolemstojících lidí, kterých naštěstí kvůli brzké ranní hodině bylo málo. Když jsme ale o 40 minut později odjížděli už s plnou nádrží, dav se asi 5krát zdvojnásobil. „Lásko, vzbudila si tady hotové pozdvižení“ poznamenal můj manžel s mírně zamračeným obličejem, „většina z nich ti přiřkla titul bohyně a to právem“ pokračoval a políbil mě.

Po opuštění hlavního města Portugalska vyvstal další problém. Edwardovy a koneckonců i mé vlastní oči získaly černou barvu a oba jsme začínali pociťovat rychle se zvětšující hlad, který zanedlouho překročí hranici snesitelnosti.

„Měli bychom jít na lov“ řekla jsem

„Já vím, taky už jsem nad tím přemýšlel, ale pokud se nechceš živit smrdutými býložravci, musíme objet celý Pyrenejský poloostrov a přistát v Biskajském zálivu poblíž Hranice Španělska a Francie. Tady bychom mohli v horách narazit na medvědy a vlky“

Při představě krve ze zapáchajícího jelena jsem se ušklíbla. „Cesta k Pyrenejím bude odhadem trvat asi den, že?“ ujistila jsem se. Ještě dřív, než Edward pokýval souhlasně hlavou, jsem byla rozhodnutá: „Tak tedy vzhůru na medvědy!“

Božské stvoření vedle mě se usmálo božím úsměvem a otočilo loď směrem na sever. A opravdu do 22 hodin jsme byli na místě. Ideální čas. Bbyla noc a my měli volné pole působnosti. Zakotvili jsme kilometr od pevniny, skočili do vody a doplavali až k pobřeží. V tichosti jsme proběhli kolem městečka San Sebastián směrem na jihovýchod. Po 5 minutách rychlého upířího běhu začala krajina stoupat a vegetace se měla z přímořské na horskou. Sem tam se už objevovaly i jehličnaté lesy. Když začaly docela houstnout, zastavila jsem a zavětřila. Pár set metrů od místa, kde jsme stáli, se potulovala smečka vlků. Jenže ty jsem nechtěla, nemohla bych jen tak vysát vlka bez toho aniž by se mi před očima objevil Jacob nebo Seth.

„Jsou tvoji“ oznámila jsem Edwardovi, „já bych nemohla.“

Edward se jen ušklíbl. Jak jsem předpokládala, jemu to velké problémy nedělalo.

Běžela jsem ještě další pět minut, než jsem ucítila další vůni krve. Tentokrát to byla ta správná. Zvíře ve mně se probudilo a já se ani nezastavila a v mžiku zvířeti vysála krev do poslední kapky. Vykopala jsem díru, hodila ho do ní a zasypala.

Moje žízeň však ještě nebyla ukojena, tak jsem se vydala za dalším pachem. Po chvíli k tomu přidalo ještě Edwardovo omamující aroma, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem ho viděla nad jedním z medvědů.

Naštěstí byl tak galantní a poslední dva samce mi přenechal. Opět jsem se do nich s chutí zakousla a sála tu lahodnou tekutinu. S oběma těly jsem naložila jako s prvním a očima vyhledala Edwarda, který mě pobaveně sledoval.

„Zlepšuješ se, lásko,“ prohlásil, „tvé oblečení zůstalo neporušené a hlavně čisté“

Podívala jsem se na sebe a opravdu. Nečekala jsem to. Doteď se mi podařilo vždy něco roztrhnout nebo alespoň ušpinit.

„To víš, tahle dovolená má na mě blahodárné účinky“ usmála jsem se. „A co ty vůbec děláš na medvídkách? Já myslela, že si běžel na vlky.“

„Však taky běžel, ale po třech jsem ucítil medvěda a pár let Emmetovy přítomnosti se projeví. I když na pumu nebudou mít nikdy.“

„Tak s tím souhlasím“ ušklíbla jsem se.

„Měli bychom se co nejdřív vrátit zpátky, za nedlouho začne svítat. Nemůžeme si dovolit zůstat tu déle.“

Mezitím co Edward mluvil, visela jsem mu pohledem na jeho očích. Nabraly opět krásnou medově zlatou barvu a přetékaly láskou a starostlivostí. Proto mi taky dalo velkou práci přikývnout na znamení souhlasu a rozeběhnout se zpět směrem k jachtě. Než jsme doběhli k pobřeží, začaly se nad obzorem objevovat první sluneční paprsky. V rychlosti jsme skočili do vody a modlili se, aby zde nebyl nějaký rybář, který si vyjel po ránu nachytat pár ryb. Plavala jsem co nejblíže dnu a pak v tichosti vyskočila z vody do lodi.

Edward už tu byl, doběhl ke kormidlu a v sekundě už jsme uháněli pryč od španělského pobřeží. A měli jsme štěstí, Alice nevolala a neřvala na nás do telefonu, tudíž nás nikdo neviděl…

Shrnutí

← Předchozí Další →

Autor: Kristeen27 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem upír, těší mě - 6.kapitola: